Jo Nesbo

Jo Nesbo

Syn

Sonny je navenek poslušný vězeň. Odsoudili ho v osmnácti letech za dvě brutální vraždy, které nespáchal. V moderní věznici, z níž se údajně nedá utéct, slouží ostatním vězňům jako zpovědník a dává jim rozhřešení.

Hlavní inspektor Šimon Kéfas je policista ze staré školy. Sonnyho otec byl jeho kolega, dokud nespáchal sebevraždu. V dopise na rozloučenou se přiznal k rozsáhlé korupci. Sonny ho dlouho vnímal jakodokonalého člověka, pro Šimona byl blízký přítel. Ten dopis ale obrátil jejich svět naruby. Vše se změní, když jedna z vězeňských zpovědí odkryje další otcovo tajemství. Sonny uteče z vězení a honba za pravdou a spravedlností začíná.

A znovu přijde soudit živé i mrtvé

PRVNÍ ČÁST

1. KAPITOLA

Rover zíral do bílé omítky vězeňské cely s rozlohou jedenáct čtverečních metrů. Jazykem si ohmatal trochu velký zlatý zub v dolní čelisti. Dospěl k těžké pasáži své zpovědi. Ticho v cele rušilo jen škrábání jeho nehtů na Madoně vytetované na předloktí. Chlapec v tureckém sedu na posteli naproti, od příchodu Rovera ani nehlesl. Jen se usmíval úsměvem Buddhy a pohled upíral na bod někde na čele Rovera. Jmenoval se Sonny a prý jako teenager zabil dva lidi. Jeho otec byl zkorumpovaný policista. Rover nedokázal odhadnout, jestli chlapec poslouchá, zelené oči a část obličeje mu zakrývaly dlouhé špinavé vlasy. Nakonec – bylo mu to jedno. Chtěl se jen vyzpovídat z hříchů, aby mohl zítra vyjít branou přísně střežené věznice s pocitem, že začíná znovu. Přitom ani nevěřil v Boha. Když člověk hodlá změnit svůj život, není na škodu zbavit se starých hříchů. Nadechl se: “Podle mě byla Běloruska. Minsk je přece v Bělorusku?” Rover zvedl zrak, ale chlapec neodpověděl.

“Nestor ji totiž říkal Minsk,” pokračoval Rover. “A dal mi pokyn, abych ji zastřelil.”

Samozřejmě, že výhoda zpovídání se přibrzděnému mozku spočívala v tom, že chlapec všechna jména i události okamžitě zapomínal. Rover mohl stejně dobře mluvit sám se sebou. Asi proto si vězni vybírali raději chlapce než kněze či psychologa.

“Nestor ji spolu s dalšími osmi dívkami věznil ve čtvrti Enerhaugen. Všechny byly mladé Východoevropanky a Asiatky. Teenagerky. Možná ještě mladší. Minsk byla starší. A silnější. Podařilo se jí utéct a stihla vběhnout do parku Toyen dřív, než ji dostihl Nestorův čokl. Znáš rasu argentinská doga?”

Chlapec ani nemrkl, pouze pohnul rukou. Dotkl se brady. Pomalu si ji mnul. Ohrnutý rukáv velké špinavé košile odhalil strupy a rány po vpichách. Rover pokračoval: “Je to velké hnusné psisko, které na pánův povel roztrhá všechno. A občas na to ani nepotřebuje pána. Jasně, že je v Norsku už dávno zakázali. Jeden kynolog v Raslingenu je dováží z Čech a registruje jako bílé boxery. S Nestorem jsme psa koupili ještě jako štěně. Stál padesát táců – v hotovosti. Štěně bylo miloučké, ani jsme si nedokázali představit, že jednou … ” Rover se odmlčel. Věděl, že se o tom čoklovi rozpovídal jen proto, aby nemusel pokračovat v příběhu.

“Stejně …”

Stejně. Rover se zadíval na tetování na předloktí. Katedrála s dvěma věžemi. Jedna věž za každý odpykaný trest. Stejně – nikoho se to netýká. Pašoval do Norska ruční zbraně pro motorkářský gang a občas je upravoval ve své dílně. Byl v tom dobrý. Až příliš dobrý. Jeho šikovnost ho nakonec prozradila. A díky té šikovnosti ho po odpykání trestu vzal Nestor pod svá ochranná křídla. Nebo chytil do tlamy. Jak se to vezme. Koupil si ho, aby jeho lidé měli nejlepší zbraně. Ne motorkáři nebo jiná konkurence. Za pár měsíců mu zaplatil víc, než by si Rover vydělal v malé motorkářské dílně za celý svůjživot. Žádal za to hodně. Příliš.

“Zůstala ležet v křoví, krev z ní pomalu vytékala. Upřeně se na nás přitom dívala. Čokl jí odhryzl část obličeje, viděls skrz její tvář do úst.” Rover se zašlebil. Dostával se k pointě. “Nestor prohlásil, že nadešel čas uštědřit jí exemplární trest, aby ostatní dívky pochopili, co jim hrozí. A dívka s pokousanou tváří pro něj již tak neměla cenu … ” Rover polkl. “Požádal mě, abych to ukončil. A potvrdil mu tím svou loajalitu. Měl jsem u sebe starou upravenou pistoli Ruger MK2. Chtěl jsem to udělat. Opravdu jsem chtěl. Nešlo o to, že … “

Rover ucítil knedlík v krku. Často vzpomínal na tu chvíli, na ty sekundy v parku, před očima se mu všechno odehrávalo znovu. Dívka, Nestor a on v hlavních rolích, ostatní v pozici němých svědků. I čokl ztichl. Přehrál si to stokrát? Tisíckrát? I tak si až teď, když to poprvé vyslovil nahlas, uvědomil, že to nebyl sen, ale opravdu se to stalo. Nebo lépe řečeno, tělo to až teď pochopilo. A proto se mu obrátil žaludek. Zhluboka se nadechl nosem, aby potlačil zvracení.

“Nezvládl jsem to. Přestože jsem věděl, že i tak zemře. Čokl sebou škubal, opakoval jsem si, že být na jejím místě, vyberu si kulku. Jako by se mi zasekla spoušť. Prostě jsem ji neuměl stisknout.”

Chlapec lehce přikývl. Buď na Rogerova slova, nebo do rytmu hudby, kterou slyšel jen on.

“Nestor zamumlal, že nebude čekat věčnost – byli jsme přece ve veřejném parku. Vytáhl z pouzdra na stehně malý zakřivený nožík, přistoupil k ní, chytil ji za vlasy, obnažil jí krk a ohnal se nožem. Jako by řezal rybu. Krev vystříkla třikrát, možná čtyřikrát a bylo po všem. Víš, co si nejvíc pamatuju? Toho čokla. Jak začal výt, když vystříkla krev.” Rover se předklonil. Chvíli se mlčky opíral lokty o stehna. Zakryl si dlaněmi uši.

“A já jsem neudělal nic. Nehnul jsem ani prstem. Jen jsem to mlčky sledoval. Zabalili ji do deky a odnesli do auta. Vyvezli jsme ji za město a vyhodili na břehu jezera Ulsrudvannet. Chodí tam hodně pejskařů, našli ji hned druhý den. Nestor se postaral o to, aby ji rychle objevili a v novinách podrobně rozebírali její osud. Aby sloužila jako odstrašující příklad ostatním dívkám.”

Rover se narovnal. “Přestal jsem spát, každý můj sen se měnil na noční můru, ve které se na mě smála dívka s dírou ve tváři. Proto jsem šel za Nestorem a oznámil mu, že odcházím. Tvrdil jsem mu, že má dost samopalů a revolverů, chci se vrátit ke svým motorkám a žít klidný život bez strachu z policajtů. Nestor s tím souhlasil, prý od první chvíle viděl, že nemám na to být ,had guy´. Podrobně mi popsal, co mě čeká, jestli ho prásknu. Ani by mě to nenapadlo. Začal jsem žít normální život, odmítal jsem všechny nabídky, ačkoli se mi v dílně povalovalo ještě pár velmi slušných Uzů. Po celou dobu jsem cítil, že se k něčemu schyluje a že mě dřív nebo později popraví. Proto se mi skoro ulevilo, když mě policajti zabásli a posadili za mříže. Za starý případ, kde jsem hrál bezvýznamnou roli, ale dva chlapi, které zatkli, mě označili za ilegálního prodejce zbraní. Bez váhání jsem se ke všemu přizn al.”

Rover se zasmál. Rozkašlal se. Pak se naklonil k chlapci.

“Odcházím za osmnáct hodin. Netuším, co mě tam venku čeká. Nestor určitě alespoň měsíc ví, že mě pouštějí. Život v téhle base zná jako vlastní dlaň. Dávno jsem pochopil, že má lidi všude. Kdyby mě chtěl zabít, nemusel by snad čekat, až mě pustí. Nemyslíš?”

Rover čekal. Ticho. Nezdálo se, že si chlapec něco myslí. “Ať ho čert vezme,” pokračoval Rover. “Neuškodilo by mi požehnání, co říkáš?”

Při slově požehnání se chlapci rozzářil pohled. Zvedl pravou ruku a naznačil Roverovi, aby přistoupil blíž. Rover si klekl na kobereček u postele. Franck nedovolil jiným vězňům koberce. Ve věznici, které říkali Stát, uplatňoval švýcarský model, podle kterého do cely patřilo jen nezbytné vybavení. Nikdo nesměl mít víc než dvacet předmětů. Například, když si někdo dopřál nový pár bot, musel se vzdát dvou trenek nebo dvou knih. Rover se zadíval do tváře chlapce, který si špičkou jazyka navlhčil suché, popraskané rty. Měl překvapivě jasný hlas, a přestože mluvil pomalu a šeptal, každou slabiku vyslovoval zřetelně: “Všechna božstva země i nebes s tebou soucítí a odpouští ti tvé hříchy. Zemřeš, ale duše kajícího se hříšníka se dostane do ráje. Amen.”

Rover sklonil hlavu. Cítil, jak se jeho holé lebky dotkla chlapcova levá ruka. Chlapec byl levák, ale v jeho případě člověk nemusel ovládat statistiky, aby odhadl, že bude žít krátší dobu než praváci. Možná se předávkuje zítra, možná za deset let, to nevěděl nikdo. Rover nevěřil ani vteřinu, že jeho levá ruka má léčivé účinky. Nežral ani ty žvásty o požehnání. Proč tu pak sedí?

Hm. Víra je jako pojištění proti požáru. Člověk si upřímně myslí, že ho nepotřebuje, ale když ostatní tvrdí, že ho chlapec zbaví trápení, proč by to pro klid duše nezkusil?

Rovera by víc zajímalo, kde se v takovém chlapci vzal chladnokrevný vrah. Vypadal tak nevinně. Možná mají pravdu ti, kteří tvrdí, že se ďábel zjevuje v nejrůznějších přestrojeních.

“Salam aleikum,” zašeptal chlapec a stáhl ruku.

Rover zůstal sedět se skloněnou hlavou. Jazykem si přejel po hladké ploše zlatého zubu. Je připraven? Opravdu je připraven potkat Stvořitele, pokud nadejde ta chvíle? Zvedl hlavu. “Vím, že nikdy nechceš odměnu, ale …”

Sklopil zrak k chlapcově holé noze a uviděl bodné rány na velké žíle na kotníku. “Když jsem naposledy seděl v base, každý se bez problémů dostal k drogám. Žádný problém. Tam to nestřežili tak přísně. Tvrdí se, že se Franckovi podařilo ucpat všechny díry. Ale … “Roger si rukou zajel do kapsy,” … není to docela pravda.”

Vytáhl pozlacený předmět velikosti mobilního telefonu ve tvaru miniaturní pistole. Stiskl drobnou spoušť. Z hlavně vyšlehl plamínek.

“Už jsi tohle viděl? Určitě ano. Znali to i policajti, kteří mě kontrolovali při příjezdu. Nabídli se, že mi za levný peníz zajistí pašované cigarety. A nechali mi zapalovač. Zřejmě nečetli můj životopis. Není zvláštní, že při tak velkém šlendriánství tahle země vůbec funguje?” Rover potěžkal zapalovač v dlani.

“Před osmi lety jsem vyrobil dva kusy. Upřímně simyslím, že nikdo jiný by to neudělal lépe. Úkolem mě pověřil jeden prostředník. Jeho zákazník potřeboval střelnou zbraň, kterou by nemusel skrývat, protože vypadá jako běžný předmět. A tak jsem vymyslel tohle. Lidé uvažují zvláštně. První, co je napadne při pohledu na tenhle předmět, je hele, pistole. Jen co jim ukážeš, že funguje jako zapalovač, zavrhnou první myšlenku. Uvěřili by ti, že je to zubní kartáček nebo šroubovák. Určitě ne pistole. Tedy … “

Rover odšrouboval šroub v dolní části rukojeti.

“Vejdou se do něj dvě devítimilimetrové kulky. Pojmenoval jsem ho vrah manželek.” Namířil na chlapce. “Jedna pro tebe, drahá …” Pak si přiložil pistoli ke spánku. “A jedna pro mě …” Roverův smích se zvláštně odrážel od holých stěn malé cely.

“Ser na to. Vlastně jsem měl vyrobit jen jednu, zákazník nechtěl, aby někdo jiný znal tajemství toho vynálezu. Udělal jsem si ji i pro sebe. A vzal si ji do basy, kdyby na mě Nestor něco zkoušel. Zítra odjíždím a už ji nepotřebuji, je tvoje. A tady … “

Rover vytáhl z druhého sáčku krabičku cigaret. “Nač by ti byl zapalovač, když nemáš cigarety?” Strhl ze škatulky obal, otevřel ji a strčil do ní zežloutlou vizitku Roverovi motorkářské dílny.

“Tady máš adresu, kdybys někdy potřeboval opravit motorku. Nebo měl zájem o toho prokletého Uziho. Říkal jsem ti, že mi ještě zůstaly … “

Otevřely se dveře a kdosi zahučel: “Rovere, už vypadni!” Rover se otočil ke dveřím. Policistovi stahoval kalhoty velký svazek klíčů, zavěšený na opasku, přes který mu viselo velké břicho jako kynoucí těsto. “Vaše Excelence má návštěvu. V podstatě kolega. “Zařechtal se a obrátil se k muži za zády. “Zvládneš ho, Pere?”

Rover strčil pistoli a krabičku pod přikrývku na chlapcově posteli. Vstal a naposledy se ohlédl. Pak rychlým krokem vyšel z cely.

Vězeňský kněz si upravil nový bílý límec, který mu nikdy nedržel, jak chtěl. V podstatě kolega. Zvládneš ho, Pere? Nejraději by plivl policajtovi do jeho rozšklebeného ksichtu. Raději však přátelsky kývl vězni, který vyšel z cely a tvářil se, že ho zná. Všiml si tetování na předloktí. Madona a katedrála. Za všechny ty roky zažil příliš mnoho tváří a tetování, aby je ještě dokázal rozlišit.

Vstoupil. Cela voněla vonnými tyčinkami. Minimálně to připomínalo jejich vůni. Nebo spálenou drogu.

“Dobrý den, Sonny.”

Mladík nezvedl zrak, jen pomalu přikývl. Per Völlan předpokládal, že tím dal najevo, že ho zaregistroval, poznal. Uznal.

Sedl si. Z tepla, které zbylo na židli po chlapovi před ním, mu zatrnulo. Položil Bibli na postel vedle chlapce.

“Dnes jsem zanesl na hrob tvých rodičů květiny,” začal. “Nevím, jestli jsi to chtěl, ale …”

Per Völlan se snažil zachytit chlapců pohled. I on měl dva syny, oba už dospěli a odstěhovali se z domu. Tak jako on. Na rozdíl od chlapce se mohli kdykoliv vrátit. Jeden ze svědků obhajoby, Sonnyho učitel, u soudu tvrdil, že Sonny byl vzorný žák, talentovaný zápasník, oblíbený a vždy připraven pomáhat. Prý dokonce projevoval touhu stát se policistou po vzoru svého otce. Neviděli ho ve škole ode dne, kdy jeho otce našli s kulkou v hlavě a s dopisem na rozloučenou, ve kterém se přiznal ke korupci. Kněz se pokusil představit si chlapcův pocit studu, představit si ostudu vlastních synů, kdyby se někdo dozvěděl, co spáchal jejich otec. Upravil si límec.

“Děkuji,” řekl tiše chlapec.

Per si uvědomil, že chlapec působí nezvykle mladě. Už mu bylo alespoň třicet. Pravda. Sedí tu už dvanáct let, dovedli ho sem, když mu bylo osmnáct. Možná mu drogy mumifikovali tělo, proto nestárne a rostou mu jen vlasy a vousy, takže se na svět dívá nevinnýma, udivenýma dětskýma očima. Na špatný svět. Protože Bůh ví, že svět je špatný. Per Völlan působil už čtyřicet let jako vězeňský kněz a viděl, jak se svět každým rokem zhoršuje. Zlo je jako šířící se rakovinová buňka, které mění zdravé buňky na nemocné, uštědří jim upírské kousnutí a pověří je další destrukční prací. Nikdo nakažený se neubrání. Nikdo.

“Jak se máš, Sonny? Jak bylo na vycházce? Viděl jsi jezero?”

Ticho.

Per Völlan si odkašlal. “Policista říkal, že jste byli u jezera. Možná jsi četl v novinách, že krátce na to nedaleko odtud zavraždili ženu. Našli ji v její posteli. Hlavu měla … hm. Zde jsou detaily. “Zaklepal ukazováčkem na obal Bible. “Policista nás už informoval, že jsi mu u jezera zmizel a našel tě až za hodinu na cestě. Nechtěl jsi mu prozradit, kde jsi byl. Je důležité, aby jsi neřekl nic, co by se příčilo jeho výpovědi, rozuměl jsi? Mluv co nejméně – tak jako vždycky. Rozumíš? Sonny?”

Per Völlan zachytil chlapců pohled. Neprozradil mu, co se odehrává v jeho hlavě, ale počítal s tím, že Sonny Lofthus poslechne. Neřekne nic ani vyšetřovatelům ani obžalobě. Jen hlesne tiché ano, když se ho zeptají, jestli se přiznává. Ačkoli to zní paradoxně, tenhle narkoman občas projevil rozhodnutí, vůli, pud sebezáchovy, kterým se lišil od svých zatracených kolegů řítících se do pekla volným pádem. Ta vůle vyrážela na povrch jako náhlý záblesk, který je měl přesvědčit, že celou dobu všechno vnímal, poslouchal a pochopil. Projevovalo se to i ve způsobu, jakým náhle vstal a vykročil jistým krokem, jaký u jiných dlouholetých narkomanů není vidět. Přestože jindy jako teď – by člověk dal ruku do ohně za to, že nevnímá nic.

Völlan se zavrtěl.

“Samozřejmě, že díky tomu, nebudeš moct na vycházky hodně let. I tak se ti tam venku nelíbí, viď? A jezero jsi už viděl.”

“Viděl jsem řeku. Byl to manžel?”

Kněz se lekl. Jako když klidnou hladinu znenadání rozčeří neznámý tvor. “Nevím. Záleží na tom?”

Ticho. Völlan si povzdechl. Opět se mu zatočila hlava.

Trápilo ho to už déle. Měl by se nechat vyšetřit.

“Sonny, už na to nemysli. Důležité je, že lidé jako ty tam venku musejí bojovat o každou dávku. Tady máš o vše postaráno. A nezapomínej, že čas plyne. Předchozí vraždy se promlčí a ty pro ně ztratíš význam. Tahle vražda ti prodloužila lhůtu.”

“Byl to manžel. Takže je bohatý?”

Völlan poplácal dlaní po Bibli. “Tady najdeš popis domu, ve kterém jsi byl. Působil velkolepě. Zapomněli zapnout poplašné zařízení, které mělo to bohatství chránit, byly jen zamčené dveře. Jmenuje se Morsand. Obchodník s přelepeným okem. Viděls ho v novinách?”

“Ano.”

“Opravdu? Myslel jsem si, že … “

“Ano, zabil jsem ji. Ano, přečtu si jak.”

Per Völlan si oddechl. “Fajn. Měl by sis dát pozor na pár důležitých detailů.”

“Poslouchám.”

“Hlava … Uřízl jsi jí horní část lebky. Potřeboval jsi pilku, chápeš?”

Slova vystřídalo dlouhé ticho, které Per Völlan téměř přerušil zvracením. Věru, raději zvracet, než tvořit slova, které mu vycházely z úst. Zadíval se na mladíka. Co rozhodlo, že skončí takhle? Sled náhodných událostí, nad nimiž nebyl pánem nebo kosmická gravitační síla, která ho nezadržitelně táhla sem? Opět se dotkl nového naškrobeného kněžského límečku pod košilí. Potlačil mdloby a vzmužil se. Uvědomil si,

o co hraje. Vstal. “Pokud měbudešpotřebovat, bydlím v útulku na

Náměstí Alexandra Kiellanda.” Všiml si chlapcova tázavého pohledu.

“Jen dočasně.” Krátce se zasmál. “Žena mě vyhodila, znám tam lidi, a tak …”

Odmlčel se. Uvědomil si, proč tolik vězňů chodí za chlapcem. Přitahovalo je jeho ticho. Jen poslouchal, nereagoval, nesoudil. A tak jako vakuum vytahoval z člověka slova a tajemství. I on se o to pokoušel z pozice kněze, ale vězni jako by vycítili, že má plán. Netušili jaký, ale věděli, že jejich tajemství chce využít ve svůj prospěch. Jen proto se snažil získat přístup do jejich duše a později v nebi odměnu za to, že je naverboval.

Postřehl, že chlapec otevřel Bibli. Klasický trik se mu zdál až směšný. Díra vzniklá vystříháním stránek a v ní pomačkaný papír s instrukcemi, k čemu se má přiznat. A tři malé sáčky s heroinem.

2. KAPITOLA

Arild Franck zakřičel dál a ani nezvedl zrak od papírů. Otevřely se dveře. Inna, sekretářka zástupce ředitele věznice, mu už ohlásila návštěvu. Franck chvíli zvažoval, že vězeňského kněze nepřijme. Ani by nemusel hledat výmluvu. Neměl čas, za půlhodinu musí být na setkání s policejním ředitelem. Per Völlan se v posledním období nechoval úplně podle jeho představ a neuškodí, když si ověří, jestli není zcela mimo. Nesmí si dovolit dělat chyby, pro každého z nich by mohlo být zaváhání osudné.

“Ani si nesedej,” zamumlal, podepsal několik papírů rozložených na psacím stole a vstal. “Všechno mi řekneš cestou.” Přešel ke dveřím a z věšáku si vzal čepici. Za zády zaslechl šustění knězových bot. Informoval Innu, že se vrátí za půl druhé hodiny, a přiložil ukazováček na čtečku otisků prstů u dveří. Dvoupatrové vězení nemělo výtah. Výtahová šachta totiž představovala možnou únikovou cestu a při požáru bylo nutné výtah odstavit. Chaos vyvolaný požárem patřil mezi oblíbené způsoby útěku bystrých vězňů. Proto i všechno elektrické vedení, pojistné skříňky a vodovodní potrubí umístili mimo dosah zaměstnanců, buď do exteriéru budovy, nebo přímo do stěn. Mysleli na všechno. On myslel na všechno. Podílel se na plánování s architekty a odborníky ze zahraničí. Za vzor si vzali věznici Lenzburg ve švýcarském kantonu Aargau – hypermoderní a zároveň jednoduchou stavbu s jasným důraze
m na bezpečnost a efektivitu, kde komfort byl druhořadý. Věznici Stát vytvořil on – Arild Franck. Stát byl Arild Franck a Arild Franck byl Stát. Do hajzlu se zaměstnaneckou radou, která z něj udělala jen zástupce ředitele, a z toho šupáka z Haldenu generálního. Jasně, občas si nebral servítky a necpal se do zadku politikům, nejásal nad každým novým a skvostným nápadem, jak reformovat vězeňský systém, ačkoliv předchozí reformu ještě ani nestihli udělat. Vyznal se ale ve svém řemesle. Věděl, jak zacházet s lidmi za mřížemi, aby neonemocněli, nezemřeli a nestali se z nich ani výrazně horší lidé. Přistupoval loajálně k lidem, kteří si zasloužili jeho loajalitu, a staral se o své spřízněné duše. A to se nedalo říct o policistech, kteří se vyškrábali výš v prohnilé policejní hierarchii. V minulosti věřil, že ho nemine kariérní postup, a představoval si, že ho po odchodu do důchodu uctímalou bustou ve foyer
policejní stanice. Žena ho tenkrát přesvědčovala, že se jeho tělo bez krku, buldočí tvář a řídká přehazovačka na bustu nehodí. Nakonec dospěl k závěru, že když člověk nedostane, co si zasloužil, má si sám vzít, co mu přísluší.

“Už nemohu,” zamumlal mu za zády Per Völlan, když kráčeli chodbou.

“Co nemůžeš?”

“Jsem kněz. Vše, co děláme tomu chlapci … kvůli nám pyká za skutky, které nespáchal. Pyká za manžela, který … “

“Ticho!”

Před kontrolní místností, Franck ji často nazýval kapitánský můstek, narazili na staršího muže, který přerušil zametání a přátelsky zamával Franckovi. Kamarádský Johannes byl nejstarší vězeň a přesně podle Franckova gusta. Někdy v minulém století pašoval drogy a za ta léta se tak sžil s prostředím, že zdomácněl a zpacifikoval se, tak že se děsil dne, kdy bude muset opustit vězeňské zdi. Takoví vězni

nepředstavovali výzvu hodnou Státu.

“Máš výčitky svědomí, Völlane?”

“Ano, mám, Arilde.”

Franck si už nepamatoval, kdy kolegové začali svým nadřízeným tykat a oslovovat je křestním jménem. Ani den, kdy vedení věznice odložilo uniformy a začalo chodit v civilu. Během vězeňské vzpoury v brazilské věznici Francisco de Mar stříleli slzný plyn po vlastních, protože je nedokázali odlišit od vězňů.

“Končím,” funěl kněz.

“Co říkáš?” Franck už téměř běžel. Na to, že mu do penze zbývalo necelých deset let, byl v dobré kondici. Každý den cvičil. Představoval výjimku v povolání, kde se nadváha stávala pravidlem. Trénoval místní plavecký tým, když tam ještě plavala jeho dcera. Splatil dluh společnosti, která dávala mnohým lidem tak mnoho. Lidem za zdmi této věznice nedala nic.

“A co říká tvoje svědomí na chlapečky, které jsi zneužíval, Völlane? Víš, že máme důkazy.” Franck přiložil ukazováček na senzor dalších dveří, které vedly na chodbu, která se dále rozvěvovala na západ k vězeňským celám, na východ k šatnám zaměstnanců a k bráně na parkoviště.

“Völlane, ber to tak, že Sonny Lofthus pyká i za tvé hříchy.”

Další dveře, další senzor. Přiložil prst. Miloval tenhle vynález, který objevil ve vězení v japonské Provincii Kuširo. Do databáze zapsali otisky prstů všech lidí s autorizací pro otevírání dveří. Nejenže tím eliminovali riziko poztrácení klíčů, které se snadno zkopírují a zneužijí, navíc přesně věděli, kdo a kdy prošel kterými dveřmi. Samozřejmě, že jim pomáhal i kamerový systém, ale tvář bylo snadné zakrýt. Otisky prstů

ne. Dveře se otevřely a oni vešli do chodby.

“Arilde, říkám, že už nemohu.”

Franck si přiložil ukazováček na rty. Kromě bezpečnostních kamer, které pokrývaly téměř celý prostor věznice, do chodeb nainstalovali komunikační systém, aby zaměstnanci mohli kontaktovat kontrolní místnost, kdyby nastal nějaký problém. Vešli do šatny, kde měl u sprch každý zaměstnanec vlastní skříňku na šaty a jiné cennosti. Zaměstnanci nemusí vědět, že zástupce ředitele disponuje klíčem od všech skříněk. Spíš naopak.

“Myslel jsem si, že si uvědomuješ, s kým máš co do činění,” pokračoval Franck. “Nemůžeš jen tak vystoupit. Tihle lidé vnímají loajalitu jako otázku života a smrti.”

“Vím,” přikývl Per Völlan. Ve funění se mu ozvalo ošklivé sípání. “Mluvím o věčném životě nebo zatracení.”

Franck se zastavil u dveří a nakoukl mezi skříňky, aby se ujistil, že jsou sami.

“Víš, co tím riskuješ?”

“Nikomu nic neprozradím. Bůh je mi svědkem. Arilde, musíš je o tom přesvědčit. Budu mlčet jako ryba, chci z toho jen ven. Pomůžeš mi?”

Franck sklopil zrak. Zadíval se na senzor. Ven. Existovaly jen dvě únikové cesty. Tahle vzadu a přes recepci vpředu. Nenajdeš tu ventilační potrubí, požární průlezy, odtokové roury, do kterých by se vešel člověk. “Možná,” pokrčil rameny a přiložil prst na senzor. Na klice se rozblikala červená kontrolka. Systém hledal v databázi. Zhasla, rozsvítila se zelená. Otevřel dveře a oslepilo ho intenzivní letní slunce. Na parkovišti si vytáhl sluneční brýle. “Dám ti vědět,” dodal, vylovil z kapsy klíče od auta a pohledem zkontroloval strážnici. Ve dne v noci tam seděli dva uniformovaní kolegové a vjezd i výjezd zajišťovala ocelová závora, kterou neprorazí ani jeho nové Porsche Cayenne. Možná by to zvládl Hummer Hl, který si původně chtěl koupit, ale ten byl příliš široký. Vstupní koridor naplánovali tak, aby zabránili vjezdu větších vozidel. Na obranu proti nim rozestavil i ocelové barikády za šestimetrovým
plotem, který chránil vězení ze všech stran. Žádal o povolení zavést do něj elektrický proud, ale to mu pochopitelně zamítli. Věznice Stát ležela v centru Osla a nebezpečí by hrozilo i nevinným občanům. O jejich nevinnosti pochyboval. Na to, aby se dostali k plotu, by museli nejdřív přelézt pětimetrovou zeď, chráněnou ostnatým drátem.

“Kam máš namířeno?”

“Náměstí Alexandra Kiellanda,” odpověděl s nadějí v hlase Per Völlan.

“Promiň,” odsekl Arild. “Nemám to cestou.”

“To je v pořádku. Zastávka je jen kousek.”

“Tak fajn. Ozvu se ti.”

Zástupce ředitele nastoupil do auta a rozjel se k strážníci. Podle instrukcí byli povinni zastavit a zkontrolovat každé auto včetně jeho. Viděli ho vycházet z budovy, tím si ověřili, že je to on, beze slova zvedli závoru. Opětoval jim pozdrav. Zastavil na semaforu u výjezdu na hlavní silnici. S láskou se zadíval na svou věznici ve zpětném zrcátku. Byla by dokonalá nebýt stavebního dozoru, idiotských předpisů ministerstva a zkorumpované rady zaměstnanců. On by snesl modré z nebe všem tvrdě pracujícím a čestným občanům, kteří si zaslouží žít v bezpečí a v jistém materiálním komfortu. Nemuselo to dopadnout takhle. On to nechtěl. I svým svěřencům v bazénu opakoval: Plav nebo se utop, nikdo ti nepomůže. Vrátil se v myšlenkách ke své úloze. Musí předat zprávu. Nepochyboval o tom, co vyvolá.

Naskočila zelená, dupl na plyn.

3. KAPITOLA

Per Völlan procházel parkem na náměstí Alexandra Kiellanda. Červenec byl nezvykle vlhký a chladný, ale nyní se slunce objevilo a park se rozzářil v intenzivní, svěží zeleni. Léto ještě nekončilo, lidé s přimhouřenýma očima obraceli tváře do slunce, jako by bylo na příděl. Odněkud zarachotil skateboard, mladí si nesli kartony plechovkového piva ke grilu v městském parku nebo na svém balkoně. A byly tu i ti, kteří si nejvíce vážili návratu teplých dnů. Je pohltil provoz na náměstí, krčili se na lavičkách a kolem fontány, ale i tak ho radostně zdravili. Čekal na zelenou na křižovatce ulic Uelands gate s Waldemar Thrane gate, nákladní auta a autobusy hučely pár kroků od něj. Fasáda domu na druhé straně silnice se před ním objevovala a zase mizela. Okna proslulé hospody Tranent, která od svého založení v roce 1921 hasila žízeň tím nejžíznivějším, přelepili igelitem. Posledních třicet let jejího poslání p
omáhal Arnie Skiffle-Joe Norse, který v kovbojském kostýmu, balancující na jednokolce, hrál na kytaru a zpíval s dvojčlenným orchestrem – se starým, slepým varhaníkem a s Thajčankou s tamburínou a troubou. Per Völlan projížděl pohledem po fasádě s tepaným nápisem Penzion Illa. Během války se tady ukrývaly ženy s dětmi narozenými mimo manželství. Dnes zde nacházeli pomoc města nejhorší narkomani, kteří se už ani nepokoušeli přestat. Poslední zastávka.

Per Völlan přešel přes ulici, zastavil se u brány a zazvonil. Zadíval se do kamery. Vrátný zapípal a dveře se otevřely. Na dva týdny mu zde poskytli střechu nad hlavou jako odměnu za staré služby. Od té doby uběhl už měsíc.

“Dobrý den, Pere,” pozdravila ho hnědooká žena, která mu přišla otevřít mříž. Někdo zničil zámek a nedal se odemknout zvenčí.

“Kavárna je zavřená, ale pokud se pospíšíte, ještě stihnete oběd.”

“Děkuji, Martho, nemám hlad.”

“Vypadáte vyčerpaně.”

“Jdu až od Státu.”

“Opravdu? Nejel vám autobus?”

Vykročila po schodech. Ztěžka si povzdechl a vydal se za ní. “Potřeboval jsem chvíli přemýšlet.”

“Ptali se tu na vás nějací páni.”

Per ztuhl. “Kdo?”

“Nevím. Asi z policie.”

“Proč z policie?”

“Zdálo se mi, že jim dost záleží na tom, aby vás našli. Napadlo mě, že to může souviset s některým vězněm.”

Už jsou tady, uvědomil si Per. “Martho, vy věříte?”

Podívala se na něj. Usmála se. Per si uvědomil, že mladý muž by pro její úsměv udělal cokoliv.

“Ptáte se na Boha a Ježíše?” Martha zahnula k recepci, kterou tvořila díra ve zdi vedle další kanceláře.

“Myslím na osud. Na náhodu v souboji s kosmickou gravitační silou.”

“Věřím na pomatenou Gretu,” zamumlala Martha a zalistovala v papírech.

“Přízraky nejsou …”

“Inger prý včera slyšela dětský pláč.”

“Inger je nadmíru vnímavá, Martho.”

Podívala se na něj. “Pere, potřebuji s vámi mluvit.” Povzdechl si. “Vím. Máte tu plno a … “

“Rekonstrukce po požáru vázne a čtyřicet našich hostů žije ve dvoulůžkových pokojích. Takhle to dál nejde. Navzájem se okrádají, jeden na druhého útočí. Je jen otázkou času, kdy někdo vytáhne nůž.”

“To je v pořádku, už se tu dlouho nezdržím.”

Martha se na něj zamyšleně zadívala.

“Proč vás nenechá aspoň přenocovat? Jak dlouho jste byli svoji? Čtyřicet let?”

“Třicet osm. Dům patří jí a je to … složité.” Per se unaveně usmál.

Rozloučil se a vykročil chodbou. Zpoza dveří hučela hudba. Amfetamin. Bylo pondělí, sociálka měla po víkendu otevřeno a všude bylo živo. Odemkl. Omšelý maličký pokoj, kam se akorát vešla postel a malý šatník, ho stála šest tisíc korun měsíčně. Mimo Oslo by si za tu cenu mohl pronajmout prostorný byt.

Posadil se na postel a zíral na špinavé okno. Hučení aut z ulice ho uspávalo. Slunce prosvítalo přes tenké záclony, na římse zápasila o život moucha. Brzy to vzdá. Takový je život. Ne smrt, život. Smrt je nic. Před kolika lety si to uvědomil? Vše, co kázal, mělo jen zbavovat lidi strachu ze smrti. I tak nic z toho, co si myslel, že ví, teď nebylo důležité. Neznamenalo to nic ve srovnání s věcmi, kterým potřebujeme věřit, abychom přehlušili hrůzu a bolest. Vrátil se tedy na začátek. Věřil v milosrdného Boha a život po smrti. Věřil víc než kdykoliv předtím.

Zpod novin vytáhl sešit a vzal pero.

Nepotřeboval psát dlouze. Stačilo mu pár vět. Přeškrtl své jméno na hnědé obálce s listem od Almina advokáta, který v krátkosti shrnul Perova práva. Seznam byl krátký.

Podíval se do zrcadla, upravil si kněžský límec, vytáhl ze skříně dlouhý plášť a vyšel na chodbu.

Marthu nenašel na recepci. Obálku převzala Inger a slíbila, že jí ji předá.

Slunce už klesalo nad obzor, den se přechýlil do svého závěru. Prošel parkem a koutkem oka si všiml, že každý hraje svou roli téměř bezchybně. Nikdo nevstal z lavičky příliš prudce, žádné auto neodbočilo ke krajnici, když si to rozmyslel a vykročil po ulici Sannergata k řece. Byly tam. Za oknem, v němž se zrcadlil klidný letní večer, v lhostejném pohledu kolemjdoucího, v chladu stínů, které se plížily po zdech obrácených na východ, rozprášily sluneční paprsky a získávaly další území. Per si uvědomil, že přesně takový byl i jeho život. Věčný nesmyslný souboj mezi světlem a tmou, který nezná vítěze. Nebo ano? Převaha tmy sílila každým dnem.

Blížila se dlouhá noc.

Přidal do kroku.

4. KAPITOLA

Šimon Kéfas si přiložil kávový šálek ke rtům. Od kuchyňského stolu viděl do malé zahrádky před jejich domem na ulici Fagerliveien ve čtvrti Disen na kraji Osla. Po nočním lijáku se tráva v ranním slunci krásně leskla. Téměř by uvěřil, že vidí, jak roste. Bude ji muset posekat. Má jen starou ruční sekačku, zase bude zpocený a nadávat. Nevadí. Else se ho ptala, proč nekoupí elektrickou, jakou mají všichni sousedé. Odpověď byla jednoduchá: peníze. Tento argument kdysi rozhodoval všechny debaty v domě i v celé čtvrti. V té době tu ještě bydleli normální lidé. Učitelé, holiči, taxikáři, nižší státní úředníci, lidé pracující pro město. Nebo policisté jako on. I nyní zde bydleli běžní lidé. Akorát pracovali v reklamních agenturách, v počítačových firmách, v médiích, byli lékaři, měli agentury nabízející ty nejneuvěřitelnější služby nebo prostě zdědili dost peněz, aby si mohli dovolit byd
let v idylických domcích, tlačit ceny vzhůru a celou čtvrť posouvat mezi žádané části města.

“Nad čím přemýšlíš?” zeptala se Else. Stála mu za zády a hladila ho po vlasech. Stihly mu už zřídnou, v nepřejícím světle se mu už rýsovala pleš. Else tvrdila, že se jí to líbí, protože vypadá přiměřeně tomu, kdo je – policista, blížící se důchodovému věku. I ona začne brzy stárnout. Měl před ní dvacet let náskok. Jeden z nových sousedů, nepříliš známý filmový producent, ji chvíli pokládal za jeho dceru. No budiž.

“Myslím na to, jak jsem šťastný,” zalhal. “S tebou. S celým svým životem.”

Políbila ho na temeno. Cítil, jak se její rty dotkly jeho pokožky. V noci se mu zdálo, že jí věnoval svůj zrak. Vzbudil se a nic neviděl. Byl na chvíli dokonale šťastný, dokud nepochopil, že si dal jen pásku přes oči, aby ho nerušilo ranní slunce.

Zazvonil zvonek.

“To bude Edith,” hádala Else. “Jdu se převléknout.” Otevřela dveře sestře a vyběhla na patro.

“Ahoj, strýci Šimone!”

“To je ale překvapení, chlapče můj,” radoval se Šimon a zadíval se do chlapcovy tváře plné očekávání.

Za chvíli vešla do kuchyně i Edith. “Promiň, Šimone, ale trval na tom, že si musíme pospíšit, aby si stihl vyzkoušet tvou čepici.”

“Samozřejmě, že může,” usmíval se Šimon. “Neměl jsi být náhodou ve škole, Matsi?”

“Dali jim volno,” povzdechla si Edith. “Netuší, kolik problémů tím způsobují svobodným matkám.”

“O to víc si vážím tvé nabídky, že budeš řídit.”

“To je maličkost. Pochopil jsem správně, že bude v Oslu jen dnes a zítra?”

“Kdo?” zapojil se Mats a táhl strýce za rukáv, aby ho přinutil vstát.

“Americký doktor, který umí léčit nemocné oči,”vysvětlil mu Šimon a tvářil se ještě unaveněji, než jak se cítil, když se konečně postavil. “Pojďme najít opravdovou policejní čepici. Edith, pokud máš chuť, káva je v termosce.”

Za chvíli už chlapec výskal nadšením, protože Šimon vzal z poličky bíločernou policejní čepici a položil mu ji na hlavu. Postavili se před zrcadlo. Chlapec mířil ukazováčkem na strýce a jazykem vydával zvuky střelby.

“Na koho střílíš?” zamračil se Šimon.

“Na zloděje,” zakřičel chlapec. “Pif! Paf!”

“Nebo na terč,” opravil ho Šimon. “Policisté nestřílejí na zloděje, když opravdu nemusí.”

“Střílejí! Paf!”

“Matsi, takhle skončíme ve vězení.”

“My?” chlapec se překvapeně zadíval na strýce. “Proč? Vždyť jsme policisté.”

“Pokud střílíme po lidech, které jsme mohli zatknout, měníme se na vrahy.”

“Ale … ale když jsme je chytili, můžeme je snad zastřelit.” Šimon se zasmál. “Ne. Až soudce rozhodne, jak dlouho zůstanou ve vězení.”

“O tom nerozhoduješ ty, strýci Šimone?” V chlapcových očích se objevilo zklamání.

“Víš co, Matsi? Jsem rád, že o tom nemusím rozhodovat a stačí mi je jen chytit. To je na celé práci největší zábava.”

Mats přivřel jedno oko, čepice se mu posunula dozadu. “Strýci Šimone?”

“Ano?”

“Proč nemáte s tetou Else děti?”

Šimon se postavil za svého synovce, položil mu ruce na ramena a usmál se. “Nepotřebujeme děti, vždyť máme tebe. Nemyslíš?”

Mats se zamyšleně zadíval na strýce. Pak se rozzářil také. “Máš pravdu.”

Šimonovi se v kapse rozvibroval telefon. Vylovil ho. Operační centrála. Chvíli poslouchal.

“Kde u řeky?” zeptal se.

“Nad Kubou, u umělecké školy. U mostu … “

“Vím přesně, kde to je,” přerušil Šimon kolegu. “Za půlhodinu jsem tam.”

Rychle se obul a oblékl si sako.

“Else!” zakřičel.

“Ano?” na schodech se objevila její tvář. Opět si uvědomil, jak je krásná. Dlouhé vlasy jí rámovaly drobnou bledou tvář jako červená řeka. Malý nosík jí pokrývaly pihy. Ty pihy jí zůstanou, i když on už tu nebude. Nepodařilo se mu vyhnout další myšlence: Kdo se o ni postará? Věděl, že ze schodů ho nevidí, jen se tak tváří. Zakašlal.

“Musím běžet, drahoušku. Dáš mi později vědět, co řekl doktor?”

“Ano, dávej na sebe pozor.”

Dva starší policisté procházeli přes park, kterému obyvatelé města říkali Kuba. Většina si zřejmě myslela, že ten název souvisí s karibským ostrovem svobody. Původ jména hledali v politických shromážděních a dělnických kořenech čtvrti Grünerlokka. Člověk musel mít něco odžité, aby věděl, že tu kdysi stával velký zásobník s plynem ve tvaru velké kostky a slovo cube inspirovalo obyvatel dát parku tento poetický název. Vyšli na most ke staré továrně, předělané na uměleckou školu. Na mříži zábradlí visely zámky s datem ainiciálami zamilovaných. Šimon se začetl. Už deset let milujeElse, každý z tří a půl tisíce dní. Žádná další žena nepřijde do jeho života, na to nepotřebuje symbolický visací zámek. A nepotřebuje ho ani ona, snad ho přežije o dost let, aby si v jejím životě našli místo i jiní muži. No budiž.

Z tohoto místa viděl skromný most, křižující skromnou řeku, která dělila jeho skromné město na východní a západní část. Dávno, když byl ještě mladý a hloupý, skákal z tohoto mostu do vody. Opilecká trojka, tři kluci, z toho dva s neotřesitelnou vírou v sebe a v budoucnost. Dva přesvědčeni, že jsou z tria kamarádů nejlepší. Třetí kluk, on, už dávno pochopil, že nemůže soutěžit s kamarády v inteligenci, síle, společenském šarmu ani přitažlivosti pro ženy. Byl ale nejodvážnější. Nebo jinak řečeno, ochotnen nejvíce riskovat. Ke skákání po hlavě do špinavé vody jsi nepotřeboval intelektani sílu, jen hloupou odvahu. Šimon Kéfas si často opakoval, že jeho největší konkurenční výhodou je pesimismus, který mu dává sílu riskovat budoucnost, od níž nic neočekával, vrozené přesvědčení, že riskuje méně než ostatní. Stál na zábradlí a čekal, než jeho dva kamarádi začnou křičet, aby neskákal,
že je blázen. A pak skočil. Z mostu, ze života, do nádherně vrčícího kolečka rulety, který se jmenuje osud. Prorazil vodu, která ani neměla hladinu, jen bílou pěnu, a ponořil se do jejího ledového objetí. Našel v něm ticho, samotu a klid. Nezraněn se opětvynořil a kamarádi jásali. Šimon. Přestože někde v hloubi duše cítil zklamání z toho, že se mu nic nestalo. Co udělá obyčejné zlomené srdce s mladým mužem …

Zahnal vzpomínky a zadíval se na kaskády v řece. Lépe řečeno, na postavu, která visela mezi skalami jako na fotografii, zachycená uprostřed skoku.

“Pravděpodobně ho unášela voda,” vysvětloval mu starší technik. “Zachytil se šaty o něco pod hladinou. Řeka je tak mělká, že ji bez problémů přebrodíš.”

“Jasně,” přikývl Šimon a vložil si do úst žvýkací tabák. Chvíli ho sál, studoval tělo v řece. Viselo hlavou dolů s rozhozenými rukama, voda mu obtékala hlavu jako bílý věnec. Jako Elsie vlasy.

Kolegům se konečně podařilo dostat na řeku člun a nyní se pokoušeli uvolnit tělo.

“Vsadím se o pivo, že to byla sebevražda.”

“Podle mě prohraješ, Eliáši,” poznamenal Šimon. Ukazováčkem si zpod rtů vytáhl rozžvýkaný tabák a chystal se ho hodit do řeky, ale zarazil se. Nová doba. Rozhlédl se po popelnici.

“Takže o pivo?”

“Ne, Eliáši, nesázím se o pivo.”

“Ach, promiň, zapomněl jsem.” Technik se zatvářil zahanbeně.

“Nevadí,” pokrčil rameny Šimon a odešel. Kývnutím hlavy pozdravil vysokou blondýnu v černé sukni a krátké bundě. Kdyby neměla na krku zavěšenou policejní legitimaci, tipoval by ji na zaměstnankyni banky. Konečně našel zelený odpadkový koš, hodil do něj tabák a sešel k řece. Vykročil podél vody a pohledem studoval oba břehy.

“Hlavní inspektor Šimon Kéfas?”

Eliáš zvedl zrak. Žena, která ho oslovila, vypadala jako prototyp seveřanek. Zřejmě si uvědomovala svou výšku, protože se k němu skláněla a nenosila podpatky.

“Ne. Kdo jste?”

“Kari Adelova.” Ukázala mu policejní legitimaci zavěšenou na krku. “Jsem nová na oddělení vražd. Říkali mi, že ho tu najdu.”

“Rád vás poznávám. Co od něj potřebujete?”

“Má mě zaučovat.”

“Jste šťastný člověk,” usmál se Eliáš a kývl na malého chlapíka, který kráčel po břehu. “Támhle je.”

“Co hledá?”

“Stopy.”

“Vzhledem k mrtvému tělu přece musí jít proti toku řeky, ne po jeho toku.”

“Ano. Předpokládá, že tam jsme to už prohlédli. A nemýlí se.”

“Podle ostatních techniků to vypadá na sebevraždu.”

“Ztrapnil jsem se, protože jsem se s ním chtěl vsadit o pivo.”

“Ztrapnil?”

“Je závislý,” ušklíbl se Eliáš. “Byl závislý.” Všiml si ženina pečlivě upraveného zvednutého obočí a dodal: “Není to tajemství. Neuškodí vám když to budete vědět, jestliže máte spolu pracovat.”

“Nikdo mi neříkal, že budu pracovat s alkoholikem.”

“Není alkoholik,” opravil ji Eliáš. “Byl gambler.” Zastrčila si pramen plavých vlasů za ucho a přimhouřila oči do slunce: “Co hrál?”

“Pokud vím, tak všechno, kde se dá prohrát. Později se ho na to můžete zeptat. Kde jste dělala doposud?”

“Na protidrogovém.”

“Potom tuhle řeku dobře znáte.”

“Ano.” Zadívala se k mrtvému tělu. “Samozřejmě, že vražda mohla souviset s drogami, ale místo činu je v tomto případě irelevantní. Takhle vysoko se už tvrdé drogy nedealujou, musíte jít pro ně dolů na náměstí Schous plass nebo k mostu Nybrua. A pro hašiš se lidé nevraždí.”

“Chápu.” Eliáš kývl na člun. “Jen co ho vytáhnou a bude mít u sebe doklady, rychle to zjistíme …”

“Znám ho,” přerušila ho Kari Adelová. “Je to kněz z vězení. Per Völlan.”

Eliáš se na ni překvapeně podíval. Už brzy se zbaví formálního úřednického oděvu, který zřejmě odkoukala z amerických televizních seriálů. Na první pohled se zdálo, že v ní něco bude. Možná patřila mezi ty, které vydrží. Byla jich hrstka. Nebyla první, která si troufala. Ale možná i ona selže a odejde.

5. KAPITOLA

Výslechová místnost s nábytkem z borovice zářila ve světlých barvách. Červená záclona zakrývala okno do kontrolní místnosti. Hlavní inspektor Henrik Westad z policejního okrsku Buskerud se zde cítil příjemně. Nevážil cestu z Drammenu do Osla poprvé a i v těchto prostorách už seděl. Při výslechu dětí v případě fyzického obtěžování místnost zdobily panenky. Teď šlo o vraždu. Zkoumal muže s dlouhou bradou a ještě delšími vlasy na druhém konci stolu. Sonny Lofthus. Vypadal mladší, než se uvádělo v podkladech. Kromě toho se zdál při plném vědomí, jeho zorničky měly normální velikost. Tak to často chodí u lidí s vysokou tolerancí vůči návykovým látkám. Westad si odkašlal: “Takže jste ji svázal, použil běžnou pilku a odešel jste pryč?”

“Ano,” přikývl muž. Odmítl pomoc advokáta, na všechny otázky odpověděl jednoslovně. Westad mu úmyslně kladl otázky, na které se dalo odpovědět pouze ano nebo ne. Celkem se mu to dařilo. Jasně, že se mu dařilo, vždyť se jim přece přiznal. Přesto váhal. Zadíval se na fotografie. Pachatel uřízl ženě vrchní část lebky a mozku, lebeční kost visela ženě jen na kousku kůže. Westad si představil vajíčko uvařené natvrdo s odříznutou špicí. Viděl oběti do mozku. Už dávno se vzdal naděje, že brutalita člověka se projevuje i ve vzhledu. Tento muž, on … nešel z něj chlad, agresivita, ani kretenismus, jaký vyzařoval z jiných chladnokrevných vrahů.

Opřel se. “Proč jste se přiznal?”

Muž pokrčil rameny. “DNA na místě činu.”

“Odkud víte, že jsme ji našli?”

Muž si prohrábl dlouhé husté vlasy. Vedení věznice je mohlo teoreticky z hygienických důvodů přikázat ostříhat. “Vypadávají mi vlasy. Vedlejší účinek dlouhodobého užívání drog. Můžu jít?”

Westad si povzdechl. Přiznání. Technické důkazy na místě činu. Proč to nepřijme?

Naklonil se k mikrofonu na stole. “Výslech podezřelého Sonnyho Lofthuse ukončen ve třináct nula čtyři.” Sledoval, jak zhasíná červené světlo, technici za dveřmi vypnuli nahrávání. Vstal, otevřel dveře, aby kolegové mohli vejít, zacvaknout muži pouta a odvést ho zpět do cely.

“Co si myslíš?” zeptal se ho technik, když Westad vstoupil do kontrolní místnosti.

“Záleží na tom?” Westad si oblékl bundu a nervózním trhnutím vytáhl zip. “Nenechává nám hodně prostoru pro spekulace.”

“Ptal jsem se na první dnešní výslech.”

Westad pokrčil rameny. Kamarádka oběti. Oběť si jí prý stěžovala, že ji manžel Yngve Morsand obvinil z nevěry a vyhrožoval, že ji zabije. Eva Morsandová se bála. I proto, že její manžel měl důvod k žárlivost. Poznala nového muže a chystala se odstěhovat. Neexistuje typičtější motiv pro vraždu. A co chlapcův motiv? Ženu neznásilnil, z domu nic nezmizelo. Pachatel vyházel lékárničku v koupelně a podle manžela mu zmizelo pár pilulek na spaní. Proč by se měl muž, jehož strupy svědčí o tom, že má stále přístup k tvrdým drogám, spokojit s nějakými lehkými tabletkami?

Okamžitě se vynořila další otázka: A proč by se měl vyšetřovatel, kterému se pachatel právě přiznal, trápit takovými zbytečnými detaily?

Johannes Halden zametal podlahu mezi celami. Na chodbě se vynořili dva policisté s chlapcem. Chlapec se usmíval. Pokud by neměl na rukou pouta, zdálo by se, že jde s kamarády na nějaký příjemný mejdan.

Johannes zamával pravou rukou. “Ahoj, Sonny! Rameno se mi zahojilo. Děkuji za pomoc.”

Chlapec musel zvednout obě ruce, aby ukázal muži vztyčený palec.

Policisté zastavili před dveřmi cely a sňali mu pouta. Nepotřebovali odemykat dveře, všechny cely se automaticky otevíraly v osm a zůstávaly otevřené do desíti večer. Chlapci z kontrolní místnosti se mu pochlubili, jak otevírají všechny dveře stisknutím jednoho tlačítka. Měl rád atmosféru v kontrolní místnosti. Proto v ní zametal pečlivěji než jinde. Připadal si jako na můstku obrovského tankeru. O takovém vždy snil. Předtím, než se to stalo, pracoval jako námořník a začal studovat na námořní škole. Chtěl se stát palubním důstojníkem, kormidelníkem, vrchním kormidelníkem a nakonec kapitánem. A po několika letech se vrátit k manželce a dceři do jejich domu ve Farsundu a najít si práci lodivoda. Proč to potom udělal? Proč všechno zničil? Co ho přesvědčilo, k pašování dvou velkých pytlů z přístavu v thajské Songkhle? Samozřejmě, tušil, že to je heroin. Znal přesně trestní sazebník a špatné norské z
ákony, které v té době kladly pašování drog na jednu úroveň s úkladnou vraždou. Nebyl závislý ani na značné sumě peněz, kterou mu nabídli za dodání pytlů na adresu v Oslu. O co mu tedy šlo? O pocit vzrušení? Nebo sen, že opět potká krásnou Thajčanku v hedvábných šatech, bude ji hladit po dlouhých černých vlasech, hledět do jejích mandlových očí, poslouchat její něžný hlas, šeptající složité anglická slovíčka měkkými malinovým rty? Šeptala mu, že to musí udělat pro ni, pro její rodinu v Chiang Rai, protože je její poslední záchrana. Nevěřil jejímu příběhu, věřil jejím polibkům. Ten polibek ho přenesl přes oceány, přes celnici, do vězeňské cely, do soudní síně, do místnosti pro návštěvy, kde ho čekala už téměř dospělá dcera, aby mu oznámila, že rodina ho už nezná, přenesl ho k rozvodu a nakonec do cely v Ullu. Šlo mu jen o ten polibek a nic jiného než příslib toho polibku mu ani ne zbylo.

Po propuštění z vězení zůstal sám. Rodina ho odvrhla, přátelé se mu vzdálili, na práci na lodi mohl zapomenout. Proto se ucházel o práci tam, kde měl dveře otevřené. U zločinců. A pokračoval ve starých kolejích. Najal si ho Ukrajinec Nestor. Heroin ze severního Thajska převáželi v kamionech po staré drogové cestě přes Turecko a Balkán. V Německu rozdělovali náklad mezi jednotlivé skandinávské země a poslední úsek ho vezl Johannes. V té době začal donášet policii. Ani pro to vlastně neměl důvod.

Jeden policista v něm probudil něco, co už sám nehledal.

Přestože slíbená odměna – čisté svědomí – se zdála méně lákavá než polibek krásné ženy, uvěřil jeho slovům. Opravdu jim uvěřil. Zřejmě pro jeho oči. Že ho dostane ze začarovaného kruhu, nasměruje k něčemu pozitivnímu, kdo ví? Pak se to ale stalo. Jednoho podzimního večera zabili policistu a Johannespoprvé a naposledy slyšel jméno jeho vraha. Šeptali ho hlasem, v němž se mísil strach a respekt. Dvojče.

Od té chvíle už bylo jen otázkou času, kdy zase skončí za mřížemi. Riskoval stále víc, bral si stále větší náklad. Sakra, vždyť chtěl, aby ho chytili a mohl pykat za to, co spáchal. Ulevilo se mu, když ho zastavili na hranici se Švédskem. Kusy nábytku ve vleku měl nacpané heroinem k prasknutí. Soudce při rozhodování o výši trestu zohlednil množství pašovaného zboží i pachatelovu recidivu. To bylo před deseti lety. Před čtyřmi lety otevřeli Stát a převezli ho sem. Od té doby sledoval, jak vězni přicházejí a odcházejí, viděl, jak se střídají i zaměstnanci, a ke všem přistupoval s přiměřeným respektem. Nakonec si sám vysloužil respekt, jaký přísluší staršinovi. Nepředstavoval riziko. Nikdo neznal jeho tajemství. Nikdo nevěděl, jaké zrady se dopustil a proč si vyměřil takový trest. Už vůbec nedoufal, že se jednou dožije toho, na čem jediném mu záleželo. Polibku, který mu slíbila zapomenutá žena a
čistého svědomí, o kterém mluvil mrtvý policista. Dokud ho nepřevezli na oddělení A a nepoznal chlapce se zázračnýma rukama. Zaslechl jeho jméno a nevěřil vlastním uším.

Johannes Halden ale neřekl nic. Zametal dál se skloněnou hlavou, usmíval se a přijímal drobné službičky, které dělaly život na takovém místě snesitelným. Dny, týdny, měsíce i roky plynuly a měnily se na život, který se pomalu chýlil ke konci. Rakovina. Rakovina plic. Agresivní forma, nebezpečná, zvlášt když se neodhalí včas.

Neodhalili ji včas.

Už mu nemohli nijak pomoci. Sonny už vůbec ne. Neměl ponětí, v čem tkví Johannesův problém. Johannes ho oslovil, hledal chybu v tříslech, haha. Upřímně řečeno, i to rameno se mu vyléčilo samo, určitě mu nepomohla Sonnyho dlaň, která nebyla zaručeně teplejší než běžných sedmatřicet stupňů, spíše méně. Sonny byl dobrý kluk a Johannes mu nechtěl brát víru, že má mimořádné schopnosti.

Johannes to tajil dál – nemoc i to druhé. Věděl, že má naspěch. Tajemství si nesměl vzít do hrobu, pokud se nechtěl v hrobě probudit jako přízrak, prožraný červy, uvězněn a odsouzen k věčnému utrpení. Nevyznával náboženskou víru, která by mu řekla, kdo a proč je odsouzen k věčnému zatracení,

ale v životě se už dopustil příliš chyb.

“Příliš mnoho chyb …” zamumlal.

Odložil koště a zaklepal na dveře Sonnyho cely.

Ticho. Zaklepal ještě jednou.

Čekal.

Pak otevřel dveře.

Sonny měl kolem ruky obtočený gumový řemen, jeho konec držel v zubech. Právě si přikládal injekci na vydutou žílu. Dokonalý úhel třicet stupňů mu garantoval maximální zásah.

Vzhlédl a usmál se. “Ano?”

“Promiň, já … počká to.”

“Určitě?”

“Ano, ne … nespěchá to.” Johannes se usmál. “Tedy ne úplně.”

“Za čtyři hodiny?”

“Za čtyři hodiny je to super.”

Sledoval, jak jehla propíchla žílu. Chlapec zatlačil palcem injekci. Cítil ticho a tmu, která vyplnila místnost jako černá voda. Pomalu vycouval z místnosti a zavřel za sebou dveře.

6. KAPITOLA

Šimon si s nohama na stole přiložil k uchu mobilní telefon. Houpal se na židli. V třetí třídě s klukama tento akrobatický kousek zdokonalili tak, že soutěžili, kdo udrží nejdéle rovnováhu, nakonec šlo jen o to, koho to přestane nejpozději bavit.

“Takže Američan neřekl nic?” zeptal se tiše. Jednak proto, že neměl důvod zasvěcovat ostatní kolegy z oddělení do svých rodinných problémů, jednak si zvykl se ženou mluvit po telefonu takto. Potichu, něžně. Jako by leželi v objetí v posteli.

“Ale ano,” odpověděla Else. “Ale nechtěl být konkrétní. Nejdřív si chce prostudovat výsledky testů. Zítra mi všechno řekne.”

“Rozumím. Jak ti je?”

“Dobře.”

“Jak dobře?”

Zasmála se. “Miláčku, nelam si tolik hlavu. Uvidíme se u večeře.”

“Dobře. A sestra?”

“Ano, ještě je tady. Odveze mě domů. Už přestaň vyzvídat a pracuj.”

S nevolí se rozloučil. Vzpomněl si na sen, v němž měla jeho zrak.

“Hlavní inspektor Kéfas?”

Zvedl oči. Ještě výš. Žena byla vysoká. Velmi vysoká. A štíhlá. Pavoučí nohy jí vyčnívaly z formální sukně.

“Jmenuji se Kari Adelova. Dostala jsem informaci, že vám mám pomoci. Pokoušela jsem se vás oslovit na místě činu, ale utekl jste mi.”

Žena vypadala spíš jako ambiciózní bankovní úřednicenež policistka. Šimon se ještě víc zaklonil. “Na jakém místě činu?”

“Na Kubě.”

“Odkud víte, že je to místo činu?”

Viděl, jak uvažuje. Pokoušela se najít cestu ven. Marně. “Na možném místě činu.”

“Kdo řekl, že potřebuji pomoc?”

Palcem ukázala ke stropu na znak toho, odkud přišel povel.

“Protože pomoc potřebuji hlavně já. Jsem tu nová.”

“Přišla jste přímo z policejní akademie?”

“Rok a půl jsem dělala na protidrogovém.”

“Jste ještě ucho. A už jste skončila na vraždách. Gratuluji, slečno Adelova. Buď máte štěstí, konexe, nebo jste … ” Na židli už téměř ležel. Z kapsy riflí vylovil škatulku s tabákem.

“Žena?” navrhla.

“Chtěl jsem říct šikovná.”

Začervenala se, v jejím pohledu zachytil podráždění.

“Jste šikovná?” zeptal se a nacpal si tabák pod horní ret. “Druhá v ročníku.”

“Jak dlouho tu chcete zůstat?”

“Proč se ptáte?”

“Pokud se vám nelíbilo na protidrogovém, proč by se vám měly líbit vraždy?”

Opět ji přinutil hledat odpověď. Uvědomil si, že trefil do černého. Zůstane tu jen krátce. Posune se na jiné oddělení a na vyšší post. Je šikovná. Opustí policejní sbor. Jako všichni šikovní z Ekokrimu. Utekli i se svými znalostmi a nechaliŠimona ve štychu. Člověk nezůstával v policejním sboru, pokud byl bystrý, ambiciózní a chtěl mít život.

“Odešel jsem z místa činu, protože bych tam jen marnil čas,” změnil téma. “Prozradíte mi, jak byste postupovala vy?”

“Oslovila bych jeho nejbližší,” odpověděla Kari Adelova a poohlédla se po židli. “Zmapovala bych jeho pohyb v posledních hodinách před smrtí.”

Její slovník i přízvuk svědčil o tom, že je z východního okraje bohaté západní části Osla, kde lidé úzkostlivě, až přehnaně dbali na to, aby mluvili jako bohatí měšťané. “Fajn, slečno Adelova. A jeho nejbližší … “

“… je jeho manželka. Brzy bude jen bývalá. Nedávno ho vyhodila z domu. Už jsem s ní mluvila. Bydlel v útulku v Ille. Nemáte tu židli … “

Šikovná. Určitě je šikovná.

“Teď ji nepotřebujete,” odpověděl Šimon a vstal. Uvědomil si, že je alespoň o patnáct centimetrů vyšší. I tak nakaždý jeho krok potřebovala dva. Úzké sukně jsou fajn, ale dlouho v ní nevydrží. Vraždy se vyšetřují v džínách.

“Sem nesmíte.”

Martha stála před bránou domu v Ille a dívala se na dva policisty. Ženu už někde viděla. I tenkrát ji upoutala její výška a štíhlé tělo. Není z protidrogového? Měla plavé vlasy bez života, téměř žádnou šminku a otrávený pohled znuděné dcerky bohatých rodičů.

Muž byl její přímý protiklad. Metr sedmdesát, něco pošedesátce. Hluboké vrásky v obličeji. I vrásky smíchu. Šedé husté vlasy a oči, ze kterých četla, že je milý, vtipný a tvrdohlavý. Byla zvyklá takhle posuzovat lidi během obligátního úvodního rozhovoru, který měl odhalit, jaký typ chování a problémů ji čeká. Občas se zmýlila. Většinou ne.

“Nechceme jít dál,” odpověděl muž, který se představil jako hlavní inspektor Kéfas. “Jsme z oddělení vyšetřování vražd. Přišli jsme kvůli Peru Völlanovi. Bydlel tady … “

“Bydlel?”

“Ano, je mrtvý.”

Martha zalapala po dechu. Vždy takto reagovala na informaci o další smrti. Jako by se chtěla ujistit, že ona je ještě naživu. Pak následoval údiv, že není překvapená. Per přece nebral drogy, neseděl v čekárně smrti s ostatními nájemníky. Nebo ano? Viděla to, podvědomě pochopila, a proto rutinní údiv vystřídal stejně rutinní závěr: samozřejmě. Ne, nešlo o to. Bylo to o něčem jiném.

“Našli ho v řece Aker.” Mluvil jen muž. Žena měla na čele napsáno: V zácviku.

“Chápu,” přikývla.

“Netváříte se překvapeně.”

“Ne, možná ne. Člověka to sice pokaždé na chvíli šokuje, ale… “

“V našich profesích si na to člověk zvykne, mám pravdu?” Muž kývl k přelepeným oknům. “Nevěděl jsem, že Tranent zavřeli.”

“Mají tam otevřít elegantní kavárnu,” vysvětlila mu a zkřížila si ruce na hrudi, jako by se najednou ochladilo. “Pro maminky, co pijí caffe latte.”

“Takže už proniklo i sem.” Šimon pozdravil zničeného chlapa, který je obešel typickým krokem narkomana. Odpověděl mu odměřeným kývnutím. “Našel bych tu mnoho známých tváří, ale Völlan pracoval jako vězeňský kněz. Ještě jsme neskončili s pitvou, na rukou neměl stopy po vpichách.”

“Nebydlel tady, protože byl narkoman. Kdysi nám pomohl a my jsme mu poskytli střechu nad hlavou, protože se musel odstěhovat z domu.”

“To jsme si už zjistili. Zajímá mě, proč vás to nepřekvapilo, když víte, že nedrogoval. Mohlo jít i o nehodu.”

“Byla to nehoda?”

Šimon se zadíval na vysokou, štíhlou kolegyni. Zaváhala, kývl hlavou. Konečně otevřela ústa:

“Nenašli jsme žádné znaky násilí, ale kolem řeky se potuluje kdekdo.”

Ten přízvuk, uvědomila si Martha. Zásluha přísné matky, která jí od dětství u poledního stolu opravovala výslovnost. Zdůraznila jí, že si nikdy nenajde chlapce, pokud bude mluvit jako selka.

Inspektor Kéfas sklonil hlavu stranou: “Jaký je váš názor?” Líbil se jí. Zdálo se, že mu na práci záleží.

“Podle mě věděl, že zemře.”

Zvedl obočí. “Proč?”

“Napsal mi dopis.”

Martha obešla stůl ve společenské místnosti naproti recepci. Podařilo se jim udržet v ní gotický styl a nepochybně šlo o nejkrásnější prostor v domě. Na druhé straně nečelila tvrdé konkurenci. Nalila kávu inspektorovi, který si četl dopis z obálky, který jí Per Völlan nechal na recepci. Jeho kolegyně seděla na kraji židle vedle něj a psala esemesku. Zdvořile odmítla kávu, čaj i vodu. Jako by se bála, že tady bude i voda plná nebezpečných mikrobů. Kéfas jí podal dopis. “Celý svůj majetek odkázal hospici.” Kolegyně dopsala zprávu a zakašlala. Inspektor se na ni podíval: “Ano, slečno Adelova?”

“Už se nemá říkat hospic, jmenuje se to útulek.”

Kéfas se tvářil upřímně překvapeně. “Proč?”

“Máme tu socionomy a polikliniku,” vysvětlila mu Martha. “Prý to je více než hospic. Skutečný důvod je samozřejmě negativní nádech původního názvu. Skrývá v sobě chlast, hádky a strašné podmínky bydlení. Rez přetřeli nátěrem a říkají tomu jinak.”

“Dobře …” přemýšlel policista. “Opravdu všechno odkázal tomuto místu?”

Martha pokrčila rameny. “Pochybuji, že jde o velký majetek. Všimli jste si data u podpisu?”

“Napsal ho včera. Podle vás tedy věděl, že zemře. Jinými slovy, sáhl si na život?”

Martha se zamyslela. “Nevím.”

Vysoká, štíhlá kolegyně zakašlala. “Pokud vím, rozpad manželství není u mužů po čtyřicítce vzácný důvod k sebevraždě.”

Martha cítila, že mlčící žena by uměla říct přesná čísla.

“Působil deprimovaně?” zeptal se Šimon.

“Dřív měl špatnou náladu.”

“Není neobvyklé, že lidé se sebevražednými sklony si sáhnou na život právě ve chvíli, kdy se vynořují z deprese,” vysvětlila jim žena tónem, jako by četla z knížky. Oba se na ni podívali. “Depresi často doprovází apatie, k sebevraždě musí člověk najít sílu.” Cinknutí telefonu jim oznámilo, že dostala novou zprávu.

Kéfas se otočil k Marthe. “Starého chlapa přednedávnem žena vyhodila z domu, napsal vám jakýsi dopis na rozloučenou. Proč pochybujete o sebevraždě?”

“Netvrdím, že pochybuji.”

“Tedy?”

“Působil vyděšeně.”

“Čeho se bál?”

Martha trhla ramenem. Přemýšlela, jestli se do toho jen zbytečně nenamáčí.

“Per měl i své temné stránky. Otevřeně mi o nich řekl. Prý se stal knězem, protože potřeboval více Boží milosti než jiní.”

“Podle vás tedy dělal věci, které by mu někdo neodpustil?”

“Věci, které by mu nikdo neodpustil.”

“Rozumím. Mluvíme o hříchu, u kterého mají kněží nadprůměrné zastoupení?” Martha neodpověděla.

“Proto ho také vyhodila z domu?”

Martha zaváhala. Policista byl bystřejší než jeho kolegové, které potkala dosud. Může mu věřit?

“Pane inspektor, práce mě naučila odpouštět i neodpustitelné. Samozřejmě, nevylučuji, že Per si odpustit nedokázal, a proto volil tuhle cestu. Možné je i to … “

“… že někdo jiný, například otec dítěte, nehodlal jít cestou trestního oznámení, které by ublížilo i oběti a i tak nezaručilo spravedlivý a dost tvrdý trest. Proto ho odsoudil sám a osobně ho i popravil.”

Martha přikývla. “Předpokládám, že je to přirozená reakce, když ublíží vašemu dítěti. Nestává se i vám, že sám udělujete tresty, kde zákony nestačí?”

Šimon Kéfas zavrtěl hlavou. “Pokud by policisté podléhaly takovým pokušením, zákony by ztratily význam. Věřím na sílu zákona. A na slepou spravedlnost. Máte podezření na konkrétní osobu?”

“Ne.”

“Nedluží za drogy?” zapojila se Adelova.

Martha se na ni podívala. “Pokud by užíval, věděla bych

o tom.”

“Ptám se, protože jsem si právě psala s kolegou z protidrogového. Napsal mi … “Vytáhla telefon z úzkého sáčku. Vypadla jí přitom skleněná kulička, která cinkla o podlahu a někam se odkutálela.

“Párkrát jsem ho viděl s jedním z Medeleho dealerů,” četla z telefonu, následující kuličku. “Přebíral zboží, ale neviděl jsem ho platit.” Dala si telefon do kapsy a chytila kuličku, dřív než udeřila o zeď.

“Co z toho vyvozujete?” zeptal se Šimon.

“Podlaha se svažuje směrem k náměstí. Zřejmě to způsobilo více jílu a méně granitu v podloží.”

Martha se nahlas zasmála.

Vysoká, štíhlá žena se krátce usmála. “Völlan dlužil peníze. Čtvrtka heroinu stojí tři stovky. Není to ani čtvrtka, jen nula celá dvě. Dva sáčky denně … “

“Pomaleji,” zastavil ji Šimon. “Narkomani nedostávají na sekeru, nebo ano?”

“Není to běžné. Možná pro ně něco dělal a platili ho heroinem.”

Martha zamávala rukou. “Říkám vám, že nic nebral. Součástí mé práce je kontrolovat, zda jsou lidé čistí, jasné?”

“Samozřejmě, že máte pravdu, slečno Lianová,” ujistil jiŠimon a poškrábal se na bradě. “Možná ten heroin nebyl určený jemu.”

Vstal. “I tak musíme počkat na výsledky pitvy.”

“Chválím vás za iniciativní oslovení protidrogového,”spokojeně konstatoval Šimon. Blížili se do centra. “Děkuji.”

“Pěkné děvče, ta Martha. Už jste s ní něco měla?”

“Ne, ale nebránila bych se.”

“Prosím?”

“Omlouvám se, hloupý vtip. Ptal jste se na práci. Jak se to vezme. Je milá. Divím se, proč dělá v Ille.”

“Jen proto, že je hezká?”

“Příjemný vzhled dává lidem alespoň s průměrnou inteligencí a disciplínou jednoznačné výhody v pracovním životě. Práce v Ille neslouží jako odrazový můstek nikam.”

“Možná si myslí, že to stojí za to.”

“Za co? Víte, kolik jí platí za … “

“Za to, aby to někdo dělal. Ani policajtský plat není bůhvíco.”

“To je pravda.”

“Je to však dobrý kariérní start, pokud ho člověk kombinuje s právnickým vzděláním,” dodal Šimon. “Jak dlouho plánujete zůstat na svém druhém oddělení?”

Na jejím krku nezpozoroval ani náznak uzardění. Opět trefil do černého.

“Nic se neděje,” nadechl se. “Jsem rád, že jste tady. Už brzy vás čeká pozice ve vedení. Nebo se chystáte do soukromého sektoru? Prý tam za naše schopnosti platí alespoň

o polovinu více.” “Možná,” trhla ramenem. “Vám šéfovat nebudu, už v březnu dovršíte důchodový věk.”Šimon nevěděl, zda se má zasmát, nebo urazit. Odbočil doleva na ulici Goandsleiret k policejní stanici. “Peníze se člověku hodí při rekonstrukci bydlení. Byt nebo dům?”

“Dům,” odpověděla Kari. “Plánujeme dvě děti a potřebuji pro ně místo. Při cenách čtverečního metru v centru Osla je člověk odkázán na nemovitosti v dezolátním stavu, pokud tedy nezdědil peníze. Naši rodiče jsou nadále v nejlepší formě.

Kromě toho zastávám názor, že podpora třetí strany

korumpuje.”

“Doslova korumpuje?”

“Ano.”

Šimon se zadíval na pákistánské prodavače, kteří se rozsadili na ulici, jako by vládlo letní vedro, debatovali, kouřili a sledovali kolemjedoucí auta. “Ani se nezeptáte, jak jsem přišel na to, že hledáte nemovitost vhodnou k rekonstrukci?”

“Prozradila mě kulička,” usmála se Kari. “Dospělí bezdětní lidé ji nosí v kapse na obhlídky starých domů a bytů, protože chtějí zkontrolovat, jestli jsou podlahy rovné.”

Bystrá dívka.

“Nezapomínejte na jedno,” připomněl jí Šimon. “Jestli dům vydržel sto dvacet let, není vždy nutné vyrovnávat podlahu.”

“Možná ne,” uznala Kari, předklonila se a zadívala na věž kostela. “Mně se líbí rovné podlahy.”

Šimon se zasmál. Možná si tuto dívku oblíbí. I jemu se líbí rovné podlahy.

7. KAPITOLA

“Znal jsem tvého otce,” nadechl se Johannes Halden.

Venku pršelo. Byl teplý slunečný den, mračna se shromáždila ve velké výšce a na město padal jemný letní deštík. Pamatoval si ten pocit. Malé kapky se zahřejí, jakmile dopadnou na rozpálenou pokožku. Z asfaltu se zvedá vůně prachu. Z vůně květů, trávy a listí až chytají člověka mdloby. Je divoký a nadržený. Mládí, ach, mládí.

“Byl jsem jeho informátor.”

Sonny seděl ve tmě u zdi, neviděl mu do obličeje. Johannes neměl mnoho času, už za chvíli zavřou na noc cely.

Zadržel dech. Teď to přijde. Věta, které se děsil a zároveň se na ni těšil, spojení slov, která v něm zrála tak dlouho, až se bál, že mu přirostly do plic.

“Sonny, není pravda, že se zastřelil.”

Bylo to venku. Ticho.

“Nespíš, Sonny?”

Ve tmě bylo vidět bělmo mrkajících očí.

“Vím, jak vás to zasáhlo, když jste našli jeho mrtvé tělo. Přečetli jste si vzkaz, že byl ten proslulý krtek, který působil u policie a zároveň pomáhal dealerům s heroinem a obchodníkům se ženami. Prý je informoval o každé razii, o každé odhalené stopě a podezření.”

Uviděl, jak se tělo ve stínu pohnulo.

“Sonny, bylo to přesně naopak. Tvůj otec byl na stopě Krta. Zachytil jsem Nestorův telefonát, kde vysvětloval svému šéfovi, že se musejí zbavit policisty Lofthuse, protože všechno zničí. Hned jsem tvého otce informoval, že je v nebezpečí a policie musí zasáhnout. Tvůj otec nechtěl do případu zasvětit kolegy, musel jednat na vlastní pěst, protože Nestor měl v policii své lidi. Přinutil mě odpřísáhnout, že budu držet hubu a nikdy to nikomu neprozradím. Doposud jsem svůj slib dodržel.”

Vnímal ho vůbec? Možná, nebylo důležité, jestli chlapec poslouchá, ale to, že to Johannes dostane ze sebe ven. Někomu to řekne. Sám fakt, že informaci předá člověku, kterému patří.

“Tvůj otec zůstal ten víkend sám, s mámou jste odjeli z města na zápasnický turnaj. Věděl, že přijdou. Zabarikádoval se ve vašem žlutém domě v Tasenu.”

Něco zachytil. Změnu pulsu, zrychlený dech.

“Nestorovi se i tak podařilo vniknout do domu. Přinutil ho napsat ten dopis na rozloučenou, aby se vyhnul podezření z vraždy policisty.” Johannes polkl. “Za slib, že ušetří tebe a tvou mámu. Pak mu z bezprostřední blízkosti střelil do hlavy jeho vlastní pistolí.”

Johannes přivřel oči. Panovalo naprosté ticho, ale i tak měl pocit, že mu někdo řve do ucha. Ten tlak v hrudi a v krku necítil už mnoho let. Bože, před kolika lety naposledy plakal? Při narození dcery? Už se nemohl zastavit, musí to dokončit.

“Určitě chceš vědět, jak se Nestor dostal do domu.” Zadržel dech. I chlapec jako by přestal dýchat. Slyšel jen dunění krve v uších.

“Někdo mě viděl, jak mluvím s tvým otcem, a Nestor získal pocit, že se policii v poslední době příliš dobře daří. Musí je někdo informovat. Všechno jsem popřel, tvrdil jsem, že tvého otce znám jen vzdáleně a marně se pokoušel ze mě vymámit informace. Nestor rozhodl, že pokud mě tvůj otec považuje za potenciálního zmrda, určitě mi otevře. Měl jsem tím dokázat svou loajalitu a …”

Johannes slyšel, jak chlapec začal opět dýchat. Rychle. Agresivně.

“Otec otevřel. Člověk přece věří svému informátorovi, ne?” Zaregistroval pohyb, ale nic neviděl ani neslyšel, dokud ho nezasáhl úder. Ležel na zemi a polykal kovovou chuť krve. Slyšel chlapce řvát jako o život, otevírání dveří, křik a údery, cinkot pout. Přemýšlel nad překvapivou rychlostí, přesností a silou úderu toho narkomana. Myslel na rozhřešení, kterého se nedočkal. Na čas. Na ubíhající sekundy. Na blížící se noc.

8. KAPITOLA

Arild Franck miloval zvuk svého Porsche Cayenne. Lépe řečeno, absenci zvuků. Motor V8 s kapacitou 4,8 litru bzučel podobně jako mámin šicí stroj v dětství v Stange, nedaleko Hamaru. I to byl zvuk ticha. Mlčení, klidu a koncentrace.

Dveře spolujezdce se otevřely a do auta přistoupil Einar Harnes. Franck netušil, kde si mladí advokáti v Oslu kupují své obleky, on do těch obchodů nechodil. Neviděl smysl kupovat si světlé obleky. Obleky mají být tmavé a nestát více než pět tisíc. Rozdíl v ceně mezi Harnesovými a svými obleky by raději věnoval na konto budoucích generací, které budou muset živit své rodiny a budovat dál zemi, nebo na brzký a příjemný odchod do důchodu. Případně na Porsche Cayenne.

“Slyšel jsem, že je na samotce,” konstatoval Harnes. Auto se odpíchlo od chodníku před vchodem do advokátní kanceláře Harnes a Fallbakken.

“Zmlátil spoluvězně,” přikývl Franck.

Harnes zvedl udržované obočí. “Gándhí se bil?”

“V narkomanech se nevyznáš. Poslední čtyři dny nebral nic, čekám, že bude dost povolný.”

“Slyšel jsem, že to mají v rodině.”

“Co jsi slyšel?” Franck zatroubil na pomalou Corollu.

“Jen to, co všichni. Mám vědět něco víc?”

“Ne.”

Arild Franck se zařadil před mercedes s otevřenou střechou. Včera navštívil chlapce na samotce. Právě umyli zvratky a chlapec se krčil v rohu pod vlněnou dekou.

Franck nikdy nepotkal Aba Lofthuse, ale věděl, že chlapec dlouho kráčel v otcových šlépějích. Věnoval se zápasu a jako patnáctiletému mu novináři předpovídali reprezentační kariéru. Teď seděl v smrduté cele, třásl se jako osika a vzlykal jako mimino. Abstinenční syndromy mají všichni stejné.

Zastavili u strážnice. Einar Hansen se legitimoval a ocelová závora se zvedla. Cayenne zaparkoval na svém stabilním místě a oba vešli hlavním vchodem, kde se Harnes zapsal do knihy návštěv. Franck ho obvykle vedl přes šatny, aby se vyhnul registraci a otázkám, co advokát s Harnesovou pověstí dělá tak často ve Státě.

Výslech vězňů probíhal na policejní stanici. Franck požádal o možnost provést ho přímo ve věznici vzhledem k faktu, že je vězeň na samotce.

Připravili jim celu. U stolu seděli policista a policistka v civilu. Franck je odněkud znal, ale nepamatoval si jejich jména. Postava na druhém konci stolu byla tak bledá, že splývala s křídově bílou omítkou. Chlapec měl skloněnou hlavu a křečovitě se držel hrany stolu, jako by se místnost třásla.

“Ahoj, Sonny,” přátelsky ho pozdravil Harnes a položil mu ruku na rameno. “Jsi připraven?”

Policistka zakašlala. “Otázka je, jestli už neskončil.”

Harnes se ušklíbl a zvedl obočí. “Co tím chcete říct? Věřím, že jste ho nezačali vyslýchat před příchodem advokáta.”

“Chlapec se rozhodl, že na vás nemusíme čekat,” vysvětlil mu policista.

Franck se zadíval na chlapce. Už tušil, že je zle.

“Takže se přiznal?” vzdychl Harnes, otevřel kufřík a vytáhl tři složené listy papíru. “Pokud to chcete písemně …”

“Naopak,” přerušila ho žena. “Popřel, že by měl cokoli společného s vraždou.”

V tichu, které nastalo, Franck slyšel štěbetání ptáků za zdmi věznice.

“Co udělal?” Harnesovo obočí se již téměř dotýkalo ofiny. Franck nevěděl, co ho rozčiluje víc, jestli advokátovo pěstované obočí nebo pomalost, s jakou reagoval na blížící se katastrofu.

“Řekl ještě něco?” zeptal se Franck.

Policistka se podívala na zástupce ředitele věznice, pak na advokáta.

“To je v pořádku,” pochopil její pohled Harnes. “Zavolal jsem ho pro případ, že byste potřebovali informace o chlapcově propustce.”

“Osobně jsem ji podepsal,” dodal Franck. “Nic nenasvědčovalo, že to bude mít tak tragické následky.” “Vždyť ani nevíme, zda měla,” namítla policistka. “Zatím nám chybí přiznání.” “Technické stopy …” začal Arild Franck, ale rychle se

vzpamatoval.

“Co o nich víte?” zarazil se policista.

“Předpokládal jsem, že nějaké máte,” rychle se opravil Franck. “Je podezřelý. Nebo se mýlím, pane …?”

“Hlavní inspektor Henrik Westad,” představil se muž. “Zapisoval jsem i chlapcovu první výpověď. Nyní ji změnil. Prý má dokonce alibi na okamžik vraždy. Svědka.”

“Má svědka,” přikývl Harnes s pohledem upřeným na svého zamlklého klienta. “Zaměstnanec věznice ho doprovázel na vycházce. Tvrdí, že Lofthus zmizel … “

“Jiného svědka,” důrazně ho přerušil Westad.

“Kdo by to měl být?” ušklíbl se Franck.

“Prý nějaký Leif.”

“Jaký Leif?”

Všechny pohledy se upřely na dlouhovlasého chlapce, který je zdánlivě vůbec nevnímal.

“Neví. Prý si chvíli povídali na odpočívadle u dálnice. Podle Lofthuse řídil modré volvo s nálepkou I love Drammen. Zřejmě byl nemocný, měl něco se srdcem.” Franck se sarkasticky zasmál.

“Navrhuji, abychom si dali přestávku,” nadechl se Harnes a s předstíraným klidem si začal skládat dokumenty do desek. “Mezitím se poradím se svým klientem.” Franck se v hněvu často neuměl ubránit smíchu. Teď mu zuřivost klokotala v mozku jako voda ve varné konvici a jen s vypětím všech sil se nerozesmál. Zíral na takzvaného klienta. Chlapec se musel zbláznit. Nejdřív zaútočil na starého Haldena, a teď tohle. Heroin mu určitě vykousal díru do mozku. Teď šlo o hodně. Chlapec mu nezničí jeho dílo. Zhluboka se nadechl a slyšel cvaknutí. Varná konvice se vypnula. Musí si udržet chladnou hlavu, dopřát věcem svůj čas. Dopřát více času abstinenci.

Šimon stál na mostě Sannerbrua a díval se do vody, která tekla osm metrů pod nimi. Bylo šest hodin, blížil se večer a Kari Adelova se ho právě zeptala, jak se v policii řeší přesčasy.

“Netuším,” přiznal Šimon. “Obrať se na personální oddělení.”

“Vidíte něco?”

Šimon zavrtěl hlavou. Za listím na východním břehu řeky rozeznával chodník, který vedl podél řeky až k nové stavbě opery u fjordu. Nějaký chlap tam seděl na lavičce a krmilholuby. Důchodce, hádal Šimon. Takové věci se dělají v důchodu. Na západním břehu stál moderní dům s okny a balkony s výhledem na řeku i most.

“Co tady děláme?” Kari nervózně přešlapovala na asfaltu. “Pospícháš?” zeptal se Šimon a rozhlédl se kolem sebe. Občas kolem nich projelo auto, žebrák se jich s úsměvem zeptal, jestli mu nemůžou rozměnit dvoustovku, pár v designových brýlích a s jednorázovým grilem v síťce v kočárku se něčemu smál. Miloval Oslo v období dovolených, kdy z města odjeli lidé a bylo zase jeho. Měnilo se na trochu vyrostlou vesnici, ve které trávil dětství, kde se nic nedělo, a když se něco stalo, tak to už znamenalo. Město, kterému rozuměl.

“Kamarádi nás pozvali na večeři.”

Kamarádi, zopakoval v duchu Šimon. I on měl kdysi kamarády. Kam se ztratili? Možná si kladou stejnou otázku. Kam se ztratil on? Netušil, jestli by jim dal pořádnou odpověď. Řeka nebyla hlubší než půl metru. Na pár místech z ní vyčnívaly kameny. Výsledky pitvy je upozornili na zranění, které svědčily o pádu z výšky, to se shodovalo se zlomeným vazem, přímou příčinou smrti.

“Jsme tu proto, protože jsme prošli sem a tam podél celé řeky a tohle je jediné místo, kde je dost vysoký most a dost mělké dno, aby dopadl tak tvrdě. Kromě toho je to nejbližší most k hospici.”

“K útulku,” opravila ho Kari.

“Pokusila by ses tu o sebevraždu?”

“Ne.”

“Pokud by ses tedy chtěla zabít.”

Kari přestala přešlapovat. Vyhlédla přes zábradlí. “Vybrala bych si vyšší bod. Zde mi vážně hrozí, že přežiju a skončím na vozíku.”

“Takže by jsi ani odsud nikoho neshodila, pokud bys ho chtěla zabít.”

“Ne, asi ne.” Zívla.

“Takže hledáme člověka, který mu nejdřív zlomil vaz a pak ho odsud hodil do řeky.”

“Tomu říkáte hypotéza.”

“Ne, tomu my říkáme hypotéza. Ta večeře … “

“Ano?”

“Zavolej domů, že z ní nic nebude.”

“Prosím?”

“Jdeme vyslýchat potenciální svědky. Začni s těmi, kteří mají balkon s výhledem na řeku. Pročešeme archiv a budemehledat lidi, kteří lámou vazy. “Šimon přivřel oči a zhluboka se nadechl. “Není Oslo v létě krásné?”

9 KAPITOLA

Einar Harnes nikdy neplánoval, že spasí svět. Jen jeho malou část. Lépe řečeno, jeho část. Proto studoval právo. Jen jeho malou část. Lépe řečeno, jen to, co potřeboval, aby udělal zkoušky. Zaměstnala ho advokátní firma, která působila na nejspodnějším dně v advokátním světě norské metropole. Zůstal tam dost dlouho, aby dostal licenci. Založil si vlastní kancelář s alkoholikem a stárnoucím Erikem Fallbakkenem a společně definovali nové dno. Ujímali se těch nejnemožnejších případů, všechny prohráli, ale jako by zázrakem, si vybudovali status obhájců největších chudáků země. Získali přístup ke klientele, která zaručila, že advokátní firma Harnes a Fallbakken dostávala odměnu za svou práci – pokud vůbec během dní, kdy byly dávky. Einar Harnes rychle pochopil, že nepůsobí ve spravedlivém odvětví a je jen o něco dražší alternativou vymahačů, úřadu práce a věštkyň. Vyhrožoval soudními spory, j
estliže mu platili, aby někomu vyhrožoval, zaměstnával nejneschopnejší lidi města za minimální mzdu a když se setkal s potenciálně platícími klienty předpovídal bez výjimky vítězství u soudu. Firma se držela nad hladinou jen díky jedinému klientovi. Neměl vlastní spis v archivu, pokud se tak vůbec dal nazvat totální chaos ve skříních sekretářky, která trávila většinu času na péence. Platil spolehlivě, většinou v hotovosti a málokdy chtěl fakturu. Zřejmě ji nebude chtít ani za tuhle konzultaci.

Sonny Lofthus seděl na posteli v tureckém sedu, v očích se mu odráželo čiré zoufalství. Od proslulého výslechu uplynulo už šest dní a chlapec musel prožívat těžké chvíle. Držel se však lépe, než čekali. Zprávy od spoluvězně, se kterým byl Harnes v kontaktu, je překvapily. Sonny se nepokoušel dostat k drogám naopak odmítal nabízený speed i hašiš. Viděli ho v posilovně, kde strávil dvě hodiny na běžícím pásu a hodinu zvedal činky. Z jeho cely se v noci ozýval křik. Chlapec, který bral dvanáct let háčko, vydržel. Doteď to Harnes zažil jen u lidí, kteří nahradili drogu něčím stejně silným, co je stimulovalo a motivovalo tak jako euforie z injekce. Seznam nabízených alternativ byl krátký. Náboženské osvícení, láska, dítě. Nic víc. Jinými slovy, cíl, který dal jejich životu nový a jiný smysl. Mohlo to také znamenat jen poslední vynoření topícího se, předtím než definitivně klesne na dno. Einar Harn
es si uvědomoval, že jeho klient se dožaduje odpovědi. Omyl, ne odpovědi. Výsledků.

“Disponují technickými důkazy, odsoudí tě bez ohledu na to, jestli se přiznáš. Proč si zbytečně prodlužuješ trápení?”

Ticho.

Harnes si přejel rukou přes sčesané vlasy tak silně, až ho pálily kořínky vlasů. “Do hodiny ti seženu sáček superboye, tak v čem je problém? Stačí mi jeden podpis.” Poklepal ukazováčkem na tři listy papíru na kufříku, který mu ležel na stehnech.

Chlapec se pokusil navlhčit si suché, popraskané rty jazykem, který byl tak bílý, až Harnese napadlo, jestli jeho tělo nevylučuje sůl. “Děkuji. Zvážím to.”

Děkuji? Zvážím to? On přece nabídl chudákovi klukovi, chycenému abstinencí drogy! Příčilo se to základním přírodním zákonům.

“Poslouchej, Sonny …”

“Děkuji za návštěvu.”

Harnes zavrtěl hlavou a vstal. Chlapce nezlomil. Musí počkat ještě den. Než skončí období zázraků.

Zaměstnanec věznice za ním pozamykal všechny dveře a mříže. Ocitl se na recepci, kde si objednal taxi, a zamyslel se, co mu řekne klient. Lépe řečeno, co klient udělá, pokud Harnes nespasí svět.

Tedy, svou část světa.

Geir Goldsrud se předklonil a zíral na monitor.

“Co to sakra vyvádí?”

“Zdá se, že chce s někým mluvit,” odpověděl mu kolega v kontrolní místnosti.

Goldsrud se díval na chlapce. Dlouhá brada mu zakrývala holou hruď. Přisunul si židli k bezpečnostní kameře, ukazováčkem ťukal na čočku a rty formuloval nesrozumitelná slova.

“Finstade, jdeš se mnou,” rozhodl Goldsrud a vstal.

Prošli kolem Johannese, který zametal chodbu. Výjev připomněl Goldsrudovi scénu z nějakého filmu. Sešli do prvního patra, odemkli mříž, prošli kolem kuchyňky a zabočili do chodby, kde našli Sonnyho sedět na židli, na které ještě před chvílí stál.

Goldsrud viděl na jeho hrudi a bicepsech, že právě vyšel z posilovny. Svaly i žíly mu vystupovaly zpod pokožky. Slyšel, že nejtvrdší narkomani dělají shyby v posilovně, dřív než si střelí dávku. Amfetamin a všemožné léky byly volně dostupné, ale Stát byl jedna z mála, ne-li jediná věznice, kde měli jakous takous kontrolu nad pohybem heroinu. I tak se zdálo, že Sonny nikdy neměl problém získat, co potřeboval. Až nyní. Goldsrud viděl na jeho rozechvělém těle, že už nějaký čas neužil drogu. Není divu, že byl zoufalý. “Pomozte mi,” zašeptal Sonny, když je spatřil.

“Jasně, že pomůžeme,” ušklíbl se Goldsrud a mrkl na Finstada. “Dva tisíce za čtvrtku.”

Jen žertoval, ale Finstad očividně zaváhal.

Chlapec zavrtěl hlavou. I svaly na krku se mu napínaly. Goldsrud slyšel, že byl kdysi slibný zápasník. Možná je něco pravdy na tvrzení, že svaly, které si člověk vypracuje do dvanácti let, se vrátí kdykoliv po několikatýdenním tréninku.

“Zamkněte mě.”

“Zamykáme až v deset.”

“Prosím.”

Goldsrud ztuhl. Občas je o to žádali vězni, kteří se někoho báli. Ať už důvodně, nebo ne. Strach byl běžný vedlejší produkt kriminálního života. Nebo naopak. Sonny byl zřejmě jediný vězeň bez jakýchkoliv nepřátel. Naopak přistupovali k němu jako k posvátné krávě. Nikdy neměl strach, očividně měl lepší psychickou i fyzickou kondici a zvládal užívání drog snadněji než ostatní. Tak proč …

Chlapec se poškrábal na strupech na předloktí a Goldsrud pochopil. Všechny rány mu pokrývaly strupy. Neměl čerstvé rány. Skončil. Proto chtěl, aby ho zamkli. Děsila ho touha a vědomí, že pro další dávku udělá cokoliv. “Tak pojď,” rozhodl se Goldsrud.

“Šimone, zvedni nohy.”

Šimon se usmál. Stará uklízečka byla tak útlá a shrbená, že ji sotva viděl přes její vozík. Uklízela tu už v době, kdy Šimon nastoupil – někdy v minulém tisíciletí. Žena s jasnými názory.

“Zdravím, Sissel. Co tak brzy?” Podíval se na hodinky. Čtyři pryč. Oficiální pracovní doba v Norsku už skončila. Zákon o ochraně zaměstnanců téměř přikazoval, aby všichni zamířili domů. Kdysi na to kašlal, ale teď se to změnilo. Věděl, že Else ho čeká a už několik hodin vaří večeři. Když se ho konečně dočká, jen mávne rukou, že to pro ni byla hračka.

Bude věřit, že neodhalí nepořádek, skvrny a jiné důkazy jejího

zhoršujícího se zraku.

“Už dávno jsme si spolu nezapálili, Šimone.”

“Přešel jsem na žvýkací tabák.”

“Určitě za to může to děvče. Co děti? Nebudou?”

“A co důchod? Nebude?”

“Podle mě, někde schováváš dítě, proto nechceš další.”Šimon se usmál. Sledoval, jak přejela mopem pod židlí, a uvažoval nad tím, jak se tak malému tělu podařilo dostat na svět tolik potomků. Vzpomněl si na film Rosemary má děťátko. Shrnul papíry na hromádku. Völlanův případ založili. Nikdo z obyvatel v okolí mostu nic neviděl, nepřihlásili se ani další svědci. Ředitel oddělení řekl, že jestli nemají ani náznak podezření, že se událo něco kriminálního, nemůže mít případ prioritu. Požádal Šimona, aby během příštích dní dopracoval zprávy ze dvou objasněných případů, které prokurátorka označila za chudé na fakta. Nenašla formální chyby, žádala jen zvýraznění jistých detailů.

Šimon vypnul počítač, oblékl si bundu a vykročil ke dveřím. Stále bylo léto, a to znamenalo, že každý, kdo nebyl na dovolené, odcházel ve tři a v kancelářích, kde stěny voněly rozehřátým lepidlem, se tu a tam ozývalo ťukání klávesnice. V jedné kanceláři objevil Kari. S nohama na stole četla knihu.

“Dnes nebude večeře s přáteli?”

Rychle zavřela knihu a zadívala se na něj pohledem, který vyjadřoval směs iritace a hanby. Všiml si obalu knihy. Společenské právo. Věděl, že si uvědomuje, že nemá důvod k špatnému svědomí, protože studuje v práci právo, když jí nikdo nedal rozumnou roli. O tom byla práce na tomhle oddělení, bezvraždy nebylo práce. Šimon usoudil, že její zardění souvisí s tím, že vnímá své studium, jako to, co ji má odsud odvést, jako jistý druh zrady vůči svému zaměstnavateli. Podráždění způsobil fakt, že ačkoli věděla, že pro to nemá důvod, automaticky po jeho příchodu odložila knihu.

“Sam o víkendu surfuje v západním Norsku. Líp se mi čte tady než doma.”

Šimon přikývl. “Policajtská práce není vždy vzrušující. Ani na tomto oddělení.”

Podívala se na něj.

Šimon pokrčil rameny. “Zejména ne na tomto oddělení.”

“Proč jste se stal vyšetřovatelem vražd?”

Zula si boty a bosé nohy ukryla pod židlí. Jako by čekaladelší odpověď, uvědomil si Šimon. Zřejmě patřila mezi lidi, kteří mají raději jakoukoli společnost než samotu. Raději bude sedět v opuštěné kanceláři s náznakem šance prohodit s někým pár slov, než by ji obklopila jistota klidu a ticha domova.

“Věř či nevěř, ale byla to vzpoura,” přisedl si na kraj stolu. “Otec byl hodinář a chtěl, abych po něm převzal jeho obchod. Nechtěl jsem se stát špatnou kopií svého otce.”

Kari si sepjala ruce kolem dlouhých, pavoučích nohou. “Litoval jste toho někdy?”

Šimon se zadíval z okna. Horký vzduch se třásl. “Vždyť nejeden hodinář zbohatl.”

“Můj otec ne,” ušklíbl se Šimon. “Neměl rád kopie a odmítal trend doby, který ho nutil prodávat levné kopie a plastové digitálky. Prý to byla cesta nejmenšího odporu. Zbankrotoval na úrovni.”

“Už chápu, proč jste se nestal hodinářem.”

“I tak jsem se tomu docela nevyhnul.”

“Jak to?”

“Byl jsem technik, odborník na balistiku. Řešil jsem dráhy kulek a to je podobná piplačka jako skládat hodinky. Možná se svým rodičům podobáme víc, než je nám milé.”

“Co se stalo?” usmála se. “Bankrot?”

“Jak se to vezme.” Zadíval se na hodinky. “Asi mě začalo více zajímat proč než jak. Nevím, jestli jsem si vybral dobře. Kulky a rány v těle jsou přece jen uchopitelnější než lidský mozek.”

“A tak jste přešel do Ekokrimu.”

“Četla jsi můj životopis.”

“Každého zajímá budoucí kolega. Unavila vás krev a vraždy?”

“Ne, bál jsem se, že to unaví Else. Po svatbě jsem jí slíbil pevnou pracovní dobu a méně rušný každodenní život. V Ekokrimu mi bylo dobře. Připadal jsem si trochu jako hodinář. Myslím na manželku … “Vstal.

“Proč jste odešel, když vám tam bylo dobře?”

Šimon se unaveně usmál. O tom se v jeho životopise nepsalo.

“Lasagne. Myslím, že peče lasagne. Uvidíme se zítra.”

“Mimochodem, volal mi bývalý kolega. Prý viděl jednoho z narkomanů v kněžském límci.”

“V jakém límci?”

“Nosil ho i Per Völlan.”

“Řešila jsi to?”

Kari se vrátila ke knize. “Ne. Informovala jsem ho, že jsme případ založili.”

“Má nízkou prioritu, dokud se neobjeví nová fakta. Jak se jmenuje ten narkoman a kde ho najdeme?”

“Gilberg. V hospici.”

“V útulku. Neuděláš si přestávku ve čtení?”

Kari si povzdechla a odložila knihu. “A co lasagne?”Šimon pokrčil rameny. “No budiž. Zavolám Else, pochopí to. Lasagne stejně chutnají nejlépe ohřáté.”

10. KAPITOLA

Johannes vylil vědro do umyvadla a odložil vestu do skříně. Zametl všechny chodby v patře i kontrolní místnost a těšil se na knihu. Sníh na Kilimandžáru. Bylo v ní několik novel, ale i tak četl jednu stále dokola. O muži, který dostal do nohy gangrénu a věděl, že zemře. To vědomí z něj nedělalo ani lepšího ani horšího člověka, jen jasnozřivějšího, čestnějšího a méně trpělivého. Johannes nikdy nebyl knihomol. Tuto knihu dostal od vězeňského knihovníka, a protože se zajímal o Afriku už od dob, kdy se plavil kolem Libérie a Pobřeží slonoviny, přečetl si těch pár stran o zdánlivě nevinném zranění, které zabíjelo muže ve stanu na savaně. Poprvé ji jen prolétl očima. Teď ji četl pomalu, slovo po slově a hledal něco, co neuměl pojmenovat.

“Ahoj.”

Johannes zvedl zrak.

Sonny sotva šeptal. Měl propadlé tváře, šílený pohled a bledou, téměř průsvitnou pokožku. Vypadá jako anděl, uvědomil si Johannes.

“Ahoj, Sonny. Slyšel jsem, že jsi na samotce. Jak se máš?”

Sonny pokrčil rameny.

“Chlapče, máš dobrou levačku.” Johannes se ušklíbl a odkryl díru po předním zubu.

“Prosím, promiň.”

Johannes polkl. “Sonny, já potřebuju, abys mi odpustil.”

Chvíli na sebe koukali. Johannes sledoval, jak Sonny zkontroloval pohledem chodbu. Čekal.

“Uteč pro mě, Johannesi?”

Johannes váhal, skládal slova tak, aby jim dal smysl. Nakonec se zeptal:

“Jak to myslíš? Nechci přece utéct. Kromě toho nemám kam utéct, hned mě chytí.”

Sonny neodpověděl, ale šílené zoufalství v jeho pohledu prozradilo Johannesovi všechno.

“Chceš … chceš, abych utekl a donesl ti boy.”

Sonny dále mlčel, jen hleděl na starce divným, intenzivním pohledem. Chudák kluk, uvědomil si Johannes. Prokletý heroin.

“Proč se ptáš zrovna mě?”

“Ty jediný máš přístup do kontrolní místnosti a zvládneš to.”

“Omyl, jediný mám přístup do kontrolní místnosti a vím, že to nikdo nezvládne. Dveře se otevírají na otisk prstu, všechny otisky jsou registrovány v databázi. Já nemámautorizaci. Žádost o zařazení do databáze je nutné předložit ve čtyřech exemplářích a podléhá schválení. Četl jsem ten formulář.”

“Všechny dveře se zavírají a otevírají z kontrolní místnosti.”

Johannes zavrtěl hlavou a rozhlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že jsou sami. “Když se i dostaneš ven, ve strážnici na parkovišti sedí další policista a každý je povinen legitimovat se.”

“Úplně každý?”

“Ano. Tedy s výjimkou času výměny stráží ráno, v poledne a večer. To nechávají projet známé auta a tváře.”

“Co lidé v uniformě zaměstnanců věznice?”

“Určitě je zastaví.”

“A co když si takovou uniformu pořídíš a utečeš během výměny stráží?”

Johannes si přejel ukazováčkem po bradě. Čelist ho ještě bolela.

“Kde bych sehnal uniformu?”

“V Sorensenově skříňce v šatně. Otevřeš ji obyčejným šroubovákem.”

Sorensen byl už dva měsíce na péence. Psychicky se zhroutil. Johannes věděl,

že teď se to jmenuje jinak, ale výsledek se nezměnil. Sám to zažil.

Johannes zavrtěl hlavou. “Při výměně směn je šatna plná lidí. Určitě mě poznají.”

“Změň si obličej.”

Johannes se zasmál. “Čím bych jim já, stařec, asi nahnal strach?”

Sonny zvedl dlouhou bílou košili a z kapsy kalhot vytáhl škatulku cigaret a zapalovač ve tvaru pistole. Johannes pomalu přikývl. “Nejde ti o drogy. Chceš, abych tam venku udělal něco jiného, že?”

Sonny vtáhl plamen zapalovače do cigarety a vyfoukl kouř. Přimhouřil oči.

“Uděláš to?” teplý, měkký hlas.

“Dáš mi rozhřešení?” zeptal se Johannes.

Arild Franck je objevil za rohem. Sonny Lofthus přikládal ruku na čelo Johannese, který u něho stál se skloněnou hlavou a zavřenýma očima. Vypadali jako dva buzeranti. Sledoval je na monitorech kontrolní místnosti, dlouho si spolu povídali. Občas litoval, že nenainstalovali mikrofony na všechny kamery. Podle nervózních pohledů, kterými kontrolovali, jestli někdo nejde, viděl, že nemluví o fotbalových výsledcích. Sonny vytáhl něco z kapsy.

Chlapec stál zády ke kameře, proto neviděl, co drží, ale za chvíli mu nad hlavou stoupal cigaretový kouř. “Haló! V mém vězení se nekouří!”

Johannes škubl šedou hlavou a Sonny spustil ruku. Franck přistoupil blíž. Kývl někam za sebe. “Haldene, jděte něco zamést.”

Počkal, dokud se stařec neodšoural pryč. “O čem jste se bavili?” Sonny pokrčil rameny.

“Sakra, slíbils, že budeš mlčet.” Arild Franck se zařechtal. Jeho smích se odrazil od holých stěn chodby. “Tak co, Sonny, rozmyslel sis to?”

Chlapec uhasil cigaretu o škatulku, vložil si škatulku do kapsy a škrábal si předloktí.

“Svědí?”

Neodpověděl.

“Podle mě existují i horší věci než svědění. A horší než absťák. Slyšel jsi o chlapovi ze stodvacetjedničky? Myslí si, že se oběsil na háku lampy. Svého rozhodnutí v poslední chvíli litoval, proto odkopl židli do kouta. Proto měl poškrábaný celý krk. Jak se jmenoval? Gomez? Diaz? Pracoval pro Nestora.

Asi se báli, že bude vypovídat. Neměli důkazy, jen obavy. To stačilo. Není zvláštní, že když v noci ležíš ve své cele, ve vězení se nejvíc bojíš nezamčených dveří? Co kdyby někdo jedním kliknutím v kontrolní místnosti k tobě pustil celou bandu vrahů?”

Chlapec sklonil hlavu. Franck spatřil na jeho čele krůpěje potu. Chlapec dostane rozum. Měl by dostat rozum. Franck neměl rád úmrtí ve svých celách, smrt vyvolávala jen zbytečné

otázky, ať vypadala jakkoli logicky. “Ano.”

Řekl to tak tiše, že se Franck podvědomě předklonil.

“Ano?” zopakoval.

“Zítra. Zítra se přiznám.”

Franck se napřímil a zkřížil si ruce na prsou. “Fajn. Takže zítra ráno přijdu i s panem Harnesem. Už nic nezkoušej. Před spaním se chvíli dívej na hák na stropě. Pochopil jsi?” Chlapec zvedl hlavu. Pohledy se jim setkaly. Franck už dávno zavrhl tvrzení, že oči jsou zrcadlo duše. Už příliš dlouho se díval do nevinných očí trestanců, kteří lhali, až se prášilo. Kromě toho to bylo zvláštní přirovnání. Zrcadlo duše? Logicky by to znamenalo, že člověk v očích druhého vidí svou vlastní duši. Možná. Že by mu proto byl chlapců pohled tak nepříjemný?

Franck odvrátil tvář. Musel se soustředit na to, co je důležité. A nelámat si hlavu nad věcmi, které nikam nevedou.

“Protože tam straší.”

Lars Gilberg si šedými prsty vložil mezi rty tenkou cigaretu a přimhouřenýma očima se zadíval na dva policisty, kteří stáli nad ním.

Šimon a Kari ho hledali tři hodiny, pak ho objevili pod mostem Grunerbrua. Jejich hledání začalo v útulku Illa, kde ho nikdo týden neviděl, pokračoval v kavárně Městské mise na Skippergata, na Place u nádraží, kde se stále vesele obchodovalo s drogami, a v sídle Armády spásy na Urtegata, odkud je informace dovedla k řece k soše losa, která představovala hranici mezi speedem a heroinem. Cestou mu Kari vysvětlila, že o amfetamin a metamfetamin se v současnosti starají převážně Albánci a Severoafričané. Působili podél řeky hlavně jižně od losa až po most Vaterlands bru. Kolem laviček postávali čtyři Somálci s čepicemi staženými do čela. Kari jednomu ukázala fotografii. Přikývl, kývl na sever, do země heroinu, mrkl a zeptal se, zda si na cestu nevezmou gram krystalů. Vykročili po cestičce podél řeky a za zády se jim ozýval výsměšný smích.

“Nechtěl jsi bydlet v Ille, protože tam podle tebe straší?”Nevěřícně se zeptal Šimon.

“Pane, žádné podle mě. To je fakt. V tom pokoji se nedalo bydlet. Jen co jsem vešel, už jsem tušil, že tam někdo je. Vzbudil jsem se uprostřed noci, jasně, že jsem nikoho neviděl, ale cítil jsem, jak mi někdo dýchá do obličeje. Nebylo to jen v mém pokoji, zeptejte se i ostatních. “Gilberg se rozmrzele zadíval na vyhořelý nedopalek.

“Takže radši žiješ tady?” zeptal se Šimon a podal mu svou škatulku se žvýkacím tabákem.

“Upřímně řečeno, nedokážu být zavřený v tak těsným prostoru. A tohle …”

Gilberg kývl ke své posteli z novin a děravému spacáku,” … je dokonalý letní tábor.” Mávl ke klenbě mostu. “Střechou nezatéká, mám výhled na vodu, nepřispívám na společné prostory. Mám pohodlný přístup k MHD a k množstvíobchodů. Co víc si můžu přát?” Ze Šimonovy krabičky vytáhl tři sáčky s tabákem, jeden si nacpal pod ret, dva strčil do kapsy.

“Hm, pracujete jako kněz?” zeptala se Kari.

Gilberg se nechápavě zadíval na Šimona.

“Tvůj kněžský límec,” vysvětlil mu policista. “Možná jsi četl v novinách, že jsme o kousek výš našli v řece mrtvého kněze.”

“O tom nic nevím.” Gilberg vytáhl z kapsy darovaný tabák, vložil ho zpět do krabičky a vrátil Šimonovi.

“Larsi, technici nám za dvacet minut potvrdí, že ten límec patřil knězi. Čeká tě dvacet let basy za vraždu.”

“Za vraždu? Nepsali nic o … “

“Takže čteš noviny? Byl mrtvý už v době, kdy ho házeli do řeky. Potvrdili nám to modřiny na pokožce. Narazil na pár kamenů. Na mrtvém těle vypadají modřiny jinak. Chápeš?”

“Ne.”

“Chceš, abych ti to vysvětlil? Nebo ti mám raději popsat odporně malou vězeňskou celu?”

“Vždyť já jsem …”

“Jako podezřelý musíš počítat s několikatýdenním pobytem v cele předběžného zadržení. Ty jsou ještě menší.” Gilberg se zamyslel a několikrát si nasál ze sáčku pod rtem.

“Co chcete?”

Šimon si k němu dřepl. Bezdomovcův dech nesmrděl, chutnal sladkou vůní shnilého ovoce a smrti.

“Řekni nám, co se stalo.”

“Vždyť jsem řekl, že nevím.”

“Larsi, nic jsi neřekl. Mám pocit, že ti hodně záleží na tom, aby jsi neřekl nic. Proč?”

“Je to jen tenhle límec. Vyplavilo ho to na břeh a … “

Šimon vstal a chytil Gilberga pod paždí. “Tak jdeme.”

“Počkej!”

Šimon ho pustil.

Gilberg sklonil hlavu. Zhluboka dýchal. “Nestorovi lidé. Nemůžu … Víte, co dělá Nestor s lidmi, kteří … “

“Ano, vím. A vím i to, že se dozví, pokud tě zapíšeme do protokolu výslechů na policejní stanici. Proto navrhuji, abys nám hned teď řekl všechno, co víš, a já zvážím, jestli nám to bude stačit.”

Gilberg pomalu zavrtěl hlavou.

“Larsi!”

“Odpočíval jsem na lavičce pod stromy kousek od místa, kde chodník vede pod most. Seděl jsem jen deset metrů od nich a všechno jsem viděl. Myslím si, že oni mě neviděli, zakrylo mě husté listoví v korunách stromů. Byli dva, jeden z nich ho držel, druhý mu chytil hlavu do svěráku. Byl jsem tak blízko, že jsem rozeznával bělmo v knězových očích. Bylo celé bílé, oko jako by mu zmizelo. Nevydal ani zvuk. Asi věděl, že mu to i tak nepomůže. Chlap mu trhl hlavou dozadu jako nějaký chiropraktik. Slyšel jsem prasknutí, nežertuji, bylo to, jako když se zlomí větev.” Gilberg se zamračil, dvakrát zamrkal a zadíval se upřeně před sebe. “Pak se rozhlédli kolem. Bože, oni zabili člověka na mostě v centru Osla a vůbec je to netrápilo. Zvláštní, jak se umí Oslo uprostřed léta vylidnit, co? Přehodili ho přes zídku do řeky na místě, kde končí plot.”

“To sedí s tím, jak dopadl na kameny,” poznamenala Kari.

“Chvíli ležel na kamenech, pak ho vzal proud. Seděl jsem tiše jako myška. Kdyby ti chlapi zjistili, že jsem je viděl … “

“Viděl jsi je,” přikývl Šimon. “Seděl jsi dost blízko, abys je dokázal identifikovat.”

Gilberg zavrtěl hlavou. “Bez šance. Už jsem docela zapomněl. To je nevýhoda tolika chlastání. Mám nulovou paměť.”

“Chtěl jsi říct, že to je výhoda,” podotkl Šimon a mnul si tvář.

“Věděl jste, že pracují pro Nestora,” namítla Kari. “Podle oblečení,” pokrčil rameny Gilberg. “Podobají se jako vejce vejci. Někdo zřejmě vyloupil dodávku černých obleků, kterou si objednal Svaz norských pohřebních agentur.”

Jazykem si přitlačil sáček s tabákem. “Nezdá se vám?”

“Případ má opět prioritu,” rozhodl Šimon cestou zpět na policejní stanici. “Zkontroluj každý Völlanův krok za poslední dva dny před smrtí a sestav seznam všech, ale opravdu všech lidí, se kterými byl v kontaktu.”

“Provedu,” usmála se Kari.

Prošli kolem baru Bla a stanuli na přechodu, po kterém právě procházel dav mladých. Hipíci jdou na koncert, uvědomilsi Šimon. Zadíval se na velké plátno zavěšené nad pódiem. Kari mezitím zavolala otci, aby mu oznámila, že nepřijde na večeři. Na plátně běžel černobílý film. Fotografie Osla. Možnáz padesátých let. Šimon si ty pohledy pamatoval z dětství. Pro Hipíky představovali směšnou, možná zajímavou, ale zejména nevinnou a šarmantní minulost. Slyšel jejich smích.

“Něco mě zaujalo,” uvažovala nahlas Kari a Šimon si až teď uvědomil, že už netelefonuje. “Opravdu jste myslel vážně, že by se Nestor dozvěděl, kdybychom předvolali Gilberga k výslechu?”

“Co si myslíš?” zeptal se Šimon a dupl na plyn. “Nevím, ale měla jsem pocit, že to říkáte s plnou vážností.”

“Netuším, jak jsem to myslel. Je to dlouhý příběh. Mnoho let se říkalo, že v policii působí špeh, který podává informace člověku s kontrolou všeho obchodu s drogami a prostitucí ve městě. Uběhly roky, a přestože o tom všichni mluvili, nikomu se nepodařilo prokázat existenci špeha ani bose všech bosů.”

“Kdo mohl být ten bos?”

Šimon se zadíval z bočního okna. “Říkali jsme mu Dvojče.”

“Dvojče?” překvapila se Kari. “Mluvili o něm i na protidrogovém. Stejným tónem, jakým Gilberg mluvil o strašidlech v Ille. Byl skutečný?”

“Ano, Dvojče opravdu existoval.”

“A co ten špeh?”

“No právě. Dostal přezdívku Krtek. Našli jsme dopis jistého Aba Lofthuse, který se krátce předtím, než spáchal sebevraždu, přiznal.”

“A to není důkaz?”

“Pro mě ne.”

“Proč ne?”

“Ab Lofthus byl nejméně zkorumpovaný chlap, jaký kdy pracoval v policii v Oslu.”

“Odkud to víte?”

Šimon zastavil na červené na křižovatce s ulicí Storgata. Jako by z fasád domů vystupovala tma a s ní vylézaly i nočníděsy. Šustily nohama, opíraly se o zdi domů vedle dveří, z nichž hučela hudba, nebo seděly za volantem s loktem vystrčeným z okna. Zkoumavé, hladové pohledy. Lovci.

“Byl to můj nejlepší přítel. A odteď mi už tykej.”

Johannes se podíval na hodinky. Deset minut po desáté. Deset minut po závěrečné. Ostatní už dávno seděli ve svých celách. Jeho zavřou manuálně, až po jedenácté dokončí úklidové kolo. Zvláštní. Když člověk stráví ve vězení jistý čas, dny mu začnou připadat jako minuty a kalendář s obnaženými ženami v cele už nestíhá držet krok s ubíhajícími měsíci. Poslední hodina dne mu plynula pomalu jako celý rok. Dlouhý a bolestivý rok.

Vstoupil do kontrolní místnosti.

Seděli v ní tři strážníci, o jednoho méně než během dne. Jeden z nich se k němu otočil, zavrzalo pod ním křeslo.

“Nazdar, Johannesi.”

Geir Goldsrud. Nohou mu zpod stolu postrčil odpadkový koš. Dělal to už podvědomě. Mladý strážník pomáhal starému

uklízeči s bolavými zády. Johannes měl Goldsruda rád. Vytáhl pistoli a namířil mu do obličeje.

“Super! Odkud ho máš?” Ozval se druhý strážník, plavovlasý chlap, který hrál třetí ligu za klub Hasle / Loren.

Johannes neodpověděl, jen mlčky mířil na bod mezi Goldsrudovými očima.

“Zapálíš mi?” třetí strážník si vložil mezi rty cigaretu.

“Johannesi, odlož to.” Goldsrud hovořil klidným hlasem, ani nezaváhal a Johannes viděl, že pochopil. Není to směšný zapalovač.

“Téměř jako James Bond. Kolik za něj chceš?“Fotbalista vstal a vykročil k Johannesovi, aby si zblízka prohlédl jeho hračku.

Johannes namířil malou pistoli na jeden z monitorů pod střechou a stiskl spoušť. Nevěděl, co má čekat. Výbuch obrazovky a řinčení skla ho překvapilo stejně jako všechny ostatních. Fotbalista ztuhl.

“Lehnout!” Johannes dostal do vínku zvučný baryton, ale teď si uvědomoval, že mluví tenkým, vysokým hlasem jako hysterická ženská.

Poslechli ho. Vědomí, že tady stojí zoufalý chlap s vražednou zbraní, mělo větší efekt než velitelský hlas. Všichni tři si klekli, ruce založili za hlavu, jako by se takhle naučili reagovat na cvičení. Možná to tak bylo. Pochopili, že jediná alternativa je vzdát se a nehrát si na hrdinu. Při výši jejich platů ani nic jiného nepřicházelo v úvahu.

“Řekl jsem lehnout! Na zem!”

Poslechli. Bylo to téměř magické.

Zadíval se na přístrojovou desku. Našel knoflík, který otevíral a zavíral dveře cel. Pak ten, kterým řídili všechny mříže a dveře. A konečně červený, který otevíral všechno a měl se použít pouze při požáru. Stiskl ho. Vytí alarmu informovalo, že je vězení otevřené. Napadla ho zvláštní představa. Konečně je tam, kde chtěl vždycky být. Na můstku.

“Zůstaňte ležet,” rozkázal. Hlas mu už zněl mužněji. “Pokud se mě pokusí někdo zastavit, moji kumpáni půjdou po vás i po vašich rodinách. Nezapomínejte, že o vás vím všechno. Trine, Valborg … ” Dál jmenoval jména jejich manželek a dětí, jejich školy, koníčky, adresy, všechny informace, co mu za ta léta nevědomky předali. Po chvíli vyběhl do chodby. Seběhl do přízemí, stiskl první kliku, bylo otevřeno. Běžel dál. Srdce mu už bušilo jako zvon. Určitě měl více trénovat, už neměl formu jako kdysi. Opět začne. Další dveře. Nohy mu už neběžela tak rychle. Možná to způsobila rakovina, zakousla se mu do svalů a brala mu síly. Třetí dveře a pak mříž. Pokud ji chtěl otevřít, museli se nejprve zavřít dveře za ním. Čekal, než dveře za jeho zády pomalu zaklapnou. Počítal vteřiny, pohled upíral na skříňky v šatně. Dveře se konečně zabouchly. Stiskl kliku na mříži a zatáhl. Zamčené.

Kurva! Opět zatáhl. Dveře se nepohnuly.

Zadíval se na bílý panel se senzorem vedle dveří. Přiložil na něj ukazováček. Kontrolka několikrát zablikala a rozsvítila se červená. Johannes věděl, že to znamená, že nemá autorizaci, ale i tak zatáhl kliku. Zamčené. Prohrál. Klesl na kolena. V té chvíli se v reproduktorech ozval Goldsrudův hlas: “Je mi to líto, Johannesi.”

Hlas zněl klidně, téměř utěšujícně.

“Johannesi, právě o tom je naše práce. Pokud bychom se vzdávali vždy, když nám někdo pohrozí, v Norsku bys nenašel jediného strážníka. Teď se uklidni, za chvíli jsme u tebe. Prostrčíš nám pistoli přes mříž nebo tě máme nejdřív uspat?” Johannes se zadíval do kamery. Viděli v jeho pohledu zoufalství? Nebo úlevu? Úlevu, že ho zastavili, a život bude pokračovat jako dosud. Podobně jako dosud. Asi mu už nedovolí zametat na patře. Prostrčil pozlacenou pistoli přes mříž. Pak si lehl na podlahu, ruce založil za hlavu a schoulil se jako včela, která právě bodla poprvé a naposledy. Zavřel oči, ale neslyšel vytí hyen, neletěl k vrcholu Kilimandžára. Nebyl nikde a byl naživu. Byl zde.

11. KAPITOLA

Bylo půl osmé a ranní déšť smáčel parkoviště před věznicí.

“Byla to jen otázka času,” konstatoval Arild Franck a otevřel dveře do šatny. “Narkomani mají slabý charakter. Možná to zní staromódně, ale věř mi, viděl jsem jich v životě dost.”

“Pokud podepíše, je mi to jedno.” Einar Harnes chtěl vejít, musel ustoupit, aby nechal vyjít tři zaměstnance věznice. “Večer to plánuji oslavit pár skleničkami mé preferované drogy.”

“Až tak dobře ti platí?”

“Viděl jsem tvé auto a pochopil jsem, že si musím vyjednat vyšší honorář.” S úšklebkem kývl na Porsche Cayenne na parkovišti. “Nazval jsem to příplatkem za práci ve znečištěném prostředí a Nestor …”

“Ticho!” Franck odtáhl Harnesyho ze dveří, aby mohli vyjít i další policisté. Většina z nich již byla v civilu, jiní spěchali z noční směny a běželi k autům v zelené uniformě. Harnes si všiml nepřátelského pohledu chlápka, který si na uniformu natáhl jen dlouhý plášť. Tu tvář už určitě viděl, spojoval si ji s touhle věznicí. Tak často sem chodil. A přestože k ní neuměl přiřadit jméno, byl si jistý, že dotyčný poznal jeho: pochybného advokáta, o kterém občas psali v novinách v minimálně stejně pochybných případech. Možná se už v duchu začínali divit, proč ho tak často vídají u jejich zadního vchodu. Určitě mu nepomohlo, že slyšeli, jak mluvil o Nestorovi.

Prošli všemi dveřmi až ke schodům, které vedly k celám.

Nestor mu vysvětlil, že potřebují, aby se přiznal ještě dnes. Pokud policie rychle nepřestane vyslýchat Yngve Morsanda, může odhalit fakta, které sníží důvěryhodnost Sonnyho výpovědi. Harnes nevěděl a ani nechtěl vědět, odkud se to Nestor dozvěděl.

Kancelář ředitele věznice byla samozřejmě největší. Jeho zástupce měl výhled na mešitu a Ekeberský kopec. Seděl na konci chodby a místnost zdobily nevkusné malby mladé umělkyně, která se specializovala na malování květin a informování bulváru o svých sexuálních preferencích.

Franck stiskl tlačítko a požádal o předvedení vězně z cely číslo třistasedmnáct.

“Jedna celá dvě milionu norských korun,” poznamenal Franck.

“Vsadím se, že polovinu stojí ta značka Porsche na kapotě,” ušklíbl se Harnes.

“A druhá polovina jde státu, státu s malým s.” Franck si povzdechl a usadil se do křesla s neobvykle vysokým opěradlem. Vypadá jako trůn, uvědomil si Harnes.

“Víš, co si myslím?” pokračoval Franck. “Pokládám to za správné. Lidé, kteří si kupují porsche, by podle mě měli přispívat do společné kasy.”

Někdo zaklepal na dveře.

“Dále,” zakřičel Franck.

Do místnosti vstoupil policista s čepicí pod paží a ležérně zasalutoval. Harnes si občas kladl otázku, jak se Franckovi podařilo přesvědčit své zaměstnance, aby přijali vojenské rituály v moderní formě. Jaké další pravidla museli akceptovat?

“Poslouchám.”

“Už jdu domů. Jen jsem se přišel zeptat, zda nemáte otázky ke zprávě z noční směny.”

“Ještě jsem se k ní nedostal. Stalo se něco neobvyklého?”

“Ani ne, jen pokus o útěk. Pokud to tak chceme nazvat. “Franck se spokojeně usmál. “Jsem potěšen z iniciativy a aktivního přístupu zaměstnanců. Kdo a jak?”

“Johannes Halden z cely dvě stě …”

“Dvěstětřicetosm. Ten děda? Opravdu?”

“Vyhrabal odněkud pistoli. Zřejmě šlo jen o spontánní rozhodnutí. Chtěl jsem vás v každém případě ujistit, že to nebylo tak dramatické, jak to vyzní ze zprávy. Pokud vás zajímá můj názor, navrhuji velmi mírný trest. Muž pro nás dlouhá léta pracoval a … “

“Chytré, získal si důvěru lidí, aby je pak oklamal. Není to náhodou právě o tom?”

“Teda …”

“Pane Goldsrude, vy jste se opravdu nechal oklamat? Kam se dostal?”

Harnes trpěl s policistou, který si ukazováčkem přejel po zpocené horním rtu. Vždy trpěl s těmi, kteří prohrávali svůj případ. Snadno se viděl na jejich místě.

“K mříži. Nehrozilo, že by se dostal přes strážnici, přestože měl pistoli. Mají tam neprůstřelné sklo a střílny.”

“Děkuji za informaci. Věznici jsem osobně projektoval, pan Goldsrude. Chápu vaši slabost pro toho chlapa, se kterým jste se podle mého názoru příliš bratříčkoval. Vyjádřím se až po přečtení zprávy, připravte své kolegy na kritické otázky. Pokud jde o Haldena, nemůžeme si dovolit měkkost. Naše klientela využije každý náznak slabosti. Pochopil jste?”

“Pochopil.”

Zazvonil telefon.

“Nashledanou,” zavrčel Franck a vzal sluchátko.

Harnes očekával další zasalutování a čelem-vzad-apochodem-chod, ale Goldsrud vyšel z místnosti jako civil. Advokáta vytrhl z myšlenek až Franckův výkřik: “Co tím myslíte, že zmizel?”

Franck zíral na ustlanou postel v cele číslo třistasedmnáct. U postele ležel pár sandálů, na nočním stolku Bible, na psacím stole ještě nerozbalená jednorázová stříkačka, přes židli přehozená bílá košile. Nic víc. Policista za Franckem naprosto zbytečně zopakoval: “Není tady.”

Franck se podíval na hodinky. Cely se otevírají až za čtrnáct minut, takže nemůže být ve společenské místnosti.

“Musel se dostat ven, když Johannes v noci otevřel všechny dveře.” Goldsrud stál ve dveřích.

“Panebože,” zašeptal Harnes a ze zvyku se ukazováčkem dotkl kořene nosu, kde míval brýle, než loni zaplatil patnáct tisíc v hotovosti za operaci v Thajsku. “Jestli uprchl …”

“Drž hubu,” zastavil ho Franck. “Přes strážnici se nemohl dostat. Určitě tady někde je. Goldsrude, vyhlaste poplach. Uzavřete všechny východy, nikdo se nesmí dostat dovnitř ani ven.”

“Rozumím, ale moje děti …”

“Ani vy.”

“Co policie?” zeptal se jeden ze strážníků. “Neměli bychom je informovat?”

“Ne!” vykřikl Franck. “Řekl jsem, že Lofthus je stále v prostorách této věznice! Nikomu ani slovo!”

Arild Franck chvíli studoval starce. Zkontroloval, jestli někdo nestojí na chodbě, a zamkl za sebou dveře.

“Kde je Sonny?”

Johannes ležel v posteli, pokoušel se z očí vytřít spánek. “Není ve své cele?”

“Velmi dobře víš, že ne.”

“Asi tedy utekl.”

Franck se naklonil, chytil starce za límec a přitáhl ho k sobě.

“Haldene, ten úšklebek si odpusť. Vím, že strážníci nic neviděli, takže musí být tady. Pokud mi to neprozradíš, můžeš zapomenout na to, že ti budeme dál léčit rakovinu. “Franck viděl šok ve staříkových očích. “Chápu, že lékaře váže povinnost mlčet, ale já mám oči a uši všude, chápeš?” pustil Johannese, který padl zpět na polštář.

Stařec si uhladil tenké prameny vlasů a založil ruce za hlavu. Odkašlal si:

“Víš co, šéfe? V podstatě si myslím, že jsem si své už odžil. Venku mě nic nečeká, hříchy mi odpustili a možná mám teď skutečně šanci skončit tam nahoře. Možná bych ji měl využít, dokud o ni nepřijdu. Co na to říkáš?”

Arild Franck zatnul zuby tak mocně, až měl pocit, že si z nich vytlačí plomby.

“Už zanedlouho zjistíš, že ani jeden z tvých prokletých hříchů ti neodpustili. Tady jsem bůh já a slibuji ti dlouhou a bolestivou smrt. Postarám se, aby jsi zde chcípnul dokonce i bez vůně prášků proti bolesti. Nebudeš první ani poslední.”

“Raději to než peklo, kde skončíš ty.”

Franck netušil, jestli chrchlání ze staříkova hrdla byl smích, nebo smrtelný chrapot.

Cestou zpět do cely třistasedmnáct si Franck opět zapnul vysílačku. Zatím žádné zprávy o Sonny Lofthusovi. Věděl, že do chvíle, kdy budou muset vyhlásit pátrání, mu zbývá už jen několik minut.

Vešel do cely třistasedmnáct, sedl si na postel a pohledem zkoumal podlahu, stěny i strop. Bylo to vyloučené, absolutně vyloučené! Popadl Bibli z nočního stolu a mrštil s ní o zeď. Spadla na zem a otevřela se. Věděl, že Völlan v ní pašoval heroin. Zadíval se na rozstříhané strany. Znetvořené vyznání víry a nedokončené věty, co už nedávaly smysl. Zanadával a mrštil o zeď polštářem.

Ztuhl s pohledem upřeným na vlasy, které se z něj vysypaly. Krátké červené chlupy, ale i dlouhé vlasy. Kopl do polštáře. Vysypaly se z něj další slepené chomáče plavých vlasů.

Ostříhal se a oholil.

Začínal chápat.

“Noční směna!” zařval do vysílačky. “Zkontrolujte všechny kolegy, kteří odcházeli z noční směny!”

Podíval se na hodinky. Deset minut po osmé. Už věděl, co se stalo. A věděl, že je pozdě. Vstal a kopl do židle. Zrcadlo u dveří se s řinčením rozsypalo na zem.

Šofér autobusu zkoumavým pohledem sledoval policistu, který nevěřícně zíral na lístek a padesát korun, které mu vrátil ze stokorunové bankovky. Věděl, že pracuje ve věznici, pod dlouhým pláštěm měl uniformu a na ní legitimaci se jménem Sorensen a fotografií, kde si vůbec nebyl podobný.

“Kdy jste naposledy jel autobusem?” zeptal se řidič.

Chlapík jen mlčky přikývl.

“Stojí šestadvacet korun, pokud si koupíte lístek předem,“vysvětlil mu šofér. Na cestujícím viděl, že i ta cena se mu zdá vysoká. To se často stávalo lidem, kteří několik let nejezdili místní dopravou.

“Děkuji za pomoc,” zamumlal chlap.

Šofér se zařadil do provozu, ve zpětném zrcátku sledoval záda policisty. Nevěděl proč, možná za to mohl jeho hlas, teplý a vřelý, jako by mu opravdu z celého srdce děkoval. Viděl, jak si sedá a dívá se ven pohledem turistů, kteří se občas zatoulaly i na tuto linku. Z kapsy pláště vytáhl svazek klíčů a zkoumal ho, jako by ho viděl poprvé. Z druhé kapsy vylovil balíček žvýkaček.

Už se musel soustředit na provoz.

DRUHÁ ČÁST

12. KAPITOLA

Arild Franck popošel k oknu své kanceláře. Podíval se na hodinky. Většinu vězňů chytili do dvanácti hodin od útěku. Novinářům řekl čtyřiadvacet, aby ho chválili za efektivní řešení, i kdyby mu to trvalo o něco déle. Právě se však začala dvacátá pátá hodina a oni neměli ani náznak stopy.

Před chvílí se vrátil z prostornější kanceláře bez výhledu, kde od něj žádali vysvětlení. Rozzlobeného ředitele věznice vyvolali z výroční konference v Reykjavíku. Včera telefonoval z Islandu a prohlásil, že chce co nejdřív kontaktovat média. Rád mluvil s novináři. Franck ho prosil, aby počkal, než chytí Lofthuse, aby nevyvolal zbytečný rozruch, ale ředitel zůstal neoblomný. Takový případ se prý nedá ututlat. Lofthus je vrah, je nutné varovat veřejnost. Fotografie zveřejněná v novinách jim může navíc pomoci.

Zatřetí dostali bychom do novin i tvou fotografii, pomyslel si v duchu Franck. “Ať politici vidí, že práce ředitele věznice není jen o koupání v Modré laguně a pití islandské pálenky s poetickým názvem Černá smrt.”

Franck se mu pokoušel vysvětlit, že Lofthusova fotografie jim nepomůže. Naposledy ho fotografovali, když ho před dvanácti lety zavřeli, a už tehdy měl bradu a dlouhé vlasy. Záběry z bezpečnostních kamer, na kterých je s holou hlavou, byly tak rozmazané, že se nedaly použít. Ředitel se však pevně rozhodl zničit dobré jméno Státu.

“Arilde, policie je mu v patách. Jistě si uvědomuješ, že je to záležitost několika hodin, než mi zavolá nějaký novinář s otázkou, proč jsme to ještě nezveřejnili a jestli tajíme i jiné útěky z naší věznice. V tom případě je lepší být volající než volaný.”

Dnes se ho ředitel ptal, kde se dá zlepšit systém Státu. Franck pochopil jeho záměr. Plánuje oslovit politiky a vydávat Franckovi návrhy za své. Návrhy člověka, který ze své kanceláře vidí daleko. Dopřál mu tu radost. Nápady. Identifikace na základě hlasu namísto otisků prstů a pouta na kotnících s čipy, které se nedají odstranit. Některé věci si přece jen cenil víc než vlastní ego. Například Stát.

Arild Franck se kochal pohledem na Ekeberský kopec zalitý ranním sluncem.

V minulosti se pod ním krčila dělnická čtvrť. Snil o tom, že si našetří tolik, aby si tam mohl koupit malý domek. Teď měl větší dům v lepší čtvrti, ale svého snu se nezbavil.

Nestor přijal zprávu o útěku relativně klidně. Franck se nebál jeho výbuchů emocí. Naopak tušil, že svá rozhodnutí, při kterých člověku tuhla krev v žilách, přijímal absolutně chladnokrevně. Obdivoval jeho jednoduchou, jasnou a praktickou logiku.

“Chyť ho,” přikázal mu Nestor. “Nebo se postarej o to, aby ho nikdo nenašel.”

Pokud chytíš Lofthuse, možná se nám podaří ho přesvědčit, aby se přiznal k vraždě Morsandové, dřív než se k němu dostane někdo jiný. Měli své metody. Pokud ho zabijí, už nikdy nevyvrátí technický důkaz z místa činu. Zároveň ho už nikdy nebudou moci využít. Tak to zkrátka bylo. Všechno mělo své výhody a nevýhody. Ve své podstatě to byla jednoduchá logika.

Z myšlenek ho vytrhl hlas spojovatelky Inny.

“Volá Šimon Kéfas.”

Arild Franck se zamračil.

Šimon Kéfas.

Člověk, který si nadevše cenil své ego. Ubožák bez páteře posedlý gamblerstvím, který šel přes mrtvoly. Prý ho ta žena změnila. Arild Franck si velmi dobře uvědomoval, že se lidé nemění, a o Kéfasovi věděl všechno, co potřeboval.

“Řekněte mu, že tu nejsem.”

“Rád by si s vámi dohodl na odpoledne setkání. Jde o Pera Völlana.”

Völlan? Nezaložili ten případ už dávno jako sebevraždu? Franck si ztěžka povzdechl a pohled upřel na noviny na stole. Už psali o útěku z věznice, ale případ se ještě nedostal na titulní stránku. Zřejmě nezískali dost dobrou fotografii. Ty hyeny čekali, až jim policie předloží vrahův portrét, a věřili, že na něm bude vypadat pořádně krvežíznivě. Nepotěší je.

“Arilde?”

Podle nepsaného pravidla ho mohla mezi čtyřmi očima oslovovat křestním jménem.

“Inno, najděte mi v kalendáři volný termín. Věnujte mu nanejvýš třicet minut.”

Zadíval se na mešitu. Brzy uběhne pětadvacet hodin.

Lars Gilberg přistoupil o krok blíž.

Chlapec ležel na kusu kartonu, zakrytý dlouhým pláštěm. Přišel včera a usadil se do keřů, které rostly mezi chodníkem a domy. Mlčky a nehybně tam seděl, jako by si hrál na schovávanou s někým, kdo ho už dávno nehledá. Dva policisté, kteří procházeli podél řeky, se zastavili a studovali střídavě Gilberga a nějakou fotografii. Po chvíli odešli.

Večer se rozpršelo a chlapec zalezl pod most. Neptal se na dovolení. Ne že by musel, ale mohl se alespoň zeptat. Gilberga zarazila i jeho uniforma. Lars Gilberg si nebyl jistý, komu patří. Z vojenské služby ho propustili, dřív než stihl poznat prvního svobodníka. Nezpůsobilý – psalo se v nepříliš přesvědčivé zprávě. Občas přemýšlel, zda je vůbec na něco způsobilý. Pokud ano, přijde někdy na to, co to je? Možná ví jen jedno: shánět peníze na drogy a přespávat pod mostem.

Jako teď.

Chlapec spal, pravidelně dýchal. Gilberg udělal další krok. Chlapcova chůze a barva pokožky mu naznačili, že užívá heroin. Možná má něco u sebe.

Už byl tak blízko, že viděl, jak se chlapci hýbou víčka, jako by pod nimi neklidně koulel očima. Dřepl si a opatrně mu rozhrnul plášť. Nacpal prsty do náprsní kapsy na uniformě.

Ani nestihl zaregistrovat pohyb. Chlapcova ruka mu sevřela zápěstí jako kleště. Chvíli na to už klečel na kolenou, obličej měl zarytý do rozmočené hlíny a ruku vyvrácenou za záda.

Chlapec mu šeptal rovnou do ucha:

“Co chceš?”

Hlas nezněl naštvaně, agresivně ani vystrašeně. Zněl zdvořile, jako by chlapce upřímně zajímalo, jak mu může pomoci. Lars Gilberg udělal to, co vždy, když věděl, že prohrál. Přiznal se, dřív než se situace zhoršila. “Chtěl jsem ti ukrást drogy. A prachy, kdybys nějaké měl.”

Chlapcův svěrák dobře znal. Zápěstí přitisknuté k předloktí, tlak na loket. Policejní svěrák. Gilberg znal chůzi, jazyk, vzezření i pach špehů a věděl, že tenhle mezi ně nepatří. “Na čem fičíš?”

“Morfin,” zasténal Gilberg.

“Kolik dostaneš za padesát korun?”

“Trochu. Mnoho ne.”

Sevření povolilo a Gilberg se rychle odtáhl.

Podíval se na chlapce. Nevěřícně zíral na nabízenou bankovku. “Promiň, ale víc nemám.”

“Nemám ti co prodat.”

“Jsou pro tebe. Já jsem s tím skončil.”

Gilberg přimhouřil oko. Jak se to říká? Když je něco příliš dobré na to, aby to byla pravda, tak to zpravidla není pravda. Na druhé straně, chlapci možná jen přeskočilo. Rychle vzal bankovku a strčil si ji do kapsy.

“Za to, že jsi zde mohl přespat.”

“Viděl jsem tu včera policisty,” řekl chlapec. “Chodí sem často?”

“Občas, ale v posledních dnech jsou tu stále.”

“Nevíš o místě, kde by pořád nebyli?”

Gilberg se pozorně zadíval na chlapce. “Pokud se chceš stoprocentně vyhnout policajtům, ubytuj se v hospici Illa. Tam je nepouštějí.”

Chlapec přikývl s pohledem upřeným na řeku. “Děkuji za pomoc, kamaráde.”

“Nemáš za co,” překvapeně zabručel Gilberg. Čistý blázen.

Chlapec se začal svlékat, jakoby chtěl potvrdit jeho podezření. Gilberg pro jistotu ustoupil o dva kroky. Chlapec zůstal jen v trenkách. Poprosil Gilberga o igelitovou tašku a vložil do ní kalhoty, košili i boty. Tašku ukryl pod kámen v křoví, kde strávil včerejší den.

“Dám ti na ni pozor,” přislíbil Gilberg.

“Děkuji, věřím ti.” S úsměvem si pozapínal plášť, aby si zakryl nahou hruď.

Pak vykročil. Gilberg chvíli sledoval, jak bosýma nohama cáká vodu z kaluží.

Věří mi?

Čistý blázen.

Martha stála na recepci a studovala záběry z bezpečnostních kamer v útulku Illa. Zaujal ji muž s pohledem upřeným do kamery u brány. Ještě nezazvonil, nenašel dírku v plexiskle u zvonku. Plexisklo osadili, aby se chránili před běžnou reakcí lidí, kterým zamítli vstup, a proto si vybili zlost na zvoncích. Martha zapnula mikrofon: “Můžu vám pomoci?”

Chlapec neodpověděl. Už dávno pochopila, že nepatří mezi sedmdesát šest obyvatel jejich útulku. Ačkoliv se u nich jen za poslední čtyři měsíce vystřídala stovka nájemníků, pamatovala si každou tvář. Cítila, že patří do takzvané cílové skupiny Illy, mezi narkomany. Ne že by zrovna nebyl při plném vědomí, spíše naopak, ale prozradila ho vyhublá tvář, trhání koutků úst a otřesný účes. Vzdychla si: “Hledáte ubytování?”

Chlapec přikývl. Otočila klíčem ve spínači a otevřela vchodové dveře. Zakřičela na Stine, která v kuchyňce za recepcí právě natírala chléb jednomu z nájemníků, aby za ni převzala službu. Seběhla po schodech kolem železné mříže, kterou mohla zavřít z recepce, pokud přes bránu do domu vnikl někdo nepovolaný. Chlapec stál ve dveřích. Plášť měl zapnutý až ke krku, sahal mu po kotníky. Byl bosý a v jeho mokré stopě zahlédla krev. Martha už zažila ledacos, upoutal ji hlavně jeho pohled. On ji opravdu viděl. Jinak to nedokázala popsat. Díval se na ni a z jeho pohledu cítila, že zpracovává vjemy, tedy ji. Možná to nebylo nic zvláštního, ale v její útulku se s tím setkávala jen zřídka. Na okamžik jí mozkem proletěla představa, že přece jen není narkoman. Rychle ji zavrhla.

“Ahoj. Tady si tykáme. Pojď se mnou.”

Kráčel za ní na patro a do společenské místnosti naproti recepci. Nechala pootevřené dveře, aby je ostatní viděli, poprosila ho, aby si sedl, a vytáhla podklady na vstupní

rozhovor.

“Jméno?” zeptala se.

Zaváhal.

“Něco sem musím napsat,” dodala a nabídla mu tím pomocnou ruku, kterou mnozí v Ille potřebovali.

“Stig,” zkusil.

“Stig je fajn,” usmála se. “Jen Stig?”

“Berger.”

“Píšu si. Narozený?”

Nadiktoval jí datum narození. Rychle si vypočítala, že je mu třicet let. Vypadal mladší. To bylo na narkomanech zvláštní, buď vypadaly značně mladší, nebo starší.

“Někdo tě sem poslal?”

Zavrtěl hlavou.

“Kde jsi spal v noci?”

“Pod mostem.”

“V tom případě zřejmě nemáš trvalé bydliště a ani nevíš, do které pojišťovny patříš. Použijeme jedenáctku, to je tvůj den narození, a dostaneme … “Zadívala se do seznamu. “Alna. Věřím, že za tebe i zaplatí. Co užíváš “

Čekala s připraveným perem, ale on neodpověděl.

“Stačí mi tvůj nejoblíbenější pokrm.”

“Už jsem skončil.”

Odložila pero. “V Ille nabízíme střechu nad hlavou pouze aktivním narkomanům. Zkusím zavolat do útulku na Sporveisgata, možná tam budou mít místo. Je tam o dost příjemnější atmosféra.”

“Chceš tím říct …”

“Ano, chci tím říci, že pokud tu chceš bydlet, musíš pravidelně drogovat.” Unaveně se na něj usmála.

“Když řeknu, že jsem lhal, protože jsem si myslel, že mě neodhalíte?”

“V tom případě jsi správně zodpověděl i tuto otázku, ale víc ti už, chlapče, pomáhat nebudu.”

“Heroin.”

“Kromě toho?”

“Jen heroin.”

Zaškrtla správné políčko, ale pochybovala, že mluví pravdu. V Oslu už nebyli čistí heroinisté, každý z nich bral i jiné drogy. Když smíchali již tak zředěný pouliční heroin s benzodiazepiny, jako byl rohypnol, za stejné peníze získali delší a silnější extázi.

“Co očekáváš od pobytu v Ille?”

Pokrčil rameny. “Střechu nad hlavou.”

“Trpíš nějakou nemocí, užíváš léky?”

“Ne.”

“Plány do budoucna?”

Podíval se na ni. Otec Marthy Lianové říkával, že minulost člověka se skrývá v pohledu a člověk se v něm může naučit číst. Budoucnost se ale odtud nedozví. O budoucnosti nevíme nic. Martha se později často vracela k této chvíli a kladla si otázku, zda mohla z pohledu Stiga Bergera vyčíst něco o jeho plánech do budoucna.

Zavrtěl hlavou a stejně reagoval i na její otázky o zaměstnání, vzdělání, případech předávkování, somatických onemocněních, krevních nákazách a psychických problémech. Na závěr mu vysvětlila, že všichni zaměstnanci útulku složili slib mlčenlivosti a nikdo se nedozví, že tu bydlí, pokud si to on vysloveně nepřeje. Podala mu formulář na zapsání jmen osob, kterým v případě, že budou kontaktovat Ille, smějí prozradit, že tu je.

“Aby se s tebou mohli spojit rodiče, kamarádi nebo přítelkyně.”

Smutně se usmál. “Nikoho nemám.”

Martha Lianová dobře znala tu odpověď. Už na ni neudělala dojem. Její psycholog to nazýval Compassion fatigue, únava z empatie. Vysvětlil jí, že dříve či později to postihne každého v její profesi. Marthu trápilo, že se jí nemůže zbavit. Samozřejmě, uvědomovala si, že člověk, kterého trápí vlastní cynismus, není úplně cynický, ale právě schopnost vžít se do duše jiných, soucit a laskavost jí kdysi poháněly dál. Začínaly se z ní vytrácet. Proto se lekla, když chlapcovy slova, nikoho nemám, zasáhly něco v jejím nitru, jako jehla léčitele, která pohne dávno nepoužívaným svalem.

Poskládala papíry do desek, zanesla je na recepci a doprovodila nového nájemce do nevelkého skladu šatů na patře.

“Věřím, že nepatříš mezi paranoidní lidi, kteří odmítají nosit šaty po jiných lidech,” poznamenala a obrátila se k němu zády, zatímco si svlékal plášť a oblékal připravené šaty.

Počkala, než si odkašlal. Obrátila se. V modrém pulovru a v džínách vypadal vyšší. Nebyl tak hubený, jak působil v plášti. Sklopil zrak k jednoduchým modrým teniskám. “Ano,” dala mu za pravdu. “Boty bezdomovce.” Mnoho dobročinných organizací dostalo v osmdesátých letech tenisky z přebytečných zásob norské armády. Staly se jednoznačným identifikačním znakem narkomanů a bezdomovců.

“Děkuji,” řekl tiše.

To byl důvod, proč poprvé vyhledala psychologa – když jí nájemník nepoděkoval. Jedno nepoděkování z množství nepoděkování lidí, kteří se vědomě ničí a mají jakýs takýs život jen díky sociálnímu státu a institucím, na které nenacházejí jedno dobré slovo. Zmocnil se jí strašlivý hněv. Řvala na něj, ať vypadne, pokud se mu nelíbí jednorázová jehla, kterou dostává zdarma, a pokoj, za který stát platí šest tisíc norských korun měsíčně, aby si tam mohl píchat drogy, které si kupuje za kradené kola sousedů. Poslal na ni stížnost a přiložil čtyři strany analýzy psychických následků. Musela ho požádat o prominutí.

“Pojďme ti najít pokoj.”

Cestou do třetího patro mu ukázala sprchu a toalety. Míjeli je lidé s rychlým krokem a se zdrogovaný pohledem.

“Vítej v nejlepším obchodním domě s drogami v Oslu,” poznamenala Martha.

“Tady?” nechápal chlapec. “Může se tady i prodávat?”

“Domovní řád to zakazuje, ale pokud máš drogu užívat, musíš ji přece také mít. Říkám ti to, jen abys věděl. Nestaráme se, jestli máš v pokoji gram, nebo celý pytel. Nekontrolujeme, co se děje v pokojích, dokud nemáme podezření na držení zbraně.”

“Mají tu zbraně?”

Překvapeně se na něj podívala. “Proč se ptáš?”

“Jen mě zajímá, jestli je tu bezpečně.”

“Každý dealer má své pomocníky, kteří mu slouží jako ochranka. Na vymáhání dluhů používají vše od baseballových pálek po běžné střelné zbraně. Naposledy jsem pod postelí našla harpunu.”

“Harpunu?”

“Opravdu. Nabitou Sting 65.”

Překvapil ji vlastní smích, který opětoval úsměvem. Pěkně se usmíval. Mnozí z nich se kdysi pěkně usmívali.

Odemkla dveře pokoje třistadvacettři.

“Po nedávném požáru jsme museli část pokojů vystěhovat, od té doby mnozí nájemci bydlí po dvou. Tvůj spolubydlící se jmenuje Johnny, říkají mu tady Johnny Puma. Má únavový syndrom, proto většinu dne proleží v posteli. Je tichý a fajn, nebude ti dělat problémy.”

Otevřela dveře. V pokoji se zataženými závěsy byla tma. Rozsvítila. Neon na stropě dvakrát zamrkal a pak se rozsvítil.

“Krásné,” zašeptal chlapec.

Martha přelétla pohledem pokoj. Ještě nikdy nezažila, že by někdo pokoj v Ille s plnou vážností nazval krásný. Svým způsobem měl pravdu. Linoleum bylo sice vybledlé a modré stěny plné děr, čmáranic a kreseb, které se nedaly odstranit ani louhem, ale pokoj byl čistý a světlý. Nábytek tvořila patrová postel, komoda a nízký otlučený stolek, vše nerozlámané a funkční. Vzduch páchl po chlapovi, který spal na dolní posteli. Chlapec uvedl, že se ještě nikdy nepředávkoval, ale i tak by mu dala horní postel. Dolní postele přidělovala přednostně rizikovějším nájemníkům, aby je nemuseli v bezvědomí sundavat z horních lůžek.

“To bychom měli,” uzavřela Martha a podala mu klíč. “Tvá kontaktní osoba jsem já. Když budeš mít jakékoliv dotazy, neváhej se na mě obrátit. Platí?”

“Děkuji,” přikývl a vzal si klíč s modrým plastovým přívěskem. “Velmi děkuji.”

13. KAPITOLA

“Jde dolů,” zakřičela recepční k Šimonovi a Kari, kteří seděli na kožené pohovce pod obrovskou malbou něčeho, co připomínalo východ slunce.

“To jsme slyšeli už před deseti minutami,” zašeptala Kari.

“Jen Bůh rozhoduje o tom, kolik je v nebi hodin,”odpověděl Šimon a nacpal si pod horní ret tabák. “Kolik podle tebe stojí takový obraz? A proč si vybral právě ten?”

“Nákup takzvané výzdoby veřejných budov je jen skrytá finanční podpora průměrných umělců naší země,” trhla ramenem Kari. “Kupcům je většinou úplně jedno, co jim visí na stěnách, stačí jim, že se to hodí k nábytku a nepřekračuje rozpočet.”

Šimon se na ni úkosem podíval. “Už ti někdo říkal, že občas zníš, jako bys jen odříkávala citáty, které ses naučila od rodičů u kuchyňského stolu?”

Kari se ušklíbla. “Žvýkací tabák je špatná, zdraví škodlivá náhrada kouření. Předpokládám, že tě přesvědčila manželka, aby jí šaty nesmrděly cigaretovým kouřem.”

Šimon s úsměvem zavrtěl hlavou. Tento druh mladistvého humoru už dlouho nezažil. “Dobrý pokus, ale mýlíš se. Požádala mě, abych přestal, protože mě chce mít na krku co nejdéle. Ani neví, že jsem přešel na žvýkací tabák. Krabičky skladuju v kanceláři.”

“Pusť je dále, Anne,” zahučel hlas.

Šimon se ohlédl do chodby, kde muž v uniformě s čepicí na hlavě, která by se líbila běloruskému prezidentovi, zabušil na kovovou bránu.

Šimon vstal.

“Uvidím, jestli je pustíme i ven,” dodal Franck.

Šimon pochopil ze ženina výrazu, že tahle poznámka už přestala být dávno vtipná.

“Tak co, jaké je to být zpátky v tomhle bahně?” zeptal se Franck a vedl je chodbami ke schodišti. “Pořád děláš v Ekokrimu? Ach promiň, začínám být senilní. Úplně jsem zapomněl, že tě vyhodili.”

Šimon se ani nepokusil usmát nad úmyslnou urážkou. “Přišli jsme kvůli Peru Völlanovi.”

“Slyšel jsem. Měl jsem dojem, že jste ten případ už odložili.”

“Neodkládáme případy, ve kterých jsme nedospěli k řešení.”

“Máte něco nového?”

Šimon se pokusil násilím usmát. Neúspěšně. “Per Völlan navštívil v den své smrti jednoho z vězňů, že ano?”

Franck otevřel dveře své kanceláře.

“Völlan zde pracoval jako kněz. Předpokládám, že dělal svou práci. Pokud chceš, zkontroluji knihu návštěv a ověřím, jestli tu byl.”

“Budu rád. Zjistíš nám, s kým mluvil?”

“Bohužel nemám přehled o všech lidech, s nimiž prohodí slovo.”

“O jednom vězni víme jistě,” zapojila se Kari.

“Opravdu?” zvedl zrak Franck a sedl si za psací stůl, který ho doprovázel během celé jeho kariéry. Neměl důvod mrhat státními penězi. “Slečno, připravíte prosím kávové šálky,

než zkontroluji knihu návštěv? Pokud tedy hodláte zůstat tak dlouho.” “Děkuji, kofein mi nedělá dobře,” odsekla Kari. “Jmenuje

se Sonny Lofthus.”

Franck se na ni chladně podíval.

“Mohli bychom ho navštívit?” zeptal se Šimon a bez pozvání se usadil do křesla. Zvedl zrak a díval se do Franckovi červené tváře. “Promiň, začínám být senilní. Vždyť přece utekl.”

Šimon viděl, jak se Franck nadechuje k odpovědi, ale předběhl ho: “Zajímá nás to, protože souvislost mezi návštěvou kněze a Lofthusovým zmizením vrhá na jeho smrt vážný stín podezření.”

Franck si upravil uzel na kravatě. “Odkud víte, že spolu mluvili?”

“Všechny policejní výslechy se zapisují do společné databáze,” vysvětlila mu Kari, která stále stála. “Hledala jsem Völlana a všimla jsem si, že jeho jméno se objevuje běhemvýslechu v souvislosti s útěkem. Šlo o vězně Gustava Rovera.”

“Rovera jsme právě propustili. Vyslechli jsme ho, protože se krátce před útěkem setkal se Sonnym Lofthusem. Zajímalo nás, jestli Lofthus neřekl něco, co by nám naznačilo, kam se chystá.”

“Zajímalo nás? Naznačilo nám?” Šimon zvedl šedé obočí. “Není to náhodou úloha policie? Co s tím máte vy?”

“Kéfasi, Lofthus je můj vězeň.”

“Rover ti očividně nepomohl,” neposlouchal ho Šimon. “Během výslechu řekl, že když opouštěl celu, Per Völlan právě přicházel za Lofthusem.”

Franck pokrčil rameny. “A co?”

“Zajímá nás, o čem spolu mluvili. A proč jednoho z nich krátce nato zabili a druhý utekl.”

“Mohla to být náhoda.”

“Samozřejmě. Francku, znáš jistého Huga Nestora? Říkají mu i Ukrajinec.”

“To jméno jsem už slyšel.”

“Mohl mít něco společného s útěkem vězně?”

“Jak to myslíš?”

“Tak, že by pomohl Lofthusovi utéct nebo mu vyhrožoval a přinutil ho k útěku.”

Franck klepal perem do stolu. Zdálo se, že přemýšlí. Šimon si koutkem oka všiml, že si Kari čte esemesky. “Uvědomuji si, jak moc potřebuješ úspěch, ale bohužel podle mého názoru hledáš velkou rybu na špatné adrese,” uzavřel nakonec Franck. “Sonny Lofthus utekl bez cizí pomoci.”

“Nevěřím,” ušklíbl se Šimon, opřel se do křesla a spojil konečky prstů. “Zdrogovaný amatér uprchl z dokonalého Státu bez cizí pomoci.”

Franck se usmál. “Vsadíme se, že nebyl amatér, Kéfasi?”Úsměv se změnil na posměšný úšklebek, protože Šimon neodpověděl. “Začínám být senilní, vždyť už nehraješ. Kašlu na to, ukážu ti toho tvého amatéra.”

“Tohle je záznam bezpečnostních kamer,” vysvětloval jim Franck a kývl na dvacetičtyřpalcových monitor. “Jde o chvíli, kdy naši zaměstnanci v kontrolní místnosti leželi na zemi a Halden otevíral všechny dveře ve vězení.” Obrazovka byla rozdělena na šestnáct oken, v každém z nich bylo vidět záběr z jiné kamery z různých částí věznice a v dolním řádku běžel čas.

“Tady je,” řekl Franck a ťukl prstem do okna se záběrem jedné z chodeb.

Šimon a Kari viděli z cely vybíhat postavu a na nejistých nohách běžet ke kameře. Chlapec byl oblečen ve velké bílé košili, která mu sahala až po kolena. Musel mít ještě horšího holiče než Šimon, jako by mu vlasy z hlavy někdo vytrhal.

Chlapec zmizel ze záběru. Objevil se v dalším okně. “Tady ho máme opět,” pokračoval Franck. “V té chvíli Halden vyhrožoval zaměstnancům, co udělá s jejich rodinami, jestli se ho pokusí zastavit. Zajímavé je, co se v té chvíli dělo v šatně.”

Viděli Lofthuse vbíhat mezi skříňky, ale místo toho, aby pokračoval k dalším dveřím, odbočil doleva a zmizel ze záběru. Franck ťuknul ukazováčkem do klávesnice a hodiny na monitoru se zastavili.

“Právě vylomil Sorensenovu skříňku. To je náš zaměstnanec na péence. Převlékl se a zbytek noci strávil ve skříňce. Ráno vylezl ven a počkal, až přijdou ostatní. “Franck přejel myší na ciferník a naťukal 07.20. Pak pustil čtyřnásobnou rychlostí přehrávání. V jednotlivých oknech se začali objevovat muži v uniformách. Vcházeli a vycházeli ze šatny a dveře se neustále otevíraly a zavíraly. Vypadali jako jedna velká masa, Franck dalším stiskem klávesy zastavil obraz.

“To je on,” konstatovala Kari. “V uniformě a v plášti.”

“Vzal je Sorensenovi,” vysvětlil jí Franck. “Převlečený čekal na lavičce, možná se tvářil, že si zavazuje tkaničky. Projde tam tolik lidí, že si nikdo nevšimne nového kolegy, kterému převlékání trvá příliš dlouho. Počkal, dokud nezačne vrcholit ranní špička, a vyšel ven. Bez bradky a vlasů, které nechal v polštáři v cele, ho nikdo nepoznal. Ani já.”

Opět pustil přehrávání, tentokrát normální rychlostí.

Chlapec v plášti a uniformě vyšel ze dveří právě v době, kdy

Arild Franck a chlap s ulíznutými vlasy v šedém obleku

vcházeli dovnitř.

“Nezastavila ho ani stráž?”

Franck ukázal na okno vpravo dole.

“Tohle je pohled ze strážnice. Jak vidíte, během špičky se nedržíme standardních bezpečnostních postupů a necháváme lidi procházet bez kontroly legitimace. Jinak by vznikala každé ráno během výměny stráží zácpa. Od dnešního dne se bude kontrolovat každá odchozí osoba.”

“Předpokládám, že dovnitř se snaží dostat podstatně ménělidí,” poznamenal Šimon.

V tichu slyšeli, jak v sobě Kari dusí smích. Šimon recykloval Franckův úvodní vtip.

“Tolik tvůj amatér,” uzavřel Franck.

Šimon Kéfas nereagoval. Pohled stále upíral na záda postavy, která právě prošla kolem strážců. Neubránil se úsměvu. Pochopil, že to je chůzí. Poznal jeho krok.

Martha s rukama zkříženýma na prsou studovala oba muže. Nemohlo jít o drogy. Znala téměř všechny zaměstnance z protidrogového oddělení policie a tyhle dva ještě nikdy neviděla.

“Zavolejte nám …” začal jeden, ale jeho věta zanikla v hukotu sirény sanitky, která projížděla po ulici Waldemar Thrane gate.

“Prosím?” zakřičela Martha. Uvažovala, kde už viděla jejich černé obleky. V reklamě?

“Zavolejte nám Sonnyho Lofthuse,” zopakoval menší z nich. Měl plavé vlasy a několikrát zlomený nos. Martha vídala takové nosy dennodenně, ale tohle byl zřejmě výsledek nějakého bojového sportu.

“Mám zákaz podávat informace o našich nájemnících,” odsekla.

Druhý, vysoký, silný muž s černými kadeřemi, které mu lemovaly hlavu ve zvláštním půlkruhu, jí ukázal fotografii.

“Utekl z věznice Stát a považujeme ho za hrozbu pro jeho okolí.” Blížila se další sanitka. Naklonil se k ní a zvýšil hlas: “Pokud zde bydlí a nepomůžete nám, riskujete velkou tragédii. Rozuměla jste?”

Nešlo o drogy, to vysvětlovalo, proč je viděla poprvé. Přikývla s pohledem upřeným na fotografii. Opět zvedla zrak. Otevřela ústa, aby něco řekla. Závan větru jí do tváře foukl tmavou kudrnu. Opět se nadechla, ale zastavil ji křik za zády. Toy.

“Pomoc, Martho Burra se pořezal. Nebyl jsem to já. Sedí v kavárně.”

“V létě tu máme rušno,” řekla nakonec. “Mnozí naši nájemci spí v parcích a dovnitř se dostanou nové tváře. Nemohu si je všechny pamatovat.”

“Jmenuje se Sonny Lofthus.”

“… A ne každý chápe, proč by se měl registrovat na své skutečné jméno. Od naší klientely můžeme jen těžko žádat pas nebo jinou legitimaci. Proto akceptujeme jméno, které nám řeknou.”

“Nemusí se identifikovat ani v pojišťovně?” zeptal se blonďák.

Martha se kousla do rtu.

“Pomoc, Martho. Pořádně krvácí!”

Muž s půlkruhem vlasů na hlavě jí položil na holé předloktí velkou chlupatou ruku. “Pusťte nás dovnitř. Rychle si to tu prohlédneme a možná ho najdeme.”

Všiml si jejího pohledu a rychle ruku stáhl.

“Mluvíte o legitimacích,” nadechla se. “Mohla bych vidět ty vaše?”

Jasný pohled se jim najednou zastřel. A opět se objevila chlupatá ruka. Už ne na jejím předloktí, ale kolem něj.

“Burry bude za chvíli kaput.” Toy přistoupil k nim, zapotácel se a upřel svůj zastřený pohled na muže. “Pomoc, co se tu děje?”

Martha se vytrhla ze sevření a položila ruku Toyovi na rameno. “Pojďme mu zachránit život. Pánové počkají.”

Vykročila ke dveřím kavárny. Po ulici se přehnala další sanitka. Tři sanitky. Zachvěla se.

Ve dveřích kavárny se ohlédla.

Oba muži zmizeli.

“Takže jste s Harnesem viděli Sonnyho z bezprostřední blízkosti?” zeptal se Šimon, když s Franckem a Kari scházeli po schodech.

Franck se podíval na hodinky. “Viděli jsme mladého, čerstvě oholeného muže ostříhaného nakrátko a oblečeného v uniformě. Sonnyho jsme do té doby znali ve špinavé košili, s dlouhými mastnými vlasy a dlouhou bradkou.”

“Podle vás bude teď problém najít ho?” zeptala se Kari.

“Záběry bezpečnostních kamer jsou velmi nekvalitní.” Arild Franck do ní zaryl pohled. “Přesto ho najdeme.”

“Škoda, že jsme si nemohli promluvit s tím Haldenem,”řekl Šimon.

“Náhle se mu zhoršil zdravotní stav,” přikývl Franck a provedl je vrátnicí. “Ozvu se vám, když bude zase schopen komunikovat.”

“Netušíš, o čem mohl mluvit ten zběh s Pere Völlanem?”

Franck zavrtěl hlavou. “Předpokládám, že se Völlan pokoušel odlehčit jeho duši. Přestože i Sonny Lofthus pomáhal jiným vězňům.”

“Jak to?”

“Lofthus se izoloval od spoluvězňů. Vystupoval neutrálně, nepřidal se ani k jedné z frakcí, jaké vznikají v každém vězení. Málo mluvil. Skutečná vrba. Stal se jakýmsi zpovědníkem pro všechny, kteří měli potřebu se někomu svěřit. Vždyť komu by prozradil jejich tajemství? Nemá spojence a tak brzy se ven nedostane.”

“Za jakou vraždu seděl?” zeptala se Kari.

“Za vraždu člověka,” odsekl Franck.

“Ale …”

“Vražda nejhoršího kalibru. Zastřelil mladou Asiatku a udusil kosovského Srba. “

Franck jim otevřel dveře.

“Jen si představ, že takový kriminálník běhá na svobodě,”zamračil se Šimon a věděl, že to říká z čirého sadismu. Nebyl sadista, ale v případě Arilda Francka udělal výjimku. Ne že by Francka jako člověka nemohl mít rád, dokonce mu přiznal jisté charisma. Nemohl mu vyčítat, že nedělá svou práci. Celý policejní sbor věděl, že Stát je jeho dílo, a ne zásluha ředitele věznice. Mohly za to jiné, zdánlivě náhodné detaily, které v něm společně vyvolaly podezření, které ho užíralo tak dlouho, až přerostlo do frustrující jistoty. Přestože neměl důkazy, Arild Franck byl zkorumpovaný.

“Hlavní inspektore, dávám mu osmačtyřicet hodin,” odpověděl Franck. “Nemá peníze ani rodinu, přišel o všechny kamarády. Od svých osmnáctých narozenin sedí ve vězení. Dvanáct let. O životě venku nic netuší, neví kam jít, nemá se kam ukrýt.”

Kari musela popoběhnout, aby jí Šimon neutekl. Hlavní inspektor si celou cestou pohrával s myšlenkou, že se o těch osmačtyřicet hodin vsadí. Ten chlapec se mu totiž zdál povědomý. Ještě to nedokázal pojmenovat, viděl to jen v jeho chůzi. Možná zdědil mnohem více.

14. KAPITOLA

Johnny Puma se převalil na druhý bok a studoval svého nového spolubydlícího. Možná jinde spolubydlící drželi spolu, v Ille ne. Zde byli úhlavní nepřátelé. Ještě nesdílel pokoj s člověkem, který by se ho nepokusil okrást. A na kterého to nezkoušel on. Proto měl všechny své cennosti, tedy vodotěsnou peněženku s třemi tisíci korunami a dvojitý igelitový sáček se třemi gramy amfetaminu, přilepené k vnitřní straně stehna. Měl tam tolik chlupů, že by ho útok v noci probral i z nejhlubšího spánku. Jeho život se za posledních dvacet let točil výhradně okolo amfetaminu a spánku.

Postupně měl diagnozu všech nemocí, kterou by od sedmdesátých let mohli nazvat člověka, který se raději bavil, než pracoval, raději se bil a souložil, než si zakládal rodinu a vychovával děti a raději se ožíral, než by žil nudný a střízlivý život. Poslední diagnóza mu vydržela dodnes. ME. Myalgická encefalopatie. Chronický únavový syndrom. Johnny Puma a unavený? Každý, kdo ho znal v minulosti, by se tomu jen smál. Vzpěrač Johnny Puma, hvězda každého mejdanu, nejžádanější pomocník při stěhování v celém Lillestrome, který bez cizí pomoci odnesl i klavír. Začalo to poškozením kloubů, neúčinnými tabletkami proti bolesti a pokračovalo takovými, co konečně zabraly, ale odepsaly ho. Dnes se jeho život skládal z jednotvárných dní v posteli, které přerušovaly jen krátké a velmi aktivní chvíle, kdy musel sesbírat veškerou energii, aby si zajistil drogy. Nebo peníze na splacení znepokojivě rostoucího dluhu dro
govému baronovi v hospici – litevskému, napůl odoperovanému transvestitovi s přezdívkou Coco.

Pochopil, že muž u okna se připravuje na to samé. Věčně prokletá honička. Stres. Práce.

“Kamaráde, zatáhneš závěsy?”

Muž ho poslechl a v pokoji opět zavládla příjemná tma.

“Na čem fičíš, kamaráde?”

“Na Heráku.”

Herák? V těhle prostorách říkali heroinu shit, scag nebo horse. Nebo boy. Nebo Superboy, když byla řeč o novém zázračném prášku, který u mostu Nybrua prodával chlap, který vypadal jako ospalý trpaslík ze Sněhurky. Herák byl pojem z basy. Říkali mu tak i zelenáči. Přestože ti častěji sahali po výrazech china white, mexican mud nebo jiných hloupostech, které znali z filmu.

“Nemusíš nikam chodit, seženu ti dobrý a levný heroin.”

Johnny postřehl mužovu reakci. Už to nejednou zažil. Narkoman v absťáku, který začne fičet už jen při představě drogy. Jednou někde měřili změny v mozku několik sekund před vpichem injekce.

Se čtyřicetiprocentní marží za zboží, které mu prodá Náčelník z třistašestky, si koupí tři i čtyři sáčky speedu pro sebe. Lepší než se vydávat na lup po sousedech.

“Ne, děkuji. Pokud chceš spát, mohu odejít.”

Muž mluvil tak potichu, že Johnny až nechápal, jak to že ho slyší ve věčné směsi pařby, křiku, hudby, smlouvání a provozu za oknem. Takže ho zajímá, jestli bude spát. Aby ho mohl okrást. A mohl nalézt poklad, který má přilepený ke stehnu.

“Nikdy nespím. Mám jen zavřené oči. Chápeš, kamaráde?”

Muž přikývl. “Jdu ven.”

Dveře se za novým nepřítelem zavřely a Johnny Puma vyskočil z postele. Za dvě minuty prohlédl skříně i postel. Nic. Ani hovno. Chlap nemohl být až takový zelenáč, všechno nosil s sebou.

Markus Engseth zápasil se strachem.

“Bojíš se?” zeptal se větší z chlapců.

Zavrtěl hlavou a polkl.

“Ty odporný tlouštíku, bojíš se. Vidím, jak se potíš. Fuj, hnusně smrdíš!”

“Hele, už se rozeřval,” ušklíbl se druhý.

Bylo jim určitě alespoň patnáct let, možná i šestnáct. Nebo sedmnáct. Nedokázal to odhadnout, ale nepochyboval, že jsou o dost starší a silnější.

“Jen si ho půjčíme,” chlácholil ho větší z chlapců a chytil mu kolo za řídítka. “Vrátíme ti ho.”

“Někdy,” zasmál se druhý.

Markus zvedl zrak k oknům tiché ulice. Černé, slepé okenní tabule. Jindy nechtěl, aby ho někdo viděl. Chtěl být neviditelný, aby se prosmýkl branou ke dveřím prázdného žlutého domu. Teď však toužil po tom, aby se nějaké okno otevřelo a dospělý hlas zakřičel na velké chlapce, ať táhnou do Tasenu, do Nydalenu nebo do jiné čtvrti, kde se scházeli takoví gauneři. Všude vládlo ticho. Letní klid. Čas prázdnin, když ostatní děti byly na chatě, na pláži nebo na prázdninách v nějakém vzrušujícím městě. Moc se tím nezměnilo, Markus si i jindy hrál sám. Malému klukovi hrozilo v létě větší nebezpečí.

Silnější chlapec shodil Markuse z kola a Markus už věděl, že se rozpláče. Kolo mu koupila máma za peníze, za které by jinak mohli jet na dovolenou.

“Táta je doma,” zavzlykal a kývl k červenému domu na druhé straně ulice naproti žlutému prázdnému, odkud právě vyšel.

“Tak proč jsi na něj nezařval?” chlapec si na zkoušku sedl na kolo a nespokojeně se zadíval na měkká kola.

“Táto!” zakřičel Markus, ale slyšel, jak falešně zní jeho křik.

Oba chlapci se rozchechtali. Druhý si sedl na nosič. Markus viděl, jak se pod tíhou ohnulo kolo.

“Podle mě ani nemáš otce,” odplivl si ten druhý. “Jedeme, Hermane!”

“Vždyť jedu, ale sedíš na brzdě.”

“Nesedí.”

Všichni tři se otočili.

U kola stál muž a držel ho za nosič. Nadzvedl zadní kolo a oba chlapci slétli na zem. Podařilo se jim vstát a vztekle se dívali na muže.

“Co to mělo znamenat?” zasyčel ten větší.

Muž nereagoval, jen je mlčky pozoroval. Markus zkoumal jeho divné vlasy, logo Armády spásy na tričku a dobodané předloktí. V hrobovém tichu měl pocit, že slyší zpěv každého ptáka v širokém okolí. Mužova předloktí si všimli i chlapci.

“My jsme … chtěli jsme si ho jen půjčit.” Drsnému klukovi se změnil hlas. Najednou zněl přidušeně, jakoby se celý scvrkl.

“Vezměte si ho,” dodal rychle druhý.

Muž se nehýbal. Naznačil Markusovi, aby podržel kolo. Chlapci začali ustupovat.

“Kde bydlíte?”

“V Tasenu. Vy jste Markusův otec?”

“Možná. Takže rovnou čarou do Tasenu, rozuměli jste?”

Oba chlapci rychle přikývli. Otočili se na podpatku a vykročili pryč.

Markus se odvážil podívat na muže, který se na něj přátelsky usmál. Za zády slyšel hlas jednoho z chlapců: “Viděl jsi, jeho fotr je narkoman.”

“Markus,” představil se.

“Pěkné léto, Markusi,” popřál mu neznámý muž, podal mu kolo a odešel. Otevřel branku žlutého domu. Markus zadržel dech. Dům vypadal jako všechny ostatní domy na ulici, krabice se čtvercovým půdorysem, nevelký dům s malou zahrádkou. Bylo by dobré ho přemalovat a zahrádce by neublížila sekačka. Byl to však jeho dům. Muž zamířil k sklepním schodům. Ne ke vchodovým dveřím, kam chodíprodejci a svědci Jehovovi. Že by věděl o klíči skrytém na zárubni nad sklepními dveřmi? Markus ho pokaždé vrátil na místo.

Odpovědí bylo zavrzání pantů. Chvíli na to se sklepní dveře zabouchly.

Markus zahvízdal. Ještě nikdy nikoho ve sklepě neviděl. Jasně, že si pamatoval jen období od svých pátých narozenin, ale sedm let žil v představě, že se do toho domu nechodí. Kdo by chtěl bydlet v domě, kde se zastřelil člověk?

Vlastně ano, dvakrát do roka tam přece jen někdo chodíval. Markus zahlédl muže jen jednou a hned pochopil, že to určitě on zapíná v zimě topení, aby ho na jaře znovu vypnul. A platí elektřinu. Podle mámy by jinak dům dávno zpustl, ale ani ona netušila, kdo je ten muž. Ani náhodou se však nepodobal na muže, který teď vešel dovnitř. Za to by dal Markus ruku do ohně.

V kuchyňském okně spatřil mužovu tvář. V domě nebyly záclony, proto se Markus vždy vyhýbal oknům, aby ho neobjevili. Nezdálo se, že muž zapíná topení, ale co potom dělal? No … vždyť má dalekohled!

Markus rychle odtáhl kolo před červený dům a vyběhl na patro do svého pokoje. Máma tvrdila, že jim po otci zůstal jen tenhle teleskop, ve skutečnosti obyčejný dalekohled na stativu. Namířil ho na žlutý dům a zaostřil. Muž zmizel. Posouval kulatý objektiv po fasádě od okna k oknu. Našel ho.

V okně ložnice, kde bydlel i ten narkoman. Markus prozkoumal každý centimetr a každý kout domu včetně skrýše pod uvolněnou parketou v ložnici s manželskou postelí. Nechtěl by tam bydlet, ani kdyby tam nikdo nezemřel. Po otcově smrti tam chvíli žil jeho syn. Bral drogy, nechal tam po sobě hrozný nepořádek a špínu. Nestaral se o dům a vůbec mu nevadilo, že střechou zatékalo. Zmizel krátce po Markusově narození. Máma tvrdila, že ho zavřeli. Prý někoho zabil. Markus věřil, že ten dům prokleje každého, kdo v něm chce bydlet, aby zabil sebe nebo vraždil. Otřásl se. Právě to se mu na domě nejvíc líbilo. Naháněl mu trochu strach a on si mohl vytvářet vlastní příběhy o dění za jeho zdmi. Dnes si nemusel vymýšlet, v domě se opravdu něco dělo.

Muž otevřel okno. Není divu, v domě divně páchlo. Markusovi se nejvíce líbilo

v ložnici navzdory špinavým prostěradlům, stříkačkám na podlaze a krvavým vatovým tamponům. Muž stál obrácen zády k oknu a zkoumal obrazy, zavěšené na stěně. I Markusovi se líbily. Rodinná fotografie, kde se všichni tři usmívali a vypadali šťastně. Chlapec v zápasnickém dresu vedle otce v teplákové soupravě. Drželi společně pohár. Fotografie otce v policejním stejnokroji.

Muž otevřel skříň, vytáhl z ní šedou mikinu a červenou sportovní tašku s logem zápasnického klubu. Dal si něco do tašky a vrátil se do pracovny, do malého pokoje s psacím stolem u okna. Právě tam podle mámy našli mrtvé tělo. Hledal něco u okna a Markus dobře věděl co. Pokud se nevyzná, nikdy to nenajde. Vrátil se k psacímu stolu a zdálo se, že otevírá zásuvku. Markusovi bránila ve výhledu taška na stole.

Nakonec buď našel, co hledal, nebo to vzdal, sebral tašku a vyšel z pokoje. Prošel ložnicí a zmizel Markusovi z dohledu.

Za deset minut se otevřely sklepní dveře a muž v šedé mikině s kapucí na hlavě a taškou přes rameno vyšel po schodech před dům. Zavřel za sebou branku a vykročil ulicí.

Markus vyběhl před dům. Pohledem zkontroloval, že muž opravdu odešel, přeskočil plot žlutého domu a přeběhl přes trávník k sklepním dveřím. Zadýchaný hmatal po zárubni. Klíč byl na svém místě! S úlevou odemkl. Nebál se, vlastně ne, tohle byl jeho dům. To ten druhý byl přistěhovalec. Pokud to nebyl …

Vyběhl do pracovny a zamířil rovnou ke knihovně. Druhá polička mezi knihami Pán much a Bodláky pálí. Nacpal mezi knihy prst, aby vytáhl klíč od zásuvky. Použil ho i muž? Když odemykal a zamykal zásuvku, pohled mu spočinul na desce stolu. Na dřevě byl tmavý flek. Samozřejmě, že to mohl být otisk loktů po dlouhých letech usilovné práce, ale Markus nepochyboval o tom, že je to stopa hlavy, právě tam ležela v kaluži krve. Ve filmu by byla na stěně rozstříknuta stopa krve.

Markus otevřel zásuvku. Ztuhl. Byl pryč. Musel to být on. Syn. Vrátil se. Nikdo jiný by nehledal klíč právě tam. A měl stopy po vpichách na předloktích.

Markus vešel do chlapeckého pokoje. Do svého pokoje. Ihned viděl, co zmizelo. Fotografie otce v policejní uniformě.

Discman. Jedno ze čtyř cédéček. Zkontroloval zbylé tři. Zmizel Violator od Depeche Mode. Markus si ho jednou pustil, ale moc se mu nelíbilo.

Sedl si daleko od okna, aby nebyl vidět z ulice. Zaposlouchal se do letního ticha. Syn se vrátil. Markus si vybájil celý život chlapce na fotografii, ale neuvědomil si, že lidé stárnou. Teď přišel sem a vzal si předmět, který ležel v zásuvce.

Ticho přerušilo vzdálené zahučení motoru.

“Jsi si jistý, že čísla nestoupají opačným směrem?” zeptala se Kari. Pohledem skenovala skromné dřevěné domy, aby našla čísla, podle kterých by se mohla orientovat. “Zeptejme se jeho.”

Kývla k muži v mikině s kapucí, který k nim kráčel se skloněnou hlavou a s červenou taškou přehozenou přes rameno.

“Je to ten dům na kopci,” odpověděl Šimon a přidal plyn. “Věř mi.”

“Znal jsi tedy jeho otce?”

“Ano. Cos zjistila o chlapci?”

“Ti, kteří byli ochotni mi odpovědět, ho popisovali jako přátelského a nepříliš hovorného chlapce, ale měli ho rádi. Nezískal si přátele, většinu času trávil o samotě. Nenašla jsem žádné příbuzné. Tohle byla jeho poslední adresa, předtím než ho zavřeli.”

“Klíče od domu?”

“Ležely mezi jeho věcmi ve vězeňském skladu. Nepotřebovala jsem žádat povolení k prohlídce, vystavili ho hned po jeho útěku.”

“Takže tam už byli?”

“Kontrolovali, jestli nešel domů. Nikdo nepředpokládal, že bude takový idiot.”

“Nemá přátele, rodinu ani peníze. Nemůže si moc vybírat. Časem se naučíš, že většina vězňů je skutečně hloupá.”

“Vím, ale jeho útěk nenaznačuje, že nemá rozum.”

“Možná ne,” připustil Šimon.

“Určitě ne. Sonny Lofthus měl ve škole výborné známky. Patřil mezi nejlepší zápasníky své věkové kategorie. Ne že by byl nejsilnější, byl dobrý taktik.”

“Dala sis záležet.”

“Nebylo třeba. Stačil mi google, pédeefka starých novin a pár telefonátů. Nebyla to žádná věda.”

“Tohle je ten dům.”

Zastavili, vystoupili a Kari otevřela branku.

“Spustl,” konstatoval Šimon potichu.

Vytáhl služební pistoli a odjistil ji. Kari zatím odemykala dveře do domu. Vešel první s připravenou pistolí. Zastavil v chodbě a naslouchal. Stiskl vypínač u dveří. Rozsvítila se lampa na zdi. “Hele,” zašeptal. “Neobydlené prázdné domy nemívají zapojenou elektřinu. Svědčí to o tom, že teprve nedávno … “

“Ne,” přerušila ho Kari. “Kontrolovala jsem to. Od té doby, co Lofthus sedí ve vězení, elektřinu v tomhle domě platil fond se sídlem na Kajmanských ostrovech. Je nemožné vystopovat jeho majitele. Nejde o velké sumy, ale i tak je to … “

“… zvláštní,” dodal Šimon. “No budiž. My vyšetřovatelé máme rádi záhady, ne?”

Prošli chodbou a vstoupili do kuchyně. Otevřel ledničku. Byla vypnutá, ačkoli v ní stála osamělá krabice mléka. Podíval se na Kari. Chvíli jí trvalo, než pochopila. Opatrně přičichla.

Zatřásla krabicí, slyšeli, jak se uvnitř převaluje hrouda, kterábyla kdysi mlékem. Kari šla za Šimonem do obýváku. Pak na patro. Zkontrolovali všechny místnosti a skončili v chlapeckémpokoji. Šimon se zhluboka nadechl.

“Rodina,” konstatovala Kari s pohledem upřeným na fotografii.

Přikývl.

“Nepodobá se jeho máma na nějakou známou zpěvačku nebo herečku?”

Šimon neodpověděl a přejel pohledem na druhou fotografii. Ta tam nebyla. Lépe řečeno, díval se na tmavou plochu na tapetě, kde kdysi visela fotografie. Opět se nadechl.

“Našla jsem Sonnyho učitele,” pokračovala Kari. “Chlapec se chtěl stát policistou po vzoru svého otce. Po otcově smrti se úplně změnil. Měl problémy ve škole, odháněl od sebe lidi a uchyloval se do sebezničující samoty. I s mámou to šlo po té sebevraždě s kopce, ona … “

“Helena,” přerušil ji Šimon.

“Prosím?”

“Jmenovala se Helena. Předávkovala se léky na spaní.”Šimon se rozhlédl po pokoji. Pohled se mu zastavil na zaprášeném nočním stolku. Kari pokračovala: “Když bylo Sonnymu osmnáct, přiznal se ke dvěma vraždám. Odsoudili ho.”

V prachu byla rovná čára.

“Policejní vyšetřování se doteď ubíralo úplně jiným směrem.”

Šimon přešel dvěma rychlými kroky k oknu. Odpolední slunce se odráželo od kola pohozeného na schodech u červeného domu. Zadíval se na cestu, po které přišli. Už tam nikdo nebyl.

“Ne všechno je takové, jak to vypadá,” konstatoval.

“Co tím chceš říct?”

Šimon přivřel oči. Zvládne to? Zase? Odhodlal se.

“Všichni v policii tvrdili, že Ab Lofthus byl Krtek. Po jeho smrti už nikdo náhle nekazil policejní razie, stopy se neztrácely, svědci ani podezřelí se neztrácely. Považovali to za důkaz.”

“Mýlili se?”

Šimon pokrčil rameny. “Ab byl hrdý na svou práci a policejní sbor. Nezáleželo mu na penězích a žil jen pro svou rodinu. Není pochyb, že Krtek skutečně existoval.”

“Takže?”

“Musíme zjistit, kdo byl Krtek.”

Šimon se opět zhluboka nadechl. Pot. Cítil pot. Ještě před chvílí tu někdo byl.

“Kdo by to mohl být?”

“Hm. Někdo s vysokými ambicemi a mladickou dravostí. “Šimon se podíval na Kari. Přes její rameno. Na dveře skříně.

Pot. Strach.

“Nic jsme nenašli,” řekl nahlas.” Nevadí. Pojďme dolů.”Šimon se na půli cesty zastavil a kývl Kari, aby kráčela dál. Chvíli naslouchal. Pevněji sevřel pistoli.

Ticho.

Pak se vydal za Kari.

Vešel do kuchyně, našel pero a něco napsal na papírky pohozené na stole.

Kari si odkašlala. “Co chtěl Franck říct tím, že tě vyhodili z Ekokrimu?”

“Nechci o tom mluvit,” odpověděl Šimon, vytrhl jednu lepku a přilepil ji na dveře chladničky.

“Souviselo to se sázením?”

Ostře se na ni podíval. Na to odešel.

Přečetla si vzkaz.

Znal jsem tvého otce. Byl to dobrý chlap a podle mě by on o mně řekl totéž. Ozvi se mi a slibuji ti, že se postarám, aby ses vrátil do věznice bezpečně a při zachování vší důstojnosti.Šimon Kéfas, 550 106 573, simon.kefas@oslo-pol.no.

Rychle vyběhla za ním.

Markus Engseth slyšel, jak startuje auto, a konečně se odvážil nadechnout. Celou dobu proseděl namačkaný mezi šaty ve skříni. Ještě nikdy se tak nebál, cítil, jak se mu na tělo lepí smradlavé propocené tričko. Zároveň cítil jistou rozkoš. Jako když letěl volným pádem ze skokanské věže na plovárně Frogner a uvědomoval si, že nic horšího než smrt se mu nemůže stát. To bylo v podstatě celkem fajn.

15. KAPITOLA

“Jak vám dnes mohu pomoci, pane?” zeptal se Tor Jonasson. Jeho oblíbená fráze. Bylo mu dvacet let, průměrný věk jeho zákazníků byl pětadvacet a žádný vynález v jeho obchodě nebyl starší než pět let. O to víc ho bavilo tohle archaické oslovení. Možná, že ne každý ocenil humor Tora Jonassona. Nemohl to posoudit, protože muž měl kapuci staženou přes hlavu a neviděl mu do obličeje. Ozval se zpod ní chlapecký hlas: “Potřeboval bych mobil, který se nedá vystopovat k volajícímu.”

Dealer. Samozřejmě. Nikomu jinému na tom tak nezáleželo. “Na tomhle iPhone si můžete zablokovat odeslání informace o volajícím.” Mladý prodavač vzal z poličky bílý mobil. “Na displeji volaného účastníka se objeví jen neznámý hovor.”

Potenciální zákazník přešlápl na druhou nohu. Vytáhl si výš na rameno řemen červené tašky. Tor se rozhodl, že ho až do odchodu z prodejny nespustí z očí.

“Říkám takový, co se dá koupit i bez paušálu,” řekl muž. “Aby mě nemohl nikdo vystopovat. Ani operátor.” Nebo policie, dodal v duchu Jonasson. “Mluvíte tedy o anonymních telefonech s dobíjecím kreditem. Znáte je z The Wire.”

“Promiňte?”

“The Wire. Televizní seriál. Protidrogová policie tam neumí vystopovat telefony k jejich majitelům.”

Tor si všiml, jak se muž lekl. Bože dobrý. Dealer, který mluví promiňte a neviděl The Wire.

“To je možné jen v USA, v Norsku se to nedá. Od roku 2005 musíte předložit občanský průkaz, i když si kupujete telefon s dobíjecí kartou. Musí být na někoho registrován.”

“Na někoho?”

“Ano, na vaše jméno. Nebo na vaše rodiče, když vám ho koupí.”

“Dobře,” přikývl muž. “Dejte mi nejlevnější, jaký máte. S dobíjecí kartou.”

“Zařídím,” usmál se prodavač. Vynechal slůvko pane, odložil iPhone a sáhl po menším telefonu. “Tenhle není ten úplně nejlevnější, ale má připojení na internet. Tisíc dvěstě korun včetně karty.”

“Jaký internet?”

Tor opět zvedl zrak. Nemohl být o tolik starší, ale působil dokonale zmateně. Tor si dvěma prsty zasunul polodlouhé vlasy za ucho. Tenhle pohyb se naučil z první série seriálu Sons of Anarchy. “Můžete přes telefon surfovat na internetu.”

“Na to mám přece internetové kavárny.”

Tor Jonasson se zasmál. Možná mají přece jen stejný smysl pro humor. “Šéf mi právě řekl, že v těhle prostorách kdysi sídlila internetová kavárna. Zřejmě poslední v Oslu.”

Muž jako by chvíli váhal. Potom přikývl. “Vezmu si ho.” Položil na stůl několik stokorunových bankovek.

Tor je vzal. Byly seschlé a zaprášené, jako by se jich dlouho nikdo nedotkl. “Jak jsem zmiňoval, potřebuji nějaký doklad.”

Muž sáhl do kapsy a podal mu ho. Tor ihned pochopil, že se mýlil. Hodně se mýlil. Muž nebyl dealer. Spíše naopak. Naťukat jméno do počítače. Helge Sorensen. Poté adresu. Zaměstnanci věznice vrátil průkaz i stvrzenku.

“Máte baterky do tohoto?” zeptal se muž a podstrčil mu kulatý stříbrný přístroj.

“Co to je?” nechápal Tor.

“Discman,” odpověděl muž. “Vidím, že k němu prodáváte sluchátka.”

Tor sledoval jeho pohled ke sluchátkům nad vyloženými iPody. “Opravdu?”

Tor otevřel kryt předpotopního přístroje a vyndal staré baterky. Našel dvě tužkové baterky, vložil je dovnitř a stiskl přehrávání. Ze sluchátek se ozval podivný hluk.

“Jsou dobíjecí.”

“Takže nezdechnou jako ty, co tam mám?”

“Ale ano, akorát umějí vstát z mrtvých.”

Tor měl pocit, že v jeho pohledu zachytil úsměv. Muž si stáhl kapuci a nasadil sluchátka.

“Depeche Mode,” vysvětlil mu s širokým úsměvem. Pak se otočil na podpatku a vyšel ven.

Tor Jonasson si uvědomil, že nečekal tak sympatickou tvář. Obrátil se na dalšího zákazníka a zeptal se ho, čím dnes pomůže jemu. Až během polední přestávky pochopil, proč ho ta tvář překvapila. Nešlo o to, že byla sympatická. Vůbec se nepodobala té na fotografii z legitimace.

Co dělá tvář člověka sympatickou? uvažovala Martha, když spatřila chlapce na recepci. Možná to, co se skrývá za ní. Většina ubytovaných přicházela na recepci vzít si krajíc chleba, kávu nebo se vypovídat ze svých smyšlených nebo skutečných problémů. Nebo přišli s plným sáčkem či rovnou vědrem použitých injekčních stříkaček, za které dostávali nové. Nový nájemce jí právě řekl, že přemýšlel nad otázkou z úvodního rozhovoru o svých plánech do budoucna. Už měl plán. Začne si shánět zaměstnání. Na to potřeboval reprezentativní oblek. Všiml si ho ve skladu šatů. Mohl by si ho půjčit …?

“Samozřejmě,” odpověděla Martha a vstala. Cítila, že má najednou mnohem lehčí krok. Pochopitelně, že to mohl být jen nesmyslný projekt, kterého se vzdá při prvním náznaku problémů, ale bylo to aspoň něco, naděje, chvilkový odpočinek od věčných jednosměrek směřujících do záhuby.

Sedla si na židli u dveří malého skladu a sledovala ho, jak si obléká kalhoty před zrcadlem opřeným o zeď. Zkoušel už třetí. Jednou tu měli na návštěvě politiky z městského zastupitelstva. Přišli se přesvědčit, že situace městských hospiců je víc než uspokojivá. Ve skladu se jí jeden z politiků zeptal, proč tam mají tolik obleků. Výběr ošacení prý určitě neodpovídá požadavkům trhu. Ostatní politici se usmívali vtipné poznámce, dokud je Martha neodbyla větou: “Zdejší obyvatelé chodí na pohřby častěji než vy.”

Byl hubený, ale ne tak vyhublý, jak si myslela. Když zvedl ruce nad hlavu, aby si oblékl košili, pod kůží mu vystoupily svaly. Neměl tetování, ale pokožku mu pokrývalo množství ran po jehle. Zevnitř kolen, stehen, na lýtkách i u krku.

Oblékl si sako, prohlédl se v zrcadle a obrátil se k ní. Žíhaný oblek jeho předchozí majitel ani nestihl obnosit. Móda se změnila a on se ve své dobrosrdečnosti a ve smyslu pro módu rozhodl darovat tenhle oblek i celou svou loňskou kolekci na dobročinné účely. Chlapci byl jen o maličko těsný.

“Skvělé,” zatleskala s úsměvem.

I on se usmál. Usmíval se i očima, měla pocit, jako by rozpálila pícku. Tenhle úsměv roztavil ztuhlé svaly a odumřelé city. Compassion fatigue potřebuje takový úsměv. Do téhle chvíle jí ta myšlenka nenapadla, ale nemohla si to dovolit.

Přinutila se sklopit zrak.

“Škoda, že pro tebe nemám boty.”

“Tyhle jsou fajn.” Vystrčil svou modrou tenisku. Usmála se, ale nezvedla zrak. “Potřebuješ ostříhat. Pojď se mnou.”

Odvedla ho na recepci, kde ho posadila na židli a zakryla dvěma ručníky. Vyndala nůžky, navlhčila mu vlasy vodou z kuchyňského umyvadla a učesala vlastním hřebenem. Zatímco ostatní dívky na recepci komentovaly její počínání a přicházely s radami, kadeře padaly na podlahu. Zastavilo se u nich pár nájemníků, kteří si postěžovali, že oni se takové péče nikdy nedočkali. Proč má na tohohle nováčka jiný metr?

Martha je zahnala pryč a opět se vrátila ke stříhání. “Kde začneš s hledáním práce?” zeptala se a kontrolovala jemné bílé chloupky na zátylku. Potřebuje na ně holicí strojek. Nebo žiletku.

“Mám nějaké kontakty, ale nevím, kde teď bydlí. Začnu asi s telefonním seznamem.”

“S telefonním seznamem?” vyprsklo jedno z děvčat. “Vždyť máš internet.”

“To mi pomůže?” nechápal chlapec.

“Jasně!” zasmála se dívka. Trochu hlasitě. A oči jí zářily.

“Koupil jsem si telefon s internetem,” pochlubil se chlapec. “Nevím ale, jak …”

“Ukážu ti to !” dívka přistoupila blíž.

Podal jí svůj mobil. Očividně ho nedržela v rukou poprvé. “Hoď si je do googlu. Jak se jmenují?”

“Jak se jmenují?”

“Ano. Potřebuji jejich jméno. Například já se jmenuji

Maria.”

Martha se ji pokusila zastavit pohledem. Mladá dívka u nich nepracovala dlouho. Něco se naučila ve škole, ale ještě neměla žádné zkušenosti. Netušila, kudy prochází neviditelná hranice mezi profesionální péčí a přílišným sblížením se s nájemníky.

“Iversen,” odpověděl chlapec.

“To ti najde hodně výsledků. Máš i křestní jméno?”

“Ukaž mi, jak se to dělá. Najdu si je sám.”

“Dobře.” Maria zmáčkla pár kláves a pak mu podala telefon. “Takhle. Teď hledá.”

“Moc děkuji.”

Marthe zůstaly ostříhat už jen vlasy na zátylku. Právě si vzpomněla, že ráno při úklidu našla žiletku přilepenou na okenní tabuli v pokoji. Určitě s ní drtili prášek. Položila ji na kuchyňský dřez, aby ji později hodila mezi použité stříkačky. Škrtla zápalkou, opálila s ní žiletku, zchladila ji studenou vodou a chytila mezi palec a ukazováček.

“Teď se nehýbej.”

Chlapec jen něco zamumlal. Soustředil se na svůj telefon.

Zatrnulo ji, když viděla, jak tenká žiletka klouže po měkké pokožce. Vlasy padaly na zem. Neubránila se představě, jak málo stačí. Jak málo dělí život od smrti. Štěstí od neštěstí. Smysluplné od nesmyslného.

Nahlédla mu přes rameno. Přečetla si hledaný výraz, telefon pracoval.

“Hotovo,” řekla nahlas.

Zaklonil hlavu a pohlédl na ni.

“Děkuji.”

Vzala ručníky a rychle je odnesla do prádelny, aby trousila co nejméně vlasů.

Johnny Puma ležel s tváří u zdi a slyšel, jak jeho spolubydlící vešel a tiše za sebou zavřel dveře. Vplížil se dovnitř. Johnny nespal a byl připraven. Pokud se mu pokusí ukrást poklad, pozná Johnnyho železný svěrák.

Muž se k posteli nepřiblížil. Johnny slyšel, jak otevřel dveře skříně.

Rychle se obrátil. Hrabal se ve vlastní skříni. Fajn, určitě zkontroloval Johnnyho, zatímco spal, a pochopil, že tam nic nenajde.

Mezi závěsy prosvítal sluneční paprsek a Puma se lekl. Chlapec vytáhl něco z červené tašky. Johnny viděl, co to je. Chlapec se postavil na špičky a položil předmět na vrchní poličku do prázdné krabice od tenisek.

Zavřel skříň a obrátil se. Johnny rychle zavřel oči.

Sakra zanadával. Přemýšlel. Už věděl, že dnes v noci neusne.

Markus zívl. Dalekohledem zkoumal měsíc. Po chvíli se vrátil k žlutému domu. Opět tam vládlo ticho. Opět se nic nedělo. Markus věřil, že se syn ještě vrátí. Možná se tak dozví, co s ní plánuje – se starou třpytivou věcičkou, která tak dlouho ležela v zásuvce, páchla olejem a kovem. Sáhl po ní i otec, když …

Markus znovu zívl. Měl za sebou rušný den. Věděl, že v noci bude spát jako zařezaný.

16. KAPITOLA

Agnes Iversenové bylo čtyřicet devět let. Kdyby člověk hádal z jejích hladké pokožky, bystrého pohledu a ze štíhlého těla, zřejmě by ji odhadl na pětatřicet. Většina lidí jí i tak tipovala víc. Měla totiž šedivé vlasy, oblékala se do konzervativně nadčasové elegance a mluvila vzdělaným, mírně archaickým jazykem. Přispěl k tomu i život rodiny Iversenových v bohaté čtvrti Holmenkollen. Jako by patřili k jiné, starší generaci. Agnes se starala o dítě a dvě domácí asistentky jí pomáhaly udržovat pořádek v domě, na zahradě a uspokojovat menší a i trochu větší potřeby Ivera Iversen a jejich syna, Ivera juniora. I ve srovnání s rozlehlými vilami v okolí působil jejich dům impozantně. Práce v domě si přesto nevyžadovala, aby domácí asistentky (nebo služky, jak je sarkasticky nazýval Iver junior, od té doby, co začal studovat a pohyboval se v nové, více sociálnědemokratické společnosti) musely chodit před
dvanáctou. Díky tomu mohla Agnes Iversenová v klidu vstávat jako první, jít se ráno projít do lesa, který začínal hned nad jejich domem, natrhat kytici kopretin a připravit snídani svým dvěma chlapům. U šálku čaje sledovala, jak konzumují zdravé a výživné jídlo, které jim připravila na start do dlouhého a náročného pracovního dne. Po jídle Iver junior poděkoval za snídani stiskem ruky, jak to dělali už po několik generací Iversenů.

Ona uklidila ze stolu a utřela si ruce do bílé kuchyňské zástěry, kterou později hodí do koše na špinavé prádlo. Doprovodila je na schody, políbila na tvář a sledovala, jak z garáže couvá na slunce starší, udržovaný mercedes. Přes prázdniny Iver junior pracoval v rodinné firmě a rodiče věřili, že se tak naučí, co je tvrdá práce, že nic není zadarmo a správa rodinného bohatství je alespoň takový závazek jako privilegium.

Vyjížděli na hlavní cestu a pod koly jim zaskřípal štěrk. Zamávala jim ze schodů. Pokud by ji někdo řekl, že ten výjev připomíná reklamní film z padesátých let, zasmála by se, dala by mu za pravdu a víc nad tím nepřemýšlela. Přesně po takovém životě vždy toužila. Její všední den spočíval v tom, aby se postarala o dva muže, které milovala a kteří dbali o prospěch společnosti a budoucnost rodiny. Co jiného by dalo jejímu životu hlubší smysl?

Z rádia v kuchyni zachytila zprávu o rostoucím počtu úmrtí na předávkování mezi narkomany, vlně prostituce a vězni, který byl už druhý den na útěku. Venku se dělo množství divných věcí. Dole ve městě. Spoustu věcí tam nefungovalo, protože nebyly v potřebné rovnováze a harmonii. Zatímco přemýšlela nad dokonalou harmonií jejich rodiny, domácnosti i tohoto dne, všimla si, že boční branka v dvoumetrovém, pedanticky sestříhaném živém plotě, kterou byly zvyklé přicházet její domácí asistentky, je otevřená.

Přimhouřila oči do slunce.

Chlapec, který kráčel po úzkém chodníčku, mohl být ve věku Ivera juniora. Napadlo jí, že je to synův kamarád. Upravila si zástěru. Když se přiblížil, pochopila, že bude o několik let starší. Jeho šaty by si Iver junior ani žádný jeho kamarád nikdy neoblékl – nemoderní žíhaný hnědý oblek a modré tenisky. Přes rameno měl přehozenou červenou sportovní tašku a Agnes Iversenová ho tipovala na svědka Jehovova. Ti ale chodili vždy ve dvojici. Nevypadal ani jako prodavač. Zastavil se pod schody.

“S čím vám mohu pomoci?” zeptala se přátelsky. Chvíli váhala, jestli mu má vykat nebo tykat.

“Jsem správně u Iversenových?”

“Ano. Jestli jsi přišel za Iverem nebo mým manželem, právě odjeli.” Kývla přes plot na cestu.

Chlapec přikývl, sáhl levou rukou do tašky a něco vytáhl. Rozkročil se a namířil. Agnes ještě nikdy neviděla nic podobného, ne na vlastní oči. Po rodičích zdědila výborný zrak. Ani na chvíli nezaváhala, zadržela dech a podvědomě couvla k otevřeným dveřím.

Pistole.

Couvala dál s pohledem upřeným na chlapce, ale neviděla mu do očí.

Padl výstřel. Jako by ji někdo udeřil vší silou do hrudi, vrazil do dveří, ochromil její končetiny. Udržela se na nohou, rozhodila rukama, aby neztratila rovnováhu, a shodila obraz ze zdi. Vpadla do kuchyně, ani si nevšimla, že bouchla hlavou o kuchyňskou linku a strhla na zem vázu. Uhodila hlavou o dolní zásuvku a zůstala ležet na zemi s ohnutým krkem. Viděla květiny. Kopretiny ve střepech. Na bílé zástěře jí rostla červená růže. Zadívala se do dveří. Silueta chlapcovi hlavy. Zkoumal javorové keře nalevo od chodníku. Pak se sehnul a zmizel. Modlila se k Bohu, aby zmizel navždy.

Pokusila se postavit, ale nemohla se pohnout. Jakoby jí někdo přerušil kontakt mezi mozkem a tělem. Zavřela oči. Cítila bolest, ale jinou než dosud. Pronikala jí do celého těla, jako by ji někdo trhal na dva kusy, a byla zároveň tupá a jako by vzdálená.

Zprávy skončily, opět začala hrát klasika. Schubert. Des abends.

Zaslechla měkké kroky.

Tenisky na kamenné podlaze.

Otevřela oči.

Chlapec se blížil a díval se na předmět, který držel mezi prsty. Prázdná nábojnice. Pamatovala si je z podzimních rodinných honů na Hardangervidda. Hodil ji do červené tašky, vytáhl žluté gumové rukavice a hadr. Dřepl si, natáhl si rukavice a utřel něco na podlaze. Krev. Její krev. Pak si utřel i podešve. Agnes pochopila, že utírá krev s otisky bot a zakrvácené podešve. Tak by to udělal chladnokrevný vrah, který nechce zanechat stopy. Nebyly svědci. Měla by se bát. Nebála se, necítila nic. Byla schopna jen pozorovat, registrovat, uvažovat.

Překročil ji a pokračoval do koupelny a k ložnicím. Otevřel dveře a nechal je pootevřené. Agnes se s vypětím sil obrátila. Chlapec otevřel kabelku, kterou si připravila na postel, protože se chystala do města koupit si sukni od Ferner Jacobsena. Sáhl do peněženky, vyndal bankovky a zbytek zahodil. Pokračoval ke komodě, otevřel horní zásuvku. Po ní druhou. Věděla, že tam najde šperkovnici. Krásné a neocenitelné perlové náušnice, které zdědila po babičce. Iver je nechal ocenit. Byly hodné dvě stě osmdesáti tisíc norských korun.

Slyšela, jak mizí ve sportovní tašce.

Na chvíli se jí ztratil v koupelně. Vrátil se s jejich zubními kartáčky, jí, Iverovým i Ivera juniora. Buď je velmi chudý, velmi postižený, nebo obojí.

Naklonil se k ní. Položil jí ruku na rameno.

“Bolí to?”

Podařilo se jí zavrtět hlavou. Nedopřeje mu tu radost.

Pohnul rukou, cítila dotek gumové rukavice na krku. Palec a ukazováček na krční tepně. Udusí ji? Netlačil.

“Srdce ti přestává bít,” konstatoval.

Vzápětí vstal a vykročil ke dveřím. Hadrem utřel kliku. Zavřel za sebou dveře. Chvíli na to slyšela bouchnout branku. V tu chvíli to ucítila. Chlad. Šířil se jí od nohou a rukou. K hlavě, do zátylku. Vkrádal se jí do srdce z obou stran. Krátce na to ji pohltila tma.

Sára sledovala muže, který nastoupil do metra na zastávce Holmenkollen. Seděl ve druhém voze, odkud si ona odsedla kvůli třem klukům s obrácenými kšiltovkami. Po skončení ranní špičky bylo v metru jen pár cestujících, až do stanice Voksenlia seděla ve vagónu úplně sama. Chlapci nyní zaměřili svou pozornost na nového pasažéra. Nejmenší z nich, očividně šéf, na něj zakřičel, že je flákač. Zasmál se jeho teniskám a přikázal mu, aby vystoupil z jejich vozu. Pak si odplivl pod jeho nohy. Prokletí pseudogangsteři. Jeho kumpán vytáhl nůž. Byl to hezký blondýn, určitě syn nějakého ředitele, na kterého jeho otec neměl čas. Panebože, oni … ohnal se po muži. Sára si zakryla rukou ústa, aby nevykřikla. Ozval se hurónský smích. Kluk zapíchl nůž do sedadla mezi mužovy nohy. Opět se ozval šéf, dal muži pět sekund, aby vypadl. Muž vstal. Chvíli se zdálo, že něco udělá. A udělal. Pevněji sevřel svou červenou tašku a přestoupil do jejího vozu.

“Posral ses, co?” křičeli za ním s frajerským přízvukem. Opět smích.

V celém vlaku byly jen ona, on a ti tři kluci. Při přechodu mezi vagóny na chvíli ztratil rovnováhu. Zvedl zrak a jejich pohledy se setkaly. Ačkoli v jeho očích neobjevila strach, věděla, že tam je. Strach civilizovaného, degenerovaného tvora, který je vždy připraven vzdát se svého revíru, stáhnout ocas a předat další část svého teritoria každému, kdo na něj vycení zuby a pohrozí fyzickým útokem. Sára jím pohrdala. Pohrdala jeho slabostí. Prokletá dobromyslnost, v které si hoví.

V podstatě by mu přála, aby ho zmlátili. Přiučili ho nenávisti. Věřila, že pochopil její pohled, přihrbí se a uvědomí si, jaká je nula.

On se na ni jen usmál, zamumlal skromné ahoj, sedl si dvě řady od ní a zasněně se zadíval z okna. Jako by se nic nestalo. Panebože, co jsme to za lidi? Banda zženštilých nicek, kteří nemají ani dost studu, aby se styděli. Nejraději by mu i ona plivla pod nohy.

17. KAPITOLA

“A to prý v Norsku nemáme boháče,” konstatoval Šimon Kéfas a zvedl bílo-oranžovou pásku, aby ji mohla Kari Adelova podlézt.

Před garáží pro dvě auta je zastavil policista ve stejnokroji. Čelo se mu lesklo od potu a ztěžka dýchal. Zkontroloval jejich služební průkazy a požádal Šimona, abys sňal sluneční brýle.

“Kdo ji objevil?” zeptal se Šimon, mžourající očima do slunce. “Uklízečky,” odpověděl policista. “Přišly ve dvanáct, hned zavolaly policii.”

“Našli jste svědky, kteří něco viděli?”

“Nikdo nic neviděl,” vysvětloval policista. “Jen jedna sousedka prý slyšela výstřel. Myslela si, že někomu praskla pneumatika. V téhle čtvrti se málokdy střílí.”

“Děkuji,” přikývl Šimon, opět si nasadil sluneční brýle a vykročil po schodech. Technici v bílých kombinézách kontrolovali vchodové dveře po staru – malými černými kartáčky. Vyznačili si trasu, která vedla k mrtvému tělu na kuchyňské podlaze. Oknem do kuchyně dopadal pás slunečních paprsků. Zrcadlil se ve vodě a v rozbitých střepech vázy s kopretinami. Vedle mrtvého těla dřepěl muž v obleku arozmlouval se soudním lékařem, který se Šimonovi zdál povědomý.

“Promiňte,” vyrušil je Šimon. Muž v obleku zvedl zrak. Ve vlasech se mu třpytila celá paleta kadeřnických produktů a s

pedantně zastřiženými úzkými licousy vypadal jako Ital. “Kdo jste?” “Totéž se ptám i já vás,” odsekl muž a netvářil se, že se

hodlá postavit. Šimon ho odhadl na čerstvého třicátníka.

“Hlavní inspektor Kéfas, úsek vyšetřování vražd.”

“Těší mě. Hlavní inspektor Asmund Bjornstad, Kripos. Zřejmě nemáte informaci, že jsme se už případu ujali my.”

“Kdo o tom rozhodl?”

“V podstatě váš šéf.”

“Můj šéf?”

Muž v obleku zavrtěl hlavou a namířil ukazováček ke stropu. Šimon si všiml jeho nehtu. Určitě chodil na manikúru. “Policejní ředitel?”

Bjornstad přikývl. “Kontaktoval Kripos a požádal nás, abychom přijeli.”

“Proč?”

“Zřejmě předpokládal, že byste nás i tak požádali o pomoc.”

“A v takovém případě byste napochodovali na scénu a převzali celý případ?”

Asmund Bjornstad se usmál. “Poslouchejte mě, já jsem o tom nerozhodl. Pokud se máme věnovat jakémukoliv případu, musíme za něj nést odpovědnost jako za celek včetně plánovánívyšetřováníi zajišťování technickýchstop.”

Šimon přikývl. Nepřekvapilo ho to. S Kriposem se již nejednou setkali na místě činu. Uvědomil si, že by se měl rozloučit, poděkovat, že mají o případ méně, vrátit se do kanceláře a soustředit se na Völlana.

“Když už jsme tady, rádi bychom si prohlédli místo činu,” poznamenal.

“Proč?” Bjornstad se už nesnažil skrývat podráždění.

“Nepochybuji, že máte vše pod kontrolou, pane Bjornstade, ale provází mě mladá vyšetřovatelka. Hodilo by se jí projít si skutečné místo činu. Co říkáte?”

Vyšetřovatel z Kriposu se zkoumavě zadíval na Kari. Pokrčil rameny.

“Tak fajn,” přikývl Šimon a dřepl si.

Teprve nyní zaregistroval mrtvé tělo. Vědomě se mu vyhýbal a čekal, kdy se na něj bude moci plně soustředit. První dojem si člověk vytváří jen jednou. Téměř symetrický kruh na bílé zástěře mu připomněl japonskou vlajku. Jenže slunce nevycházelo, ale zapadlo, protože žena zírala do stropu pohledem bez života, na jaký si ani po letech policejní práce nezvykl. Už dospěl k závěru, že za to může kombinace lidského těla a pohledu bez stopy lidskosti, absence duše, když se člověk proměnil na věc. Prozradili mu, že oběť se jmenuje Agnes Iversenová. Na první pohled viděl, že ji zasáhla střela do hrudi. Zdálo se, že jen jedna. Zkontroloval její ruce. Neměla zlomené nehty a nezdálo se, že by bojovala. Lak na prostředníčku levé ruky měla poškrábaný, ale to mohl způsobit i pád.

“Stopy vloupání?” zeptal se Šimon a naznačil lékaři, aby mrtvolu převrátil.

Bjornstad zavrtěl hlavou. “Dveře byly zřejmě otevřené. Manžel se synem právě odjeli do práce. Ani na klice jsme nenašli otisky prstů.”

“Žádné otisky?” Šimon přejel pohledem po kuchyňské lince.

“Ne. Jak vidíte, má tu čisto.”

Šimon si všiml rány na ženiných zádech. “Kulka prolétla

skrz tělo. Zřejmě nenarazila na nic tvrdého.”

Soudní lékař vyšpulil rty a pokrčil rameny, aby tak Šimonovi naznačil, že to není vyloučeno.

“Kde je kulka?” zeptal se Šimon s pohledem upřeným na stěnu nad kuchyňskou linkou.

Asmund Bjornstad s nevolí kývl někam nad hlavu. “Děkuji,” přikývl Šimon. “Nábojnice?”

“Zatím jsme ji nenašli,” přiznal vyšetřovatel a vytáhl žlutý mobil.

“Chápu. Jaká je vaše první teorie?”

“Teorie?” usmál se Bjornstad a přiložil si telefon k uchu. “Vždyť je to očividné. Lupič vnikl do domu, zastřelil oběť, posbíral cennosti, které mu přišly pod ruku, a zmizel. Plánovaná loupež, neplánovaná vražda. Možná se bránila nebo začala křičet.”

“Jak podle vás …”

Bjornstad mu gestem naznačil, že telefonuje. “Ahoj, to jsem já. Připravíš mi přehled pachatelů, kteří se v minulosti dopustili násilných loupeží? Rychle zkontroluj, zda mohou být v Oslu a na svobodě. Soustřeď se na ty, kteří použili střelnou zbraň. Děkuji.” Telefon si vložil do kapsy saka. “Řeknu to takhle. Mám plné ruce práce a vidím, že už disponujete asistentkou, proto vás musím požádat … “

“No budiž.” Šimon vytáhl z rukávu svůj nejširší úsměv. “Když vám slíbíme, že nebudeme překážet, mohli bychom se tu trochu poohlédnout?”

Vyšetřovatel se s nedůvěrou zadíval na svého staršího kolegu.

“Nebudeme překračovat vytyčené značky.”

Bjornstad velkoryse přikývl.

“Tady našel to, co hledal,” konstatovala Kari u postele. Hrubý koberec pod postelí zakrýval celou podlahu. Na prostěradle ležela otevřená kabelka, prázdná peněženka a šperkovnice, vystlaná červeným sametem.

“Možná,” odpověděl Šimon, překročil značku a dřepl si k posteli. “Když se hrabal v kabelce a šperkovnici, musel stát někde tady, že?”

“Podle polohy věcí na posteli ano.”

Chvíli studoval koberec. Už se chystal narovnat, ztuhl však a přejel po koberci prstem.

“Co jsi našel?”

“Krev.”

“Krvácel na koberec?”

“Zřejmě ne. Stopa má ostré hrany, zřejmě jde o otisk boty. Kdyby ses vloupala do vily bohaté rodiny, kde bys hledala trezor?”

Kari kývla k šatníku.

“Přesně tak,” přikývl Šimon, vstal a otevřel skříň.

Trezor velikosti mikrovlnky byl připevněn ke zdi. Šimon stiskl kliku a zjistil, že je zamčený.

“Pokud si nedal záležet a trezor po sobě nezamkl, to se zdá nepravděpodobné vzhledem k rozházené kabelce, ani ho neotevřel,” konstatoval Šimon. “Pojďme se podívat, jestli se nám neuvolnila mrtvola.”

Cestou do kuchyně nahlédl do koupelny. Vyšel se zamračeným čelem.

“Co se děje?” nechápala Kari.

“Věděla jsi, že ve Francii mají jeden kartáček na čtyřicet obyvatel?”

“Staré klišé, stará statistika.”

“A starý chlap,” přikývl Šimon. “Ať je to, jak chce,

rodina Iversenova neměla ani jeden.”

Vrátili se do kuchyně, kde Agnes Iversenová dočasněosaměla. Šimon se jí hned začal věnovat. Zkoumal její ruce, místo, kterým vešla i vyšla kulka. Požádal Kari, aby se postavila těsně k mrtvému tělu a obrátila se zády ke kuchyňské lince.

“Předem se omlouvám,” zamumlal. Postavil se vedle ní, položil jeden ukazováček mezi její malá prsa na místo, kde kulka zasáhla Agnes, a druhý mezi lopatky, odkud kulka vyšla. Chvíli studoval úhel mezi oběma body, pak přejel pohledem k díře ve zdi. Sklonil se, utrhl květ kopretiny, vylezl na kuchyňskou linku a nacpal ho do díry po kulce.

“Pojď za mnou,” slezl na zem a vykročil ke dveřím. Zastavil se u obrazu, který visel na šikmo. Naklonil se k němu a ukázal na červenou skvrnu na rámu.

“Krev?” zeptala se Kari.

“Lak na nehty,” odpověděl Šimon. Postavil se doprostřed chodby, levou rukou se dotkl obrazu a obrátil se k mrtvému tělu. Šel dál ke dveřím a zastavil se až na prahu. Sklonil se k hrudce hlíny, kterou zdobila policejní značka.

“Haló, nedotýkejte se toho!” zahučel za ním hlas.

Zvedli zrak.

“Ach, to jsi ty, Šimone,” usmál se muž v bílém a ukazováčkem si přejel po vlhkých rtech, skrytých v červené bradě.

“Ahoj, Nilsi. Dlouho jsme se neviděli. V Kriposu poslouchají?”

Muž pokrčil rameny. “Poslouchají. Zřejmě jen proto, že už jsem po záruce a je jim líto starého chlapa.”

“Cítíš se starý?”

“Věru ano,” přikývl technik. “Šimone, dnes se vše točí kolem DNA. A kolem počítačových programů, kterým naše generace nerozumí. Ne jako kdysi.”

“No, ještě jsme zde zřejmě neskončili,” změnil témaŠimon s pohledem upřeným na zámek. “Pozdravuj ode mě svou manželku.”

Ryšavý chlap se zamračil. “Stále jsem …”

“Tak tedy psa.”

“Šimone, ten už to má za sebou.”

“Tak nepozdravuj nikoho,” odsekl Šimon a vyšel před dveře. “Kari, napočítej do tří a zakřič ze všech sil. Potom vyjdi na schody. Jasné?”

Přikývla. Zavřel dveře.

Kari sledovala, jak Nils zavrtěl hlavou a odešel. Nadechla se a zařvala. Zakřičela fore! To byl předepsaný varovný pokřik, když se jí na golfu výjimečně podařil hook nebo slice.

Na to otevřela dveře.

Pod schody stál Šimon a mířil na ni ukazováčkem.

“Posuň se,” vyzval ji.

Poslechla ho. Sledovala, jak pohnul rukou doleva a přimhouřil oko.

“Musel stát tady,” konstatoval. Ohlédla se. Ve stěně viděla bílou kopretinu.

Šimon šel k javorovým keřům a rozhrnul je. Kari pochopila. Hledal nábojnici.

“Zde,” řekl tiše a vytáhl mobil. Za chvíli se ozvala digitální spoušť. Vzal hrudku hlíny mezi palec a ukazováček a rozdrtil ji. Pak se vrátil k ní a ukázal jí fotografii.

“Otisk boty,” pochopila.

“Vrahovy boty,” dodal.

“Proč si to myslíš?”

“Inspektore Kéfasi, dohodneme se, že hodina skončila?”

Oba se obrátili za hlasem. Bjornstad zuřil. Za zády mu stáli tři technici, mezi nimi i bradatý Nils.

“Už končíme,” uklidňoval ho Šimon. “Už jen …”

“Mám pocit, že jste už skončili,” přerušil ho inspektor a postavil se mu do cesty

s rukama zkříženýma na hrudi. “Ten květ ve zdi svědčí o tom, že jste zašel příliš daleko. Nashledanou.”

Šimon pokrčil rameny. “V pořádku, viděli jsme už dost. Držím palce, ať co nejdřív najdete atentátníka, kolegové.”

Bjornstad se zasmál. “Pokoušíte se udělat dojem na svou mladou žákyni a tvrdíte, že šlo o atentát?” podíval se na Kari. “Je mi líto, ale realita není zdaleka tak vzrušující, jak se taťka tváří. Je to jen obyčejná hnusná vražda.”

“Mýlíte se,” přerušil ho Šimon.

Bjornstad si dal ruce v bok. “Rodiče mě vedli k tomu, abych respektoval starší. Dávám vám deset sekund respektu, abyste vypadli.” Jeden z techniků vybuchl smíchy. “Mátedobré vychování,” odsekl Šimon.

“Devět sekund.”

“Sousedé slyšeli výstřel.”

“A co?”

“Jsou tu jen velké vily, které navíc oddělují velké zahrady. Domy mají kvalitní izolaci. Sousedé by neměli šanci identifikovat zvuk jako výstřel, kdyby … “

Bjornstad zaklonil hlavu, jako by se chtěl podívat naŠimona z jiného úhlu: “Co tím chcete říct?”

“Paní Iversenová byla stejně vysoká jako Kari. Stála vzpřímená, kulka ji trefila sem.” Dotkl se její hrudi. “Vyletěla ven a uvízla ve zdi na místě, kde vidíte kopretinu. Musel stát níž než ona, oba byli zároveň dost daleko od stěny. Jinými slovy, oběť stála na místě, kde stojíme my. Vrah střílel z cestičky. Proto sousedé slyšeli výstřel. Neslyšeli křik ani jiné podezřelé zvuky, nic, co by svědčilo o tom, že spolu zápasili nebo se oběť bránila. Předpokládám, že se vše odehrálo velmi rychle. “Bjornstad se podvědomě ohlédl na kolegy. Přešlápl na druhou nohu. “Teprve pak ji odtáhl dovnitř?”

Šimon zavrtěl hlavou. “Ne, podle mě se tam sama odpotácela.”

“Proč si to myslíte?”

“Máte pravdu, když tvrdíte, že byla pořádkumilovná. Nakřivo visí jen tenhle obraz.” Všichni se obrátili směrem, kterým ukazoval. “Kromě toho je na rámu stopa po laku na nehty. Svědčí to o tom, že o něj zavadila, když couvala do pokoje. Mimochodem, shoduje se s odloupnutým lakem na jejím levém prostředníčku.”

Bjornstad zavrtěl hlavou. “Jestli ji postřelil ve dveřích a ona by padla na zem, na chodbě by zůstaly krvavé stopy.”

“Vždyť tam i byli,” přikývl Šimon. “Vrah je utřel. Sám jste řekl, že jste na klice nenašli otisky prstů. Ani od ostatních členů rodiny. A určitě to nebylo proto, že se Agnes Iversenová náhle pustila do velkého úklidu a utřela kliky, jakmile její manžel se synem odjeli. Vrah nechtěl zanechat indicie. Jsem si jistý, že stopy krve utřel, protože zná náš postup. Potřeboval setřít otisky bot. A pak si utřel i podrážky.”

“Co říkáte?” Procedil skrz zuby Bjornstad. Už se neusmíval. “To všechno jste uhodl jen tak, z voleje.”

“Když si hadrem otřete podrážku, nevytřete krev zezářezů v gumě.” Šimon si nevšímal jeho ironie. Podíval se na hodinky. “Krev se například vsaje do tlustého koberce, jestli na něm déle stojíte. Chlupy vám vniknou do spár a vysají z nich krev. Na koberci v ložnici najdete krvavý flek. Myslím, že váš technik mi dá za pravdu.”

V tichu, které nastalo, Kari slyšela, jak hlídka na silnici zastavuje přijíždějící auto. Ozývaly se vzrušené hlasy, jeden z nich patřil mladému muži. Manžel a syn.

“Ať je to, jak chce,” nadechl se Bjornstad a snažil se tvářit lhostejně. “Není podstatné, kde oběť zastřelil. Nejde o atentát, je to jen obyčejná loupežná vražda. Mám pocit, že právě dorazil člověk, který nám potvrdí, že ze šperkovnice zmizelo rodinné stříbro.”

“Šperkovnice je fajn,” poznamenal Šimon. “Kdyby mu záleželo na loupení, zatáhl by Agnes Iversenovou dovnitř a přinutil ji ukázat, kde skrývají skutečné poklady. Prozradila by heslo do trezoru. I nejhloupější zloděj ví, že v takových domech skrývají vzácnosti v sejfu. On ji však zastřelil na prahu, kde to navíc slyšeli i sousedé.

Nejednal v panice, způsob, jakým setřel stopy, svědčí o jeho chladnokrevnosti. Ne, učinil tak v přesvědčení, že se v domě nezdrží dlouho a s příchodem policie bude už dávno za humny. Nepřišel loupit. Sebral jen tolik, aby trochu moc mladý, slušně vychovaný vyšetřovatel dospěl k předčasnému závěru, že šlo o loupež, a nehledal skutečný motiv.”

Šimon musel uznat, že mu ticho a náhlý ruměnec v Bjornstadově obličeji udělaly radost. Neubránil se tomu. Šimon Kéfas nebyl špatný člověk. Proto odolal pokušení ukončit přednášku otázkou: Dohodneme se, že hodina skončila, pan Bjornstade?

Z Asmunda Bjornstada se časem a s rostoucími zkušenostmi možná stane kvalitní vyšetřovatel. Bystří lidé se s přibývajícími léty naučí i pokoře.

“Zajímavá teorie, pane Kéfasi,” odsekl Bjornstad. “Budu nad ní přemýšlet. Čas běží a … ” úšklebek. “Možná přišla chvíle, abyste běželi i vy.”

“Proč jsi mu neřekl všechno?” nechápala Kari. Šimon opatrně řídil auto serpentinami z Holmenkollenu.

“Všechno?” nevinně se zeptal Šimon. Kari se neubránila úsměvu nad šarmem starého pána.

“Pochopil jsi, že nábojnice musela skončit někde v listí. Nenašel jsi ji, ale objevil jsi otisk boty. Vždyť jsi ho i fotil. Šlo

o tutéž hlínu, co jsi našel na chodbě?” “Ano.” “Proč jsi mu to neřekl?” “Bjornstad je ctižádostivý vyšetřovatel, kterému víc

záleží na vlastním egu než na úspěchu týmu. Bude lepší, když na to přijde sám. Stopu muže s velikostí boty třiačtyřicet, který vlezl do růžového záhonu pro nábojnici, bude sledovat s mnohem větším nasazením, když bude cítit, že je jeho a ne moje.”

Zastavili na červené před křižovatkou s ulicí Stasjonsveien. “Odkud víš, jak uvažuje Bjornstad?”

Šimon se zasmál. “Je to jednoduché. I já jsem byl kdysi mladý a ctižádostivý.”

“Ctižádost mizí s věkem?”

“Zčásti ano.” Šimon se usmíval. Kari mu z úsměvu četla smutek.

“Proto jsi skončil v Ekokrimu?”

“Proč si to myslíš?”

“Byl jsi tam šéf, řídil jsi vlastní tým. Nechali ti titul, ale

šéfuješ už jen mně.”

“Přesně tak,” přikývl Šimon, projel křižovatkou a pokračoval do Smestad. “Přeplacený, překvalifikovaný, přebytečný. Jinými slovy, konec.”

“Co se stalo?”

“To nechceš …”

“Chci to slyšet.”

V autě zavládlo ticho. Kari tušila, že hraje v její prospěch, a proto trpělivě mlčela. Dočkala se až ve čtvrti Majorstua.

“Dostal jsem se na stopu praní peněz. Šlo o značné částky u významných lidí. Někdo ve vedení mě začal považovat za příliš velké riziko. Prý jsem neměl svá tvrzení podložené a kdybych pokračoval dál, mohl bych si zlámat vaz. Nečelil jsem běžným zločincům, ale lidem, kteří disponovali mocenskými nástroji a dokázali opětovat úder s využitím systému, který za normálních okolností policii pomáhal. Někdo se bál, že i když zvítězíme, nemine nás odplata.”

Opět zavládlo ticho. Vydrželo až k Frognerovu parku. Tam se už Kari neovládla.

“Takže tě vyhodili, protože jsi inicioval nepříjemné vyšetřování?”

Šimon zavrtěl hlavou. “Měl jsem svůj vlastní problém. Gamblerství. Jinak řečeno, byl jsem posedlý rizikem. Kupoval jsem a prodával akcie. Ne moc, ale když pracuješ v Ekokrimu … “

“… máš přístup k důvěrným informacím.”

“Nikdy jsem neobchodoval s akciemi, o kterých jsem něco věděl z práce, ale i tak šlo o porušení pravidel. A oni toho využili.”

Kari přikývla. Vjeli do Ibsenova tunelu. “A teď?”

“Už nehraju. Nikoho netrápím.” Opět ten smutný, rezignovaný úsměv.

Kari si vzpomněla na své plány na odpoledne. Musí jít cvičit. Pak večer se švagrem. Prohlídka bytu ve Fagerborgu. Z jiné části mozku, z podvědomí se jí ozvala zcela jiná otázka: “Co znamená, že si vrah vzal nábojnici?”

“Každá nábojnice má sériové číslo, ale i tak nás jen zřídka přivede k vrahovi,” vysvětlil jí Šimon. “Samozřejmě, mohl se bát, že na ní najdeme jeho otisky prstů, ale podle mě na to myslel již dřív a nabil pistoli v rukavicích. Zřejmě je jasné, že měl relativně novou zbraň, vyrobenou v posledních letech.”

“Proč by to bylo jasné?”

“Výrobci zbraní jsou v posledních letech povinni razit sériové číslo na konec zápalníku, aby na nábojnici při zasažení udělal něco jako jedinečný otisk prstu. Proto nás prázdná nábojnice a registr zbraní může přivést přímo k majiteli.”

Kari vyšpulila spodní ret. Přemýšlela. “Už chápu. Netuším, proč to maskoval jako loupež.”

“Tak jako se bojí prázdné nábojnice, ví, že jeho skutečný motiv by ho odhalil.”

“Pak je to jednoduché,” trhla ramenem Kari a vzpomněla si na inzerát. Byt měl dva balkony, jeden s ranním, druhý s odpoledním sluncem.

“Jednoduché?”

“Byl to manžel,” pokračovala Kari. “Každý manžel si uvědomuje, že bude první podezřelý, pokud to nenarafičí tak, že ženu někdo zavraždil s jiným konkrétním motivem. Například loupežným.”

“S jakým jiným motivem?”

“Žárlivost. Láska. Nenávist. Znáš něco běžnějšího?”

“Ne,” přiznal Šimon. “Neznám.”

18. KAPITOLA

Krátce po obědě se Oslem přehnala bouře, město ale téměř neschladila. Po ní se slunce opět prodralo přes mračna, jako by chtělo dohnat zameškaný čas, a zalilo krajinu bílým světlem. Ze střech i z ulic se ihned zvedala pára.

Louis se probudil, protože mu do oka zasvítil sluneční paprsek. Mžoural na svět. Na lidi a auta, která se proháněla před ním a jeho papírovým kelímkem. Kdysi takhle vydělával slušné peníze. Dokud se sem nedovalili první rumunští Cikáni. A začali se množit. Množili se dál. Byli jako kobylky a zasloužili si, aby s nimi město bojovalo všemi dostupnými prostředky. Louis upřímně věřil, že norští žebráci si zaslouží stejnou ochranu státu před zahraniční konkurencí jako norské loďařství. Za současné situace se musel stále častěji uchylovat ke krádežím, což bylo únavné a zejména pod jeho důstojnost.

Povzdechl si a ťukl špinavým ukazováčkem do kelímku. Slyšel, že v něm něco je. Ne mince. Že by bankovky?

V tom případě si je musí ukrýt do kapsy, dřív než mu je čmajznou Cikáni. Nahlédl do kelímku. Zamrkal. Vzal kelímek. Hodinky. Dámské hodinky. Rolexky. Samozřejmě, že šlo o kopii. Byly těžké. Velmi těžké. Opravdu mají lidé nosit na ruce takové závaží? Slyšel, že takové hodinky nepřestanou fungovat ani padesát metrů pod mořskou hladinou. Pokud se člověk rozhodl plavat s takovým závažím, snadno jej tak hluboko stáhly. Že by to byly … někteří lidé opravdu blbnou, o tom nebylo pochyb. Louis zkontroloval pohledem ulici. Znal hodináře na rohu ulice Stortingsgata, chodili do jedné třídy. Mohl by … Pomalu vstal.

Kine kouřila cigaretu u svého nákupního vozíku. Naskočila zelená a ostatní chodci vykročili, ale ona zůstala stát. Rozmyslela si to. Dnes nepřejde na druhou stranu. Nejdřív dokouří cigaretu. Nákupní vozík kdysi dávno ukradla z obchodního domu IKEA. Jednoduše ho naložila do dodávky a odvezla s postelí Hemnes, se stolkem Hemnes a s knihovnou Billy na místo, kde tenkrát viděla jejich společnou budoucnost. Svou vlastní budoucnost. On smontoval všechny díly a pak si vstřelili dávku. Už byl mrtvý, ona žije. A vzdala se i drog. Přežije. Jen v té posteli už dávno nespala. Uhasila cigaretu a chytla vozík. Všimla si, že někdo – zřejmě jiný chodec – jí na špinavou vlněnou deku, která zakrývala vozík, položil igelitku. Podrážděně ji popadla. Nestalo se jí poprvé, že si lidé spletli vozík, kde skrývala celý svůj majetek, s obyčejným odpadkovým košem. Obrátila se. Znala všechny popelnice v Oslu a věděla, že jednu má rovn
ou za zády. Zaváhala. Překvapilo ji, jak je taška těžká. Otevřela ji. Sáhla do ní rukou a vytáhla její obsah na odpolední slunce. Oslepil ji třpyt. Šperky. Náhrdelník a prsten. Náhrdelník zdobily diamanty, prsten byl ze zlata. Pravé zlato, pravé diamanty. Kine si byla skoro jistá, nedržela v ruce diamanty poprvé. Pocházela přece ze slušné rodiny.

Johnny Puma otevřel oči. Cítil, jak se ho zmocnil strach, a rychle se převrátil na druhý bok. Nevšiml si, kdy přišel, ale teď slyšel sípání. Vnikl do pokoje Coco? Tohle sípání znělo spíš jako hlasitá soulož než dech člověka, který přišel kvůli splacení dluhu. Kdysi v hospici býval jeden párek. Vedení zřejmě usoudilo, že ti dva se potřebují natolik, aby udělalo výjimku z pravidla, že hospic je pouze pro muže. On možná potřeboval ji, ona jejich konzumaci drog financovala kurvením se z pokoje do pokoje, dokud vedení nedošla trpělivost a nevyhodili ji z hospice.

Funěl ten nový. Ležel na podlaze zády k Johnnymu, ze sluchátek mu zněla syntetická rytmická hudba a robotický monotónní hlas. Chlapec dělal kliky. Moderně se říkalo, že dělal pushupy. Johnny netušil proč. Ve svých hvězdných dnech jich udělal sto. Na jedné ruce. Chlapec byl silný, o tom nebylo pochyb, ale svaly na zádech už měl napjaté. Ve světle prosvítající mezi závěsy rozeznával fotografii, kterou si chlapec pověsil na stěnu. Muž v policejním stejnokroji. Na parapetu objevil ještě něco. Náušnice. Vypadaly draze. Kde je ukradl?

Pokud byli opravdu tak drahé, možná vyřeší jeho problém. Říkalo se, že se Coco druhý den stěhuje z hospice, jeho lokajové už obíhali věřitele. Pokud tomu bylo tak, Johnnymu zbývalo posledních pár hodin. Plánoval se vloupat do jednoho domů v Bislette, protože hodně lidí trávilo tyhle týdny na dovolených. Zazvoní zedola, počká, na kterých patrech se neozvou. Musí jen nabrat energii. Tyhle náušnice mu nabízejí jednodušší a jistější řešení.

Uvažoval, jestli se mu podaří nepozorovaně vyklouznout z postele a připlížit se k náušnicím. Zavrhl to. Přestože měl chlapec napjaté svaly, Johnny riskoval nakládačku. Už z té představy se mu udělalo nevolno. Může se ho pokusit rozptýlit, dostat ho z pokoje a zaútočit. Najednou se jim setkali pohledy. Chlapec se převrátil na záda a dělal sklapovačky. Situpy. Usmál se.

Johnny mu naznačil, že chce něco říct. Chlapec si vytáhl z uší sluchátka. Johnny zachytil slova … teď jsem čistý … ujal se slova.

“Skočíš se mnou do kavárny? Po těžkém tréninku se musíš najíst. Pokud tělo nemá zásoby tuku nebo sacharidů, pustí se ti do svalů. Jaký smysl má tolik trápení bez užitku?”

“Děkuji za radu, Johnny. Jen se rychle osprchuji, zatím se připrav. “Chlapec vstal. Nacpal si náušnice do kapsy. Zvládádne to? Ano, musí to zvládnout. Jen dvě minuty. Počítal sekundy. Spustil nohy na zem. Rozhodl se. Vstal. Popadl kalhoty ze židle. Už si je oblékal, když někdo zaklepal na dveře. Chlapec si asi zapomněl klíče. Přeskáču ke dveřím, abych otevřel. “Musíš …” Johnnyho Pumu zasáhla do tváře pěst v ocelové rukavici. Zavrávoral. Dveře se otevřely dokořán a do pokoje vešel Coco se dvěma kumpány. Dva chlapi se na něj vrhli, chytili ho za ruce a Coco mu vrazil čelem do obličeje. Johnny narazil zátylkem do rámu postele. Jen co procitl, zíral do Cocových odporných očí a na třpytivý hrot šídla.

“Johnny, já nemám čas,” zasyčel Coco lámanou norštinou. “Ostatní mají peníze, ale neplatí. Ty švorc, tak budeš varovat.”

“Va … varovat?”

“Johnny, já férový. Jedno oko nechat.”

“Ale … ale, kurva, Coco …”

“Držet hubu, ať oko při vyloupení nezničit. Ukazovat ostatním bastard a potřebovat dobré oko, jasné?”

Johnny se rozkřičel, ale jeho křik rychle zastavila dlaň v rukavici.

“Uklidni, Johnny. V oku ne nervy, ne bolí, já slibuji.”

Johnny věděl, že strach by mu měl dát sílu bojovat. Měl však pocit, jako by v něm právě vyschla veškerá energie. Johnny Puma, který kdysi zvedal auta, apaticky zíral na přibližující se hrot šídla.

“Kolik?”

Hlas zněl měkce, téměř jako chlapecký šepot. Všechny tváře se obrátili ke dveřím. Nikdo ho neslyšel přicházet. Měl mokré vlasy, už si oblékl rifle.

“Vypadni!” zasyčel Coco.

Chlapec se ani nepohnul. “Kolik vám dluží?”

“Zmiz! Jinak ochutnat šídlo jako první! “

Chlapec se stále nehýbal. Chlap, který dosud zakrýval Johnnymu ústa, vykročil k chlapci.

“On … sebral mi náušnice,” zalhal Johnny. “Je to pravda! Má je v kapse. Ukradl jsem je, abych tě vyplatil, Coco. Prohledejte ho, uvidíš! Prosím, prosím, Coco! “Johnny slyšel, jak mu hlas dusí pláč, ale kašlal na to. Coco ho i tak neposlouchal, zíral na chlapce. Tomu nemocnému praseti se líbil. Coco zastavil gestem svého kumpána a potichu se zasmál: “Říká Johnny pravda, fešák?”

“Zkus to zjistit,” vyzval ho chlapec. “Být tebou, vyklopím, kolik ti dluží, a bude méně problémů. I méně bordelu.”

“Dvanáct tisíc,” odpověděl Coco. “Proč …”

Nevěřícně sledoval, jak chlapec sahá do kapsy kalhot a vytahuje tenký svazek bankovek. Odečetl jich dvanáct, podal jejich Cocovi a zbytek si nacpal do kapsy. Coco je s nevolí přijal. Jako by mu ty peníze smrděly. Pak se zasmál. Otevřel hubu plnou zlatých zubů, které si nechal udělat místo svých zdravých.

“Nevěřím. Nevěřím.”

Pak je přepočítal. Zvedl zrak.

“Je to v pořádku?” zeptal se chlapec. Neměl ten kamenný výraz jako mladí dealeři, kteří viděli příliš mnoho filmů. Naopak usmíval se úsměvem číšníků, kteří Johnnyho obsluhovali v době, kdy jezdil po světě a jedl v elegantních

restauracích.

“Všechno fajn,” ušklíbl se Coco.

Johnny si lehl a přivřel oči. Ještě dlouho potom, jak se za Cocoem zavřely dveře, se mu v hlavě ozýval jeho řehot.

“Už na to nemysli,” zašeptal chlapec. Johnny ho slyšel, přestože se ho ze všech sil snažil nevnímat. “Na tvém místě bych jednal stejně.”

Ty nejsi na mém místě, odpověděl v duchu Johnny a stále někde na půli cesty mezi hrdlem a hrudí dusil pláč. Tys nebyl Johnny Puma. Aby jsi jím nakonec přestal být.

“Jdeme do té kavárny, Johnny?”

Pracovnu osvětloval jen jas z obrazovky počítače. Jedinézvuky přicházely ze dveří, které Šimon úmyslně nezavřel. V kuchyni tiše hrálo rádio, Else rachotila nádobím. Její rodina ctila jednoduchou pracovitost. Stále měla něco na práci, potřebovala uklidit, umýt, roztřídit, přemístit, zasadit, zašít, upéct. Její práce neměla konce. I kdyby si dnes sedřela ruce po lokty, zítra ji zase čeká perný den. Proto musela pracovat pomalu, nesměla se zničit. Uklidňující zvuky práce člověka, který našel smysl a radost ve svých úkolech, zvuk klidného pulsu a spokojenosti se životem. Jistým způsobem jí ho záviděl. Všímal si i jiných zvuků, nejistého kroku, předmětů, které padly na zem. Když se tak stalo, počkal, dokud si neověřil, že má Else všechno pod kontrolou. Pokud ano, později se jí neptal, dal jí naději, že si ničeho nevšiml.

V interních spisech svého oddělení si přečetl zprávy o Peru Völlanovi. Kari se činila, našla toho skutečně dost. I tak mu v té zprávě něco chybělo. U kolegů ani ten nejbyrokratičtější suchý jazyk nezakryl zájem zapáleného policisty. Karina práce byla ukázkovým příkladem objektivní a střízlivé policejní zprávy. Žádné tendenční přešlapy nebo předpojatost zaujatého člověka. Přečetl si svědecké výpovědi, zda mezi Völanovými kontakty nenajde zajímavá jména. Upřel zrak do zdi. Hlavou mu zněly tři slova. Nestor. Založený případ.

Do vyhledávače zadal jméno Agnes Iversenová.

Objevily se titulky zpráv informujících o vraždě.

Známá realitní makléřka brutálně zavražděna.

Zastřelena při loupežném přepadení.

Kliknul na jeden nadpis. Noviny citovaly vyjádření hlavního inspektora Asmunda Bjornstada z tiskové konference Kriposu. Vyšetřování jeho týmu odhalilo, že ačkoli tělo oběti našli v kuchyni, vrah po ní s největší pravděpodobností střílel už ve dveřích domu. A o kousek níž: Indicie sice nasvědčují, že šlo o loupežný případ, ale v současnosti nechceme vyloučit ani jiné motivy.

Šimon přejel myší na starší články téměř výhradně z ekonomických rubrik. Agnes Iversenová byla dcera jednoho z největších hráčů na trhu nemovitostí v Oslu, měla MBA z ekonomie z univerzity Wharton ve Filadelfii a v relativně mladém věku převzala správu jednoho z oddělení makléřské firmy. Po svatbě s ekonomem Iverem Iversenem se stáhla ze společenského života. Jeden ekonomický novinář ji popsal jako správkyni, zušlechťovatelku majetku a obdivoval její efektivní a výnosné vedením firmy. Její muž reprezentoval agresivnější styl, často kupoval a prodával a nebál se rizika, které ho nejednou vedlo k výrazným ziskům. Jiný článek, před dvěma lety, byla zveřejněna i fotografii syna, Ivera mladšího. Milionářské dítě si užívá na Ibize. Opálený, usměvavý, bílé zuby, červené oči v záři blesku fotoaparátu, zpocený po tanci s flaškou šampaňského v jedné ruce a stejně zpocenou blondýnou v druhé. Tři
roky starý článek, finanční zprávy, Iver starší si podával ruku se zástupcem města, zodpovědným za finance na zpečetění koupě městských pozemků za miliardu norských korun.

Šimon slyšel, jak se otevřely dveře. Vedle klávesnice přistál šálek horkého čaje.

“Máš tu tmu,” řekla tiše. Položila mu ruce na ramena. Masírovala ho. Možná se jen bála, že spadne. “Čekám, že miprozradíš i zbytek,” poznamenal Šimon. “Zbytek čeho?”

“Co řekl lékař.”

“Vždyť jsem ti volala. Začínáš být zapomnětlivý, drahý?” Tiše se zasmála a měkké rty mu přiložila na pleš. Podezříval ji, že ho opravdu miluje.

“Říkala jsi, že ti neumí pomoci,” podotkl.

“Ano.”

“Ale?”

“Ale co?”

“Else, vždyť tě znám. Řekl ještě něco.”

Odtáhla se. Na rameni mu nechala jen jednu ruku. Čekal. “Prý to v USA začínají operovat. Budoucí generace mají naději.”

“Budoucí?”

“Standardizují průběh operace. Může to trvat roky. Vsoučasnosti jde o rozsáhlý zákrok a stojí celý majetek.” Šimon se k ní otočil tak prudce, až ustoupila. Chytil ji za ruce. “Vždyť to je fantastická novinka. Kolik?”

“Víc než si může dovolit pár, žijící z podpory a policajtského platu.”

“Else, teď mě poslouchej. Nemáme děti, dům je náš, nepotřebujeme šetřit. Jsme skromní.”

“Přestaň, Šimone. Dobře víš, že nemáme peníze. A důmjsme museli zastavit, abychom splatili naše dluhy.” Šimon polkl. Neřekla celou pravdu, šlo o jeho dluhy. Jako obvykle, ohleduplnost jí bránila připomenout mu, že dodnes splácejí peníze, které prohrál. Vzal její ruce do dlaní.

“Určitě něco vymyslím. Mám přátele, kteří nám mohou půjčit. Věř mi. O kolik peněz jde?”

“Šimone, měl jsi přátele. Už se s nimi nesetkáváme. Vždycky jsem ti říkala, že pokud nebudeš udržovat kontakty, uschnou jako květina.”

Šimon si povzdechl. Pokrčil rameny. “Mám tebe.”Zavrtěla hlavou. “Já ti nestačím, Šimone.”

“Stačíš.”

“Nechci ti stačit.” Předklonila se. Políbila ho na čelo. “Jsem unavená, půjdu si lehnout.”

“Chápu, ale kolik …”

Už zmizela ve dveřích.

Šimon za ní chvíli díval. Pak vypnul počítač a vzal do ruky telefon. Prohlédl si adresář. Staří přátelé. Staří nepřátelé. Někteří užiteční, většina ne. Vybral si jednoho z první kategorie. Nepřítel. Užitečný.

Jak čekal, Fredrika Ansgara jeho telefonát překvapil, ale tvářil se, že se raduje,

a ihned souhlasil se setkáním. Ani se nepokoušel tvrdit, že nemá čas.

Rozloučili se, Šimon zůstal sedět ve tmě a zíral na telefon. Myslel na svůj sen. Na svůj zrak. Dostane jeho zrak. V tu chvíli si uvědomil, co viděl na telefonu. Otisk boty z růžového záhonu.

“Chutnalo mi,” pochválil Johnny kuchaře a utřel si ústa. “Ty nebudeš jíst?”

Chlapec s úsměvem zavrtěl hlavou.

Johnny se rozhlédl kolem sebe. Kavárnu tvořila jen jedna místnost s otevřenou kuchyní, se servírovacím pultem, samoobslužným oddělením a stoly, které byly nyní plně obsazené. Byli zvyklí zavírat dřív, ale protože se kavárna Městské mise pro narkomany na ulici Skippergata malovala, prodloužili jim otevírací hodiny. Proto se mezi ně zamíchali i jiní lidé. Většina z nich se zde již v minulosti alespoň mihla, Johnny poznával jejich tváře.

Napil se kávy. Všiml si, jak po něm ostatní pokukují. Věčná paranoia a pronásledování, hlavy se jim vrtěly na všechny strany jako zvířatům u napajedla na savaně, kde byl každý chvíli kořist a zakrátko dravec. Kromě toho chlapce. Tvářil se docela klidně. Až dosud. Johnny sledoval jeho pohled. Upíral ho na dveře za kuchyní, kterými Martha právě vyšla ze služební místnosti. Oblékla si bundu, očividně už odcházela domů. Johnny viděl, jak se chlapci rozšířily zorničky. Každý narkoman si na lidech všímá zorniček. Fičel i on, byl zhulený, bude nebezpečný? Všímal si, kde má jeho protivník ruce. Ruce kradly, ruce mohly vytáhnout nůž. Ve chvíli ohrožení podvědomě chránily místo, kde dotyčný skrýval drogy nebo peníze. Chlapec si ruku strčil do kapsy, do které si předtím schoval náušnice. Johnny nebyl hloupý. No dobře, byl hloupý, ale ne vždycky. Martha, rozšířeně zorničky, náušnice. Zarachotila stoličk a, chlapec vstal, z ženy nespouštěl zrak.

Johnny zakašlal: “Stigu …”

Už bylo pozdě, chlapec vykročil.

V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel muž, který sem už na první pohled nepatřil. Krátká černá kožená bunda, krátké tmavé vlasy. Široká ramena, pozorný pohled.

Podrážděně odstrčil muže, který mu stál v cestě. Kývl Marthe na pozdrav, ta mu zamávala. Johnny si všiml chlapcovi reakce.

Zastavil se, jako by náhle ztratil vítr z plachet. Muž ve dveřích si nacpal ruku do kapsy kožené bundy a vystrčil loket, aby ho mohla Martha vzít pod paží. A ona to i udělala. Takhle na sebe reagují lidé, kteří jsou už delší dobu spolu. Pak zmizeli ve větrném a najednou chladném večeru.

Chlapec stál jako opařený, jako by potřeboval čas na strávení té informace. Johnny postřehl, že i ostatní ho sledují. Všichni mysleli na totéž.

Chlapec byl kořist.

Johnnyho vzbudil něčí pláč.

Chvíli myslel na přízrak. Na dítě. Snad nakonec přišlo?

Pak pochopil, že slyší zvuky z horní postele. Převalil se na bok. Postel se roztřásla. Pláč se změnil na vzlykot.

Johnny vstal a položil chlapci ruku na rameno. Třáslo se mu jako osika. Rozsvítil lampu na čtení nad chlapcovou hlavou. První, co viděl, byly vyceněné zuby, zakousnuté do polštáře.

“Bolí?” Johnny to spíš konstatoval, než se ptal.

Upřeně na něj civěly oči vpadlé do mrtvolné bledé, zpocené tváře.

“Heroin?” zeptal se Johnny.

Tvář přikývla.

“Pokusím se ti něco sehnat?”

Zavrtění hlavou.

“Víš, že pokud chceš přestat, vybral sis špatný hospic, že?”

Přikývnutí.

“Jak ti tedy pomůžu?”

Chlapec si navlhčil rty bílým jazykem. Něco zašeptal.

“Co?” zamračil se Johnny a naklonil se blíž. Cítil těžký pach hniloby z chlapcových úst. Sotva slova dešifroval. Vstal a přikývl.

“Jak chceš.”

Johnny si lehl a díval se na spodek matrace nad ním. Byl zabalený v igelitu, aby mu neublížili tělesné výměšky obyvatel. Zaposlouchal se do nikdy neutuchajícího ruchu hospice, zvuků věčné honby, rychlých kroků na chodbě, nadávek, hukotu hudby, smíchu, klepání na dveře, zoufalých výkřiků, dohadování se na obchodu. Nic ale nepřehlušilo tichý pláč a chlapcův šepot: “Zastav mě, když budu chtít odejít.”

19. KAPITOLA

“Takže jsi přešel na vyšetřování vražd,” usmál se Fredrik zpod slunečních brýlí. Název značky byl na rámu vyrytý tak drobným písmem, že na jeho přečtení člověk potřebovalŠimonův orlí zrak. Šimon se nevyznal v módě, a proto neocenil jejich exkluzivitu. Vzhledem k Fredrikově elegantní košili, kravatě, manikúře a účesu, předpokládal, že byly drahé. Světlešedý oblek k hnědým botám? možná to právě letí.

“Ano,” přikývl Šimon a přimhouřil oči. Seděl zády k větru a slunci. Sluneční paprsky se odrážely ve skle nověpostavených budov na druhé straně kanálu. Šimon ho zval, tak Fredrik navrhl japonskou restauraci na exkluzivním poloostrově Tjuvholmen. Jeho norské jméno Kopec zlodějů siŠimon dával do souvislosti s finančními společnostmi, které zde sídlili. Patřila mezi ně i Fredrikova firma. “Ty se zase staráš o peníze lidí, kteří jsou tak bohatí, že už v principu ztratili zájem vědět, co se s nimi děje?”

Fredrik se zasmál. “Něco takového.”

Číšník každému přinesl malý talířek s něčím, co připomínalo mikroskopickou medúzu. Šimon by i uvěřil, že to je mikroskopická medúza. Tady na Tjuvholmene vnímali tradiční suši podobně jako horní střední třída přistupovala k pizze. Běžné jídlo pro lidi bez nápadu.

“Chybí ti občas Ekokrim?” zeptal se Šimon a napil se vody. Prý z ledovce u norského města Voss, lahvovaná, vyvezená do USA a zpětně dovezená do Norska. Zbavená všech minerálů, které lidské tělo potřebuje a získává je zdarma ze stejně čisté a chutné vody z kohoutku. Šedesát korun zaláhev. Šimon už dávno přestal rozumět tržním mechanismům. I psychologii a mocenským hrám. Fredrik ale ne. On chápal a hrál jejich hru. Šimon ho podezříval, že to dělal vždycky. Byl jako Kari, příliš vzdělaný, příliš ambiciózní a příliš dobře si uvědomoval vlastní prospěch, aby ho udrželi v Ekokrimu.

“Občas mi chybí kolegové a napětí,” zalhal Fredrik. “Ne ta zdlouhavá byrokracie. Nebyl to důvod i tvého odchodu?”

Příliš rychle se napil, aby Šimon neměl čas zjistit z jeho výrazu, jestli opravdu neví, nebo se jen tak tváří. Přece se to stalo krátce poté, co Fredrik oznámil, že odchází k soupeřům. Fredrik dokonce patřil do týmu, který na případu pracoval. Kdoví, možná se už nesetkával s nikým z policie.

“Něco takového,” přikývl Šimon.

“Na vraždách jdete zřejmě rychleji na věc,” uvažoval Fredrik a diskrétně zkontroloval čas.

“Apropo, na věc,” navázal Šimon. “Oslovil jsem tě, protože si potřebuji půjčit peníze. Pro manželku, musí jít na operaci očí. Ještě si pamatuješ Else?”

Fredrik žvýkal medúzu. Zvuk, který vydal, mohl znamenat ano i ne.

Šimon počkal, dokud dožvýká.

“Lituji, Šimone. Peníze našich klientů zásadně investujeme pouze do vlastního kapitálu a státních obligací. Nikdy je nepůjčujeme soukromým osobám.”

“Vždyť vím. Ptám se tě, protože nemám co zastavit, abych šel standardní cestou.”

Fredrik si opatrně utřel koutky úst a položil ubrousek na talířek. “Mrzí mě, že ti nemohu pomoci. Operace očí? To zní vážně.”

Přišel číšník, vzal Fredrikův talíř, a když zjistil, že Šimon se svého jídla ani nedotkl, tázavě se na něj podíval. Šimon mu naznačil, že ho může vzít.

“Nechutnalo ti?” zeptal se Fredrik a vyžádal si účet slovy, které si půjčil z japonštiny.

“Nevím. Jsem celkově skeptický vůči živočichům bez páteře. Jsou příliš slizké, chápeš? Nerad mrhám jídlem, ale tohle zvíře vypadalo, jako by ještě žilo. Ať si ještě v klidu poleží a relaxuje v akváriu.”

Fredrikův smích zněl zbytečně srdečně. Možná se mu ulevilo, že se tím skončila předchozí část rozhovoru. Vzal účet přímo z rukou číšníkovi.

“Dovol mi …” začal Šimon, ale Fredrik už vložil kreditku do číšníkova mobilního terminálu a vyťukával kód.

“Fajn, že jsme se viděli. Škoda, že ti nemohu pomoci,”uzavřel Fredrik. Číšník odešel a Šimon už tušil, že tlak na opěradlo Fredrikovi židle polevil.

“Četl jsi včera o té vraždě Iversenové?”

“Ano, hrozné!” Fredrik zavrtěl hlavou, sundal si sluneční brýle a mnul si tvář. “Iver Iversen patří mezi naše zákazníky. Je to velká tragédie.”

“Věru, věnoval jsi mu svůj čas, ještě když jsi dělal v Ekokrimu.”

“Prosím?”

“Chci říct, že už tehdy byl podezřelý. Škoda, že všichni vzdělaní lidé v Ekokrimu skončili. Kdybyste zůstali v týmu, možná by se nám podařilo dotáhnout případ do konce. Trh s nemovitostmi potřebuje očistu. Pamatuješ si, jak jsme se v tom shodovali?”

Fredrik si opět nasadil brýle. “Šimone, když si dáš tak vysoký cíl, vždy riskuješ, že prohraješ. Jako v kasinu.”

Šimon přikývl. Takže Fredrik věděl.

“Apropo, kasino” zvedl zrak. “Byl jsem jen přihlouplý policista bez ekonomického vzdělání, ale když jsem kontroloval Iversenovi účty, nikdy jsem nechápal, jak mohla jeho společnost přežít. Nákup a prodej nemovitostí mu šel mizerně, až nezvykle často přicházel o hodně peněz.”

“Věru. O to lepší byli jeho lidé ve správě budov.”

“Bůh žehnej takovým ztrátám. Postarali se o to, že Iversenovi za poslední léta téměř neplatili daně.”

“Šimone, připadáš mi, jako by ses vrátil do Ekokrimu.”

“Moje heslo mi ještě umožňuje přístup ke starým souborům. Včerejší večer jsem strávil u počítače.”

“Fajn. Není na tom nic nezákonného, taková jsou pravidla hry.”

“Věru,” přikývl Šimon, opřel si bradu o dlaň a zadíval se na modrou oblohu. “Víš to nejlíp, vždyť tys ho kontroloval. Možná ji zavraždil nějaký zatrpklý výběrčí daní.”

“Prosím?”

Šimon se krátce zasmál a vstal. “Hloupé řeči senilního dědy. Děkuji za oběd.”

“Šimone?”

“Ano?”

“Nechci ti dávat falešnou naději, ale zeptám se pár lidí, jestli ti nemůžeme pomoct.”

“Vážím si toho,” odpověděl Šimon a zapnul si sako. “Měj se fajn.” Ani se nepotřeboval ohlédnout, aby věděl, že za ním Fredrik zamyšleně hledí.

Lars Gilberg odložil noviny, které našel v koši před večerkou. Poslouží mu v noci jako polštář. Na několika stranách rozebírali vraždu té zazobané paničky. Když by dávka otrávené drogy zabila nějakého chudáka, ani by se o tom nezmínili. Mladý chlapík z Kriposu Bjornstad prohlásil, že na tento případ nasadí všechny policejní zdroje. Prosím? Co tak nejdřív pochytat masové vrahy, kteří dole u řeky míchali do zboží arsenik a jed na krysy? Gilberg přimhouřil oči, aby lépe viděl v šeru. Blížící se postava měla na hlavě kapuci a vypadala jako jeden z běžců, kteří chodili trénovat na cestičky k řece. Všiml si Gilberga, zpomalil a Gilberg pochopil, že je buď fízl, nebo nějaký narkoman, který hledá Speed. Teprve když si pod mostem sňal kapuci, odhalil chlapeckou tvář. Byl zadýchaný a zpocený.

Gilberg vstal z lůžka. Chlapcův příchod ho potěšil. “Ahoj. Dával jsem ti tady na to pozor.” Kývl ke keřům.

Chlapec poděkoval, dřepl si a změřil si puls. “Chci tě ještě o něco poprosit.”

“Jasná věc. Jsem ti k službám.”

“Děkuji. Který dealer tu prodává Superboy?”

Lars Gilberg zavřel oči. Sakra. “Chlapče, to ne. Nezkoušej Superboy.”

“Proč ne?”

“Jen za tohle léto vyjmenuju z voleje tři lidi, kteří na něj zemřeli.”

“Kdo má nejčistší zboží?”

“Nevím, jestli je čistý. Já na tom nefičím. Nemáš na výběr, protože v celém Oslu to svinstvo prodává jediná parta. Pokaždé pracují dva. Jeden drží zboží, druhý bere peníze. Stávají pod mostem Nybrua.”

“Jak vypadají?”

“Jak kdy. Pokladník bývá většinou silný, poďobaný, s krátkou ofinou. To je sám šéf, prachy si nejraději hlídá sám. Je to podezřívavý hajzlík, nevěří svým dealerům.”

“Silný a poďobaný?”

“Snadněji ho poznáš podle víček. Visí mu přes oko, vypadá, jako by se právě probudil. Chápeš?”

“Mluvíš o Kallem?”

“Ty ho znáš?”

Chlapec pomalu přikývl.

“Víš, jak přišel k těm víčkům?”

“Víš kdy prodávají?” neposlouchal ho chlapec. “Bývají tam od čtyř do devíti. Vím to, protože první zákazníci se přešourají kolem mě asi půlhodinu předtím. Poslední spěchají s vyplazeným jazykem krátce před devátou. Tak se děsí, že to nestihnou, že jejich hrůza osvětluje i tento asfalt.”

Chlapec si opět přehodil přes hlavu kapuci. “Děkuji, kamaráde.”

“Lars. Jmenuju se Lars.”

“Děkuji, Larsi. Potřebuješ něco? Peníze?”

Lars stále potřeboval peníze. Zavrtěl hlavou. “Jak se jmenuješ?”

Chlapec pokrčil rameny na znamení toho, že mu Lars může říkat, jak chce. Pak se rozběhl.

Vyšel po schodech, obešel Marthu, která seděla na recepci, a hodlal pokračovat do svého pokoje.

“Stigu!” zakřičela.

Zastavil o chvíli později, než měl. Samozřejmě, že to mohlo souviset s jeho obecně zpomalenými reakcemi. Nebo se nejmenuje Stig. Byl zpocený, jako by utíkal. Věřila, že ho nikdo nehonil.

“Něco pro tebe mám,” usmála se. “Počkej.”

Vzala krabici, řekla Marii, že je hned zpátky, a vyběhla za ním. Lehce se mu dotkla lokte. “Pojď, půjdeme do tvého pokoje.”

V místnosti je čekal neobvyklý pohled. Závěsy byly roztažené, pokoj se koupal ve slunečním světle. Johnny tam nebyl, přes pootevřené okno proudil do místnosti svěží vzduch. Město jim přikázalo namontovat na všechna okna zámky, aby se nedaly otevírat dokořán. Z oken hospice, útulku tak na chodce přestaly létat těžké předměty – rádia, reproduktory, věže a občas i televizor. Obecně zde vládla vysoká spotřeba elektroniky, ale největší rozruch vyvolal organický materiál. S rozšířenou sociopatií mezi obyvateli útulku bylo běžné, že někdo odmítal používat společné toalety. Proto někteří členové osazenstva mohli mít v pokoji vědro, které pravidelně – a bohužel občas nepravidelně – vyprazdňovali. Jeden z obyvatel položil kbelík na parapet, aby se v pootevřeném okně větral alespoň ten nejhorší smrad. Jednou jeden ze zaměstnanců otevřel dveře pokoje a průvan se opřel do kbelíku. Dole předělávali novou c
ukrárnu a osud chtěl, aby malíř právě v té chvíli lezl na žebřík pod oknem. Fyzicky zůstal bez trvalých následků, ale Martha, která dorazila na místo činu jako první a pomáhala šokovanému řemeslníkovi, věděla, že zážitek mu zanechá jizvu na duši.

“Sedni si,” vyzvala ho a ukázala na volnou židli. “A vyzuj se.”

Poslechl. Otevřela krabici.

“Nechtěla jsem, aby to ostatní viděli,” řekla potichu a vytáhla černé boty z měkké kůže.

“Jsou po mém otci,” prozradila mu. “Podle mě máš podobnou velikost.”

Podala mu je.

Tvářil se tak překvapeně, až se začervenala.

“Nemůžeš přece chodit na pracovní pohovory v teniskách,” dodala rychle.

Když se obouval, rozhlédla se po pokoji. Zdálo se jí to? Opravdu tu voní saponát? Vždyť uklízečka tu dnes nebyla. Popošla k fotografii na stěně.

“Kdo to je?”

“Otec,” odpověděl.

“Tvůj otec? Policista?”

“Ano. Hotovo.”

Obrátila se k němu. Stál a přešlapoval z nohy na nohu.

“Co říkáš?”

“Sedí jako ulité,” usmál se. “Moc děkuji, Martho.”

Při vyslovení jejího jména sebou trhla. Nebylo to nic výjimečného, obyvatelé útulku po celou dobu oslovovali zaměstnance křestním jménem. Jejich příjmení, soukromé adresy a jména příbuzných byly tajné. Přece jen byli dennodenně svědky obchodu s drogami. Zaskočil ji způsob, jakým vyslovil její jméno. Bylo to jako dotek. Opatrný, nevinný dotek. Proto si uvědomila, že se nehodí, aby s ním byla v pokoji sama. Ještě cestou z recepce nepochybovala, že tu najde Johnnyho, kterého přinutily vstát z postele jen drogy, potřeba nebo jídlo. V tomto pořadí. Nepohnula se z místa.

“O jakou práci se ucházíš?” slyšela, jak se jí zlehka třese hlas.

“Něco v soudnictví,” odpověděl vážně. Roztomilé. Jako když si dítě hraje na dospělého.

“Něco podobného, jako dělal tvůj otec.”

“Ne, policista pracuje pro výkonnou moc. Já chci být členem soudní moci.”

Usmála se. Byl docela jiný. Možná proto ji zaujal, lišil se od všech chlapců, které znala. Například byl téměř protikladem Anderse, který chtěl mít všechno neustále pod kontrolou. Tento chlapec byl otevřený a zranitelný. Anders nedůvěřoval a odmítal lidi, které neznal. Stig působil dobromyslně, mile a

téměř naivně. “Musím jít,” řekla tiše. “Ano,” přikývl a opřel se o stěnu. Rozepnul si zip na

mikině. Zpocené tričko se mu lepilo na tělo. Chtěl něco říct, ale v té chvíli jí zapraskalo ve vysílačce. Přiložila si ji k uchu. Měla návštěvu. “Co jsi chtěl říct?” zeptala se, když ukončila hovor. “Počká to,” usmál se chlapec. Opět ten starší policista. Čekal ji na recepci. “Pustili mě dovnitř,” řekl omluvně. Martha se zadívala vyčítavě na Marii, která jen rozhodila

ruce, jako by chtěla říct: A co má být? “Máte místnost, kde bychom se mohli …?” Martha ho zavedla do místnosti, ale nenabídla mu kávu. “Vidíte, co je tohle?” zeptal se a podstrčil jí svůj telefon. “Fotografie hlíny?” “Otisk boty. Možná vám to hodně nenapoví, ale dlouho

jsem uvažoval, čím mi je ten otisk tak povědomý. Vzpomněl jsem si, že jsem ho už viděl na mnoha místech činu. V případech, kde nacházíme mrtvé lidi. Většinou jde o stopy ve sněhu v nákladním přístavu, o drogové doupě, tmavý dvůr, německý bunkr, který funguje jako shooting gallery. Zkrátka … “

“Zkrátka místa, kde se pohybují ty typy lidí, jací bývají i u nás,” doplnila Martha.

“Přesně tak. Smrt si většinou dotyčný zapříčinil sám. Otisk boty se opakuje. Modré tenisky norské armády se díky Armádě spásy a Městské misi staly nejpoužívanější obuví narkomanů a bezdomovců. Proto je nelze použít jako stopu.

Nosí je na nohou příliš problémových lidí.”

“Co tu tedy chcete, inspektore Kéfasi?”

“Boty se přestaly vyrábět a ty nošené jsou stále opotřebovanější. Když se pozorně zadíváte na fotografii, všimnete si, že otisk má výraznou stopu – jako na nových botách. Ověřoval jsem si to v Armádě spásy. Poslední zásilku vám prý doručili v březnu tohoto roku. Moje jednoduchá otázka zní: Dala jste v průběhu jara někomu takové boty? Velikost třiačtyřicet?”

“Odpověď zní: samozřejmě.”

“Komu …”

“Mnoha.”

“Velikost …”

“Velikost třiačtyřicet je nejběžnější mužské číslo v naší části světa a narkomani nejsou výjimka. Více vám nemohu nebo nechci říct.” Martha se na něj dívala se zaťatými rty.

Policista si povzdechl. “Respektuji vaši solidaritu s obyvateli hospice. V tomto případě nemluvíme o pár gramech Speedu ale o vraždě. Tenhle otisk jsem našel na místě, kde včera zastřelili ženu. Agnes Iversenovou.”

“Iversenovou?” Martha opět cítila, jak se jí roztřásl hlas. Zvláštní. Psycholog, který jí diagnostikoval Compassion fatigue, ji upozorňoval, aby si všímala příznaků stresu.

Inspektor Kéfas sklonil hlavu stranou. “Opravdu, Iversenovou. Dost se o tom psalo. Byla zastřelena na schodech vlastního domu.”

“Vzpomínám si. Četla jsem titulky. Nesleduji taková témata, máme tu dost smutku i v běžném životě. Jistě chápete.”

“Chápu. Jde o Agnes Iversenovou. Čtyřicet devět let. V minulosti pracovala na významných postech, v posledních letech se už jen starala o domácnost. Vdaná, dvacetiletý syn. Předsedkyně místního dobročinného spolku. Významně finančně podporovala Norský turistický svaz. Jinými slovy, můžeme ji charakterizovat jako oporu společnosti.”

Martha si odkašlala. “Odkud víte, že právě tento otisk patří pachateli?”

“Nevíme to. Našel jsem částečný otisk ve skvrně krve v ložnici a zdá se, že se shoduje s tímto.”

Martha se rozkašlala. Asi by opravdu měla jít k lékaři. “A co kdybych si pamatovala jména všech, kteří dostali tuto velikost? Jak byste zjistili, která bota byla na místě činu?”

“Není jisté, že by se nám to podařilo, ale zdá se, že vrah šlápl do kaluže krve a krev se mu vsákla do podrážky. Jestli se stihla srazit, možná ještě najdeme její zbytky v zářezech.”

“Chápu,” přikývla Martha.

Inspektor Kéfas čekal.

Vstala. “Obávám se, že vám nebudu umět pomoci. Samozřejmě, že se zeptám

i ostatních zaměstnanců, zda si nepamatují někoho s takovou velikostí.”

Policista ještě chvíli seděl, jako by jí chtěl poskytnout prostor rozmyslet si to a něco mu říct. Nakonec vstal a podal jí vizitku.

“Děkuji. Hodně si toho vážím. Můžete mi volat ve dne i v noci.”

Policista odešel, Martha zůstala sedět v zasedačce. Kousala si spodní ret.

Nelhala. Čtyřicettrojka byla opravdu nejběžnější velikost.

“Zavřeno,” konstatoval Kalle. Bylo devět hodin a slunce právě zapadlo za střechy domů na břehu řeky. Přijal poslední stokorunové bankovky a nacpal si je do opasku, který měl omotaný kolem pasu. Slyšel, že v Petrohradě byly loupeže pokladníků tak běžné, že mafie jim ocelové opasky svařovala kolem břicha. Opasek měl tenoučkou spáru, kterou do něj cpali peníze, a zámek na kód, který znal jen člověk, který se neúčastnil prodeje. Nemělo ani smysl mučit pokladníka, aby prozradil kód. Nikoho nezlákala ani vidina krádeže opasku. Pokladník musel spát, jíst, srát a souložit s páskem na těle, ale Kalle i tak zvažoval, jestli by to nebylo lepší. Už ho nesmírně otravovalo třást se strachem každý večer, který trávil venku.

“Prosím!” Byla to jedna ze seschlých narkomanek, kost a kůže, kůži měla nataženou na lebce jako oběti holocaustu.

“Zítra,” odsekl Kalle a vykročil.

“Musím!”

“Prodalo se,” zalhal a naznačil Pelvisovi, že odcházejí.

Rozplakala se. Kalle necítil soucit. Potřeboval je naučit, že obchod zavírá přesně a nemá smysl přijít dvě minuty po deváté. Samozřejmě, mohl tu zůstat ještě deset minut, ba i patnáct a prodávat těm, kteří nestihli dost rychle sehnat prachy. Z dlouhodobého hlediska ale člověku záleží na kvalitě života, ke kterému přispívá poznání, kdy je čas odejít domů. I tak nepřišel o peníze, držel si monopol na Superboy, a když zítra otevřou, žena poslušně přijde.

Chytila ho za ruku, Kalle ji odstrčil. Zavrávorala a klesla na kolena.

“Super den,” spokojeně konstatoval Pelvis. Rychlým krokem procházeli podél řeky. “Kolik podle tebe?”

Kolik podle tebe? Ti idioti si neuměli vynásobit počet sáčků cenou. Najít kvalitní lidi v téhle branži nebylo snadné.

Vycházeli na most. Obrátil se, aby zkontroloval, jestli je někdo nesleduje. Podvědomá reakce byla výsledkem draze získané zkušenosti dealera s přílišnou hotovostí, oběti loupeže, která se nikdy neobrátí na policii. Draze získaná zkušenost z klidného letního dne u řeky, kdy neudržel oči otevřené a usnul na lavičce s Nestorových heroinem v hodnotě tři sta tisíc korun. Když se probudil, drogy byly samozřejmě pryč. Nestor ho oslovil hned druhý den a vysvětlil mu, že vrchnost se rozhodla dát mu na výběr. Oba palce – jako trest za nešikovnost. Nebo obě víčka za to, že usnul. Kalle si vybral víčka. Dva chlapi v oblecích, jeden tmavý, druhý, světlý ho drželi, Nestor mu chytil víčka a uřízl mu je svým ošklivým křivým arabským nožem. Potom mu podle pokynů šéfa dal peníze na taxík do nemocnice.

Chirurgové mu vysvětlili, že k tomu, aby mu přišili nová víčka, potřebují kůži z jiné části těla a má štěstí, že není obřezaný žid. Předkožka se totiž svými vlastnostmi alespoň trochu podobá kůži očního víčka. Operace se v rámci možností povedla a Kalle všechny otázky odbude tím, že o víčka přišel při zacházení se sírou a kůži mu vzali ze stehna. Ze stehna jiného chlapa, dodal, když se ho na to ptala žena v posteli a chtěla vidět jizvu. Často musel lhát, že je navíc čtvrtinový žid. Dlouho upřímně věřil, že se mu podařilo tajemství udržet, dokud ho v baru neoslovil chlap, který nastoupil na jeho místo u Nestora, a nezeptal se ho, jestli mu oči nesmrdí semenem, když si je ráno promne. Vysloužil si tím hlasitý smích svých kumpánů. Kalle rozbil o barový pult pivní láhev a vrazil ji chlapovi do ksichtu. Ohnal se ještě jednou a pak ho mlátil tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že chlap si už nikd y oči mnout nebude.

Druhý den Kalleho navštívil Nestor, aby mu oznámil, že vrchnost dostala zprávu a nabízí Kallemu jeho starou pozici. Kromě toho, že se právě uvolnila, rozhodla i jeho průbojnost. Od toho dne už nezavíral oči, dokud si nebyl stoprocentně jistý, že má všechno pod kontrolou. Teď viděl jen žebrající ženu v

trávě a osamělého běžce v mikině.

“Dvě stě litrů?” hádal Pelvis.

Idiot.

Po patnácti minutách chůze východním Oslem a pochybnými, charakter upevňujícími uličkami čtvrtě Gamlebyen, odbočili do otevřené brány opuštěné fabriky. Vyúčtování nepotrvá déle než hodinu. Kromě nich přijde jen Enok a Syff, kteří prodávali Speed na ulici Tollbugata. Pak budou míchat a balit nové sáčky na zítra. Konečně se vrátí k Vere. V nedávné době byla vzpurná, kvůli výletu do Barcelony, který jí slíbil, a nebylo z něj nic, protože na jaře měl plné ruce práce s dealovaním. Proto jí slíbil cestu v srpnu do Los Angeles. Pro nějaké staré soudní rozhodnutí mu Američané zamítly žádost o vstup do země. Stále naléhavěji si uvědomoval, že výsadou žen jako je Vera není božská trpělivost. Mohly si totiž vybírat. Musel ji pořádně obdělávat v posteli a slibovat hory a doly před jejíma mandlovýma chamtivýma očima. To stálo energii i čas. Navíc i peníze, a tak musel dřít jako šílený. Prokletý z ačarovaný kruh.

Prošli dvorem, kde ve štěrku s olejovými skvrnami vyrůstala vysoká tráva. Parkovaly zde dva kamiony bez kol. Vyskočili na rampu před červenou cihlovou budovou. Kalle naťukal čtyřmístný kód, vrátný zapípal a dveře se otevřely. Ozval se hukot bicích a basy. Město přebudovalo přízemí dvoupatrové fabriky na zkušební prostor pro mladé kapely. Kalleho parta si téměř zdarma pronajímala prostor na patře pod pláštíkem managementu a přípravy koncertních turné. Doteď nezařídili jediný koncert, ale každý věděl, že kultura prožívá těžké období. Prošli chodbou k výtahu a brána se za nimi pomalu zavřela. Kalle měl pocit, že na chvíli zaslechl kroky

běžce na štěrku ve dvoře.

“Tři sta?” hádal Pelvis.

Kalle zavrtěl hlavou a přivolal výtah.

Knut Schroder položil kytaru na zesilovač.

“Jdu si zapálit,” rozhodl se a vykročil ke dveřím.

Věděl, že ostatní členové kapely si vyměňují zoufalé pohledy. Zase kouřit? Za tři dny je čekal koncert a bylo jim jasné, že musejí cvičit jako blázni, jestliže se nemají dokonale ztrapnit. Hloupí zoufalci – ani nekouří, sotva si dají pivo a nikdy neviděli joint, ne že by ho snad kouřili. Jak z toho měl vzniknout rock?

Zavřel za sebou dveře. Slyšel, že začali hrát bez něj. Znělo to dobře, ale dokonale bez duše. On jim dával duši. S úšklebkem prošel kolem výtahu a prázdných místností v přízemí. Přesně jako nejlepší pasáž dévedéčka Hell Freezes Over, kde Knutova tajná láska Eagles nacvičovali s Burbank Philharmonic Orchestra. V hlubokém soustředění hráli podle not In A New York Minute. Don Henley se v tu chvíli otočil do kamery, vysekl grimasu a zašeptal: “… ale nemají duši …”

Knut prošel kolem místnosti, kde se kvůli zničenému zámku a vylomeným pantům nikdy nezavírali dveře. Zastavil se.

V místnosti stál zády k němu muž. Kdysi tu měli vloupání na denním pořádku, narkomani chodili krást hudební nástroje, které se daly snadno zpeněžit. Na patro se nastěhovala firma, která osadila a zaplatila nové solidní dveře se zámkem na kód, a situace se zlepšila.

“Haló!” zakřičel Knut.

Chlap se otočil. Těžko říct, kdo to byl. Běžec? Ne. Měl sice mikinu a běžecké kalhoty, ale na nohou černé elegantní boty. Takhle divně se oblékali jen narkomani. Knut se nebál, proč by měl? Byl vysoký jako Joe Ramone a měl frajerskou koženou bundu. “Co tady děláte?” Chlap se usmál. Takže není rocker. “Dělám tady trochu pořádek.”

Znělo to docela logicky. Tohle byl v městských zkušebnách běžný jev, kradlo se zde jedna radost a nikdo nenesl odpovědnost. Okno zakrývaly zvuk izolující desky, jinak tu zůstal jen zničený buben, na který někdo gotickým písmem namaloval The Young Hopeless. Na zemi mezi nedopalky, přetrženými strunami kytar, paličkami od bicích a kotouči lepicí pásky stál stolní ventilátor, kterým se zřejmě v minulosti chladil bubeník. Ležel tam i dlouhý kabel, který Knut už samozřejmě kontroloval, ale byl nepoužitelný. Na nic. Kabely byly nespolehlivé spotřební zboží a budoucnost bude bezdrátová. Máma mu už slíbila bezdrátový zesilovač na kytaru. Stačilo, aby přestal kouřit. Pomohlo mu to napsat píseň She Sure Drives Hard Bargain. “Pracujete na městě i takhle pozdě?” zeptal se. “Rozhodli jsme se znovu začít cvičit.”

“Kdo my?”

“The Young Hopeless.”

“Tys byl jejich členem?”

“Kdysi jsem tam hrál na bicí. Zdálo se mi, že jsem viděl vcházet další dva kluky, ale zmizeli mi ve výtahu.”

“To ne. Ti dva dělají něco v managementu, zajišťují turné kapelám.”

“Opravdu? Mohl bych je využít.”

“Podle mě nepřijímají nové klienty. I my jsme je žádali, poslali nás do prdele,”

ušklíbl se Knut, vyndal ze škatulky cigaretu a strčil si ji mezi rty. Možná kluk kouří a zapálí si s ním. Hodí řeč o hudbě. Nebo o hulení.

“Půjdu to i tak zkusit,” rozhodl se bubeník.

Kluk vypadal spíš jako zpěvák než bubeník. Knut si uvědomil, že ve firmě na patře má naději. Vyzařovalo z něj jisté charisma. Jestli mu otevřou dveře, možná se podaří vklouznout dovnitř i jemu.

“Půjdu s tebou. Ukážu ti, kde sedí.”

Kluk jako by zaváhal. Vzápětí přikývl. “Děkuji.” Velký nákladní výtah jel tak pomalu, že mu Knut stihl vysvětlit, proč je zesilovač Mesa Boogie tak mimo, že je nakonec opět hodný rocku.

Vystoupili z výtahu, Knut odbočil doleva a kývl na modré plechové dveře, jediné na patře. Kluk zaklepal. Po pár sekundách se otevřelo okénko ve výšce hlavy a objevili se v něm krví podlité oči. Tak jako minule.

“Co je?”

Kluk se naklonil k okénku. Určitě chtěl vidět, co se skrývá za zády muže.

“Bylo by možné zařídit nám koncerty pro kapelu The Young Hopeless? Patříme mezi skupiny, které cvičí v přízemí.”

“Pal do prdele a už se tu neukazuj. Chápeš to!”

Chlapec se ani nepohnul. Knut viděl, jak se muž nervózně ohlíží.

“Jsme docela dobří. Líbí se vám Depeche Mode?” Zpoza mužových zad se ozval hrubý hlas: “Kdo je to, Pelvisi?”

“Nějaká kapela.”

“Pošli je někam! A pojď mi pomoct. V jedenáct musím být doma.”

“Kluci, slyšeli jste šéfa.”

Okénko se zabouchlo.

Knut se vrátil zpět k výtahu a stiskl knoflík. Dveře se s nevolí otevřely. Nastoupil. Kluk zůstal u dveří a studoval zrcadlo, co ti chlapi pověsili na zeď napravo od výtahu. Odrážely se v něm jejich plechové dveře. Pánbůh ví, co je k tomu vedlo. Jasně, že tohle nebyla nejlepší čtvrť ve městě, ale museli být pořádně paranoidní. Možná tam skladovali koncertní odměny v hotovosti. Někde četl, že velké norské kapely dostávaly i půl milionu. Musí jen dál cvičit. Potřebuje ten zesilovač. A novou kapelu, co by měla duši. Neuvažoval podobně i ten kluk? Konečně nastoupil do výtahu a přidržel ruku u senzorů, aby se dveře nezavřely. Odtáhl ruku a zkoumal neon na stropě výtahu. Tak ne. Už zažil v kapelách dost idiotů.

Odešel si zapálit a kluk se vrátil do své místnosti, aby douklízel.

Sedl si na přívěs kamionu. Kluk vyšel na dvůr.

“Zdá se, že mají zpoždění, nemohu jim zavolat. Mám vybitý telefon. “Podstrčil mu mobil, který vypadal úplně nově. “Skočím si koupit cigarety.”

“Zapal si ode mě,” nabídl mu Knut. “Jaké máš bicí? Počkej, budu hádat. Vypadáš jako stará škola. Ludwig?” Kluk se usmál. “Děkuji. Je to od tebe milé. Kouřím jen Malboro.”

Knut pokrčil rameny. Respektoval rozhodnutí lidí pro jednu značku – v otázce bicích i cigaret. Malboro? Nebylo to stejné, jako když člověk tvrdil, že jezdí výhradně toyotou?

“Peace, man,” ušklíbl se Knut. “Uvidíme se.”

“Děkuji za pomoc.”

Viděl, jak kluk vykročil po dvoře, pak se otočil a vrátil se.

“Uvědomil jsem si, že mám kód do dveří v telefonu,” zatvářil se zahanbeně.

“A máš ho vybitý. 666S. Vymyslel jsem ho já. Víš, podle čeho?”

Kluk přikývl. “Policejní kód v Arizoně k označení sebevraždy.”

Knut překvapeně zamrkal. “Opravdu?”

“Jasně. S jako suicide. Naučil mě to táta.”

Knut sledoval kluka, jak vychází branou do světlého letního večera. V závanu větru se vysoká tráva u plotu kolébala jako diváci při nějaké slizké baladě. Suicide. Sakra to znělo mnohem víc cool než 666 satan!

Pelle zkontroloval zpětné zrcátko a mnul si bolavou nohu. Všechno bylo špatné. Výdělek, nálada i adresa, kterou mu právě nadiktoval zákazník. Útulek Illa. Zatím se nepohnuli z Pelleho stanoviště v Gamlebyene.

“Myslíte ten hospic?” ujistil se Pelle.

“Ano. Tedy, jmenuje se to … ano, hospic.”

“Vozím tam zákazníky, jen pokud zaplatí předem. Omlouvám se, ale mám špatné zkušenosti.”

“Samozřejmě, neuvědomil jsem si to.”

Pelle sledoval, jak se zákazník, lépe řečeno, potenciální zákazník hrabe v kapsách. Pelle seděl v taxíku už třináct hodin, ještě mu zbývalo několik dalších, než se vrátí domů na ulici Schweigaards gate, zaparkuje, vyštrachá se po schodech pomocí skládacích berlí, které skrýval pod sedadlem, padne do postele a usne. V naději, že se mu nebude nic zdát. Tedy zdát … Záviselo to na snech. Zažíval ve snech nebe i peklo, nikdy nedokázal odhadnout, co ho čeká. Zákazník mu podal padesátikorunovou bankovku a hrst mincí. “Tohle není ani stovka, to nestačí.”

“Sto korun nestačí?” zeptal se ho již ne zcela potenciální zákazník se zdánlivě upřímným překvapením ve tváři.

“Už dlouho jste nejel taxíkem?”

“Asi to bude tím. Víc nemám. Odvezete mě alespoň tam,

kam to vyjde?”

“Samozřejmě,” přikývl Pelle a dal si peníze do kapsy. Kluk nevypadal jako někdo, kdo si řekne o účet. Dupl na plyn.

Martha byla v pokoji číslo třistadvacettři sama.

Čekala na recepci. Nejdřív vyšel z pokoje Stig, po něm Johnny. Stig měl obuté černé boty, které mu dala.

Podle pravidel nesměla vykonávat prohlídku pokoje bez upozornění a souhlasu bydlících, pokud neexistovalo podezření z držení zbraní. V pravidlech se psalo, že v tom případě museli být prohlídce přítomni dva zaměstnanci. Za běžných okolností. Co když tohle nebyly běžné okolnosti? Martha se zadívala na komodu. A na skříň.

Začala komodou.

Našla v ní šaty. Jen Johnnyho šaty, znala Stigovo oblečení.

Otevřela dveře skříně.

Spodní prádlo, které dala Stigovi, leželo vzorně poskládané na poličce. Plášť visel na věšáku. Na poličku nad ním si odložil červenou sportovní tašku, se kterou přišel. Natáhla se pro ní, vtom jí zrak padl na modré tenisky. Sklonila se a zvedla je. Zadržela dech. Sražená krev. Obrátila je.

Vydechla a cítila, jak se jí radostí rozbušilo srdce.

Podrážky byly dokonale čisté. Ani jediný flek.

“Co tady děláš?”

Martha se prudce otočila. Zalila ji hrůza. Chytila se za srdce. “Andersi!”

Zasmála se: “Bože, jak jsi mě vylekal.”

“Čekal jsem na tebe dole,” mračil se s rukama v kapsách krátké kožené bundy. “Už bude půl desáté.”

“Promiň, docela jsem zapomněla. Dostali jsme informaci, že jeden z našich nájemců skrývá v pokoji zbraň. Je naše povinnost zkontrolovat to.” Martha byla tak rozrušená, že lež přišla zcela přirozeně.

“Povinnost?” ušklíbl se Anders. “Možná je čas začít přemýšlet nad jinými povinnostmi. Lidé většinou při slově povinnost myslí na rodinu a domov a ne na práci v takovýhle doupatech.”

Martha si povzdechla. “Andersi, nezačínej zase.”

Viděla, že se nehodlá vzdát. Na to, aby se rozčílil, mu stačilo pár vteřin: “Stále platí mámina nabídka na místo v její galerii. A já ji v tom podporuji. Tvému osobnostnímu vývoji by opravdu prospělo, kdyby jsi se pohybovala v inspirativnějším prostředí, než je tohle smetiště.”

“Andersi!” Martha zvýšila hlas. Cítila, že je příliš unavená. Neovládala se. Přistoupila k němu a objala ho. “Nemáš právo nazývat jejich život smetištěm. Už jsem ti několikrát řekla, že máma a její klienti mě nepotřebují.”

Anders jí vyklouzl z objetí. “Tito lidé nepotřebují tebe, ale to, aby je společnost přestala rozmazlovat. Narkomani jsou svatá kráva Norského království.”

“Nedokážu o tom diskutovat. Nemusíš na mě čekat, přijedu domů taxíkem, jen co tady skončím.”

Anders si zkřížil ruce na prsou a opřel se o zárubeň. “Martho, o čem dokážeš diskutovat? Pokoušel jsem se tě přesvědčit, aby jsi vybrala datum … “

“Teď ne.”

“Ano, teď! Máma plánuje léto a … “

“Říkám, že teď ne.” Pokusila se ho vytlačit, ale nepohnul se z místa. Stál rozkročený ve dveřích.

“Co je to za odpověď? Pokud má financovat … “

Martha mu proklouzla pod ramenem a vykročila po chodbě.

“Stůj!” bouchly dveře, Anders se rozběhl za ní. Popadl ji za rameno, obrátil ji k sobě a přitiskl se k ní. Cítila vůni drahé vody po holení, kterou mu na Vánoce darovala jeho máma. Martha ji nesnášela. Srdce se jí zastavilo, když viděla tupou zuřivost v jeho očích.

“Tak se ke mně chovat nebudeš!” zasyčel.

Podvědomě si rukou chránila obličej. Zatvářil se překvapeně.

“Co je?” zašeptal kovovým hlasem. “Bojíš se, že tě uhodím?”

“Andersi, já …”

“Dvakrát,” syčel. Cítila jeho teplý dech na tváři. “Dvakrát za devět let, Martho. A ty se ke mně chováš, jako … jako kdybych … tě mlátil.”

“Pusť mě, to …”

Za zády jí někdo zakašlal. Anders ji pustil, vrhl rozzuřený pohled na muže a vyplivl slova:

“Tak co, feťáku, projdeš?”

Otočila se. Byl to on. Stig. Potichu vyčkával. Klidně hleděl chvíli na ni, pak na Anderse. V očích měl otázku. Odpověděla mu kývnutím hlavy. Všechno je v pořádku.

Přikývl a obešel je. Oba muži si vyměnili pohledy. Byli stejně vysocí. Anders měl širší ramena, více svalů.

Dívala za ním, jak kráčel chodbou.

Pak se vrátila pohledem k Andersovi. Z očí mu sálala zloba. Stávalo se to stále častěji. Rozhodla se, klást to za vinu jeho frustraci z faktu, že v práci si ho dostatečně nevážili.

“Co to, kurva, mělo znamenat?” vyštěkl.

Kdysi ani nenadával.

“Nechápu, na co se ptáš.”

“Vy jste se spolu … dorozumívali, co? Kdo je ten chlap?”

Vydechla si. Ulevilo se jí. Dostala se na známéteritorium. Žárlivost. Od jejich prvních dnů seznámení se nic nezměnilo. Už se naučila bránit. Položila mu ruku na rameno.

“Andersi, přestaň vymýšlet. Jdeme dolů, vezmu si bundu a půjdeme domů. Dnes večer se nebudeme hádat. Raději si něco uvaříme a … “

“Martho, já …”

“Psst.” Už věděla, že získala převahu. “Ty něco uvaříš, než se osprchuji. A zítra probereme svatbu. Dohodnuto?”

Viděla, že se chystá něco namítnout. Položila mu ukazováček na rty. Plné rty, kterým kdysi podlehla. Sunula prst dolů po černém, pedantně upraveném strništi. Nebo ji dostala jeho žárlivost? Už si nepamatovala.

Než sešli k autu, stihl se uklidnit. BMW koupil proti její vůli. Tvrdil, že si ho oblíbí, když vyzkouší, jak je pohodlné, zejména na dlouhých cestách. Kromě toho na něj bylo spolehnutí. Anders nastartoval, v tu chvíli ho opět spatřila. Vyšel z brány, přeběhl ulici a vydal se někam na východ. Přes rameno měl přehozenou červenou tašku.

20. KAPITOLA

Šimon projel kolem fotbalového hřiště a odbočil do své ulice. Soused opět griloval. Hlučné výkřiky podbarvené sluncem a pivem zvýrazňovaly ticho jejich čtvrti. Ve většině domů vládla tma, u cesty parkovalo jediné auto.

“Jsme doma,” řekl nahlas, když zastavili před garáží.

Netušil, proč to říká. Else přece vidí, že jsou doma.

“Děkuji za film,” řekla potichu Else. Položila dlaň na jeho ruku na převodovce, jako by ji přišel jen doprovodit ke dveřím a brzy se rozloučí. Nepřichází v úvahu, řekl si v duchu Šimon a usmál se na ni. Uvažoval, kolik pochopila z dění na filmovém plátně. Ona navrhla kino. Během filmu ji několikrát kontroloval. Ověřil si, že se směje na správných místech. Konečně, humor Woodyho Allena stavěl více na dialozích než na dění na plátně. Strávili hezký večer. Další hezký večer.

“Podle mě ti chyběla Mia Farrow,” popíchla ho.

Zasmál se. Jejich oblíbený žert. První film, na který ji vzal, byl Rosemary má děťátko. Polanského odporné a zároveň geniální dílo, kde se Mii Farrow narodilo dítě, které bylo synem ďábla. Else byla otřesena a dlouho se nedokázala zbavitpocitu, že Šimon jí tím chtěl naznačit, že neplánuje děti, zvlášt když naléhal, aby se šli podívat ještě jednou. Teprve později po čtvrtém Allenově filmu s Miou Farrow – pochopila, že mnohem víc než potomci ďábla ho zajímá Mia Farrow.

Kráčeli od auta k domu. Šimon si všiml záblesku z ulice. Trval jen krátce, jako otáčející se světlo majáku. Přišel ze zaparkovaného auta.

“Co to bylo?” zeptala se Else.

“Nevím,” zalhal Šimon a otevřel domovní dveře. “Postavíš na kávu? Hned jsem zpátky.”

Vyšel na cestu. Už dřív zaregistroval, že to auto nepatřilo nikomu z ulice. Ani z okolních ulic. Limuzíny v Oslu používaly velvyslanectví, královský dvůr a vláda. Znal jen jediného člověka, který se vozil Oslem v autě s kouřovými skly, velkorysým místem pro nohy a s vlastním řidičem, který teď vystoupil, aby otevřel Šimonovi zadní dveře.

Šimon se naklonil, ale zůstal stát venku. Mužík v autě měl špičatý nos v okrouhlém červenolícím obličeji, na jiné lidi by to působilo mile. Modré sako se zlatými knoflíky – v osmdesátých letech oblíbený oděv norských finančníků, loďařů a zpěváků zamilovaných písní – stále v Šimonovi vyvolávalo otázku, zda v každém Norovi není hluboko zakotvena touha po životě lodního kapitána.

“Dobrý večer, inspektore Kéfasi,” pozdravil ho bodře muž.

“Co děláš v mé ulici, Nestore? Tvé svinstvo si tu nikdo nekoupí.”

“Ach, jo. Zase ta tvoje bojová mentalita, co?”

“Dej mi náznak důvodu, abych tě zatkl, a hned tak udělám.”

“Pokud není nezákonné pomáhat lidem ze sraček, nebude to podle mě nutné. Nenastoupíš, abychom si popovídali v klidu, Kéfasi?”

“Nevidím jediný důvod.”

“I ty máš problémy s očima?”

Šimon se zadíval na Nestora. Krátké ruce na malém tučném trupu. Rukávy saka byly tak krátké, že zpod nich vyčnívaly žluté manžetové knoflíky s iniciálami SN. Tvrdil o sobě, že je z Ukrajiny, ale podle dokumentů, které o něm získal, se Hugo Nestor narodil a vyrůstal v norském Floro v rodině norských rybářů. Původně se jmenoval Hansen a nikdy nebydlel v zahraničí s výjimkou krátkého neúspěšného pokusu

o studium ve švédském Lundu. Odkud sebral svůj podivný přízvuk, štěbetaly jen ptáci na střeše. Ukrajinský však nebyl.

“Kéfasi, nevím, jestli tvá mladá ženuška rozeznává tváře herců. Pochopila alespoň z dialogů, že sám Alien nehraje? Ten Žid má typický odporný koktavý hlas. Ne že bych měl něco proti Židům jako takovým, akorát souhlasím s Hitlerovým názorem na jejich rasu. Totéž platí i pro Slovany. Přestože sám patřím mezi ně, uvědomuji si, že se nemýlil, když tvrdil, že si neumějí vládnout sami. Jako rasa. Není ten Alien náhodou ještě i pedofil?”

V dokumentech se kromě toho psalo, že Hugo Nestor hraje klíčovou roli v obchodu s drogami a se ženami. Nikdy ho neodsoudili, nikdy ani nestíhali. Ten slizký had byl příliš bystrý a opatrný.

“Nestore, nevím. Slyšel jsem pověst, že vězeňského kněze popravili tvoji muži. Dlužil vám peníze?”

Nestor se povýšeně usmál. “Není šíření pomluv pod tvou úroveň, Kéfasi? Na rozdíl od svých kolegů jsi míval jistý styl. Pokud bys měl v rukou něco víc, například hodnověrného svědka, ochotného svědčit u soudu, určitě bys už zatýkal. Mýlím se?”

Slizký had.

“Nechme to tak. Mám nabídku pro tebe a tvou manželku, která vám přinese rychlé peníze. Dost, abyste si mohli dovolit drahou operaci.”

Šimon polkl. Uvědomil si, že se mu třese hlas: “Máš to od Fredrika?”

“Myslíš toho svého bývalého kolegu z Ekokrimu? Řeknu to jinak. Zachytil jsem pověst o tvých potřebách. Když jsi ho oslovil s tímto typem požadavku, zřejmě jsi chtěl, aby se dostala až ke mně. Co říkáš, Kéfasi?” Usmál se. “Ať je to, jak chce. Mám řešení, které by mohlo vyhovovat oběma stranám. Opravdu nenastoupíš?”

Šimon položil nohu do auta a Nestor se posunul, aby mu uvolnil místo. Soustředil se, aby se mu netřásl hlas: “Nestore, jen pokračuj. Dej mi důvod, abych tě zatkl.”

Nestor zvedl tázavě obočí: “Jaký důvod by to měl být, inspektore Kéfasi?”

“Pokus o podplacení veřejného činitele.”

“O čem to mluvíš?” Nestor se s chutí zasmál. “Mluvíme o obchodním návrhu, Kéfasi. Rychle pochopíš, že …” Šimon neslyšel zbytek, limuzína byla očividně dobře zvukově izolovaná. Ani se neohlédl. Jen trochu litoval, že neuhodil dveřmi ještě silněji. Slyšel, jak auto startuje, pneumatiky zaskřípaly o asfalt.

“Zlato, vypadáš jako ve stresu,” zamračila se Else, když si sedl za kuchyňský stůl k šálku kávy. “Co se stalo?”

“Nějaký chlap zabloudil,” zalhal Šimon. “Vysvětlil jsem mu cestu.”

Else se přišourala s konvicí kávy. Šimon zíral z okna. Ulice už osiřela. Najednou na stehně ucítil šílenou bolest. “Au!”

Vyrazil jí konvici z rukou, ta bouchla o zem. Zařval: “Sakra. Tobě už hrabe. Vždyť jsi mě opařila kávou! Jsi … jsi …” část mozku už zareagovala a pokoušela se zadržet to slovo, ale bylo to jako s těmi dveřmi auta. Nechtěl, odmítl, chtěl ničit, nejraději by si vrazil do břicha nůž. A probodl i ji, “… slepá!”

V kuchyni zavládlo ticho, které rušilo jen víko konvice kutálející se po linoleu a žbluňkání kávy. Ne! On nechtěl! Nechtěl to.

“Promiň, Else, já …”

Vstal, aby ji objal, ale už byla u umyvadla. Pustilastudenou vodu a strčila do umyvadla ručník. “Šimone, stáhni si kalhoty. Dám … “

Objal ji zezadu. Položil jí čelo na zátylek. Zašeptal: “Promiň, promiň. Prosím, dokážeš mi odpustit? Já … nevím jak mám reagovat. Měl bych ti umět pomoct, ale … nevím, nezvládám to, já … “

Ještě neslyšel její pláč, jen cítil, jak se celá třese. Chvění se šířilo i na něj. Bojoval se slzami. Netušil, jestli se mu to daří, ale chvěli se oba.

“Já se ti musím omluvit,” vzlykala. “Zasloužil by sis něco lepšího, a ne takovou, co tě opaří.”

“Lepší není,” šeptal. “Vůbec mi to nevadí, můžeš mě opařit, kolikrát jen chceš. Nevzdám se tě, chápeš?” Cítil, že mu věří, že udělá vše, snese všechno, obětuje vše.

“… zřejmě jsi chtěl, aby se dostala až ke mně …”

Nevěděl to.

Od sousedů slyšel extatický výbuch smíchu někde ve tmě. Po rukou mu tekly jí slzy.

Kalle se podíval na hodinky. Deset minut po půl jedenácté. Měl za sebou úspěšný den, prodali víc superboy než jindy za celý víkend, a proto počítání a balení nových sáčků trvalo déle než obvykle. Sundal si roušku z obličeje. Používal ji, když mísili drogu na stole v místnosti, kde se na dvaceti metrech čtverečních tísnily kancelář, výrobna drog a banka. Samozřejmě, že i oni už dostávali drogu zředěnou, ale i tak byla daleko čistší než cokoliv, co zažil ve své kariéře dealera.

Byla tak čistá, že bez roušky by se nejen zhulili, ale hrozila by jim smrt z nadýchání se částeček, zvířených při míchání hnědobílého prášku. Odložil roušku do trezoru k bankovkám a k sáčkům s drogou. Zavolá Vere, že se opozdí? Nebo nastal čas dát jí najevo, kdo je tady šéf, kdo nosí domů the dough, a proto nemusí sdělovat každý svůj krok?

Požádal Pelvise, aby zkontroloval, jestli je čistý vzduch.

Od plechových dveří kanceláře vedla k výtahu krátká chodba. Na jejím konci byly i dveře vedoucí na únikové schodiště. Na ty v příkrém rozporu s požárními předpisy pověsili řetěz a nikdy je neotvírali.

“Cassius, check the parking please!” zakřičel Kalle a zamkl trezor. Přestože v malé místnosti bylo ticho, rušené jen tlumenou hudbou ze zkušeben, i tak rád křičel. Cassius byl největší a nejtlustější Afričan ve městě. Jeho tělo bylo dokonale neforemné a jeho jednotlivé části se těžko rozlišovaly. Jestliže jen deset procent mužského těla tvořily svaly, zastavil všechno.

“Ani auta, ani lidé. Parkoviště je volné,” potvrdil Cassius, když vykoukl mezi mřížemi.

“Čistý vzduch i na chodbě,” konstatoval Pelvis od dveří.

Kalle pootočil kolečkem sejfu. Vychutnával hladký, naolejovaný zvuk, měkký tikot. Kód nosil jen v hlavě, neměl ho nikde napsaný, neměl logiku, žádná kombinace dat narození a jiných nesmyslů.

“Jdeme,” rozhodl a vstal. “Oba mějte po ruce zbraň.”

Tázavě se na něj podívali.

Kalle neřekl nic. Na očích, které mu před chvílí přes okénko ve dveřích civěly do pokoje, se mu něco nelíbilo. Postřehl, že si všimli i Kalleho. Fajn, byl to nějaký kluk ze špatné kapely, který snil o pomoci od manažerů. Nic se nedělo.

Na stole měli dost peněz a drog, aby to nějaký idiot vyzkoušel. Možná si všiml i dvou ranařů Cassiuse a Pelvise.

Kalle přešel ke dveřím. Zámek se otevíral jedině jeho klíčem. Díky tomu zde mohl zamknout lidi, když potřeboval odejít. Mříže na oknech byly pevné. Zkrátka, nikdo z Kalleho lidí nemohl zdrhnout s penězi a drogami. Ani pustit dovnitř nevítané hosty.

Kalle vykoukl přes okénko. Samozřejmě, že slyšel Pelvisovo ujištění, že chodba je čistá. Nepochyboval, že Pelvis by za odměnu vlákal svého šéfa bez váhání do pasti. Sakra, vždyť Kalle by nejednal jinak. Už to i udělal.

Zkontroloval zrcadlo na chodbě, které tam zavěsil, aby se nikdo nemohl ukrýt vedle dveří. Tmavá chodba byla prázdná. Otočil klíčem a otevřel dveře. Pelvis vyběhl první, po něm Cassius a nakonec on sám. Obrátil se, aby zamkl.

“Kurva …” Pelvisi.

Kalle se otočil a až teď objevil to, co nemohl vidět ze dveří. Otevřené dveře výtahu. Ještě neviděl, co se v něm skrývá. Ve výtahu se totiž nesvítilo. Ve světle z chodby rozeznával jen něco bílého u dveří. Lepicí páska na senzorech. Střepy na podlaze.

“Opatrně …”

Pelvis už ušel tři kroky k výtahu.

Kalleho mozek zachytil záblesk výstřelu ze tmy výtahu. Pak sám vystřelil.

Pelvis škubl hlavou, jako by mu někdo střelil pohlavek. Překvapeně zíral na Kalleho. V čelistní kosti jako by mu vyrostlo třetí ucho. Vzápětí ho opustil život a tělo padlo na zem jako svlečený frak.

“Cassiusi! Kurva, střel ‘… “

Kalle v panice zapomněl, že Cassius nemluví norsky, ale očividně to nebylo nutné. Už stihl namířit do tmavého výtahu a stisknout spoušť. Kalle ucítil bodavou bolest v hrudi. Ještě nikdy nebyl na nesprávné straně pistole, ale teď věděl, proč ti, na které střílel, strnuli v komickém postoji, jako by do nich někdo nalil cement. Bolest v hrudi se šířila, nedokázal se nadechnout. Musí se dostat dovnitř, za neprůstřelnými dveřmi byl vzduch, bezpečí, tam se mohl zamknout. Ruka ho neposlouchala, nepodařilo se jí vecpat klíč zpět do zámku. Cítil se jako ve snu, jako když se pokoušel plavat pod vodou. Naštěstí ho chránilo mohutné Cassiusovo tělo, který pálil ze všech sil. Klíč konečně zastrčil do zámku, Kalle jím otočil, otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Další výstřel zněl jinak. Kalle pochopil, že přišel z výtahu. Rychle se otočil, aby zabouchl dveře. Bránila mu v tom Cassiusova ruka, tlustá jako lidské stehno. Sakra. Pokusil se ho vystrčit, ale Cassius se už tlačil dovnitř.

“Tak pojď, ty obyčejný zbabělče!” zasyčel Kalle a otevřel.

Afričan se vevalil do pokoje jako rozkynuté těsto. Klesl na zem a složil svou tělesnou masu na podlahu ke dveřím. Kalle se pokusil zachytit jeho skelný pohled. Koulel očima jako ryba, čerstvě vytažená ze dna oceánu. Naprázdno otvíral ústa.

“Cassiusi!”

Jedinou odpovědí bylo vlhké mlasknutí, když na Afričanově rtu praskla růžová bublina. Kalle se zapřel o stěnu. Zkusil odtlačit černou horu masa aby zavřel dveře, ale marně. Sklonil se, aby ho odtáhl. Byl příliš těžký. Za dveřmi zaslechl měkké kroky. Pistole! Cassius dopadl na svou ruku s pistolí. Kalle si sedl obkročmo na mrtvé tělo a zoufale se pokoušel vecpat pod něj ruku, ale po každém mastném záhybu, který překonal, přicházel další. Ruku měl ponořenou po loket v tuku. Zaslechl, že kroky za dveřmi zrychlily. Uvědomil si, co se děje, a pokusil se uniknout, ale už bylo pozdě. Dveře ho zasáhly do čela a ponořil se do hluboké tmy.

Po chvíli opět otevřel oči. Ležel na zádech a zíral na postavu v mikině. V žlutých gumových rukavicích držela pistoli. Mířila na něj. Otočil hlavou, ale nikoho jiného – kromě Cassiuse ve dveřích – neviděl. Až z tohoto úhlu objevil hlaveň pistole, která trčela zpod Cassiusova břicha.

“Co chceš?”

“Abys otevřel trezor. Máš sedm vteřin.”

“Sedm?”

“Začal jsem počítat, dřív než ses vzbudil. Šest.”

Kalle se posadil. Bylo mu na omdlení, ale dostal se k sejfu.

“Pět.”

Pootočil kolečkem.

“Čtyři.”

Ještě jedno číslo, trezor se otevře a peníze budou pryč. Bude je muset osobně nahradit. Takové byly pravidla hry.

“Tři.”

Zaváhal. Kdyby se mu jen podařilo dostat ke Cassiusově pistoli.

“Dva.”

Opravdu vystřelí, nebo jen blufuje?

“Jeden.”

Ten člověk zabil bez mrknutí oka dva lidi. Klidně zabije i třetího.

“Hotovo …” vydechl Kalle a ustoupil. Odvrátil zrak od hromádek bankovek a zboží.

“Všechno naházíš sem,” přikázal mu chlap a podal mu červenou sportovní tašku.

Kalle ho poslechl. Ani pomalu ani příliš rychle vkládal bankovky do tašky a v duchu počítal. Sto tisíc korun. Dvě stě tisíc …

Skončil a chlap mu přikázal, aby mu tašku hodil k nohám. Kalle poslechl. V té chvíli si uvědomil, že pokud ho chce zastřelit, udělá to teď. Zde. Už ho nepotřebuje. Kalle popošel dva kroky ke Cassiusovi. Potřeboval pistoli.

“Když to neuděláš, nezastřelím tě,” řekl chlap.

Prosím? Copak mu četl myšlenky?

“Dej si ruce za hlavu a vyjdi na chodbu.”

Kalle zaváhal. Mohlo to znamenat, že se rozhodl nechat ho žít? Překročil Cassiuse.

“Opři se o stěnu s rukama za hlavou.”

Kalle ho opět poslechl. Pootočil hlavu. Viděl, že chlap už vzal Pelvisovu pistoli. Nyní dřepěl u Cassiuse a nespouštěl oči z Kalleho. Vylovil i druhou zbraň.

“Prosím, vyndej ze zdi tu kulku,” požádal ho chlap a Kalle si až teď uvědomil, kde ho viděl. U řeky, byl to ten běžec. Musel je sledovat. Zvedl zrak a v omítce objevil deformovanou kulku. Stopa vytrysknuté krve vedla od stěny ke Pelvisově hlavě. Neletěla rychle. Kalle ji snadno vyškrábat nehtem.

“Dej ji sem,” požádal ho chlap a nastrčil mu prázdnou ruku. “Musíš najít druhou kulku a obě prázdné nábojnice. Máš třicet vteřin.”

“Co když uvízla v Cassiusovi?”

“Nemyslím si to. Devětadvacet.”

“Copak nevidíš tu horu tuku?”

“Osmadvacet.”

Kalle klesl na kolena a začal hledat. Sakra. Proč neinvestoval do silnějších žárovek?

U třinácti našel čtyři prázdné Cassiusovi nábojnice a jednu chlapovu. Při sedm našel i druhou kulku. Musela proletět skrz Cassiuse a zasáhnout plechové dveře, na kterých zůstal škrábanec.

Už nebylo co počítat, ještě neměl druhou nábojnici.

Přivřel oči. Cítil, jak mu trochu malé víčko škrábe oční kouli. Modlil se k Bohu, aby ho nechal žít ještě jeden den. Slyšel výstřel, ale necítil bolest. Otevřel oči. Pochopil, že stále klečí na podlaze.

Chlap namířil Pelvisovu pistoli na Cassiuse.

Kurva, ten chlap pro jistotu zastřelil Cassiuse ještě jednou Pelvisovou pistolí! Přešel k Pelvisovi, přiložil Cassiusovu pistoli na totéž místo, kam vnikla první kulka, a zkontroloval úhel. Nakonec vystřelil.

“Ne!” zařval Kalle a zavzlykal.

Chlap si dal obě pistole do tašky a kývl na Kalleho svou vlastní pistolí. “Pojď. Výtah.”

Výtah. Střepy. Musí se to stát ve výtahu. Musí ho dostat ve výtahu.

Nastoupili. Ve světle z chodby si všiml dalších střepů na podlaze výtahu. Vyhlédl si jeden podlouhlý, který se dokonale hodil na jeho poslání. Když se zavřou dveře, nastane hluboká tma. Stačí mu jen sklonit se, popadnout střep a ohnat se. Musí …

Dveře se zavřely. Chlap si zastrčil pistoli za opasek. Dokonalé! Zařízne ho jako slepici. Zahalila je tma. Kalle se sklonil. Prsty nahmatal střep. Narovnal se. Chlap ho polapil.

Kalle nevěděl, o jaký hmat jde. Věděl jen tolik, že ho znehybnil. Nemohl pohnout ani prstem. Pokusil se vytrhnout, ale jako by jen pevněji utahoval uzel. Strašně ho bolely ramena a zátylek. Střep padl na podlahu. Určitě to uměl z nějakého bojového umění. Výtah se pohnul.

Dveře se opět otevřely. Ozval se nikdy neutuchající basový rytmus a sevření povolilo. Kalle otevřel ústa a nadechl se. Pistole na něj opět mířila. Muž mu naznačil, aby šel chodbou.

Nasměroval ho do jedné z prázdných zkušeben, kde mu přikázal sednout si zády ke zdi k radiátoru. Nehybně seděl a díval se na velký buben s nápisem The Young Hopeless. Chlap ho přivazoval k radiátoru dlouhým černým kabelem. Neměl důvod klást odpor. Pokud by ho chtěl ten muž zabít, dávno by tak učinil. Prachy a drogy si odpracoval. Samozřejmě, že to zvládne, ale teď víc uvažoval nad tím, jak vysvětlí Vere, že se tak brzy nepojede na nákupy do nějakého cool města. Muž vzal ze země dvě struny od kytary. Hrubší z nich mu obmotal kolem hlavy přes kořen nosu, tenčí přes bradu. Očividně je přivázal k radiátoru za ním. Kalle cítil, jak se mu tenčí ze strun zařezává do pokožky a do dásní v dolní čelisti.

“Pohni hlavou,” přikázal mu chlap. Musel zvýšit hlas, aby přehlušil hudbu. Kalle se pokusil uposlechnout ho, ale kytarové struny mu to nedovolily.

“Dobře.”

Chlap postavil ventilátor na buben, zapnul ho a namířil na Kalleho obličej. Kalle přimhouřil oči před závanem větru. Cítil, jak mu pot na tváři schne. Opět otevřel oči a viděl, jak chlap vyndavá jeden z kilových balíčků se superboy na židli k ventilátoru a kapucí si zakrývá nos i ústa. Co, sakra, chystá? Pak si všiml střepu skla.

Ledová ruka mu sevřela srdce.

Věděl, co se stane.

Muž se ohnal střepem, prořízl tenký igelit a za chvíli na to už vzduchem vířil jemný bílý prášek. Pronikal Kallemu do očí, úst i nosu. Zavřel ústa. Začal kašlat. Opět je zavřel. Na sliznici cítil hořkou chuť prášku. Jazyk ho svědil a pálil. Látka mu už pronikala do krevního oběhu.

Pelle si už dávno přilepil vedle volantu fotografii, na níž byl s manželkou. Přejel prstem po jejím hladkém, mastném povrchu. Vrátil se na své stanoviště ve čtvrti Gamlebyen, ale nijak si tím nepomohl. Bylo léto a všechny jízdy, které se mu objevily na monitoru, začínaly v jiných částech města. Měl ale naději. Z brány staré fabriky právě vyšel nějaký chlap. Kráčel rozhodně a rychle – očividně plánoval chytit jediný taxík na stanovišti. Najednou se zastavil a schoulil se. Stál rovně pod lampou a Pelle viděl, jak zvrací obsah žaludku na asfalt. Kdyby se mu to stalo v autě … Chlap si ještě párkrát odplivl. Pelle to už zažil tolikrát, že mu jen při pohledu na chlapa stoupala do úst chuť žluči. Muž si otřel ústa do rukávu, narovnal se, přehodil si tašku přes rameno a vykročil k Pellemu. Teprve když přišel blíž, si Pelle uvědomil, že je to ten samý, kterého vezl před necelou hodinou. Ten, co neměl peníze n
a cestu do hospice. Nyní mával na Pelleho, že chce odvézt. Pelle zamkl všechny dveře a pootevřel okénko. Počkal, dokud chlap nepřišel k autu a nesáhl na kliku dveří.

“Promiň, kamaráde, nevezmu tě.”

“Prosím.”

Pelle se na něj podíval. Zaschlé slzy na tvářích. Bůhví, co se stalo, ale to nebyla jeho starost. Chápal, že má možná smutný život, ale taxikář v Oslu by nepřežil, kdyby otvíral dveře dokořán lidským tragédiím.

“Poslouchej, viděl jsem tě zvracet. Zvracení v autě tě bude stát tisíc korun a mě ztracený pracovní den. Když jsi naposledy vystupoval z auta, byl jsi švorc. Takže říkám ne, jasné?”

Pelle zavřel okénko a zadíval se před sebe v naději, že kluk vypadne a nebude dělat problémy. Nohu položil na plyn, kdyby potřeboval vyrazit. Bože, včera ho pořádně bolela. Koutkem oka sledoval, jak chlapec sáhl do tašky a přiložil něco k oknu.

Pelle se otočil. Tisícovka.

Zavrtěl hlavou, ale chlapec se nepohnul z místa. Čekal. Pelle se nebál, kluk nedělal problémy ani při první jízdě. Naopak, místo toho, aby naléhal, ať ho Pelle odveze ještě kousek, jak to dělali všichni bez peněz, slušně poděkoval, když taxametr zastavil na dohodnuté částce. Tvářil se tak upřímně, až měl Pelle výčitky svědomí, že ho neodvezl do hospice. Stálo by ho to dvě minuty času. Pelle si povzdechl. Stiskl knoflík a dveře se otevřely. Kluk vklouzl na zadní sedadlo. “Velmi děkuji.”

“Fajn. Kam?”

“Poprosím nejdřív do Bergu. Jen tam něco vyložím. Můžete na mě, prosím, počkat? Potom do ubytovny Illa. Samozřejmě, platím předem.”

“Není třeba,” vzdychl Pelle a šlápl na plyn. Žena měla pravdu. Byl příliš dobrý pro tento svět.

TŘETÍ ČÁST

21. KAPITOLA

Po desáté ráno už slunce dávno nahlíželo do ulice Waldemar Thrane gate, kde Martha parkovala svůj Golf Cabriolet. Vystoupila a šla lehkým krokem kolem cukrárny ke vchodu do útulku. Všimla si, že pár chlapů – a dokonce i několik žen – po ní pokukuje. Ne že by si na to ještě nezvykla, ale dnes to vnímala intenzivněji než jindy. Připisovala to své výjimečně dobré náladě. Určitě to na ní bylo vidět. Netušila, odkud pramení tolik radosti. Pohádala se s nastávající tchyní o datu svatby, s ředitelkou útulku Grete o rozdělení směn a s Andersem v podstatě o všem. Prostě ji jednoduše těšilo, že má volno. Anders odcestoval se svou mámou na víkend na chatu a dva dny se nemusela s nikým dělit o sluneční paprsky.

Vešla do kavárny a všechny paranoidní hlavy se k ní obrátili. Tedy kromě jedné. Usmála se, mávla těm, kteří ji pozdravili, a přešla ke dvěma dívkám za pultem. Jedné z nich podala klíč.

“Zatím to zvládáte super. Ještě chvíli vydržte. Nezapomínejte, že jste tu dvě.”

Bledé děvče přikývlo.

Martha si nalila do šálku kávu. Stála zády k ostatním. Věděla, že mluví o něco hlasitěji než bylo třeba. Otočila se. Zatvářila se překvapeně, jejich pohledy se setkaly. Šla ke stolu u okna, kde seděl sám. Přiložila si šálek ke rtům a zeptala se: “Jsi vzhůru tak brzo?”

Zvedl obočí a ona hned pochopila, jak idiotsky to znělo. Po desáté?

“Lidé tu většinou vstávají později,” dodala rychle.

“To je pravda,” usmál se.

“Poslyš, chtěla jsem se ti jen omluvit za včerejšek.”

“Za včerejšek?”

“Ano. Anders je jinak celkem normální, jen občas …

V žádném případě nemá právo se takhle k tobě chovat. Nazval tě feťák a … “

Stig zavrtěl hlavou. “Nemusíš se omlouvat, neudělala jsi nic špatného. Ani tvůj přítel, jsem přece narkoman.”

“A já řídím jako slepice. Přesto nedovolím, aby mě tak lidé říkali.”

Zasmál se. Všimla si, jak mu smích rozjasnil tvář. Vypadal jako dítě.

“Vidím, že přesto jezdíš.” Kývl k oknu. “Je to tvoje auto?”

“Ano, vím, že je to vrak, ale ráda řídím. Ty ne?”

“Nevím. Nikdy jsem neseděl za volantem.”

“Nikdy? Opravdu ne? “

Pokrčil rameny.

“Škoda.”

“Škoda?”

“Nic se nevyrovná pocitu, když řídíš kabriolet se staženou střechou.”

“I pro …”

“I pro narkomana,” zasmála se. “Je to nejlepší trip na světě, věř mi.”

“Jednou mě snad svezeš.”

“Samozřejmě,” usmála se. “Co tak teď?”

Všimla si jeho překvapeného pohledu. Vyklouzlo to z ní zcela automaticky. Věděla, že ostatní je sledují. A co? Jindy prosedí celé hodiny s jinými obyvateli hospice, rozebírala jejich osobní problémy a nikdo to nepovažoval za zvláštní, naopak, byla to součást její práce. Ve svém volném čase si konečně může dělat, co chce, nebo ne?

“Velmi rád.”

“Mám jen pár hodin,” dodala a uvědomila si, že znervózněla. Snad už litovala?

“Mohl bych si to vyzkoušet?” zeptal se. “Řízení vypadá super.”

“Vím, kde by se to dalo. Pojď.”

Vyšli ven a Martha cítila, jak se jí do zad zabodávají pohledy.

Tvářil se tak soustředěně, že se musela smát. V předklonu svíral oběma rukama volant a řídil až neuvěřitelně pomalu ve velkých kruzích po liduprázdném parkovišti v Okerne.

“Fajn,” pochválila ho. “Teď zkus osmičky.”

Poslechl. Šlápl na plyn, ale jakmile se zvýšily otáčky, ihned ubral.

“Mimochodem, poctila nás svou návštěvou policie,” nadechla se. “Policisté se ptali, jestli jsme v nedávné době nerozdávali tenisky. Prý to souvisí s vraždou Iversenové. Nevím, jestli jsi o ní slyšel.”

“Ano, četl jsem o tom.”

Pokradmu se na něj podívala. Líbilo se jí, že čte. Mnozí obyvatelé hospice nepřečetli za dlouhá léta ani řádek, nesledovali zprávy, neznali jméno norského premiéra a jedenácté září jim nic neříkalo. Věděli ale na korunu přesně, kolik stojí Speed, znali stupeň čistoty heroinu a procenta účinných látek v novém přípravku.

“Apropo, Iversen. Nejmenoval se tak ten muž, který ti měl vyřídit práci?”

“Jmenoval. Byl jsem za ním, ale už nic nemá.”

“Škoda.”

“Přesto! Nevzdávám se. Mám na seznamu i další jména.”

“Výborně! Takže si píšeš seznam?”

“Ano, píšu si seznam.”

“Zkusíme řazení rychlostí?”

Za dvě hodiny už vyjížděli na Mosseveien. Za volantem seděla ona. Po straně se jim ve slunečních paprscích třpytil Oslofjord. Učil se nezvykle rychle. Občas mu chcípnul motor při rozjíždění, ale když se rozjeli, měla pocit, jako by si naprogramoval mozek a zautomatizoval potřebné úkony. Po třech pokusech s rozjížděním do kopce se mu to podařilo i bez ruční brzdy. Pochopil geometrii s parkováním v řadě aut a zvládl to až s drzou lehkostí.

“Co to je?”

“Depeche Mode,” odpověděl. “Líbí se ti?”

Zaposlouchala se do kazatelského dvojhlasu a strojového rytmu.

“Ano,” přikývla a přidala hlas. “Zní to velmi … anglicky.”

“Souhlasím. Co ještě slyšíš?”

“Hm. Milou dystopii. Jako u lidí, kteří neberou vážně své deprese. Víš, co myslím?”

Zasmál se. “Vím přesně.”

Po několika minutách na dálnici odbočila na Nesoddtangen. Cesta se zúžila, provoz zřídl.

“Jsi připraven na skutečný svět?”

Přikývl. “Jsem připraven.”

Vystoupili z auta a vyměnili si místa. Sledovala ho, jak si sedá za volant a soustředěně hledí před sebe. To, že je připraven, řekl s takovým důrazem, až jí napadlo, že nemyslí jen na řízení. Stiskl spojku, zařadil rychlost. Zlehka přidal plyn.

“Zrcátko,” připomněla mu, přestože ho už stihla zkontrolovat.

“Nic nejede.”

“Směrovka.”

Stiskl páčku u volantu, zamumlal mám a opatrně pustil spojku.

Pomalu vyjeli na cestu, motor však hučel.

“Ruční brzda,” pochopila a sáhla po páce mezi nimi, aby ji uvolnila. Cítila, jak se jeho ruka přiblížila se stejným záměrem, dotkla se jí a zmizela, jako by se popálila.

“Děkuji,” řekl.

Deset minut jeli v absolutním tichu. Nechali se předjet autem, které někam spěchalo. Naproti jel kamion. Zadržela dech. Věděla, že na úzké cestě by automaticky přibrzdila a vjela ke krajnici – byť by věděla, že se vejdou. Stig se nenechal rušit. Z nevysvětlitelných pohnutek mu důvěřovala. Viděla, že má odhad. Vrozený odhad mužského mozku pro tři dimenze. Sledovala, jak se mu ruce zlehka dotýkají volantu. Chybělo mu to, čeho ona měla přebytek – pochybnosti o vlastním odhadu. Zkoumala mu žilky na rukou, do nichž srdce pumpovalo krev. Krev do konečků prstů. Trochu to s nimi cuklo doprava, když se do nich opřel tlak vzduchu z protijedoucího kamionu.

“To bylo!” zasmál se vzrušeně a podíval se na ni. “Cítila jsi to?”

“Ano,” přikývla. “Cítila jsem to.”

Nasměrovala je až na špic Nesoddenu a na konec štěrkové cesty, kde zaparkovali za malými přízemními domky s malými okny směrem k silnici a velkými obrácenými k moři.

“Přestavěné letní chaty z padesátých let,” vysvětlila mu. Kráčeli stezkou ve vysoké trávě. “Vyrůstala jsem v jedné z nich. Tady jsme měli naše místa, kam jsme se chodili opalovat.”

Vyšli na nevysoký kopec. Pod nohama se jim rozprostíralo moře, odkud se ozýval radostný výskot koupajících se dětí. O kousek dál leželo molo s loděmi, které pravidelně jezdily do centra Osla, které se v jasném počasí zdálo vzdálené jen pár stovek metrů. V realitě to bylo pět kilometrů a většina obyvatel Osla sem raději jezdila lodí než pětačtyřicet kilometrů autem kolem fjordu. Sedla si a vdechla slaný vzduch do plic.

“Moji rodiče s přáteli nazývali toto místo malý Berlín,” vyprávěla Martha. “Bývalo tady hodně umělců. V nevytopených letních domech bylo levnější bydlení, než v Oslu. Když se příliš ochladilo, všichni se sešli v nejméně studeném domě. A to byl ten náš. Do rána se pilo červené víno, protože jsme neměli dost matrací pro všechny. Pak jsme se scházeli na velké společné snídani.”

“To zní hezky.” Stig si přisedl.

“Tak to bylo. Všichni si tady navzájem pomáhali.”

“Takže čistá idylka.”

“Jak kdy. Občas se někdo pohádal o peníze, kritizovali sinavzájem umění a podváděli se jak se dalo. Žili skutečně vzrušující život. Se sestrou jsme věřili, že bydlíme v Berlíně, dokud mi jednoho dne otec neukázal, kde leží skutečný Berlín. Vysvětlil mi, že je to daleko, aspoň tisíc kilometrů. Prý tam jednou pojedeme. Prohlédneme si Braniborskou bránu i zámek Charlottenburg, kde budeme se sestrou žít jako princezny.”

“A jeli jste tam?”

“Do velkého Berlína?” Martha zavrtěla hlavou. “Rodiče

neměli nikdy peníze. Ani se nedožili vysokého věku.

Bylo mi osmnáct, když zemřeli, a musela jsem se starat o sestru. O Berlíně jsem nepřestala snít. Už ani nevím, jestli skutečně existuje.”

Stig přikývl, přivřel oči a lehl si do trávy.

Podívala se na něj. “Pustíme si tu tvou kapelu?”

Otevřel jedno oko. “Depeche Mode? Cédéčko zůstalo v autě.”

“Dej mi tvůj mobil.”

Podal jí ho, začala do něj ťukat. Z malého reproduktoru se ozvaly rytmické vzdechy. Pak mrtvolný hlas, který je zval na cestu. Při pohledu na jeho udivenou tvář se rozesmála.

“Jmenuje se to Spotify,” vysvětlila mu a položila telefon mezi ně. “Můžeš si stáhnout jakoukoliv píseň. Fakt nic z tohoto neznáš?”

“Ve vězení nám nedovolili používat mobilní telefony,” odpověděl a sáhl po svém mobilu.

“Ve vězení?”

“Ano. Seděl jsem v base.”

“Za dealování?”

Stig si zaclonil oči před sluncem. “Přesně tak.”

Přikývla. Rychle se usmála. Co vlastně čekala? Píchal si heroin a jinak byl slušný občan dodržující zákony? Dělal, co musel. Jako všichni ostatní.

Vzala mu telefon. Ukázala mu funkci GPS, jak může zjistit svou polohu na mapě a vypočítat nejkratší cestu do jakéhokoli bodu na zemi. Vyfotila ho, zapnula nahrávání a vyzvala ho, aby něco řekl.

“Dnes je pěkný den.”

Zastavila nahrávání a přehrála mu záznam.

“Je to můj hlas?” zeptal se překvapeně. Očividně se mu nelíbil.

Pustila mu ho ještě jednou. V reproduktorech zněl přidušeně a kovově. “Je to můj hlas?”

Smála se jeho výrazu a ještě víc, když popadl mobil, našel knoflík nahrávání a prohlásil, že teď je na řadě ona, ať něco řekne, ne, ať zazpívá.

“Ne!” smála se. “Raději mě vyfoť.”

Zavrtěl hlavou. “Hlas je lepší.”

“Proč?”

Dotkl se rukou ucha, jako by si za něj chtěl zastrčit kadeř vlasů. Podvědomý pohyb člověka, který nosil roky dlouhé vlasy a nezvykl si, že je ostříhaný.

“Lidé mění svůj vzhled. Hlas zůstává.”

Zadíval se na moře, sledovala jeho pohled. Viděla jen třpytivou hladinu, racky, ostrůvky a v dáli plachetnice.

“Některé hlasy se nemění,” přikývla. Myslela na dětské hlasy. Hlasy dětí ve vysílačce. Ty se neměnily.

“Rada zpíváš,” pokračoval. “Ne ale před jinými lidmi.”

“Proč si to myslíš?”

“Máš ráda hudbu. Když jsem tě prosil, abys zazpívala, tvářila ses vyděšeně jako dívka v kavárně, které jsi dala klíč.”

Strnula. Četl její myšlenky?

“Čeho se tak lekla?”

“Ničeho,” odpověděla Martha. “Ještě s jednou kolegyní mají vyklidit skříně na půdě. Nikdo to tam nemá rád. Proto se střídají.”

“Co je špatného na té půdě?”

Martha sledovala pohledem racka, zavěšeného téměř nehybně ve vzduchu vysoko nad hladinou. Určitě tam foukalo mnohem víc než dole.

“Věříš na duchy?” zeptala se potichu.

“Ne.”

“Ani já.” Opřela se o lokty. “Dům, kde sídlíme, vypadá pořádně staře. Postavili ho ve dvacátých letech. Zpočátku to byl běžný penzion.”

“Všiml jsem si nápisu na fasádě.”

“Přesně tak. Ten je původní. Během války ho Němci předělali na domov pro svobodné matky. Zažil mnoho smutných osudů. To se mu vsáklo do zdí. Jedné z žen se narodil chlapec. Trvala na tom, že šlo o neposkvrněné početí, to nebylo v té době u žen v problémech nic neobvyklého. Muž, kterého všichni podezřívali, byl ženatý a samozřejmě všechno popřel. Kolovaly o něm dvě fámy. Prý se zapojil do odboje. Jiní tvrdili, že byl německý špion, který se infiltroval mezi partyzány, to zajistilo ženě místo v penzionu a jemu svobodu. Ať to bylo tak či onak, jedno ráno ho zastřelili v plné tramvaji v centru Osla. Vraha nikdy nenašli. Partyzáni tvrdili, že popravili zrádce, Němci říkali, že dostali partyzána. Aby přesvědčili pochybovače, pověsili jeho mrtvé tělo na sloup u majáku Kavringen.”

Kývla kamsi do dálky.

“Námořníci, kteří se plavili kolem majáku za bílého dne, viděli vysušenou, racky oklovanou mrtvolu. V noci bylo zase vidět obrovský stín, který mrtvý vrhal na mořskou hladinu. Jednoho dne mrtvola zmizela. Podle některých ji vzali partyzáni. Od toho dne se psychický stav ženy v penzionu zhoršoval, prý ji chodil strašit jeho přízrak. Navštěvoval ji v noci, skláněl se nad kolébkou, a když na něj zařvala, aby zmizel, obrátil se k ní a v obličeji měl černé díry na místech, kde mu racci vyklovaly oči.”

Stig zvedl obočí.

“Takhle mi to převyprávěla Grete, ředitelka Illy,” dodala Martha. “Dítě usedavě plakávalo, ale když si ženy z vedlejších pokojů stěžovaly, že ho matka netiší, odpověděla, že dítě pláče za ně oba a bude plakat navěky.”

Martha se odmlčela. Došla ke své nejoblíbenější části příběhu. “Prý ani ona nevěděla, pro koho pracoval otec dítěte, ale z pomsty za to, že popřel otcovství, udala ho jako špiona partyzánům a jako partyzána Němcům.”

V náhlém závanu studeného větru se otřásla. Posadila se a rukama se chytila kolem kolen.

“Jednoho dne nepřišla na snídani. Našli ji na půdě. Oběsila se na trámu. Ve dřevě najdeš světlý pruh, tam prý viselo lano.”

“A teď tam straší?”

“Vím jen, že se na půdu nechodí snadno. V principu nevěřím na přízraky, ale ani já tam nahoře dlouho nevydržím. Jako by jsi cítil zlo sálající ze stěn. Rozbolí tě hlava, ten tlak tě doslova vyžene z pokoje. Děje se to i lidem, které jsme čerstvě zaměstnali nebo k nám přišli zvenčí a o příběhu nic netuší. Ne, není to azbestem v izolaci ani ničím podobným.” Zkoumala ho. Neodhalila skeptický pohled ani drobný úsměv, který v podstatě čekala. Jen ji mlčky poslouchal. “To ještě není všechno,” dodala. “Dítě …”

“Ano.”

“Ano? Uhodneš?”

“Zmizelo.”

Překvapeně zvedla zrak. “Odkud to víš?”

Pokrčil rameny. “Měl jsem hádat.”

“Podle některých ho matka odvedla k partyzánům v tu noc, kdy se oběsila. Podle jiných jej nejprve zabila a zakopala ve dvoře, aby jí ho nikdo nevzal. No … “Martha se nadechla. “Nikdy ho nenašli. Zvláštní je, že občas zachycujeme ve vysílačkách zvuky, jejich původ neumíme identifikovat.

Slyšíme je a nepochybně je to … “

Zdálo se jí, že ví už i to.

“Dětský pláč,” dodala.

“Dětský pláč.”

“Mnozí, zejména noví zaměstnanci se vylekají. Podle Grete to není nic divného. Prý vysílačky běžně zachycují signál z dětských chůviček v okolí.”

“Ty tomu nevěříš?”

Martha trhla ramenem. “Může to být vysvětlení.”

“Pokud?”

Další závan větru. Na západě se objevili tmavé mraky. Martha už litovala, že si nevzala bundu.

“Pracuji v Ille už sedm let. To, co jsi říkal o neměnících se hlasech … “

“Ano?”

“Přísahám. Je to totéž nemluvně.”

Stig přikývl. Neřekl nic, nepokusil se jí nabídnout vysvětlení ani komentář. Jen přikývl. Líbilo se jí to.

“Víš, co znamenají ty mraky?” zeptal se nakonec a vstal.

“Bude pršet a musíme jít?”

“Ne,” usmál se. “Musíme si pospíšit, abychom se vykoupali a stihli uschnout na slunci.”

“Compassion fatigue,” vysvětlila mu Martha. Ležela na zádech a dívala se do oblohy, v ústech ještě cítila chuť slané vody, na pokožce teplou skálu, která ji hřála i přes vlhké plavky. “Znamená to, že jsem přišla o dar empatie. V norském sociálním systému je to tak nevídaný jev, že se ani neunavují ten pojem překládat.”

Neodpověděl. Nevadilo jí to. Nevnucovala se jemu. Byl pro ni jen důvod, proč uvažovat nahlas.

“Předpokládám, že se jen bráním a vypínám, když je toho příliš. Nebo pramen vyschl, možná už nemám v sobě lásku. “Zamyslela se. “Dobře, mám. Mám spoustu … jen ne … “

Martha viděla, jak se k nim po obloze blíží mrak v podobě Velké Británie. Než připlul nad ně, změnil se na obrovského mamuta. Trochu jí to připomínalo postel u psychologa.

“Anders byl ve škole nejšarmantnější a nejžádanější chlapec,” řekla zamračeně. “Kapitán fotbalového týmu. Ani se neptej, jestli stál v čele školní rady.”

Čekala.

“Stál?”

“Ano.”

Najednou se rozesmáli.

“Byla jsi do něj zamilovaná?”

“Hodně. Ještě stále jsem. Jsem do něj zamilovaná. Je to dobrý kluk. Není jen šarmantní a chytrý. Měla jsem s ním štěstí. A co ty?”

“Co já?”

“Jaké přítelkyně jsi měl?”

“Žádné.”

“Žádné?” zvedla se na lokti. “Takový fešák, nechce se mi věřit.”

Stig si svlékl tričko. Jeho pokožka byla tak bílá, že na slunci téměř pálila v očích. Zvláštní, že neobjevila čerstvé stopy po injekcích. Zřejmě si píchal do stehen nebo třísel.

“Tak ven s tím,” usmála se.

“Líbal jsem se s pár děvčaty …” přejel si po starých strupech. “Tohle byla moje jediná láska.”

Martha sklonila oči k strupům. Nejraději by je pohladila, odstranila.

“Při úvodním pohovoru jsi tvrdil, že jsi přestal,” připomněla mu. “Grete nic neřeknu. Alespoň zatím ne. Víš, že … “

“… V Ille bydlí jen aktivní narkomani.”

Přikývla. “Myslíš si, že to zvládneš?”

“Řidičák?”

Usmáli se na sebe.

“Dnes to zvládnu,” odpověděl. “Zítra uvidíme.”

Bouřkové mračna byla ještě daleko, ale z dálky už zaslechli hrom jako předzvěst toho, co je čeká. Jako by to pochopilo i slunce a začalo pálit silněji.

“Dej mi telefon,” vyzvala ho.

Zapnula nahrávání. Začala zpívat píseň, kterou otec hrával mámě na kytaru. Na závěr jedné z mnoha letních pařeb. Seděl právě na téhle skále se starou kytarou a hrál tak pomalu, až měla pocit, že úplně ztichne. Leonard Cohen mluvil o tom, že vždycky byl její láskou, chtěl kráčet s ní, slepě ji následovat. Věděl, že mu věří, protože se dotkl jejího dokonalého těla svou duší.

Zpívala tichým, tenkým hlasem. Vždycky zpívala takhle, mnohem slaběji a zranitelněji, než vystupovala jako člověk. Samozřejmě, občas si myslela, že je právě taková, a cizí je jí ten druhý, ostřejší hlas, kterým byla zvyklá se bránit.

“Děkuji,” řekl potichu, když skončila. “Bylo to krásné.”

Nepřemýšlela, proč se cítí trapně, ale proč to nebylo trapnější.

“Je čas jet domů,” usmála se a vrátila mu mobil.

Měla vědět, že si koleduje o problém, když začne stahovat starou látkovou střechu, ale z celého srdce teď chtěla cítit čerstvý vzduch ve vlasech. Patnáct minut se snažili, zkoušeli a sáhli i po hrubé síle, až nakonec uspěli. Věděla, že střechu už bez nových náhradních dílů a Andersovi pomoci nevytáhne. Sedla si za volant a Stig jí ukázal mobil. Do navigace zadal jako cílovou destinaci Berlín.

“Tvůj otec se nemýlil,” potvrdil. “Z malého Berlína do velkého je to tisíctřicet kilometrů. Předpokládaná délka trasy dvanáct hodin a jednapadesát minut.”

Vyrazila. Dupala na plyn, jako by potřebovala něco stihnout. Možná před něčím utíkala. Zkontrolovala zpětné zrcátko. Při pohledu na bílou kupovitou oblačnost nad fjordem si představila nevěstu, která k nim cílevědomě a nezadržitelně kráčí se závojem deště.

První těžké kapky deště je zasáhli v zácpě na třetím městském obchvatu. Ihned pochopila, že prohrála.

“Odboč sem,” ukázal jí Stig.

Poslechla ho. Vjeli do vilové čtvrti.

“Tady doprava.”

Kapky deště padaly stále hustěji. “Kde jsme?”

“V Bergu. Vidíš ten žlutý dům?”

“Ano.”

“Znám majitele, je prázdný. Zastav před garáží, otevřu ti.”

Za pět minut seděli v autě mezi rezavými nástroji, sjetými pneumatikami a zahradním nábytkem pokrytým pavučinami a sledovali vodu, která stékala po dvoře před otevřenou branou garáže.

“Nezdá se, že to rychle přejde,” konstatovala Martha. “Střecha je definitivně rozbitá.”

“Jasně,” odpověděl Stig. “Dáme si kávu?”

“Kde?”

“V kuchyni. Vím, kde je klíč.”

“Ale …”

“Je to můj dům.”

Podívala se na něj. Neřídila dost rychle. Neunikla. Ať to bylo cokoli, už bylo pozdě.

“Ráda,” přikývla.

22. KAPITOLA

Šimon si narovnal roušku na ústech a zadíval se na mrtvého. Někoho mu připomínal.

“Tahle budova je ve správě města, které za pár korun pronajímá zkušebny mladým kapelám,” vysvětlovala mu Kari. “Raději ať zpívají o gangsterském životě, než aby se motali po ulicích a stali se z nich kriminálníci.”

Šimon si vzpomněl. Zmrzlý Jack Nicholson ve filmu Osvícení. Byl tehdy v kině sám. V době po ní. A před Else. Možná za to mohl jen sníh. Mrtvý vypadal, jako by ho vytáhli ze sněhové závěje. Muže i celou místnost pokryla tenoučká vrstva heroinu. Kolem úst, nosu i očí mu zvlhl a utvořily se hrudky.

“Objevila ho kapela, která cvičila v místnosti na konci chodby,” dodala Kari.

Tělo našli minulou noc, ale Šimon se o něm dozvěděl až ráno po příchodu do práce. Našli tři oběti. Případu se ujal Kripos. Jinými slovy, policejní ředitel požádal Kripos o pomoc. To znamenalo, že jim předal celý případ, aniž se poradil s vlastními lidmi z oddělení vražd. Možná by dospěli k témuž závěru a možná ne.

“Jmenuje se Kalle Farrisen,” přečetla z papírů.

V ruce držela předběžnou zprávu. Šimon si ji musel vyžádat od ředitele. Požádal ho také o přístup na místo činu. Vždyť vraždy se udály v jejich policejním okrsku.

“Šimone,” varoval ho ředitel. “Klidně se tam rozhlédni, ale dej od toho případu ruce pryč. Oba jsme už staří na chlapecké přetahovačky.”

“Možná ty jsi příliš starý,” odsekl Šimon.

“Věřím, že jsi mi rozuměl, Šimone.”

Šimon občas přemýšlel, kde se stala chyba. Nebylo pochyb, kdo z nich měl větší potenciál. Kdy se rozhodlo, kdo usedne na kterou židli? Kdo vystoupí na ředitelskou pozici a komu, degradovanému a vykastrovanému, zůstane otlučená židle na úseku vyšetřování vražd? A co způsobilo, že nejlepší z nich se rozloučil se světem v křesle své pracovny?

“Kytarové struny kolem hlavy jsou éčková a géčková struna značky Ernie Ball. Kabel je značky Fender,” četla Kari.

“A ventilátor a radiátor?”

“Prosím?”

“Nic. Pokračuj.”

“Ventilátor byl zapnutý. Předběžný závěr soudního lékaře říká, že se Kalle Farrisen udusil.”

Šimon studoval uzel na kabelu. “Zdá se, že ho přinutil nadýchat se drogy, kterou mu ventilátor foukal do obličeje. Souhlasíš?”

“Souhlasím,” přikývla Kari. “Chvíli zadržoval dech, ale dlouho to nevydržel. Kytarové struny mu bránily v pohybu hlavy. Bojoval, proto má pořezanou tvář. Droga se mu dostala do nosu, do žaludku a plic, do krevního oběhu. Omámila ho, ale dýchal dál. Heroin mu postupně utlumil činnost plic, až nakonec úplně přestal dýchat.”

“Klasická smrt předávkováním,” přikývl Šimon. “Tak zemřeli i mnozí z jeho zákazníků.” Ukázal na kabel. “Ten uzel vázal levák.”

“Věřím, že se tu dnes vidíme naposledy.”

Obrátili se za hlasem. Ve dveřích se křivě usmíval Asmund Bjornstad. Za jeho zády stáli dva muži s nosítky.

“Přijeli jsme pro mrtvolu, pokud jste skončili.”

“Viděli jsme vše potřebné,” odpověděl Šimon a s námahou vstal. “Dovolíte nám prohlédnout si i zbytek?”

“Samozřejmě,” šklebil se dál zástupce Kriposu a galantně mu ukázal cestu.

Šimon se překvapeně zadíval na Kari, která opětovala jeho pohled se zvednutým obočím. Není špatný.

“Co svědci?” zeptal se Šimon ve výtahu a studoval rozbité střepy na podlaze.

“Nemáme nikoho,” odpověděl Bjornstad. “Kytarista, který ho našel, tvrdí, že se tu večer motal nějaký chlapík. Prý hrával v kapele The Young Hopeless. Kontrolovali jsme to, ta kapela už dávno zanikla.”

“Jak vypadal?”

“Prý měl na hlavě kapuci. Mladí to tak dnes nosí.”

“Takže byl mladý?”

“Podle svědka ano. Mohl mít tak dvacet, pětadvacet.”

“Jakou barvu měla mikina?”

Bjornstad nahlédl do poznámek. “Zřejmě šedá.”

Dveře výtahu se otevřely. Opatrně přelezli pásky a značky techniků a přistoupili ke čtyřem lidem. Dva byli živí, dva mrtví. Šimon kývl na pozdrav jednomu z dvojice živých. Měl zrzavou bradu a klečel u mrtvého těla s baterkou velikosti plnicího pera. Mrtvý měl pod okem velkou ránu. Pod hlavou se mu rozprostírala svatozář krve, která se roztekla do tvaru kapky. Šimon se jednou pokusil přiblížit Else krásu místa činu. Jednou a pak už nikdy víc.

Druhá, mnohem objemnější mrtvola ležela ve dveřích. Šimon automaticky zkontroloval stěny a našel díru po kulce.

Všiml si i okénka ve dveřích a zrcadla naproti. Ustoupil pár kroků do výtahu, zvedl pravou ruku a namířil. Rozmyslel si to a zvedl levou. Musel o krok ustoupit, aby našel správný úhel dráhy letu kulky přes hlavu a pokud v lebce nezměnila směr, do díry v omítce. Přivřel oči. Jen nedávno takhle stál u Iversenových schodů. Mířil pravačkou. I tehdy chvíli hledal správný úhel. Musel ustoupit z kamenné dlažby na cestičce a položit nohu na vlhkou hlínu, stejnou, jaká byla kolem keřů. Otisk boty v ní nenašel.

“Pokračujeme prohlídkou v této části domu, dámy apánové?” Bjornstad jim pootevřel dveře. Kari se Šimonem překročili mrtvé tělo a vešli dovnitř.

“Město pronajímalo tuhle místnost partě, kterou lidé považovali za manažery mladých kapel.”

Šimon nahlédl do prázdného trezoru. “Co se podle vás stalo?”

“Válka gangů,” vysvětlil Bjornstad. “Zaútočili těsně před závěrečnou. Prvního muže zastřelili, když ležel na zemi. Kulku jsme našli v parketách. Druhého dostali na prahu dveří, i tam je kulka. Třetího přinutili otevřít trezor. Vzali peníze i drogy a zabili ho o patro níž, aby dali konkurenci jasně najevo, kdo je nový pán.”

“Jasně,” přikývl Šimon. “A nábojnice?”

Bjornstad se krátce zasmál. “Chápu. Sherlock Holmes hledá souvislost s vraždou Iversenové.”

“Nenašli jste je?”

Asmund Bjornstad přejel pohledem od Šimona na Kari apak zpět k Šimonovi. S širokým vítězoslavným úsměvem kouzelníka vytáhl z kapsy saka igelitový sáček. Zamával jímŠimonovi pod nosem. Byly v něm dvě nábojnice.

“Je mi líto, taťko, pokud jsem vám zničil vaši teorii,” ušklíbl se. “Velké díry v tělech obětí navíc naznačují mnohem větší kalibr, než zabíjel na Holmenkollene. Prohlídka skončila. Věřím, že se vám to líbilo.”

“Poslední tři otázky.”

“Prosím, pane inspektore.”

“Kde jste našli nábojnice?”

“U těla obětí.”

“Kde mají zbraně?”

“Byli neozbrojení. Poslední otázka?”

“Požádal vás policejní ředitel, abyste nám vyšel vstříc? Proto jste nám umožnil tuto prohlídku?” Asmund Bjornstad se zasmál. “Možná to udělal prostřednictvím mého šéfa v Kriposu. Přání našich nadřízených je nám rozkazem, že?”

“Samozřejmě,” přikývl Šimon. “O to víc, když nám záleží na kariéře. Děkujeme za vstřícnost.”

Bjornstad zůstal v místnosti, Kari vykročila za Šimonem. Zastavila, protože Šimon neotevřel dveře výtahu, ale místo toho si vyžádal od zrzavého technika baterku. Přistoupil k díře v omítce a zasvítil do ní.

“Už jste stihli vyndat kulku, Nilsi?”

“Muselo to být něco starého, žádná kulka tam nebyla,” odpověděl technik, který s lupou studoval podlahu kolem mrtvého těla.

Šimon si dřepl, olízl si konečky prstů a projel jimi po podlaze pod dírou. Podstrčil prsty Kari. Měl na nich prach z omítky.

“Děkuji za pomoc,” vrátil baterku Nilsovi.

“Co to bylo?” zeptala se Kari, když se za nimi zavřely

dveře výtahu.

“Potřebuji chvíli přemýšlet. Za chvíli ti to povím. “Kari se rozzlobila. Ne že by podezřívala svého šéfa, že se dělá zajímavým. Vadilo jí, že ho nestíhá. Nebyla na to zvyklá. Dveře se otevřely, vyšla na chodbu a překvapeně se obrátila. Šimon zůstal ve výtahu.

“Půjčíš mi svou kuličku?” zeptal se.

Vzdychla a sáhla do kapsy. Šimon položil kuličku doprostřed výtahu. Chvíli jako by váhala, pak se rozkutálela směrem ke dveřím a zmizela ve spáře mezi výtahem a chodbou.

“Hoplá,” zvedl obočí Šimon. “Pojďme ji najít do suterénu.”

“Není třeba,” zastavila ho Kari. “Doma jich mám dost.”

“Kulička je mi ukradená.”

Kari vykročila za ním, nadále zaostávala minimálně dva kroky. Opět se jí vrátila představa, že by se měla věnovat úplně jiné práci. Lépe placeným a samostatnějším úkolům. Vyhnula by se podivným šéfům i smradlavým mrtvolám. Ten čas přijde, musí se jen obrnit trpělivostí.

Po schodech seběhli do suterénu a našli dveře výtahu. Na rozdíl od dveří na patrech tyhle byly jednoduché, železné a jejich matné sklo zdobila tabulka výtahové šachty. VSTUPZAKÁZÁN. Trhl klikou. Zamčené.

“Vyběhni do zkušebny a zkus najít nějaký kabel,”požádal ji Šimon.

“Jaký …”

“Jakýkoliv,” odpověděl a opřel se o stěnu.

Spolkla námitku a poslechla ho.

Za dvě minuty se vrátila s kabelem. Sledovala, jak Šimon odšroubovává koncovky a strhává plastový obal. Pak ohnul drát do písmene U a nacpal ho mezi zárubeň a dveře výtahu na

úrovni kliky. Něco prasklo, zajiskřilo se a dveře se otevřely.

“Bože dobrý,” usmála se Kari. “Kde ses to naučil?”

“Jako kluk jsem dělal leccos,” vysvětlil jí Šimon a slezl na betonovou podlahu, která ležela půl patra pod úrovní sklepa. Zvedl zrak. “Kdybych se nestal policistou …”

“Neriskuje příliš?” Zamračila se Kari. Po zádech jí běhala husí kůže. “Co když se výtah pohne?”

Šimon už klečel a ohmatával podlahu.

“Potřebuješ světlo?” zeptala se v naději, že neslyšel, jak se jí třese hlas.

“Jasně,” usmál se.

Kari se z hrdla vydral výkřik. Ozvalo se bouchnutí ahrubé, naolejované kabely se pohnuly. Šimon se rychle narovnal, zapřel se rukama a vylezl zpět do sklepa. “Pojď.”

Musela popobíhat, aby s ním držela krok po schodech, ven z budovy a na parkoviště.

“Stůj!” zakřičela, když doběhli k autu zaparkovanému mezi dvěma odstavenými kamiony. Zarazil se a podíval se na ni přes střechu auta.

“Uvědomuji si to,” začal.

“Co si uvědomuješ?”

“Jak je nechutné, když tvůj partner pátrá na vlastní pěst a

o ničem tě neinformuje.” “Přesně tak! Tak kdy … ““Já nejsem tvůj partner, Kari Adelova,” přerušil ji Šimon.

“Jsem tvůj šéf a učitel. Začnu tě učit, když usoudím, že je to nutné. Rozuměla jsi?”

Podívala se na něj. Sledovala, jak si větřík pohazuje s jeho až směšně řídkými vlasy po holé lebce. V jindy přátelském pohledu se mu blýskalo.

“Rozuměla jsem.”

“Chytej.” Otevřel dlaň a hodil jí něco přes střechu.

V dlaních jí přistály dva předměty. Žlutá kulička a nábojnice.

“Když změníš perspektivu a polohu, objevíš nové věci,” dodal. “Každá slepota

se dá kompenzovat. Jedeme.”

Sedla si na místo spolujezdce. Šimon nastartoval a vyrazili k bráně. Neříkala nic. Čekala. Zastavil, důkladně zkontroloval oba směry, až potom vyjel na cestu. Tak jak to dělají opatrní starci. Kari to vždy považovala za projev snížené hladiny testosteronu. Teprve nyní si uvědomila – téměř jako by ji osvítilo – , že všechno racionální jednání je jen projevem zkušeností.

“Ve výtahu padl minimálně jeden výstřel,” pokračoval a zařadil se za červené volvo.

Stále mlčela.

“Jak zní tvůj názor?”

“Neodpovídá to nálezům na místě činu,” odpověděla Kari. “Našli jsme jen kulky, které zabily oběti. Kulky byly v podlaze pod těly. Oběti při smrtelných ranách leželi na zemi a to se neshoduje s úhlem výstřelu z výtahu.”

“Přesně tak. Kromě toho sis mohla všimnout na pokožce chlapa s prostřelenou lebkou stop střelného prachu. Druhý měl zase kolem díry v košili spálené vlákna. Co to znamená?”

“Vrah střílel z bezprostřední blízkosti. To odpovídá poloze nalezené nábojnice a kulky v podlaze.”

“Správně. Nezdá se ti zvláštní, že si ti chlapi nejdřív lehli, aby je mohl zastřelit?”

“Možná tváří v tvář odjištěné zbrani couvali a zakopli. Nebo je přinutil lehnout si na podlahu.”

“Nepřemýšlíš špatně. Všimla sis něčeho na stopách krve kolem těla u výtahu?”

“Bylo jí hodně?”

“Ano.” Protáhla dlouhé á, aby jí naznačil, že to není všechno. “Krev se mu slila do kaluže u hlavy,” uvažovala nahlas. “To znamená, že hlava po výstřelu nezměnila polohu.”

“To ano, ale na kraji té louže se krev rozptýlila. Jako by tam dostříkla. Jinými slovy, tekoucí krev zakryla plochu, kam předtím stříkala. Vzhledem k rozsahu té plochy by oběť musela v momentě výstřelu stát na hlavě. Proto i Nils vytáhl lupu, ty stopy mu nijak neseděli.”

“Tobě ale ano?”

“Mně ano,” přisvědčil Šimon. “První oběť zastřelil pachatel z výtahu. Kulka proletěla hlavou oběti a zaryla se do omítky. Nábojnice skončila v suterénu.”

“Skutálela se po šikmé ploše a spadla do šachty.”

“Přesně tak.”

“Co ta kulka v podlaze?”

“Vrah opakovaně střílel z bezprostřední blízkosti.”

“Rána …”

“Náš kamarád z Kriposu to odhadl na velký kalibr, ale pokud by něco věděl o kulkách, všiml by si, že nábojnice jsou mnohem menšího kalibru. Velká díra je spojením dvou menších a pachatel se nás snažil přesvědčit, že byla jedna. Proto s sebou vzal i první kulku, která skončila ve zdi.”

“Technik se mýlil, když ji pokládal za starou stopu,” pochopila Kari. “Protože jsi na podlaze našel úlomky omítky.”Šimon se usmál. Viděla, že je s ní spokojen. Udivilo ji, jak moc ji to potěšilo.

“Všimni si typu a sériového číslo nábojnice. Jde o jiný typ, než jsme našli na patře. To znamená, že z výtahu střílel jinou pistolí. Balistika podle mě potvrdí, že zbývající střely

vyšly z pistolí obětí.”

“Z jejich vlastních zbraní?”

“Kari, to je tvoje pole působnosti, ale nedokážu si představit, že by ve skladu heroinu seděli tři neozbrojení chlapi. Vzal jim pistole, abychom nezjistili, že je použil.”

“Máš pravdu.”

“Otázka zní samozřejmě jinak,” nadechl se Šimon a zařadil se za tramvaj. “Proč mu tak záleželo na tom, abychom nenašli první kulku?”

“Není to jednoznačné? Otisk zápalníku by nám prozradil sériové číslo pistole, které by nás přivedlo … “

“Chyba. Prohlédni si nábojnici. Není na ní žádný otisk. Použil starší pistoli.”

“Jasně,” utrousila Kari a slíbila si, že už nikdy v životě nepoužije slovo jednoznačně. “Opravdu nevím. Cítím, že mi to už brzy vysvětlíš.”

“Vysvětlím ti to. Ta nábojnice je stejná, jakou jsme našli u Iversenových.”

“Aha. Chceš tím říct … “

“Podle mě chtěl zakrýt, že jde o stejného pachatele,”pokračoval Šimon a zastavil na oranžové s takovou rezervou, že auto za ním zatroubilo. “Nábojnici od Iversenových nevzal kvůli otisku zápalníku. Už tehdy plánoval další vraždu a udělal všechno, aby snížil na minimum šanci najít mezi vraždami souvislost. Předpokládám, že šlo o stejnou sérii.”

“Není to úplně běžný typ?”

“Je.”

“Tak odkud bereš tu jistotu?”

“Nejsem si jistý,” řekl jí Šimon s pohledem upřeným na semafor, jako by to byla časovaná bomba. “Leváci tvoří jen deset procent populace.”

Přikývla. Snažila se uvažovat samostatně. Marně. Povzdechla si. “Opět nevím.”

“Kalle Farrisena přivázal k radiátoru levák. Agnes Iversenovou zastřelil levák.”

“To první chápu, ale to druhé …”

“Měl jsem na to přijít mnohem dříve. Prozradil ho úhel mezi dveřmi a kuchyňskou stěnou. Kdyby kulku, která zastřelila Agnes Iversenovou, vystřelil pravák, musel by stát mimo dlažební kostky a ve vlhké hlíně bychom našli otisk jeho boty. On ve skutečnosti stál oběma nohama na dlažbě a střílel levou rukou. Jasné jako facka.”

“Shrnu to, zda rozumím správně,” přivřela Kari oči. “Mezi Agnes Iversenovou

a těmito třemi muži existuje souvislost. A protože se pachatel tak moc snažil, abychom tu souvislost neobjevili, bojí se, že nás k němu přivede.”

“Výborně, kolegyně Adelova. Změnila jsi perspektivu a polohu a vrátil se ti zrak.”

Kari zaslechla za zády hlasité troubení a otevřela oči. “Zelená,” usmála se.

23. KAPITOLA

Déšť už ustával. Martha si natáhla kapuci na hlavu a sledovala Stiga, jak bere klíč z trámu nad dveřmi a odemyká sklep. Sklep vypadala jako garáž, kde každý předmět vyprávěl příběh rodiny. Krosny, stanové tyčky, obnošené červené tenisky, které vypadaly, jako by v nich někdo sportoval, možná boxoval. Sáňky. Ruční sekačku nahradila motorová. Velký podélný mrazák, široké poličky s lahvemi od džusů a s sklenicemi marmelád, zahalenými pavučinami, a hřebík s klíčem, na kterém visel malý přívěsek s vybledlým nápisem, který kdysi připomínal, ke kterým dveřím patří. Martha se zastavila u řady lyží. Nejdelší a nejširší z nich byla rozštípnutá.

Vyšli po schodech do bytu. Ihned pochopila, že tu dlouho nikdo nebydlel. Možná jí to prozradil vzduch, možná neviditelná vrstva času a prachu. V obýváku se její předtucha potvrdila. Neviděla jediný předmět, který by přišel na svět v posledním desetiletí.

“Postavím na kávu,” nabídl se Stig a zmizel v kuchyni.

Martha se zadívala na fotografie nad krbem.

Pár novomanželů. Jeho podobnost, zejména s nevěstou, bila do očí.

Na další fotografii, zřejmě o několik let později, mluvili se dvěma manželskými páry. Ihned získala pocit, že je spojují muži, ne ženy. Bylo to snad tím, jak se muži sobě podobali. Jejich identické pózy, sebejisté úsměvy, způsob, jakým vypínali hruď. Jako tři přátelé a zároveň alfa samci, kteří si jako by mimovolně vyznačovaly svůj revír. Rovnocenní samci.

Přešla do kuchyně. Stig se zády k ní skláněl ke dveřím lednice.

“Našel jsi kávu?”

Obrátil se k ní, rychle strhl z chladničky žlutou lepku a nacpal si ji do kapsy.

“Samozřejmě,” odpověděl a otevřel skříňku nad kuchyňskou linkou. Zručnými pohyby rukou, které to nedělaly poprvé, nasypal kávu do filtru, nalil vodu do kávovaru a zapnul ho. Svlékl si bundu a pověsil ji přes opěradlo židle. Nevybral si tu nejbližší, ale tu vedle. Svou židli.

“Ty jsi tady bydlel.”

Přikývl.

“Hodně se podobáš mámě.”

Ušklíbl se. “Často mi to říkávali.”

“Říkávali?”

“Rodiče už nežijí.”

“Chybí ti?”

Ihned mu přečetla z obličeje, že ho obyčejná, téměř zbytečná otázka zasáhla jako klín, co pronikl otvorem, který zapomněl ucpat. Dvakrát zamrkal, otevřel ústa a opět je zavřel, jako by ta bolest přišla tak nečekaně, že mu vzala schopnost artikulovat. Přikývl a obrátil se ke kávovaru. Pohnul jím, jako by doteď stál nakřivo.

“Tvůj otec na fotografiích vypadá jako skutečná hlava rodiny.”

“Byl.”

“Dobrá hlava rodiny?”

Podíval se na ni. “Ano, byl dobrý. Dával na nás pozor.”

Přikývla. Vzpomněla si na svého otce. Byl přesný opak. “Potřeboval jsi, aby na tebe dával pozor?”

“Ano.” Krátce se usmál. “Potřeboval jsem to.”

“Proč? Dělal jsi něco špatného?”

Pokrčil rameny.

“Proč?” zopakovala otázku.

“Jen tak. Viděl jsem, že sis všimla zničené lyže.”

“Co s ní?”

Zamyšleně se díval na kávu, která začínala kapat přes filtr. “Každý rok jsme na Velikonoce jezdili za dědečkem do Lesjaskogu. Stál tam skokanský můstek, otec držel rekord můstku, když překonal dědečka. Bylo mi tenkrát patnáct a celou zimu jsem trénoval, abych ho překonal. Právě ten rok vyšly Velikonoce hodně pozdě. Zima byla mírná, a když jsme přijeli k dědečkovi, na doskočišti, kam se opíralo slunce, sníh už téměř zmizel a trčely z něj skály a větve. Já jsem ale prostě musel skákat. “Rychle se podíval na Marthu. Povzbudivě přikývla. “Otec mi zakázal lézt na můstek, považoval to za příliš nebezpečné. A přestože jsem mu slíbil, že ho poslechnu, utíkal jsem za sousedovic chlapcem, aby mi změřil délku. Pomohl mi nahrabat sníh na místo, kam jsem plánoval doskočit. Vyběhl jsem nahoru, obul si lyže, které můj otec zdědil po dědečkovi, a jel jsem dolů. Ve stopě to strašně klouzalo. Trefil jsem odraz
. Až příliš dobře. Letěl jsem, cítil jsem se jako orel, vše mi bylo jedno, protože nic na světě se tomu pocitu nevyrovná. “Martha si všimla, jak se mu v očích zablesklo. “Doskočil jsem čtyři metry za hranici nahrabaného sněhu, do roztáté břečky. Ostrý kámen přeřízl pravou lyži, jako by to byl banán.”

“A ty?”

“Padl jsem jako shnilá hruška. Vyryl jsem brázdu dolů celým svahem a pořádný kus pod ním.”

Martha si vyděšeně přiložila dlaň na hruď. “Bože dobrotivý. Ublížil sis?”

“Pořádně jsem si natloukl. Přišel jsem domů celý promočený. Nic jsem si ale nezlomil. Bolest byla druhořadá, přemýšlel jsem jen nad tím, co řekne otec. Neposlechl jsem ho a zničil mu lyže.”

“Co řekl?”

“Vlastně nic. Jen se mě zeptal, co bych pokládal za přiměřený trest.”

“Co jsi mu navrhl?”

“Tři dny domácího vězení. On však rozhodl, že jsou Velikonoce a budou stačit dva dny. Po otcově smrti mi máma prozradila, že hned druhý den zašel za sousedovic chlapcem. Musel mu ukázat místo, kam jsem doskočil, a dokola vyprávět celý příběh. Otec se prý smál, až mu tekly slzy. Máma ho přesvědčila, aby mi nic neříkal, protože mě to povede k ještě větším lotrovinám. Po Velikonocích vzal zničenou lyži domů pod záminkou, že ji chce slepit. Máma věděla, že si odnášel svou nejvzácnější vzpomínku.”

“Můžu se na ni jít podívat ještě jednou?”

Nalil jim kávu a vrátili se do sklepa. Sedla si na mrazničku a on vzal do ruky těžkou bílou lyži značky Splitkein se šesti žlábky. Uvažovala, jaký to byl zvláštní den. Slunce a déšť. Oslňující moře a tmavý sklep. Cizinec a člověk, jako by ho znala už celý život. Tak vzdálený a tak blízký. Tak správný a tak špatný …

“Měl jsi s tím skokem pravdu?” zeptala se. “Nic se tomu nevyrovnalo?”

Zamyšleně sklopil zrak. “Překonala to až první dávka.” Lehce kopla podpatky do mrazničky. Odtud ji ovanul chlad. Uvědomila si, že mraznička je zapnutá. Mezi klikou a klíčovou dírkou svítila červená kontrolka. Vzhledem k osiřelosti celého domu to bylo zvláštní.

“Alespoň jsi překonal ten rekord?”

S úsměvem zavrtěl hlavou.

“Ne?”

“Počítají se jen skoky, které ustojíš, Martho,” vysvětlil jí a napil se kávy.

Zdálo se jí, že ačkoli ji i on už několikrát oslovil jménem, teď slyšela své jméno poprvé.

“Takže jsi musel skákat dál. Chlapci soutěžili s otci a dívky s maminkami.”

“Opravdu?”

“Nemyslíš si, že každý syn se chce tak či onak podobat otci? Proto syna tak ničí, když objeví u otce nějakou slabinu. Vidí v ní vlastní minus a porážku, které se v budoucnu nevyhne. Pro některé syny je ten šok tak zásadní, že se vzdají, dřív než začali.”

“Prožila jsi to i ty?”

Martha trhla ramenem. “Máma se měla dávno s otcem rozejít. Přizpůsobila se. Jednou jsem jí to vyčetla, když mi chtěla něco zakázat. Už si ani nepamatuji, co to bylo. Tenkrát jsem jí vyčítala, že je nespravedlivé, když mi brání v životním štěstí jen proto, že si ho sama pokazila. Nikdy jsem ničeho tak nelitovala. V životě nezapomenu na její pohled a slova: V tom případě bych přišla o to, co mě dělá v životě nejšťastnější – o tebe.”

Stig přikývl s pohledem upřeným do sklepního okna. “Občas se mýlíme v pocitu, že jsme naše rodiče odsoudili. Možná přece jen nebyli slabí. Možná jsme nabyli ten dojem pod vlivem falešných okolností. Možná byli silní a ochotni nechat si zničit jméno, přijít i o poslední zbytky cti, nechat se zahanbit, aby zachránili ty, které milovali. Jestliže oni byli tak silní, možná budeme silní i my. “

Skoro nezachytila chvění v jeho hlase. Ale zachytila ho. Počkala, než se k ní otočí.

“Co udělal?”

“Kdo?”

“Tvůj otec.”

Viděla, jak se mu pohnul ohryzek. Přimhouřil oči. Zakousl do rtu. Viděla, že chce. Blížil se na hranu můstku. Ještě mohl vyskočit z příliš hladké stopy a zastavit se.

“Než ho zastřelili, napsal dopis na rozloučenou, v němž tvrdil, že se rozhodl spáchat sebevraždu,” řekl tiše. “Udělal to, aby mě s mámou zachránil.”

Martha cítila, jak ji při jeho dalších slovech obcházejí mdloby. Možná ho postrčila dolů po můstku, ale stáhl i ji. Už nikdy se nevrátí k chvílím, kdy nevěděla, co ví nyní. Tušila v koutku duše, k čemu se odhodlala? Toužila po divokém létě a volném pádu?

Ten víkend byl s mámou na zápasnickém turnaji v Lillehammeru. Otec jezdíval s nimi, ale tentokrát musel zůstat doma, měl něco důležitého na práci. Stig zvítězil ve své hmotnostní kategorii, a když se vrátili domů, utíkal do otcovy pracovny, aby se pochlubil. Otec seděl zády do pokoje, hlavu měl položenou na stole. Stig si nejprve myslel, že usnul při práci. Teprve potom objevil pistoli.

“Do té doby jsem viděl zbraň jen jedinkrát. Otec si zvykl v pracovně psát deník do knihy se žlutými listy, svázanými v černé kůži. Říkával, že to je jeho forma zpovědi. Nerozuměl jsem mu, dokud mi jako jedenáctiletému nevysvětlil, že při zpovědi se člověk přiznává ke svým hříchům. Jednoho dne jsem přišel ze školy, vplížil jsem se do pracovny a vzal klíč od psacího stolu. Věděl jsem, kde ukrývá svůj deník. Chtěl jsem poznat jeho hříchy. Odemkl jsem …”

Martha se nadechla, jako by to říkala ona.

“Namísto deníku jsem objevil jen starou černou pistoli. Zamkl jsem zásuvku a vykradl se ven. Hodně jsem se styděl. Chtěl jsem špehovat vlastního otce a odhalit jeho tajemství. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl a už nikdy jsem se nepokoušel najít ten deník. Tenkrát, když jsem stál otci za zády, vše se mi vrátilo. Vnímal jsem to jako svůj trest. Pohladil jsem ho po zátylku, abych ho probudil. Nejenže nebyl teplý, sálal z něj chlad, mramorový chlad smrti. Věděl jsem, že to byla moje chyba. Teprve pak jsem našel ten dopis …”

Martha sledovala jeho krční tepnu, když jí vyprávěl, jak ho četl. Máma stála ve dveřích. Nejdřív ho napadlo, že ten dopis roztrhá a bude se tvářit, že nikdy žádný dopis nenašel. Nepřinutil se to udělat a když přijela policie, poslušně ho odevzdal, ačkoli tušil, že i policisté by ho nejraději sprovodili ze světa.

Krční tepna mu vystupovala jako zpěvákovi, který není zvyklý zpívat. Jako člověku, který málokdy tolik mluví.

Máma začala užívat antidepresiva, které jí předepsal lékař. Další tabletky si už kupovala sama. Pokaždé se však vracela k osvědčenému, rychlému a efektivnímu receptu, k alkoholu. Pila tvrdý. Vodku k snídani, na oběd i k večeři. Pokoušel se ji chránit, bral jí zpod rukou tabletky i láhve. Musel proto skončit se zápasením, začal lajdačit. Učitelé za ním chodili domů, ptali se, jak je možné, že tak dobrý žák chodí za školu. Odehnal je pryč. Mámin stav se každým dnem zhoršoval, její výbuchy hněvu byly stále častější a začala mluvit o sebevraždě. V šestnácti objevil mezi její pilulkami stříkačku. Ihned pochopil, na co jí slouží. Vrazil si jehlu do stehna. A všechno se tím vyřešilo. Druhý den šel na Plac a koupil si první dávku. Za šest měsíců prodal všechno, co mělo v domě nějakou hodnotu, okrádal svou bezbrannou matku. Nezáleželo mu na ničem a už vůbec ne na sobě, ale potřeboval peníze, aby se
zbavil bolesti. Ještě mu nebylo osmnáct, a proto nemohl skončit za mřížemi. Začal brát peníze za to, že se přiznal k drobným loupežím a vloupáním, z nichž policie obvinila starší kriminálníky. Dovršil osmnáct a přestali mu chodit takové nabídky. Stres, věčný stres z chudoby se jen prohloubil. Souhlasil, že na sebe převezme vinu za dvě vraždy, pokud ho budou během odpykávání trestu zásobovat drogami.

“A trest sis už odpykal?” zeptala se potichu.

Přikývl. “Já ano.”

Seskočila z mrazáku a popošla k němu. Nepřemýšlela, na to už bylo pozdě. Vztáhla ruku a přiložila mu ji na krční tepnu. Díval se na ni velkými černými zorničkami, které mu vyplňovaly téměř celou duhovku. Objala ho kolem pasu a on ji kolem ramen, jako u tance, při kterém si vyměnili role. Chvíli tak stáli, pak si ji přivinul k sobě. Uvědomila si, že z něho sálá teplo, musel mít horečku. Nebo to teplo sálalo z ní? Přivřela oči, cítila jeho nos a ústa ve vlasech.

“Půjdeme nahoru?” zašeptal. “Mám pro tebe dárek.”

Vyšli do kuchyně. Za oknem už přestalo pršet. Vylovil něco z kapsy bundy, pověšené na kuchyňské židli.

“Jsou pro tebe.”

Jejich krása jí vyrazila dech.

“Nelíbí se ti?”

“Jsou nádherné, Stigu. Odkud … ukradl jsi je?”

Vážně se na ni zadíval. Neodpověděl.

“Promiň, Stigu.” S údivem si uvědomila, že jí do očí vstoupily slzy. “Vím, že už nedroguješ, ale vidím, že jsou nošené a …”

“Už nežije,” přerušil ji Stig. “Tak krásné věci by měli nosit živí lidé.”

Martha překvapeně zamrkala. Pak pochopila. “Patřily … byly …” Podívala se na něj, poloslepá od slz.

Zavřela oči, cítila na tváři jeho dech. Dlaň na tváři, na krku i zátylku. Svou vlastní ruku na jeho boku. Chtěla ho odstrčit. Přitáhla si ho blíž. Už dávno se líbali, věděla to. Setkali se aspoň stokrát, ale když se jim teď dotkli rty, bylo to jiné. Tělem jí proběhl elektrický proud. Neotevírala oči a cítila jeho rty, měkké dlaně, které jí přejely po zádech, jeho strniště, vůni i chuť. Chtěla to, chtěla všechno. Dotyk ji probudil a vytrhl z krásného snu, ve kterém si dovolila zmizet, protože sen by zůstal bez následků. Ale teď.

“Nemůžu,” zašeptala roztřeseným hlasem. “Musím jít, Stigu.”

Pustil ji, rychle se odtáhla. Odběhla, otevřela dveře domu a až na prahu se zastavila. “Stigu, byla to moje chyba. Už se nikdy nesmíme takhle setkat. Chápeš? Nikdy.”

Zavřela dveře, dřív než slyšela odpověď. Slunce vykouklo za mraky a nad černým třpytivým asfaltem se vznášela pára. Vyšla do dusné horka.

Markus sledoval v dalekohledu, jak žena vešla rychlým krokem do garáže, nastartovala starý kabriolet, ve kterém přijeli, vycouvala na ulici a vyrazila. Odehrálo se to tak rychle, že ji nestihl zaostřit, ale zdálo se mu, že pláče.

Vrátil se ke kuchyňskému oknu. Zaostřil. Chlapec hleděl za ní. Ruce měl sevřené v pěst, zaťaté čelisti. Na spáncích mu vystoupily žíly, jako by prožíval palčivou bolest. Za chvíli Markus pochopil. Syn předpažil ruce, otevřel dlaně a položil je na okno. Odrazil se mu v nich sluneční paprsek. Z obou dlaní mu trčely náušnice a po pokožce stékaly dva tenké pramínky krve.

24. KAPITOLA

V kancelářích panovalo šero. Někdo před odjezdem zhaslsvětlo, zřejmě předpokládal, že odchází poslední. Šimonovi to nevadilo, letní večery byly dost světlé. Kromě toho měl novou podsvícenou klávesnici a nemusel si zapínat ani lampu na čtení. Jen na jejich patře se každý rok spotřebovalo čtvrt milionu kilowatthodin elektrické energie. Pokud to sníží na dvě stě tisíc, ušetří finance na dvě nová zásahová vozidla.

Studoval internetovou stránku kliniky Howell. Fotografie se lišily od prezentace jiných amerických soukromých klinik, které vypadaly jako pětihvězdičkové hotely s usměvavými pacienty, vybájenými referencemi a chirurgy s image filmových herců či pilotů. Tato klinika se prezentovala jen několika fotografiemi a střízlivým popisem kvalifikace svých zaměstnanců, dosažených výsledků, sumárum publikovaných odborných článků a nominací na Nobelovu cenu. Nejdůležitější bylo, že uváděla i procento úspěšných operací podobných těm, které potřebovala Else. Více než padesát procent, ale méně, než se doufal. Na stránce neuváděli ceny. Ještě tu částku nezapomněl. Vyrazila mu dech.

Zachytil pohyb ve tmě. Kari.

“Volala jsem ti domů. Manželka mi prozradila, že tě tu najdu.”

“Ano.”

“Proč pracuješ tak pozdě?”

Šimon pokrčil rameny. “Když nepřinášíš domů dobré zprávy, pokoušíš se odkládat příchod, jak se jen dá.”

“Jak to myslíš?”

Šimon mávl rukou. “Co jsi chtěla?”

“Poslechla jsem tě. Celé jsem to přehrabala, hledala jsem všechny možné i nemožné souvislosti mezi Iversenovou a těmi třemi chlapy. Nenašla jsem nic.”

“Zřejmě si i ty uvědomuješ, že to nic neznamená,”poznamenal Šimon a ťukal dál.

Kari si přisunula židli. “Hledala jsem marně. Dala jsem si záležet. Uvažovala jsem, jestli … “

“Uvažování máme rádi.”

“Možná je to docela jednoduché. Lupič vycítil dvě šance – Iversenův dům a místo, kde skrývali drogy a peníze. První vražda ho naučila, že když člověka zabiješ, málokdy ti prozradí kód sejfu.”

Šimon zvedl oči od počítače. “Lupič zastřelil dva lidi a následně rozvířil půl kila superboye v hodnotě půl milionu, aby zabil i třetí oběť?”

“Podle Bjornstada jde o válku gangů a vyslání výstrahy konkurentům.”

“Na to nemusel spálit půl milionu, kolegyně Adelova.” Kari zaklonila hlavu a vzdychla si.

“Agnes Iversenová neměla nic společného s dealovaním drog ani s lidmi jako Kalle Farrisen. To je celkem jasné.”

“Někde se jejich životní dráhy museli protnout,” uvažovalŠimon. “Nechápu jen jedno. Odhalili jsme, že před námi tají souvislost mezi vraždami, a přesto se nám nedaří zjistit, co to je. Pokud je tak neviditelná, proč by se unavoval maskovat, že vraždil jeden pachatel?”

“Možná to neskrývá před námi,” poznamenala Kari a zívla si.

Zavřela ústa. Pochopila, že na ni upřeně hledí. “Samozřejmě. Máš pravdu.”

“Prosím?”

Šimon vstal. Opět si sedl. Bouchl dlaní do stolu.” Nebojí se, že ho odhalí policie. Skrývá se před někým jiným.”

“Kdo ho dostane, když pochopí, že to je on?”

“Ano. Nebo se bojí, že si na něj dají pozor. Současně …”Šimon si přejel rukou po tváři a zanadával.

“Současně co?”

“Je to složitější. Neskrývá se úplně. Ve způsobu, jakýmzavraždil Kallaho, je totiž skrytý vzkaz.” Šimon vztekle kopldo stolu. Mlčky seděli, tma houstla. První přerušil ticho Šimon: “Uvažoval jsem, že Kalleho popravil způsobem, jakým on zabíjel své oběti. Selhání plic v důsledku předávkování. Vrah vystupuje jako anděl pomsty. Dává ti to smysl?”

Kari zavrtěla hlavou. “Agnes Iversenovou jistě nezabil ve smyslu tohoto principu. Pokud vím, nikoho nezastřelila do hrudi.”

Šimon vstal. Přešel k oknu a díval se na osvětlenou ulici. Na asfaltu rachotily dva longbordy. Pod oknem jeli dva kluci s kapucemi.

“Ještě jsem vlastně na něco zapomněla,” vzpomněla si Kari. “Odhalila jsem ještě jednu souvislost mezi Perem Völlanem a Kallem Farrisenem.”

“Poslouchám.”

“Mluvila jsem se špehem, kterého znám z předchozí práce. Zdálo se mu divné, že dva lidé, kteří se dobře znali, zemřeli v tak krátké době.”

“Völlan znal Farrisena?”

“Ano. Velmi dobře. Dokonce prý až příliš dobře. A ještě něco.”

“Ano?”

“Kontrolovala jsem Kalleho spis. Před několika lety ho dlouho vyslýchali v případě vraždy, dokonce seděl i ve vazbě. Obětí byla nějaká Asiatka.”

“Neidentifikovali jsme ji?”

“Víme jen, že šlo o mladou Asiatku. Podle analýzy chrupu jí mohlo být šestnáct. Svědek viděl muže, který jí ve dvoře píchl injekci. Za pachatele označil Kalleho.”

“A dál?”

“Kalla propustili, protože k vraždě se přiznal někdo jiný.”

“Měl štěstí.”

“Ano. Dotyčný dobrodinec je chlapec, který nedávno utekl ze Státu.”

Kari hleděla na Šimonova nehybná záda u okna. Slyšel ji vůbec? Už se mu to chystala zopakovat, když ji zastavil drsný a sebejistý hlas starého pána: “Kari?”

“Ano.”

“Ihned zjisti všechno, co se dá, o Agnes Iversenové. Zajímá mě, jestli někdy v jejím okolí padl výstřel z pistole.

V jakékoli souvislosti, chápeš?”

“Chápu. Co tím chceš říct?”

“Chci tím říct …” z hlasu mu zmizela jistota.

“… že když… když … tak …”

“Tak?”

“Tak se to právě začalo.”

25. KAPITOLA

Markus zhasl světlo. Užíval si pocit, že někoho sleduje a zároveň ví, že ho objekt nevidí. I tak se vždycky lekl, když syn vykoukl z okna a zadíval se přímo na něj. Jako by tušil, že ho pozoruje. Nyní byl v ložnici, seděl na růžové bedně. Markus věděl, že je kromě pár povlečení a prostěradel prázdná. Pokoj bez záclon osvětloval lustr se čtyřmi žárovkami, viděl každý detail. Žlutý dům měl základy hlouběji v zemi než Markusův a Markus navíc seděl na horní posteli, kterou si přisunul k oknu. Měl dokonalý výhled na syna. Nedělal nic zvláštního, poslouchal hudbu ze sluchátek. Zřejmě svou oblíbenou píseň, neboť každé tři minuty stiskl knoflík na svém mobilu, jakoby si ji chtěl pustit od začátku. V téže části písně se vždy usmál, přestože se určitě trápil, že ho to děvče tak náhle opustilo. Líbali se, pak se dívka odtrhla a bez rozloučení odešla. Chudák. Markus měl chuť jít mu zaklepat na
dveře a pozvat ho k mámě na večeři. Určitě by nic nenamítala. Chlapec vypadal tak smutně, že možná ani netoužil po společnosti. Počká to do zítra. Markus vstane dřív a ráno u něj zazvoní s čerstvým pečivem. Vzpomínal. V hlavě mu zněl verš. Vlastně ne verš, jen jedna věta. Zněla mu stále dokola, od té chvíle, co se ho ten idiot z Tasenu zeptal, jestli je chlapec Markusův otec: “Možná ano.”

Možná ano. Haha!

Opět zívl. Musí si jít lehnout. Zítra vstává brzy, budou péct chleba. Právě když odkládal dalekohled, něco se stalo. Syn vstal. Markus si přiložil dalekohled k očím. Syn nadzvedl deku a zvedl uvolněnou parketu. Skrýš. Něco z ní vyndal. Červenou tašku. Otevřel ji a vytáhl z ní sáček s bílým práškem. Markus věděl, co to je, tyhle sáčky znal z televize. Drogy. Syn prudce zvedl hlavu. Zdálo se, že naslouchá, brousil uši jako antilopy u napajedla ve filmech na přírodopisných kanálech.

Teď to zaslechl i Markus. Auto. Takhle večer, během letních prázdnin projížděla auta jejich ulicí jen zřídka. Syn seděl jako zkamenělý. Markus viděl, jak se reflektory auta odrazily na asfaltu. Velké černé SUV zastavilo pod lampou mezi domy. Vystoupili z něj dva muži. Markus je zkoumal v dalekohledu. Oba byli v černém obleku. Muži v černém. Druhý díl se mu líbil nejvíce. Menší z nich byl plavovlasý a to pokazilo celý dojem. Druhý měl sice černé kudrnaté vlasy jako Will Smith, ale měl i pleš a byl bledý jako křída.

Markus sledoval, jak studují žlutý dům. Plešatý kývl k oknu ložnice a vykročili k bráně. Takže mu jde návštěva. Přeskočili plot tak jako předtím Markus. Šli po trávě, aby nedělali hluk. Markus se vrátil pohledem k oknu ložnice. Syn zmizel. Určitě je i on spatřil a utíkal jim otevřít. Markus namířil dalekohled na vchodové dveře, kde už oba muži vycházeli po schodech. Na to, aby přesně viděl, co se děje, byla příliš velká tma. Dveře se s praskotem otevřely. Markus zatajil dech.

Oni … oni se vloupali do domu. Byli to lupiči!

Možná jim někdo prozradil, že v domě nikdo nebydlí. Musí varovat syna, co když jsou nebezpeční? Seskočil z postele. Vzbudí mámu? Nebo rovnou zavolá policii? A co řekne? Špehoval jsem sousedy dalekohledem? Pokud začnou sbírat otisky prstů, aby našli lupiče, možná najdou i ty jeho! A co synovy drogy? Vždyť i on skončí za mřížemi. Markus bezradně přešlapoval uprostřed pokoje. V ložnici žlutého domu zahlédl pohyb. Vrátil se k dalekohledu. Muži už vešli do pokoje. Něco hledali. V šatníku, pod postelí. Vždyť … vždyť mají pistole! Vysoký muž s kudrnami přistoupil k oknu, aby zkontroloval, zda je zavřené. Vykoukl ven a zadíval se přímo na Markuse, který bezděčně o krok ustoupil. Syn se musel ukrýt, ale kam? Zdálo se, že tašku s drogami stihl vrátit do skrýše, ale úkryt nebyl dost velký, aby do něj vlezl i sám. On jim ukáže! Nikdy syna nenajdou, protože zná dům mnohem lépe, tak jako se vietnamští vojáci orien tovali v asijské džungli lépe než Američané.

Musí však být ticho jako myška, tak jako předtím Markus. Syn to zvládne. Musí to zvládnout! Bože, pomoz mu.

Sylvester se rozhlížel kolem sebe. Poškrábal se na lysině mezi tmavými kudrnami.

“Kurva, Bo, vždyť tady musel být! Jsem si jistý, že včera se v ložnici nesvítilo. “Ztěžka dosedl na růžovou bednu, zastrčil pistoli do pouzdra a zapálil si.

Nízký blondýn zůstal stát uprostřed místnosti s pistolí v ruce. “Mám pocit, že tu ještě je.”

Sylvester zamával cigaretou. “Nepřeháněj, byl tady a zase zmizel. Kontroloval jsem oba záchody i druhou ložnici.”

Světlý zavrtěl hlavou. “Nevěřím. Určitě je ještě v domě.”

“Přestaň, Bo, ten fracek není přízrak. Je to jen obyčejný amatér, který měl doteď kopu štěstí.”

“Možná. Syna Aba Lofthuse bych nepodceňoval.”

“Netuším, o kom mluvíš.”

“Tys ho už nezažil, Sylvestere. Ab Lofthus byl nejtvrdší policajt ve městě, nikdo mu nesahal ani po paty.”

“Odkud to víš?”

“Vždyť jsem s ním měl co do činění, ty idiote. V devadesátých letech jsme s Nestorem odevzdávali zboží na Alnabru a Lofthus s jiným policajtem víceméně náhodně procházeli kolem. Lofthus ihned pochopil, co se děje. Nezavolal posily a rozhodl se nás dostat na vlastní pěst. Ab Lofthus vlastnoručně zmlátil čtyry chlapy, dokud jsme ho nesložili na zem. Nebylo to jednoduché, to ti řeknu, ten chlap byl zápasník. Chtěli jsme ho zastřelit na místě, ale Nestor se lekl, prolití policajtské krve prý vyvolá přílišný rozruch. Zatímco jsme o tom debatovali, ten idiot vřískal: Tak pojďte do mě, jen to zkuste! Jako ten hysterický rytíř z Monty Pythona, chápeš. Co mu uřízli ruce i nohy, ale i tak se nevzdal a provokoval.”

Bo se zasmál. Jako u milé vzpomínky, uvědomil si Sylvester. Ten chlap byl blázen, miloval smrt a fyzické násilí a doma si přehrával všechny série Ridiculousness, protože tam ukazovali lidi, kteří si opravdu ublížili. Nebylo to to domácí video, kde nějaký příbuzný zakopl, vykloubil si palec a všichni se tomu smáli.

“Neříkal jsi, že byli dva?” řekl Sylvester.

Bo se ušklíbl. “Jeho kolega ihned vycouval z boje, připraven na spolupráci a kompromisy, klečel na kolenou a žadonil o milost. Znáš ty typy, ne?”

“Jasná věc,” přikývl Sylvester. “Loser.”

“Ani náhodou,” opravil ho Bo. “Vinner. Jmenuje se to pochopení situace. Tato vlastnost ho dovedla dál, než bys čekal. Stačilo. Pojďme prohlédnout dům.”

Sylvester pokrčil rameny, vstal a až ve dveřích si uvědomil, že Bo nejde za ním. Ani se nepohnul a upřeně hleděl na místo, kde Sylvester před chvílí seděl. Bedna.

Podíval se na něj, přiložil si ukazováček ke rtům a kývl na bednu. Sylvester vytáhl pistoli a odjistil. Cítil, jak se mu zbystřily všechny vjemy, lépe viděl i slyšel, srdce se mu divoce rozbušilo. Bo obešel po špičkách bednu, aby i Sylvester mohl střílet. Sylvester sevřel pistoli do obou rukou a přistoupil blíž. Bo mu naznačil, že je připraven. Přikývl.

Zadržel dech. Bo s odjištěnou pistolí nacpal konečky prstů pod víko. Počkal vteřinu, bystřil sluch. Otevřel bednu.

Sylvester cítil tlak na spoušti.

“Kurva,” vydechl Bo.

Kromě několika prostěradel byla bedna prázdná.

Společně zkontrolovali i ostatní pokoje, rozsvíceli a zhasínali lampy. Nenašli nic, co by naznačovalo, že v domě někdo byl. Nakonec se vrátili do ložnice, kde se nic nezměnilo.

“Mýlil ses,” konstatoval Sylvester s důrazem na každou slabiku, protože věděl, jak tím Boa podráždí. “Je pryč.”

Bo zvedl a spustil ramena, jako by si chtěl upravit bundu. “Pokud chlapec odešel a nechal rozsvícené světlo, může to znamenat, že se hodlá vrátit. Když tu počkáme, budeme to mít jednodušší.”

“Možná,” připustil Sylvester. Už cítil, kam to spěje.

“Nestorovi záleží na tom, abychom ho dostali co nejdřív. Víš, že nám může hodně ublížit.”

“To je jasné,” odsekl Sylvester.

“Proto tady zůstaneš, budeš na něj čekat.”

“Proč takové úkoly zůstanou pokaždé na mně?”

“Odpověď začíná na zet.”

Zkušenosti. Sylvester si povzdechl. Kdyby tak někdo zastřelil Boa, aby mu přidělili nového partnera. Méně zkušeného.

“Měl by sis sednout do obýváku, abys měl výhled na dveře do domu i do sklepa,” pokračoval Bo. “Není jisté, že ho sundáš dolů stejně snadno jako toho kněze.”

“Nemusíš mi radit,” odsekl Sylvester.

Markus viděl, jak oba muži vycházejí z ložnice. Za chvíli ten malý vyšel z domu, sedl si za volant a zmizel. Syn se tedy ukryl v domě, ale kde? Možná slyšel startovat auto, ale pochopil, že jeden z lupičů zůstal hlídat?

Markus namířil dalekohled na tmavé okna, ale neviděl nic. Samozřejmě, že se syn mohl vykrást z domu, ale Markus si to neuměl představit. Dům neustále sledoval, určitě by si ho všiml.

Zachytil pohyb. Zadíval se na okno ložnice, jediné místnosti, kde se svítilo. Naráz pochopil, že se nemýlil.

Postel se hýbala. Lépe řečeno, hýbala se matrace. Nadzvedla se a odvalila stranou. Byl to on. Ukryl se mezi rošt a velké hrubé matrace manželské postele, kde se Markusovi předtím tak dobře leželo. Ještě že byl syn tak hubený, jinak by ho určitě objevili. Po špičkách přešel k uvolněné parketě, nadzvedl ji a vytáhl něco z červené tašky. Markus zaostřil. Zastavilo se mu srdce.

Sylvester si postavil židli, aby viděl dveře i branku do domu. Branku osvětlovala pouliční lampa a kdyby někdo přišel, i tak by ho slyšel. Prozradil by ho drobný štěrk na cestičce.

Čekala ho dlouhá noc. Musí si vymyslet zábavu, aby neusnul. V knihovně našel, co hledal. Rodinné album. Rozsvítil si lampu na čtení, otočil ji od okna, aby světlo nebylo vidět z ulice, a začal listovat. Na rozdíl od jeho rodiny lidé vypadali šťastně. Samozřejmě, že si uvědomoval, že rodinné fotografie neříkají celou pravdu, ale něco z nich vyzařovalo a to ho fascinovalo. Zastavil se u fotografie tří lidí, zřejmě z velikonočního lyžování. Opálení jarním sluncem, usmívali se před turistickou značkou.

Uprostřed stála žena. Sylvester usoudil, že je to matka. Nalevo od ní otec, Ab Lofthus. Napravo muž s brýlemi bezrámu. Ženská ruka k fotografii dopsala: Na výletě s trojkou, fotografoval Skokan.

Sylvester zvedl hlavu. Slyšel něco? Vykoukl k brance. Nic. Ten zvuk nepřišel zvenčí. Něco se změnilo, vzduch se pohnul, tma jako by se rozestoupila. Tma. Otec se postaral, aby se navždy bál tmy. Sylvester se vrátil k fotografiím. Vypadali šťastně. Každý ví, že ve tmě se nemusí bát.

Zazněl výstřel, jako když otec švihl opaskem.

Sylvester zíral na fotografii.

Postříkala ji krev. Vedle fotografie spatřil dírku, která procházela skrz album. Něco bílého se vzneslo a přilepilo ke krvi. Pírko? Určitě z opěradla židle. Sylvester pochopil, že musí být v šoku, protože necítil bolest. Zatím ne. Sklopil oči na pistoli, která mu vypadla na zem. Už neměl šanci na ni dosáhnout. Čekal na další výstřel, který nepřicházel. Možná si chlapec myslel, že je mrtvý. V tom případě měl naději. Nesmí ho ale vyvést z omylu.

Přivřel oči. Slyšel kroky a zadržel dech. Cítil ruku na hrudi, hledala něco v kapse jeho bundy. Našla peněženku i řidičský průkaz. Střelec ho chytil kolem pasu, stáhl ze židle a přehodil si ho přes rameno. Vykročil. Musel být silný.

Zvuk otevírajících se dveří, rozsvícení lampy, těžké kroky po schodech dolů, ostrý vzduch. Nesl ho do sklepa.

Zachytil zvuk odlupující se gumy. Vzápětí letěl. Dopadl měkčeji, než si myslel. Cítil tlak v uších a tma ještě zhoustla. Otevřel oči. Byla úplná tma. Nic neviděl, ležel v nějaké bedně. Tma nebyla nebezpečná. Příšery žijí pouze v pohádkách. Slyšel šoupání bot a vzdalující se kroky. Bouchnutí dveří. Byl sám, chlapec si ničeho nevšiml.

Teď potřeboval jen chladnou hlavu, nesměl nic uspěchat. Počká, až si chlapec lehne, a vypadne. Nebo zavolá Boovi, aby pro něj přijel a sejmul chlapce. Zvláštní, že stále necítil bolest, jen teplou krev, která mu kapala na ruku. Ochladilo se. Byla velká zima. Pokusil se zapřít nohou, aby se otočil a nahmatal mobil, ale marně. Nohy mu strnuly. Nakonec se mu podařilo vytáhnout telefon. Stiskl knoflík a displej se rozsvítil.

Sylvester ztuhl.

Příšeru měl pár centimetrů od obličeje, viděl vypoulené oči nad otevřenou tlamou s malými ostrými zuby.

Zřejmě treska. Zabalená do igelitu. Všude kolem se povalovaly další igelitové sáčky, kuřecí stehna, steaky, mražené ovoce. Světlo se odráželo v ledových krystalech na sněhobílých stěnách. Ležel v mrazáku.

Markus upíral pohled na dům. Počítal sekundy.

Seděl u okna. Zaslechl výstřel a viděl záblesk v domě. Poté opět zavládlo ticho.

Markus si byl jistý, že slyšel výstřel, ale kdo střílel?

Bože dobrotivý, ať to byl syn. Nedovol, aby střílel na něj.

Markus napočítal do sta. Dveře ložnice se otevřely.

Děkuji. Bože, děkuji, byl to on!

Syn nacpal pistoli do tašky, vyndal parketu a začal do tašky skládat sačky s bílým práškem. Když skončil, přehodil si ji přes rameno a vyšel z pokoje, aniž zhasl. Krátce na to bouchly domovní dveře a Markus viděl, jak jde k brance. Zůstal stát, rozhlédl se na všechny strany a vykročil po ulici směrem, odkud přišel poprvé.

Markus si lehl na postel. Upřel pohled do stropu. Žije! Zabil padoucha! Určitě to byli padouši, nebo ne? Samozřejmě, že ano. Markusovi radostí bušilo srdce a už věděl, že v noci neusne.

Sylvester cítil, jak se zabouchly dveře. V mrazničce slyšel jen málo, ale zachytil vibrace z bouchnutí dveří. Konečně. Jasně, že mobil v mrazničce ve sklepě nezachycoval signál. Po třech pokusech to vzdal. Už začínal cítit bolest a únavu. Chlad ho udržoval v bdělém stavu. Zapřel se dlaněmi do dveří. Zatlačil. Nepovolily hned a jeho zachvátila panika. Zatlačil silněji. Stále nic. Pamatoval si zvuk gumového těsnění, chtělo to jen trochu víc síly. Zapřel se a zatlačil ze všech sil. Nic. Teprve tehdy pochopil. Chlapec ho tady zamkl.

Panika ho už nesvírala v břiše, sevřela mu hrdlo.

Zalapal po vzduchu, ale soustředil se, aby si udržel zbytky rozumu a nepronikla mu do mozku skutečná tma. Musí uvažovat. Rychle. Potřebuje rychlý nápad. Nohy. Samozřejmě. Vždyť nohy jsou mnohokrát silnější než ruce. Nohama bez problémů vykopne dvě stě kilogramů, rukama sotva zvedne pětasedmdesát. Tohle byl jen zámek na mrazničce, stavěný na to, aby sousedé nechodili krást maso a rybíz, nikoliv na sílu velkého, zoufalého chlapa, který se opravdu chtěl dostat ven. Převrátil se na záda. Měl dost prostoru a jestliže se mu podaří skrčit kolena a zapře se nohama do …

Nepodařilo se mu skrčit kolena.

Odmítaly mu poslušnost. Jako by načisto zdřevěněly. Zkoušel to znovu. Už nebyl jejich pánem. Poškrábal se na stehně. Zblázní se. Musí přemýšlet. Ne, nesmí přemýšlet! Už bylo pozdě. Dírka v albu, krev. Kulka ho musela zasáhnout do zad a vyletět ven. Necítil bolest. Ohmatal si břicho. Bylo promočené krví. Zároveň měl pocit, jako by se dotýkal někoho jiného.

Byl chromý.

Od pasu dolů byl chromý. Zatlačil rukama do víka, ale už si nepomohl. Otevřel tím jen bránu panice. Otec ho učil, že tu bránu nesmí otevírat. Příval paniky strhl i poslední hráz a Sylvester věděl, že zemře tak jako ve svých nočních můrách. Zamčený. Sám. Ve tmě.

26. KAPITOLA

“Takhle má vypadat nedělní ráno,” usmála se Else při pohledu z okna.

“Souhlasím,” přikývl Šimon, ubral plyn a pohlédl na ni. Zvažoval, kolik toho opravdu vidí. Uvědomovala si, že Zámecký park je po včerejším lijáku zelenější než obvykle? Věděla vůbec, že právě objíždějí Zámecký park?

Návštěvu Chagallovi výstavy v Hovikoddene navrhla onaa Šimon ihned souhlasil. Potřeboval se jen cestou zastavit u bývalého kolegy.

Na ulici Gamle Drammensveien se parkovalo snadno. Staré vznešené vily působily osiřele. Čas prázdnin. Jen tu a tam se v lehkém vánku pohnula vlajka některé z ambasád.

“Nebudu tam dlouho,” slíbil jí, jakmile zastavili na adrese, kterou našel na internetu. Hned na prvním zvonku si přečetl správné jméno.

Zazvonil dvakrát. Už by se vzdal, kdyby se neozval ženský hlas.

“Ano?”

“Je Fredrik doma?”

“Eh … Kdo jste?”

“Šimon Kéfas.”

Na několik sekund zavládlo ticho. Šimon slyšel pohyb ruky, která zakryla mikrofon na telefonu. Za chvíli byla zpět. “Jde dolů.”

“Děkuji.”

Šimon čekal. Pro většinu lidí bylo ještě časně. Na ulici viděl jen pár ve svém věku, zřejmě na nedělní procházce, při níž cesta byla cíl. Pán si oblékl kalhoty v barvě khaki a dal nahlavu baret. Takhle se oblékali staří lidé. Šimon se zadíval na svůj odraz ve skle dubových dveří. Baret a sluneční brýle. Khaki kalhoty. Nedělní úbor.

Čekal dlouho, určitě Fredrika nebo jeho ženu probudil. Pokud to tedy byla jeho žena. Zkontroloval auto. Else něj hleděla. Zamával jí, nereagovala. Dveře se otevřely a vyšel z nich Fredrik v džínách a tričku. Stihl se i osprchovat, mokré, husté vlasy měl sčesané dozadu.

“Nečekal jsem tě,” konstatoval. “Co …?”

“Půjdeme se projít?”

Fredrik zkontroloval své těžké hodinky. “Poslouchej, mám …”

“Byl za mnou Nestor se svými kumpány,” skočil mu do řeči Šimon. Dost hlasitě, aby ho slyšel i pár důchodců. “Můžeme to probrat i u tebe doma. Je to tvá manželka?”

Fredrik se zamračil a pomalu zavřel dveře.

Vykročili. Klapot Fredrikových pantoflí o asfalt se odrážel od zdí domů.

“Nabídl se, že mi půjčí peníze, o kterých jsem ti říkal. Nikomu jinému kromě tebe jsem to neříkal.”

“S nějakým Nestorem jsem nemluvil.”

“Nemusíš mu říkat nějaký Nestor. Oběma nám je jasné, že víš, o koho jde. Nezajímá mě, jak dobře se znáte.”

Fredrik se zastavil na můstku. “Poslouchej mě, Šimone. Z firmy pro tebe peníze neseženu. Proto jsem se o tvém problému zmínil pár lidem. Opravdu si to nechtěl? Upřímně.”

Šimon neodpověděl.

Fredrik si povzdechl. “Pochop mě. Chtěl jsem ti jen pomoci. V nejhorším případě dostaneš nabídku, kterou odmítneš.”

“V nejhorším případě,” opakoval Šimon, “žumpa společnosti odhalí moje slabé místo. Ti chlapi jsou radostí bez sebe, že mě konečně mají. Dosud hledali marně, Fredriku. Tvé slabiny znají, moje ne.”

Fredrik se opřel o zábradlí. “Možná právě v tom vězí tvůjproblém, Šimone. Proto jsi neudělal kariéru.”

“Protože jsem se nenechal koupit?”

Fredrik se usmál. “Tvůj temperament. Nejsi diplomat. Urážíš i lidi, kteří se ti snaží pomoci.”

Šimon se zadíval na koleje staré, opuštěné železniční trati pod nimi. Netušil proč, ale z nepoužívaných kolejí na něj sálala melancholie i pocit, že je fajn, že je nikdo nevytrhne. “Možná si četl o té trojnásobné vraždě v Gamlebyene.”

“Samozřejmě,” přikývl Fredrik. “Noviny o ničem jiném nepíší. Celý Kripos je na nohou. Pustí vás vůbec na hřiště nebo si nechávají celý případ pro sebe?”

“K velkým rybám stále nikoho nepouštějí. Mezi oběťmi je i Kalle Farrisen. Říká ti to jméno něco?”

“Ani ne. Pokud vás nepouštějí k případu, nechápu …”

“Farrisen byl jistou dobu podezřelý z vraždy tohoto děvčete.” Šimon vytáhl fotografii, vytištěnou z policejní zprávy. Sledoval, jak Fredrik zkoumá bledou holčičí tvář s asijskými rysy. Nepotřeboval vidět zbytek těla, aby pochopil, že dívka je mrtvá.

“Našli ji ve dvoře, mělo to vypadat, že se předávkovala. Mohlo jí být patnáct či šestnáct let. Nenašli jsme její doklady, proto se nám nepodařilo ověřit její totožnost ani původ. Ani jak se dostala do Norska. Asi ji přivezli v kontejneru z Vietnamu. Zjistili jsme, že čekala dítě.”

“Počkej chvíli, pamatuji si ten případ. Nepřiznal se nakonec sám pachatel?”

“Přiznal. Pozdě a nečekaně. Přišel jsem se tě zeptat, jestli víš o nějakém kontaktu mezi Farrisenem a tvou dobrou klientkou Iversenovou.”

Fredrik pokrčil rameny. Upřel pohled na fjord. Pak zavrtěl hlavou. Šimon sledoval jeho pohled na les stěžňů loděk parkujících v přístavu. To, co byla v jiných zemích loďka, byla v dnešním Norsku velká fregata.

“Víš, že pachatel, který se přiznal a odsoudili ho za vraždu dívky, utekl z vězení?”

Fredrik opět zavrtěl hlavou.

“Dobrou chuť k snídani,” uzavřel Šimon.

Šimon se opíral o pult šatny galerie v Hovikoddenu. Všechno tu bylo zaoblené. Typický funkcionalismus. Oblé byly i skleněné stěny, které oddělovaly jednotlivé místnosti. Podíval se na Else. Else se dívala na Chagalla. Vypadala docela malá. Menší než Chagallovi figury. Možná právě oblouky vytvářely iluzi Amesovy místnosti.

“Takže jsi šel za Fredrikem, jen abys mu položil jedinou otázku?” zeptala se ho Kari, která stála vedle něj. Přijela do dvaceti minut od chvíle, kdy jí zavolal. “A tvrdíš, že …”

“Věděl jsem, co řekne,” skočil jí do řeči. “Musel jsem si ověřit, jestli lže.”

“Snad nevěříš televizním seriálům, že je snadné odhalit lež.”

“Pointa je, že Fredrika znám. Mnohokrát jsem ho slyšel lhát. Vím, co je to za člověka.”

“Tedy tento Fredrik Ansgar je notorický lhář?”

“Ne. Lže, jen když musí. Nemá to v sobě a nedělá to rád.”

“Chápu. Odkud to víš?”

“Uvědomil jsem si to, když jsme v Ekokrimu pracovali na velkém podvodu s nemovitostmi.” Všiml si, že Else znejistěla. Nahlas zakašlal, aby jí prozradil, kde je. “Dokázat mu lež bylo složité,” pokračoval Šimon. “Jako jediný v týmu se vyznal v účetnictví a těžko jsme si ověřovali jeho tvrzení. Začalo to drobnostmi a náhodnými odhaleními, ale časem toho začalo být příliš. Úmyslně nás neinformoval o jistých faktech nebo nás rovnou zaváděl. Já jediný jsem ho podezříval. Postupně jsem se naučil odhalit, kdy lže.”

“Jak?”

“Jednoduše. Podle hlasu.”

“Podle hlasu?”

“Když lžeš, vyvolá to v tobě jistou emoci. Fredrik uměl lhát výběrem slov a tělem. Své lživé tvrzení dokázal logicky vysvětlit. Nenaučil se však kontrolovat si hlas. Jednoduše neměl při lhaní přirozenou intonaci. Jako by sám slyšel svůj podivný přízvuk a věděl, že ho může odhalit. Když musel na přímou otázku odpovědět lží, nevěřil svému hlasu. Jen přikývl nebo zavrtěl hlavou.”

“A ty ses ho ptal, jestli ví o styčném bodě mezi Iversenovou a Kallem Farrisenem.”

“Pokrčil rameny, že neví.”

“Takže lhal.”

“Ano. A zavrtěl hlavou, když jsem se ho ptal, jestli slyšel

o útěku Sonnyho Lofthuse.” “Nezjednodušuje si to?” “Možná ano, ale Fredrik je jednoduchý chlap, který jen

ovládá násobilku lépe než jiní. Poslouchej, něco pro mě musíš udělat. Zkontroluj všechna soudní rozhodnutí v případech Sonnyho Lofthuse. A zjisti jména případných dalších podezřelých.”

Kari Adelova přikývla. “Dobře, taky jsem neměla na víkend jiný program.”

Šimon se usmál.

“O co šlo v tom případě v Ekokrimu?” zeptala se.

“O rozsáhlé podvody,” odpověděl. “Daňové úniky, velké peníze, známá jména. Určitý čas jsme věřili, že se nám podaří odhalit profitující podnikatele i politiky a možná i hlavního viníka.”

“Kdo byl hlavní viník?”

“Dvojče.”

Kari se otřásla. “Musím uznat, že je to zvláštní přezdívka.”

“Příběh o něm je ještě podivnější.”

“Znáš skutečné jméno viníka?”

Šimon zavrtěl hlavou. “Koluje jich hned několik. Při tolika jménech zůstává nakonec v anonymitě. Když jsem začínal v Ekokrimu, naivně jsem věřil, že největší ryby jsou ty, které jsou nejvíc vidět. Ve skutečnosti vládne nepřímá úměra. Proto nám Dvojče proklouzl. Díky Fredrikovým lžím.” Kari pomalu pokývala hlavou. “Podle tebe tedy byl Fredrik Ansgar Krt”

Šimon rozhodně zavrtěl hlavou. “V době, kdy začal Krt řádit, Fredrik ještě ani v policii nepracoval. Byl jen bezvýznamná figurka. Jasně, že nám v případě kariérního postupu mohl ublížit. Proto jsem ho zastavil.”

Kari překvapeně zvedla zrak. “Oznámil jsi ho řediteli?”

“Ne. Dal jsem mu nabídku. Buď v tichosti skončí, nebo zveřejním to málo, co vím. Nestačilo by to na pokárání ani na výpověď, ale přistřihl bych mu tím křídla a zničil kariéru. Přijal

to.”

Na čele jí vystoupila vráska. “Ty … nechal jsi ho odejít?”

“Zbavili jsme se shnilého jablka a nestáhli přitom policii do bláta. Ano, nechal jsem ho odejít.”

“To se přece nedělá.”

Slyšel, jak se zlobí. No budiž. “Fredrik je malá ryba a unikl by i tak. Ani se nepokoušel tvářit, že dostal výhodnou nabídku. Dokonce cítí, že mi dluží protislužbu.”

Šimon se na ni podíval. Samozřejmě, že ji chtěl vyprovokovat. A ona se chytila. Zdálo se, že tím její zájem o případ skončil. Nabídl jí jen další důvod co nejdřív vypadnout z téhle branže.

“Jaký příběh je za tou přezdívkou?”

Šimon pokrčil rameny. “Měl jednovaječné dvojče. Jako jedenáctiletému se mu dvě noci po sobě zdálo, že zabil svého bratra. Usoudil, že jelikož jsou jednovaječné dvojčata, je logický předpoklad, že bratrovi se zdálo totéž. A je jen otázka času, kdy se ho pokusí předběhnout.”

Kari nevěřícně zamračila čelo. “Pokusí se ho předběhnout,” zopakovala.

“Promiň,” omluvil se Šimon a rozběhl se k Else, která směřovala přímo do jedné ze skleněných stěn.

Fidel Lae viděl auto, dřív než ho slyšel. Právě o tom byly nové vozy, nevydávaly zvuky. Když vítr foukal od cesty přes Močály k jejich domu, mohl zachytil šelest pneumatik na štěrkové cestě nebo zahučení motoru při stoupání do kopce. Jinak se musel spolehnout výhradně na svůj zrak, pokud šlo o auto. Na chodce a zvířata si pořídil nejlepší poplašný systém na světě. Devět dobrmanů v kleci. Sedm fen každoročně zplodilo štěňata, které prodával po dvanácti tisících za kus. To byla oficiální část jeho podnikání. Psi prodával kupcům i s čipem, pojištěné proti skrytým chorobám a s registrovaným rodokmenem.

Druhou část své firmy ukrýval hlouběji v lese.

Dvě feny, jeden pes. Nebyly nikde registrovány. Argentinská doga. Dobrmani se jich šíleně báli. Pětašedesát vypracovaných kilogramů čisté agrese pokrývala albínská bílá srst, která se odrážela ve jménu každého psa. Duch. Ghost. Feny byly Ghost Machine a Holy Ghost, samec Ghost Buster. Štěňata si mohli majitelé pojmenovat, jak se jim zachtělo. Stačilo, když mu za ně zacvakali sto dvacet tisíc. Do ceny promítl výjimečnost zvířete, jeho efektivní vražedný instinkt a fakt, že plemeno je zakázáno nejen v Norsku, ale také v mnoha dalších zemích. Tito klienti nemívali problém s penězi a ani si nepotrpěli na dodržování zákonů. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že cena psů bude klesat, spíše naopak. Letos přestěhoval ohradu hlouběji do lesa, aby případný štěkot nezaslechli sousedé.

Auto mířilo k němu, nikam jinam tato cesta nevedla. Fidel pomalu sešel k bráně, kterou vždy zamykal. Ne proto, aby bránil dobrmanům ve výběhu, ale aby se k němu nedostali nezvaní hosté. A protože všichni kromě klientů byly nechtěnými, schoval si do skříně vedle brány předělaný Mauser M98. V domě měl ukryté i další zbraně, ale v případě odhalení mohl tvrdit, že Mauser mu slouží k lovu losů, kteří se mu motají kolem domu. Pokud sem vítr od ohrady nezafouká pach argentinských duchů.

Fidel dorazil k bráně současně s autem s logem půjčovny aut. Šofér na něj očividně nebyl zvyklý. Fidel to slyšel už z dálky podle řazení rychlosti. I nyní řidiči dlouho trvalo, než zhasl světla, vypnul stěrače a konečně vytáhl klíč ze zapalování.

“S čím můžu pomoct?” zeptal se Fidel a zkoumal chlapa. Mikina s kapucí, hnědé boty. Kluk z města. Samozřejmě, že zákazníci občas našli k němu cestu na vlastní pěst a bez ohlášení. Stávalo se to zřídka, protože na rozdíl od jiných pejskařů neupozorňoval na sebe reklamními poutači. Kluk přistoupil k bráně, ale Fidel se vůbec netvářil, že se ji chystá otevřít.

“Potřebuji psa.”

Fidel si sfoukl z čela kudrnu. “Je mi líto, ale nepřijel jste ve správné době. Nemluvím s potenciálními vlastníky mých psů bez předchozí reference. To je můj princip. Dobrmani nejsou psi na hraní, potřebují pána, který ví, jak na ně. Zavolejte mi v pondělí.”

“Nechci dobrmana,” odsekl kluk a zadíval se Fidelovi přes ramena. Přes dvůr a klece s devíti legálními psy. Do lesa za ním. “Moje reference se jmenuje Gustav Rover.” Vytáhl vizitku. Fidel na ni úkosem pohlédl. Roverova motorkářská dílna. Rover. Fidel si pamatoval každé jméno i tvář, protože s lidmi se setkával jen zřídka. Pamatoval si i motorkáře se žlutými zuby. Přišel s Nestorem, kupovali Argentince.

“Prý máte psy, které umí dohlídnout, aby mi neutekly běloruské služky.”

Fidel se poškrábal na bradavici na zápěstí. Pak otevřel bránu. Kluk nebyl policajt. Policisté neměli právo spojovat prodej zakázaných plemen s kriminálním činem. Prý by si tím zničili celý případ. To alespoň tvrdil jeho advokát.

“Máte …?”

Kluk přikývl, sáhl do kapsy bundy a vytáhl svazek bankovek. Tisíce.

Fidel otevřel skříň a vytáhl Mauser.

“Nikdy k nim nechodím neozbrojený,” vysvětlil mu. “Kdyby se jednomu z nich podařilo dostat ven …”

Procházka k ohradě jim trvala deset minut.

Od půli cesty slyšeli zuřivý a stále hlasitější štěkot.

“Myslí si, že jim nesu žrádlo,” vysvětlil mu Fidel, nedokončíc větu: z tebe.

Rozzuření psi skákali na pletivo, jakmile je spatřili. Fidel cítil, jak se mu pod nohama třese zem. Pamatoval si, jak hluboko zasekali sloupky plotu, a jen doufal, že kopali dost hluboko. Klece dovezené z Německa měli kovové dno, aby se psi, jako teriér, jezevčík nebo bloodhound, nepodhrabali pod pletivo. Plechová střecha je udržovala v suchu a garantovala, že ani ti nejšikovnější nevyskočí ven.

“Nejnebezpečnější jsou nyní, když jsou ve smečce,” vysvětloval dál Fidel. “Sledují vůdce, Ghosty Bustera. To je ten největší.”

Zákazník jen přikývl a pozorně sledoval psy. Fidel viděl, že se bojí. Otevřené tlamy, uslintané třpytivé zuby ve světle červených dásních. Kurva, vždyť i on měl strach. Jako jejich pán se cítil jen tehdy, když měl po boku jednoho z nich, nejraději fenu.

“U štěněte je nejdůležitější, abyste se co nejdřív dostali do pozice pána a ani na okamžik z ní neustoupili. Nezapomínejte, že milost v podobě ústupků a odpouštění vnímají jako slabost. Nežádoucí chování je třeba bezpodmínečně trestat. Chápete?”

Zákazník se obrátil na Fidela. V jeho úsměvu bylo něco zvláštního. “Trestat nežádoucí chování je mým posláním.”

“Fajn.”

“Proč je ta klec prázdná?” kývl k ohradě vedle. “Měl jsem dva samce. Kdyby zůstali v jedné kleci, jeden z nich by nepřežil. “Fidel vytáhl svazek klíčů. “Pojďme se podívat na štěňata, mají vlastní ohradu.”

“Ještě mi řekněte …”

“Ano?”

“Je žádoucím chováním nechat psa pokousal obličej mladé dívky?”

Fidel ztuhl. “Co?”

“Je žádoucím chováním použít psi na pokousání tváře dívky, která se pokouší uprchnout z otroctví, nebo by se mělo takové chování potrestat?”

“Poslouchejte mě, psi se řídí výlučně svým instinktem a nemůžete je trestat za …”

“Nemluvím o psech, ale o jejich majitelích. Zaslouží si podle vás trest?”

Fidel se na něj pozorně zadíval. Že by byl přece jen policajt? “Samozřejmě, pokud se stala taková nehoda …”

“Nebyla to nehoda. Majitel následně podřezal dívku a nechal ji v křoví.”

Fidel sevřel pevněji svůj Mauser. “O tom nic nevím.”

“Já ano. Ten chlap se jmenuje Hugo Nestor.”

“Stačilo. Chcete psa nebo ne?” Fidel o pár centimetrů pozvedl zbraň, která dosud mířila na zem.

“Koupil si ho od vás. Bral jich hned několik. Nikdo jiný neprodává tyhle psy.”

“Co o tom víte?”

“Hodně. Dvanáct let jsem v kleci poslouchal podobné příběhy. Představoval jste si někdy, jaké je to sedět v kleci?”

“Poč …”

“Teď si to můžete vyzkoušet.”

Fidel nestihl namířit. Chlap ho objal a přitiskl mu ruce k tělu tak silně, až mu vytlačil vzduch z plic. Majitel psů sotva zachytil frenetický štěkot, když ho chlap nadzvedl, naklonil se dozadu a přehodil ho obloukem přes hlavu. Zatímco Fidel dopadl na zem, chlap už ležel na něm. Fidel lapal po dechu, pokoušel se mu vysmeknout. Ztuhl, když si uvědomil, že civí do hlavně pistole.

Za čtyři minuty se díval za vzdalujícím se mužem, který se jako by v mlze vznášel nad bažinou. Prsty měl zachycené do pletiva vedle mohutného zámku. Byl v kleci.

Ghost Buster ho klidně pozoroval z vedlejší ohrady. Muž mu nalil do misky vodu a hodil mu čtyři krabice psího žrádla. Vzal mu mobil, klíče i peněženku.

Fidel zařval. Bílé nestvůry mu odpověděli vytím a štěkotem. Psí ohradu postavil hluboko v lese, aby je nikdo neslyšel a neviděl.

Kurva!

Muž zmizel. Zavládlo zvláštní ticho. Zaskřehotal nějaký pták. Fidel slyšel, jak na plechovou střechu dopadly první dešťové kapky.

27. KAPITOLA

V pondělí osm minut po osmé vystoupil Šimon z výtahu na oddělení vyšetřování vražd. Přemýšlel nad třemi věcmi. Else si v koupelně vyplachovala oči vodou a vůbec sineuvědomovala, že ji Šimon sleduje z ložnice. Dal Kari na neděli moc práce. Nenáviděl atmosféru jejich kanceláře, zejména od té doby, kdy mu Elsin kamarád, architekt prozradil, že otevřené kanceláře vůbec nešetří prostor. Kvůli hluku se do takových prostor musí včlenit hodně zasedaček a zabudovat tolik nárazových zón, že daleko převýší získanou plochu.

Popošel ke Kari.

“Jsi tu brzy,” poznamenal.

Podívala se na něj. Ještě se úplně neprobudila. “I tobědobré ráno, Šimone Kéfasi.”

“Děkuji, krásné ráno. Našla jsi něco?”

Kari se opřela do židle. I při zívání z ní sálala spokojenost.

“Nejdřív jsem zkontrolovala vztah mezi Iversenovou a Farrisenem. Nic. Potom soudní rozhodnutí a jména dalších podezřelých v případech Sonnyho Lofthuse. Lofthuse odsoudili za vraždu neidentifikované ženy, zřejmě Vietnamky, která zemřela na předávkování. Policie nejdřív podezřívala Kalle Farrisena. Lofthus pykal i za jinou vraždu – kosovského Srba Olivera Joviće, dealera, který se právě zabydloval na trhu, když ho našli v parku s lahví koly v krku.”

Šimonova tvář se zamračila. “Podřízli ho?”

“Ne. Nacpali mu láhev do krku.”

“Do krku?”

“Dnem vzhůru. Tím směrem láhev snadněji klouže. Měl ji zatlačenou tak hluboko, že dno láhve zmizelo za zuby.”

“Odkud to …”

“Viděla jsem fotografie. Na protidrogovém to vnímali jako interní vzkaz potenciální konkurenci, co se stane s lidmi, kteří se pokusí ukousnout si z trhu s kolou. “Rychle se podívalana Šimona a dodala: “Kola je v Norsku označení pro kokain.”

“Děkuji. Ovládám terminologii.”

“Vyšetřování nikam nevedlo. Případ nezaložili, ale nijak se v něm nepátralo až do zatčení Sonnyho Lofthuse v případě té Vietnamky. On se totiž k té vraždě přiznal.

V zápisu z výslechu je uvedeno, že s Jovićem se setkal v parku, aby si vyrovnali nějaké dluhy. Lofthus neměl peníze a Jovića mu pohrozil pistolí. Lofthus se na něj vrhl a složil ho na zem. Policie to považovala za uvěřitelné, protože Lofthus je bývalý zápasník.”

“Hm.”

“Zajímavé je, že policii se podařilo zajistit z láhve otisk prstu.”

“Komu patřil?”

“Lofthusovi nepatřil.”

Šimon přikývl. “Jak to Lofthus vysvětlil?”

“Prý našel láhev na nedalekém smetišti. Pro narkomany je to úplně normální.”

“Co se ti na tom nezdá?”

“Narkomani nesbírají prázdné lahve. Nikdy by si tak nenašetřili na dávku. Navíc ten otisk pocházel z palce a našli ho na dně láhve.”

Šimon tušil, kam míří, ale nechtěl předbíhat.

“Kdo podle tebe pije tak, že tlačí palcem na dno láhve? Pokud ale chceš někomu zatlačit láhev do krku …”

“Policii se to nezdálo divné?”

Kari trhla ramenem. “Vyrovnávání účtů mezi dealery přece nikdy nepatřilo mezi priority policie. V databázi nenašla otisk, který by se shodoval s tím z láhve. A když navíc získala přiznání v dlouho nevyřešeném případě … “

“Policisté srdečně poděkovali, případ zařadili mezi vyřešené a pohnuli se dál.”

“Vždyť přesně tohle je váš styl, nebo ne?”

Šimon si povzdechl. Vy. V novinách četl, že po událostech posledních let se renomé policie postupně zvyšovalo, ale stále bylo jen o něco lepší než pověst norských železnic. Vy. V duchu určitě jásala, že už je jednou nohou pryč z těchto kanceláří.

“Takže máme dvě vraždy, za které odsoudili Sonnyho Lofthuse, ale podezření v obou případech směřovalo do prostředí dealerů. Podle tebe je tedy profesionální obětní beránek?”

“Podle tebe ne?”

“Možná. Stále nevidím souvislost mezi ním a Farrisenem nebo Agnes Iversenovou.”

“Dostáváme se ke třetí vraždě,” upozornila ho Kari. “Eva Morsandová.”

“Manželka podnikatele v loďařském průmyslu,” přikývlŠimon a zatoužil po kávě z automatu. “Policejní okrsek Buskerud.”

“Přesně tak. Měla pilou odřezaný vrch lebky. I tam byl podezřelý Sonny Lofthus.”

“To nebude pravda. V té době si přece odpykával trest.”

“Dostal vycházku. Nacházel se v blízkosti místa činu. Dokonce na těle oběti našli i jeho vlas.”

“Děláš si srandu,” vybuchl Šimon a zapomněl na kávu. “Psalo by se o tom v novinách. Bulvár by si zgustl na spojení známého vraha a místa činu.”

“Šéf vyšetřovacího týmu se rozhodl to nezveřejnit.”

“Proč?”

“Zeptej se ho.”

Kari kývla za sebe. Šimon si až tehdy všiml vysokého ramenatého muže, který k nim kráčel s papírovým šálkem z kávového automatu. Navzdory letním teplotám měl oblečený hrubý vlněný pulovr.

“Henrik Westad,” představil se. “Hlavní inspektor policejního okrsku Buskerud. Mám na starosti případ Evy Morsandové.”

“Dnes ráno jsem ho poprosila, aby přišel na slovíčko,”vysvětlila Kari Šimonovi.

“Z Drammenu v ranní špičce,” ušklíbl se Šimon a podal muži ruku. “Musíme vám poděkovat.”

“Před ranní špičkou,” opravil ho Westad. “Sedím tu už od půl sedmé. Ani bych neřekl, že toho bude tolik, ale máte mimořádně pedantickou kolegyni. “Usmál se na Kari a sedl si naproti ní.

“Proč jste tedy nezveřejnili informaci o tom vlase?” zeptal se Šimon a se závistí sledoval, jak si Westad přikládá šálek ke rtům. “Tím byste vyřešili celý případ. Policie není zvyklá tajit dobré zprávy.”

“To je pravda,” přikývl Westad. “Zvlášť vzhledem k tomu, že majitel toho vlasu se při prvním výslechu přiznal.”

“Tak o co šlo?”

“Šlo o Leifa.”

“O jakého Leifa?”

Westad pokýval hlavou. “Mohl jsem zveřejnit obsah prvního výslechu, ale něco mi na něm nesedělo. Něco na jeho tónu. Proto jsem čekal. Při druhém výslechu stáhl přiznání a tvrdil, že má alibi. Prý mu ho potvrdí nějaký Leif s drammenskou nálepkou na modrém Volvu který trpěl údajně srdeční chorobou. Kontaktoval jsem tedy obchodníka s Volvy v Drammene a oddělení srdečních chorob v nemocnici Buskerud.”

“A co jste zjistil?”

“Leif Krognasss, padesát let. Žije ve čtvrti Konnerud v Drammene. Ihned poznal chlapce na fotografii. Viděl ho na odpočívadle u staré silnice do Drammenu. Znáte ty parkoviště s lavičkou a stoly, kde můžete vychutnávat přírodu. Leif Krognasss se jel projet a několik hodin seděl na sluncem zalité lavičce, protože se cítil unavený. Projede tudy jen málo aut, většina řidičů jezdí novou cestou a kromě toho je tam moře komárů. Toho dne seděli u vedlejšího stolu dva muži. Proseděli tam celé hodiny beze slova, jako by na něco čekali. Jeden z nich se podíval na hodinky a konstatoval, že mohou jít. Když procházeli kolem Krognassse, chlapec se k němu naklonil. Zeptal se ho, jak se jmenuje, a doporučil mu, aby šel k lékaři, prý má problém se srdcem. Nakonec ho ten druhý odtáhl a Leifa napadlo, že to bude pacient z psychiatrie na vycházce.”

“Nepodařilo se mu na něj přestat myslet,” navázala Kari. “Šel k lékaři, který mu našel chybu na srdci, a ihned dal pokyn k hospitalizaci. Proto si ho Leif tak dobře pamatuje.”

“Přesně tak,” přikývl Westad. “Podle Krognaesse mu ten chlapec zachránil život. To ještě není všechno. Na základě vyjádření soudních lékařů byla Eva Morsandová zavražděna v době, kdy oni tři seděli na parkovišti.”

Šimon přikývl. “A co ten vlas? Nezjišťovali jste, jak se mohl dostat na místo činu?” Westad pokrčil rameny. “Jak jsem řekl, podezřelý má alibi.”

Šimon si všiml, že Westad dosud nevyslovil chlapcovo jméno. Odkašlal si: “Zdá se tedy, že ho tam někdo položil úmyslně. Pokud tu vycházku zorganizovali, aby mohla padnout vina na Sonnyho Lofthuse, stalo se to ve spolupráci se zaměstnancem věznice. Proto jste tak skoupý na slovo? “Westad odsunul šálek. Zřejmě mu právě přestala chutnat. “Dostal jsem pokyn mlčet,” přiznal. “Můj šéf přijal instrukce z nejvyšších míst, abych nečeřil vodu, dokud všechno neověří.”

“Do zveřejnění skandálu chtějí mít fakta pod kontrolou,” podotkla Kari.“Věřme, že je to jediný důvod,” řekl potichu Šimon. “Proč jste nám to tedy prozradil, pane Westade?”

Westad opět pokrčil rameny. “Být jediný, kdo zná pravdu, není bůhvíco. Kari mi prozradila, že pracuje seŠimonem Kéfasem. Říká se o vás, že jste morální člověk.”Šimon se na něj podíval. “Uvědomujete si, že to je jen jiné pojmenování člověka, který neustále dělá problémy.”

“Ano,” přiznal Westad. “Nechci problémy. Nechci být ani jediný, kdo zná pravdu.”

“Připadáte si tak bezpečněji?”

Westad pokrčil do třetice ramenem. Vsedě nepůsobil tak urostle. I přes svetr se zdálo, že se třese zimou.

V zasedačce vládlo hrobové ticho.

Hugo Nestor se upřeně díval na křeslo na konci stolu. Lépe řečeno, na vysoké opěradlo z bílé buvolí kůže.

Muž žádal vysvětlení.

Nestor zvedl zrak k nástěnné malbě nad křeslem. Ukřižování. Strašidelný krvavý obraz s přehnaným množstvím detailů. Muž na kříži měl na čele dva rohy a krví podlité oči. Jinak byla podobnost očividná. Zlé jazyky říkaly, že umělec namaloval obraz poté, co mu muž za opěradlem odřízl dva prsty za nesplacený dluh. S těmi prsty to byla pravda, Nestor se osobně zúčastnil zákroku. Podle pověsti trvalo dvanáct hodin, od chvíle, kdy si umělec pověsil tento obraz ve své galerii, než ho zabavil muž za opěradlem. Spolu s játry malíře. To nebyla pravda. Trvalo to osm hodin a nevzali mu játra, ale slezinu.

V otázce buvolí kůže nemohl Nestor potvrdit ani vyvrátit tvrzení, že muž v křesle zaplatil třináct a půl tisíce dolarů za možnost ulovit bílého buvola, který představoval nejposvátnější zvíře siouxského kmene Lakota. Složil ho kuší. Zvíře nezdechlo ani po zásahu dvěma šípy do srdce, proto se muž za opěradlem obkročmo posadil na půltunového tvora a stehenními svaly mu zlomil vaz. Nestor neviděl důvod pochybovat. Rozdíl v hmotnosti buvola a tohoto chlapa nebyl až tak zásadní.

Hugo Nestor odvrátil pohled od obrazu. Kromě něho a muže v křesle byli v místnosti jen tři lidé. Nestor zhluboka dýchal, cítil, jak se mu košile pod sakem lepí na tělo. Málokdy se potil. Vyhýbal se slunci, hrubé vlně, sportu, sexu i jiné fyzické námaze a podle lékaře měl navíc narušenou termoregulaci, která se u lidí stará o vylučování potu. Jakkoli se snažil, nezačal se potit a hrozilo mu přehřátí organismu. Dědičná dispozice, která jen dokazovala jeho dávnou předtuchu. Jeho údajní rodiče nebyli skuteční a sny o tom, jak leží v kolébce na místě, podobném fotografiím Kyjeva ze sedmdesátých let, nebyly jen sny. Byly to jeho první vzpomínky z dětství.

Teď se potil. Přestože měl dobré zprávy.

Muž v křesle se nerozčílil. Nezuřil kvůli penězům a drogám, které zmizely z Farrisenovi kanceláře. Nevřískal, jak je možné, že nevědí, kde je Sylvester. Ani nežádal, aby mu do pěti minut přivedl Sonnyho Lofthuse. Všichni věděli, co hrozí. Měli čtyři scénáře a tři z nich znamenaly katastrofu. První scénář: Sonny zabil Agnes Iversenovou, Kallase i Sylvestra a bude vraždit lidi, s nimiž spolupracoval. Druhý scénář: Sonnyho zatknou, přizná se a odhalí pachatele vražd, za které pykal. Třetí scénář: Bez chlapcova přiznání zatknou Yngve Morsanda za vraždu manželky, pod tlakem se zlomí a všechno jim prozradí.

Morsand je oslovil s požadavkem, aby zabili jeho nevěrnou manželku. Nestor si nejdřív myslel, že hledá nájemného vraha. Morsand ale trval na tom, že si to potěšení nenechá vzít a potřebuje jen, aby někdo vzal vinu na sebe. Jako odvržený manžel by byl pro policii první podezřelý. Za dobrou cenu se dalo koupit všechno. V tomto případě za tři miliony norských korun. Výhodná hodinová sazba za doživotní vězení, argumentoval Nestor a Morsand souhlasil. Morsand jim později vysvětlil, jak tu štětku sváže, přiloží jí pilku k lebce a bude se jí přitom dívat do očí. Nestor cítil, jak se mu vztyčily všechny chlupy ve směsi odporu a vzrušení. Vše koordinoval s Arildem Franckem. Chlapcovu vycházku, její čas, místo a průvodce v osobě věrného, zkorumpovaného a dobře zaplaceného zaměstnance věznice, samotáře z Kaupangu, který potřeboval prachy na kokain, splácení dluhů a taky ošklivé a tlusté štětky, že by člověka n epřekvapilo, kdyby ony platili jemu.

Čtvrtý a jediný dobrý scénář zněl jednoduše: Najde chlapce a zabije ho. To nemohl být problém. Už dávno to měl udělat.

Muž přesto mluvil klidně. Při zvuku toho chraptivého a hlubokého hlasu se Nestor začal potit. Muž od něj žádal vysvětlení. Nic víc. Vysvětlení. Nestor si odkašlal a promluvil v naději, že v jeho hlase není slyšet strach, který ho ovládl, pokaždé když se ocitl v jedné místnosti s velkým mužem: “Vrátili jsme se do domu a hledali jsme Sylvestra. Našli jsme jen prázdné křeslo s prostřeleným opěradlem. Kontaktovali jsme našeho člověka v Telenoru, ale ani jedna ze stanic už delší dobu nezachytila signál Sylvestrova telefonu. To znamená, že Lofthus mu vyřadit telefon nebo je někde mimo dosah sítě. V každém případě se nedá vyloučit, že Sylvester už nežije.”

Křeslo za stolem se pomalu otočilo a objevila se mužova tvář. Jako replika z malby nad ním. Enormní velikost, svaly nadýmající sako, vysoké čelo, nemoderní vousy a husté obočí nad zdánlivě ospalým pohledem. Hugo Nestor se pokoušel tomu pohledu čelit. Nestor zabil už množství žen, mužů i dětí. Díval se jim přitom do očí a ani nezaváhal. Naopak hledal v jejich pohledu smrtelnou hrůzu, poznání toho, co se stane, záblesk pochopení, který osvítil smrtelníka na prahu věčnosti. Jako u té Bělorusky, kterou podřízl, když se ostatní zdráhali. Zíral jí do žebrajících očí a vzrušila ho směs vlastních pocitů zuřivost nad slabostí ostatních a kapitulací ženy. Vzrušil ho pocit, že má její život ve svých rukou a jen on se rozhoduje, zda a kdy přistoupí k činu, který ho ukončí. Mohl její život prodloužit o sekundu, ještě o další sekundu. Ještě o jednu. Nebo ne. Záleželo to jen na něm. Věděl, že nikdy nezaži
je pocit, který by se více podobal sexuálnímu vzrušení, o kterém vyprávěli jiní při souloži, kterou si on spojoval jen s nepříjemnými pocity a trapnou snahou působit navenek jako normální člověk. Kdesi četl, že jeden člověk ze sta je asexuální. To z něj dělalo výjimku. Proto ale nebyl nenormální. Naopak, mohl se soustředit na to, co pro něj bylo důležité – na vlastní život, renomé, respekt a hrůzu jiných bez plýtvání energií a rozptylování způsobeného podobnými pudy, jaké ničí narkomany. Nebylo to dost racionální, a tedy normální? Byl tedy normální muž, který se nebál smrti, ba naopak, byl na ni zvědavý. Kromě toho přinášel dobré zprávy. I tak se nevydržel dívat velkému muži do očí déle než pět sekund. V jeho pohledu viděl něco mrazivějšího a prázdnějšího než smrt a zánik. Bylo to zatracení. Znak toho, že má duši a tu duši mu jednou vezmou.

“Máme tip, kde se chlapec nachází,” řekl Nestor.

Velký muž zvedl výrazné obočí. “Od koho?”

“Od Coca. Dealera, který ještě nedávno bydlel v hospici Illa.”

“To je ten idiot se šídlem?”

Nestor nikdy nepochopil, odkud velký muž čerpal své informace. Nikdy nevycházel na ulici, Nestor neznal nikoho, s kým by komunikoval. Přesto věděl všechno. Tak to bylo od nepaměti. Za časů Krta se to ještě dalo vysvětlit. Měli v té době přístup k veškerému dění v policii. Zabili ale Aba Lofthuse, který hodlal odhalit celý jejich systém, a proto museli skončit. Od toho dne uběhlo již patnáct let a Nestor se smířil s vědomím, že se zřejmě nikdy nedozví, kdo byl Krt.

“Mluvil o mladíkovi z Illy, který měl dost prachů, aby vyrovnal dluhy muže, se kterým bydlel,” pokračoval Nestor. Vyslovoval slova tak, jak se to naučil – s výraznými východoslovanských er. “Dvanáct tisíc v hotovosti.”

“V Ille nenajdeš živou duši, ochotnou splácet cizí dluhy,” podotkl Vargen, starší chlap, odpovědný za dovoz dívek.

“Vždyť o tom mluvím,” přikývl Nestor. “Nevadilo mu, že ho ten chlap chvíli předtím obvinil z krádeže náušnic. Proto mi napadlo …”

“Zřejmě míříš na prachy, co zmizely z Kallasova sejfu,” přerušil ho velký chlap. “A na Iversenové šperky.”

“Přesně tak. Šel jsem za Cocoem a ukázal mu chlapcovu fotografii. Je to on. Sonny Lofthus. Mám dokonce číslo jeho pokoje. Třistadvacettři. Zbývá nám jen vyřešit, jak ho … ” Nestor si spojil konečky prstů a mlaskl, jako by si na jazyku pohrával se synonymy slova zabijeme.

“Nedostaneme se dovnitř,” zamračil se Vargen. “Určitě ne nepozorovaně. Zamykají bránu, na recepci furt někdo sedí a všude mají kamery.”

“Mohli bychom použít jednoho z obyvatel hospice,” zamyslel se Voss, bývalý šéf bezpečnostní firmy, kterého vyhodili, když se provalilo, že dováží anabolické steroidy a obchoduje s nimi.

“Na feťáky se nelze spolehnout,” nesouhlasil Vargen. “Lofthus nejenže utekl našim, minimálně na papíře kompetentním lidem. Zdá se, že jednoho z nich dokonce zabil.”

“Co tedy navrhujete?” zvedl zrak Nestor. “Počkáme si na něj na ulici? Ubytujeme se v domě naproti? Zapálíme celý hospic a uzavřeme únikové cesty?”

“Hugo, přestaň žvanit,” zastavil ho Voss.

“Měl bys vědět, že nikdy nežvaním.” Nestor cítil, jak mu hoří tvář. Hořela, ale už se nepotil. “Pokud ho nedostaneme dřív než policie …”

“Dobrý nápad.” Ta slova zašeptal tak tiše, že je sotva slyšeli. Přesto jako by do místnosti udeřil hrom.

Ticho.

“Prosím?” zeptal se nakonec Nestor.

“Chytnout ho dřív než policie,” dodal velký muž. Nestor se rozhlédl kolem sebe, aby se ujistil, že není jediný, kdo nechápe. “Jak to myslíš?”

“Myslím to přesně tak,” zašeptal velký, krátce se usmál a upřel pohled na jediného člověka, který se dosud nevyjádřil: “Přesně víš, o čem mluvím, že?”

“Vím,” přikývl muž. “Chlapec se vrátí za mříže Státu. Možná si sáhne na život tak jako jeho otec?”

“Přesně tak.”

“Anonymní tip policii. Trochu jim pomůžu s pátráním,” rozhodl se muž a zvedl bradu zpod límce zelené uniformy.

“Není třeba. O policii se postarám já,” zastavil ho velký.

“Opravdu?” překvapil se Arild Franck.

Velký muž se obrátil ke všem přítomným: – “A co ten svědek v Drammene?”

“Leží na kardiovaskulárním oddělení v drammenské nemocnici.” Hugo Nestor zkoumal obraz na stěně a ani netušil, čí hlas slyší.

“Co s tím uděláme?”

Obraz.

“Jen to, co je třeba,” odpověděl hluboký hlas.

Obraz Dvojčete zavěšeného na kříži.

Oběšenec.

Martha seděla na půdě.

Zírala na trám.

Ostatním zalhala, že chce zkontrolovat, zda práci odvedli podle jejích představ. Nepochybovala, že se tak stalo. To ji netrápilo. Myslela jen na něj, na Stiga, a celé jí to připadalo stejně banální jako tragické. Zamilovala se. Vždycky si myslela, že nemá v srdci místo pro velké emoce. Samozřejmě, že už byla několikrát zamilovaná, ale tohle bylo o něčem jiném. U těch druhých ji lechtalo v žaludku, byla to vzrušující hra, zbystřily se jí smysly, rozpálila pokožka. Tohle bylo … vážné. Vniklo jí to do těla a řídilo každý její krok a myšlenku. Byla zamilovaná. Jinak to říct nemohla. Byla do něj zblázněná. Nechtěla to. Ničilo ji to.

Prožívala něco podobného i žena, která se tady oběsila? Zamilovala se do muže, o kterém v hloubi duše věděla, že patří mezi ty zlé? I ji oslepilo zalíbení a začala sama sebe přesvědčovat, že se nedá určit, kdo je dobrý a kdo špatný, vytvářela si vlastní morálku v souladu s tímto nádherným pocitem? A pochopila to, až když bylo pozdě? Martha vešla během snídaně do pokoje číslo 323. Ještě jednou zkontrolovala tenisky. Podrážky voněly mýdlem. Kdo si myje podrážky téměř nových tenisek, pokud nemá co skrývat? Proč ji z toho objevu zachvátilo takové zoufalství, že musela vyběhnout sem? Panebože, vždyť ho ani nechtěla.

Zírala na trám.

Neudělá to, co ona. Neudá ho. Nemůže. Určitě má pro své činy důvod, který ona nezná. Nebyl špatný. Ve své práci se naposlouchala tolika lží, výmluv a zmanipulovaných skutečností, že už nevěřila, že někdo může být takový, jak se tváří. Jedno ale věděla: Stig není chladnokrevný vrah.

Ví to, protože je zamilovaná.

Skryla si tvář do dlaní. Do hrdla se jí dral pláč. Třásl jí celým tělem. Chtěl ji líbat. Ona chtěla líbat jeho. Chtěla ho líbat. Tady, teď, navždy! Zmizet v nekonečném a nádherně teplém oceánu citů. Užít tu drogu, oddat se jí, zatlačit injekci, cítit opojení, děkovat a proklínat ji.

Slyšela pláč. Cítila, jak jí na zádech naskočila husí kůže. Zadívala se na vysílačku. Smutný, vyčítavý dětský pláč.

Chtěla ji vypnout, ale odolala. Tentokrát zněl ten pláč jinak. Jako by ji vystrašené dítě volalo k sobě. Bylo to totéž dítě, pokaždé totéž dítě. Její dítě. Ztracené dítě. Uvězněné v prázdnu a v nicotě se pokoušelo najít cestu domů. Nikdo mu nemohl a nechtěl pomoci. Nikdo se neodvážil. Nevěděli, co to je, a každý se bál toho, co neznal. Martha poslouchala pláč. Sílil. Pak dupání bot a hysterický hlas: “Martha! Martha! Pojď dolů.”

Strnula. Co se děje?

“Martho! Vtrhli nám sem! Jsou ozbrojení! Bože dobrotivý, kde jsi?”

Vytáhla vysílačku a zmáčkla knoflík. “Co se děje, Mario?”

“Jsou celí v černém, mají masky, štíty a zbraně. Je jich strašně moc! Musíš přijít!”

Martha vstala a vyběhla ze dveří. Slyšela dusot vlastních kroků po schodech. Prudce otevřela dveře ve třetím patře. Jeden z mužů v černém se otočil a namířil na ni, zřejmě samopalem. Tři další stáli před dveřmi do pokoje číslo 323. Dva mávali krátkým beranidlem.

“Co …?” začala Martha, ale zmlkla. Přistoupil k ní muž se samopalem a přiložil si ukazováček na místo, kde pod maskou zřejmě skrýval rty. Na okamžik strnula, pak si uvědomila, že ji zastavila ta idiotská zbraň.

“Chci vidět povolení k prohlídce! Ihned! Nesmíte … “

Beranidlo vrazilo do dveří těsně pod zámkem. Ozvalo se praskání. Třetí muž pootevřel dveře a hodil do pokoje něco, co připomínalo dva granáty. Otočili se a zakryli si uši. Panebože, opravdu …? Záblesk zpoza dveří byl tak silný, že tři muži vrhaly stíny do osvětlené chodby. Výbuch Marthu ohlušil.

Muži vběhli dovnitř.

“Vraťte se, odkud jste přišla, slečno!”

Tupou ozvěnu slov jí adresoval policista, který stál nejblíže. Zřejmě je zakřičel.

Martha něj chvíli mlčky hleděla. Pod neprůstřelnou vestou měl oblečenou černou uniformu Delty.

Vycouvala dveřmi na schodiště. Opřela se o stěnu a prohledávala si kapsy. Vizitku nosila v zadní kapse, jako by po celou dobu věděla, že ji využije. Vyťukala číslo uvedené pod jménem.

“Prosím.”

Lidský hlas je neuvěřitelně přesný ukazatel nálady. HlasŠimona Kéfase zněl unaveně a vystresovaně. Necítila v něm vzrušení, jaké by vyvolala akce takového rozsahu. Z ozvěny zároveň pochopila, že nestojí na ulici a není ani v prostorách Illy. Byl v davu lidí.

“Vtrhli jste k nám,” řekla rychle. “Házíte granáty.”

“Prosím?”

“Jsem Martha Lianová, z ubytovny Illa. Vtrhla nám semjednotka rychlého nasazení. Útočíte na nás.”

V tichu slyšela, jak nějaký hlas v reproduktoru něco hlásí. Dotyčný se měl dostavit na pooperační kontrolu. Hlavní inspektor byl v nemocnici.

“Hned jsem tam,” přislíbil a ukočil hovor.

Martha otevřela dveře do chodby. Slyšela praskot vysílaček.

Muž na ni namířil. “Neslyšela jste mě?”

Kovový hlas z jeho vysílačky říkal: “Vycházíme s ním

ven.”

“Pokud chcete, můžete mě zastřelit, ale jsem zodpovědná za pořádek v této budově a nepředložil jste mi povolení k prohlídce.” Martha ho odstrčila a přešla kolem něj.

V té chvíli se otevřely dveře pokoje číslo 323. Vedli ho dva policisté, na rukou měl pouta. Kromě velkých bílých trenýrek byl docela nahý a vypadal zranitelně. Navzdory svalnatému tělu působil pohuble, zničeně, odepsaně. Z ucha mu tekl tenký pramínek krve.

Zvedl zrak. Jejich pohledy se setkaly.

Prošli kolem ní a zmizeli.

Byl konec.

Martha si s úlevou vydechla.

Betty dvakrát zaklepala, vytáhla vstupní kartu a otevřela dveře apartmánu. Nikdy nespěchala s otevíráním dveří. Když byl host vevnitř, aby ho nezastihla v trapné situaci. Taková byla politika celého hotelu Plaza. Zaměstnanci neměli slyšet ani vidět věci, které slyšet ani vidět nemuseli. Její politika to nebyla. Spíš naopak. Máma říkávala, že zvědavost ji jednou přivede do problémů. Jasně, i to se už stalo, a ne jednou.

V pozici recepční jí zvědavost přinášela i jisté výhody. Nikdo jiný ze zaměstnanců neměl takový čich na podvodníky jako Betty. Postupně se to stalo její doménou. Odhalovala lidi, kteří se v hotelu chystali bydlet, jíst a pít, aby pak utekli bez placení. Betty nikdy netajila své ambice. Při posledním zaměstnaneckém rozhovoru ji šéf pochválil, jak je pozorná a zároveň diskrétní, vědoma si zásady, že zákazníkova spokojenost je prvořadá. Naznačil jí, že má dveře nahoru otevřené a recepce je pro lidi jako ona jen první stupínek v kariéře.

Apartmán patřil mezi největší v hotelu a měl výhled na celé Oslo. Barový pult, kuchyňský koutek, koupelna a ložnice s vlastní koupelnou. Slyšela sprchu z koupelny v ložnici.

Podle knihy hostů se jmenoval Fidel Lae a očividně ho netrápili finanční problémy. Oblek značky Tiger si koupil dnes na ulici Bogstadveien a poslal jej na expresní úpravu ke krejčímu, odkud mu ho taxík přivezl do hotelu. Během sezóny se o doručování věcí do pokoje staral najatý bellboy, v létě to zůstávalo úlohou recepce. Betty se toho hned ujala. Ne že by měla konkrétní podezření. Při registraci zaplatil první dvě noci předem a to podvodníci nedělají. Víc ji zaujala jiná věc. Nevypadal jako člověk, který si objednává nejdražší apartmán. Odhadla by ho na bezdomovce nebo levného baťůžkáře. Při registraci působil nezkušeně, přehnaně se soustředil, jako by nikdy v hotelu nebydlel a chtěl, aby vše proběhlo tak, jak se to naučil z internetu. Platil v hotovosti.

Betty otevřela dveře skříně. Už v ní visely kravata a dvě košile, také značky Tiger, určitě koupeno současně s oblekem. Na zemi ležely dva páry nových černých bot značky Vass. Vedle nich stál vysoký měkký kufr na kolečkách. Téměř tak vysoký jako ona. Občas je vídala v zimě, lidé v nich převáželi snowboardy. Zvažovala, zda nezkusí rozepnout zip, ale raději do něj jen šťouchla. Nenarazila na nic tvrdého. Byl prázdný, minimálně v něm neměl snowboard. Vedle kufru ležela jediná věc, co nevypadala nová. Červená sportovní taška s logem zápasnického klubu.

Zavřela dveře skříně, popošla na práh ložnice a zakřičela: “Pane Lae. Promiňte, pane Lae!”

Slyšela, jak vypnul sprchu. Chvíli na to se ve dveří koupelny objevila tvář s mokrými vlasy sčesanými dozadu. Kolem úst a na obočí měl pěnu na holení.

“Pověsila jsem vám oblek do skříně. Zaznamenala jsem správně, že mám vyzvednout dopis, který vám donesu na poštu?”

“Ach, ano. Mockrát děkuji. Dáte mi minutku?” Betty popošla k oknu ložnice. Zadívala se na budovu opery a fjord. Nové výškové budovy stály vedle sebe jako laťky v plotě. Ekeberský kopec. Budova pošty. Radnice. Kolejnice z celého Norska, které se sbíhaly do uzlu nervů železniční stanice přímo pod nohama. Všimla si řidičského průkazu na stole. Nepatřil Laemovi. Vedle něj ležely nůžky a pasová fotografie Laeho s výraznými brýlemi v černém rámečku, které ji upoutaly už při registraci. O kousek dál si položil dva identické a očividně nové kufříky. Z jednoho trčel igelitový sáček. Zaostřila zrak. Matný, ale průhledný igelit. Stopy bílého prášku.

Ustoupila dva kroky a nahlédla do ložnice. V pootevřených dveřích koupelny viděla záda hosta. Kolem pasu si obmotal bílou osušku a soustředěně se holil. To znamenalo, že má chvíli čas.

Pokusila se otevřít kufřík se sáčkem. Byl zamčený.

Zadívala se na kód. 0999. Podívala se na druhý kufřík. 1999. Měly oba kufříky stejný kód? V tom případě byl 1999. Rok. Možná se tenkrát někdo narodil. Nebo to bylo podle písně od Prince. V tom případě nebyl kufřík zamčený.

Slyšela, jak pustil vodu. Smývá si obličej. Neměla by.

Otevřela druhý kufřík. A zadržela dech.

Až po okraj byl naplněný bankovkami.

Zaslechla zvuky z ložnice a rychle ho zavřela. Tři rychlé kroky a už stála u dveří apartmánu. Srdce jí šíleně bušilo.

Zastavil na prahu ložnice. Usmíval se, ale vypadal jinak. Možná to bylo jen tím, že neměl brýle. Nebo ho měnila zkrvavená vata nad okem. V tu chvíli pochopila, co je na něm jiné. Oholil si obočí. Kdo si proboha holí obočí? Samozřejmě, kromě Boba Geldofa ve filmu The Wall. Ten byl blázen. Alespoň se tak tvářil. Je i tenhle muž blázen? Ne, blázni nemívají kufr plný peněz, jen si namlouvají, že ho mají.

Otevřel zásuvku a podal jí hnědou obálku.

“Myslíte si, že ho stihnete poslat ještě dnes?”

“To určitě zvládneme,” odpověděla v naději, že neslyšel, jak je nervózní.

“Velmi děkuji, Betty.”

Překvapeně zamrkala. Samozřejmě, jmenovka.

“Přeji hezký den, pane Lae,” usmála se a položila ruku na kliku.

“Počkejte, Betty.”

Cítila, jak jí úsměv ztuhl. Určitě si všiml, že mu otvírala kufřík, a nyní …

“Ono se možná … hm, má dát za takové služby spropitné.”

S úlevou si vydechla. “Ani náhodou, pane Lae.”

Až ve výtahu si uvědomila, jak se potí. Proč nebyla schopna zvládnout vlastní zvědavost? Nemůže nikomu prozradit, že se hrabala ve věcech hosta. Kdo tvrdí, že je nelegální nosit peníze v kufru? Zejména, když je člověk, například, z policie. Právě tam muž adresoval svůj dopis. Policejní stanice, Gronlandsleiret 44. Att: Šimon Kéfas.

Šimon Kéfas stál v pokoji číslo třistadcettřii a rozhlížel se kolem sebe.

“Takže k vám vtrhla Delta?” ujišťoval se. “A vzali muže z dolní postele? Nějakého Johnnyho?”

“Johnnyho Pumu,” doplnila ho Martha. “Volala jsem

vám, protože mi napadlo, že byste …”

“Ne, nemám s tím nic společného. Johnny tu s někým bydlí?”

“Představil se nám jako Stig Berger.”

“A kde je teď?”

“Nevím. Nikdo netuší. Policie už vyslechla všechny nájemníky. Pokud jste to nebyl vy, zajímalo by mě, kdo nese zodpovědnost za tuto akci.”

“Nevím,” přiznal Šimon a otevřel skříň. “Všechny akce Delty musí podepsat policejní ředitel. Obraťte se na něj. Jsou tohle šaty Stiga Bergera?”

“Myslím, že ano.”

Slyšel, že lže. Přesně věděla, čí jsou. Vzal modré tenisky položené na dně skříně. Velikost třiačtyřicet. Odložil je, zavřel skříň a v tom si všiml fotografie na stěně. Jeho poslední pochybnosti se rozplynuly.

“Jmenuje se Sonny Lofthus,” řekl tiše.

“Prosím?”

“Ten druhý nájemník. Jmenuje se Sonny, na téhle fotografii je jeho otec, Ab Lofthus. Otec byl policista, ze syna se stal vrah. Dosud zabil šesti lidí. Můžete si stěžovat mým nadřízeným, ale řeknu vám, že akce Delty nebyla zcela neodůvodněná.”

Viděl, jak se zamračila, zorničky se jí scvrkly, jako by ji oslepil ostrým světlem. Zažila už leccos, ale představa, že poskytla přístřešek masovému vrahovi, ji musela šokovat.

Dřepl si a vytáhl něco zpod postele.

“Co to je?” zeptala se.

“Šokový granát,” odpověděl a ukázal jí dlaň s olivovězeleným předmětem, který připomínal držák z řídítek jízdního kola. “Vydá ostrý záblesk světla a rachot se silou sto sedmdesát decibelů. Není nebezpečný, pouze na několik sekund člověka ohlušuje, oslepí, omámí a dezorientuje, a to Deltě umožní provést akci. Na tomhle granátu nevytáhli pojistku, proto nevybuchl. To se ve vypjatých situacích stává, že?”

Pohledem se vrátil k teniskám, pak zase k ní. Neodvrátila zrak. Dívala se na něj rozhodně.

“Musím se vrátit do nemocnice,” rozloučil se. “Zavoláte mi, když se zase objeví?”

“Máte zdravotní problémy?”

“Zřejmě ano,” usmál se. “Hospitalizovali mi manželku. Slepne.”

Sklopil zrak. Skoro dodal: Tak jako já.

28. KAPITOLA

Hugo Nestor měl rád Vermont. Vnímal ho jako jednu z mála kombinací restaurace, baru a nočního klubu, které se podařilo uspět na všech třech frontách. Mezi klientelu patřili bohatí a hezcí, nehezcí, ale bohatí, ne bohatí, ale hezcí, béčkové celebrity, poloúspešní finančníci a lidé pracující po nocích v zábavním průmyslu. A úspěšní kriminálníci. V devadesátých letech si tu norská mafie, specializovaná na propady bank a peněžních transportů, kupovala šestilitrové lahve Dom Pérignonu a protože norským striptérkám chyběla pověstná jiskra, nechávali si vozit dívky z Kodaně na tanec u tyče ve zvláštní místnosti. Brčky foukali kokain do různých tělesných otvorů tanečnic a později i do svých vlastních a číšníci jim k tomu nosili ústřice, lanýže z Périgord a foie gras z hus, ke kterým se lidé chovali podobně jako oni k okolnímu světu. Jinými slovy, Vermont byl stylové místo s bohatou tradicí. Hugo Ne
stor tu sedával se svými kumpány každý večer u vlastního stolu a debatoval o světě. Řídil odsud své obchody a peníze měnily majitele, aniž mezi ně strkaly nos špehové.

Proto ho moc nepřekvapil požadavek muže od vedlejšího stolu. Muž vstal a prodral se mezi lidmi. Bo ho zastavil, až když se chystal překročit červenou pásku, která vymezovala jejich revír. Prohodili mezi sebou pár slov, pak Bo přistoupil k Nestorovi a zašeptal mu do ucha: “Chce Asiatku. Prý přišel jménem klienta, který dobře platí.”

Nestor si přiložil ke rtům sklenici se šampaňským. Své životní motto převzal od Dvojčete. Money can buy you champagne – Za peníze si koupíš šampaňské. “Připadá ti jako

špeh?”

“Ne.”

“Ani mně. Přisuň mu židli.”

Mužův oblek působil draze, měl čerstvě vyžehlenou košili a kravatu. Neobvykle světlé obočí nad výraznými, exkluzivními brýlemi. Ne, vlastně vůbec neměl obočí. “Nemůže mu být víc než dvacet let.”

“Netuším, o čem mluvíte,” zalhal Nestor. “Proč jste přišel?”

“Můj klient je přítel Ivera Iversena.”

Hugo Nestor se na něj zadíval pozorněji. Neměl ani řasy. Možná trpěl na nemoc alopecie universalis jako Hugův bratr?Údajný bratr. Na těle mu nerostl jediný chlup. V tom případě měl na hlavě paruku.

“Můj klient pracuje v loďařském průmyslu. Platí v hotovosti a heroinem, který mu dovážejí po moři. Zřejmě víte lépe než já, jaký to má vliv na jeho čistotu.”

Méně zastávek. Méně prostředníků, kteří ředí zboží. “Zavolám Iversenovi,” rozhodl se Nestor.

Muž zavrtěl hlavou. “Můj klient vyžaduje absolutní diskrétnost, nesmí o tom vědět ani Iversen, ani nikdo jiný. To, že se Iversen chlubí svými úchylkami jiným lidem, je jeho problém.”

A potenciálně náš, uvědomil si Nestor. Kdo je tento chlap? Nevypadá jako poslíček. Je to Iversenův chráněnec? Mimořádně zasvěcený rodinný advokát?

“Samozřejmě, uvědomuji si, že vzhledem k tomu, že mě neznáte, budete potřebovat mimořádně záruky o bezpečnosti transakce. Proto jsme ochotni zaplatit zálohu. Co na to říkáte?”

“Říkám čtyři sta tisíc,” odpověděl Nestor. “To číslo jsem řekl jen tak. Stále netuším, o čem mluvíte.”

“Samozřejmě, že ne,” přikývl chlap. “Souhlasíme.”

“Jak rychle?”

“Dnes večer.”

“Dnes večer?”

“Jsem tu jen do zítřejšího rána, pak se vracím do Londýna. Peníze mám ve svém apartmá v hotelu Plaza.”

Nestor si vyměnil pohled s Boem. Pak dopil nápoj z vysoké sklenky.

“Mister, nepochopil jsem ani slovo. Vím ale, že nás zvete na skleničku do vašeho apartmánu.”

Chlap se ušklíbl. “Bude mi potěšením.”

Jen co vešli do parkovacího domu, prošacovali ho. Bo ho držel, Nestor hledal zbraň nebo ukrytý mikrofon. Chlap se ani nepokoušel bránit. Byl čistý.

Bo si sedl za volant limuzíny a vyrazili do hotelu Plaza. Zaparkovali za Spektrem a do vysoké hranaté budovy hotelu došli pěšky. Hleděli na město z proskleného výtahu a Nestor si uvědomil, že ten výhled je jako metafora. Čím byl člověk výš, tím menší se mu zdáli lidé.

Muž odemykal a zamykal dveře. Bo vytáhl pistoli. Neviděl důvod, proč by jim někdo nastražil past. Nestor nevěděl o žádných svých nepřátelích, kteří by ještě byli naživu. Policie ho klidně mohla zatknout, nic na něj neměla. I tak cítil neuchopitelný neklid. Lépe řečeno, rozhodl se to nazvat profesionální ostražitost, z níž by si druzí mohli brát příklad. Ne nadarmo se dostal tam, kde byl.

Apartmán nevypadal špatně. I výhled byl parádní. Chlap vyložil na stůl dva kufříky. Zatímco Bo kontroloval ostatní místnosti, muž se postavil k baru a namíchal jim drink.

“Poslužte si,” vyzval je a kývl ke kufříkům.

Nestor přistoupil ke stolu a otevřel nejdřív jeden, pak druhý.

Bylo to víc než čtyři sta tisíc. Určitě mnohem více.

Pokud byla látka ve druhém kufříku opravdu tak málo zředěná, jak se zdálo, mohl si za to koupit celou vesnici plnou malých Asiatek.

“Bude vám vadit, když zapnu televizor?” zeptal se a vzal dálkové ovládání.

“Ani trochu,” odpověděl muž, pohroužen do míchání drinků. Očividně to nedělal často. Právě chytil do ruky citrón, aby ho nakrájel do tří gintoniků.

Nestor naťukat číslo pokoje na vstup do sekce placených kanálů, proklikal se přes dětské a rodinné filmy na porno a přidal hlasitost. Přešel k muži.

“Je jí šestnáct let. Zítra o půlnoci ji doručíme na parkoviště u Ingierstrande. Vy zastavíte uprostřed parkoviště a nevystoupíte z auta. Jeden z mých lidí si k vám sedne na zadní sedadlo a přepočítá peníze. Pak vystoupí s penězi a druhý nastoupí s dívkou. Je to jasné?”

Muž přikývl.

Nestor mu vědomě zamlčel fakt, že dívka nebude v autě, které přijede pro peníze. Peníze opustí parkoviště, dřív než přijede auto s dívkou. Stejný princip jako při obchodu s drogami.

“A peníze …”

“Dalších čtyři sta tisíc,” přerušil ho Nestor.

“Dohodnuto.”

Bo vyšel z ložnice a zastavil se před obrazovkou. Film se mu očividně líbil. Všem se to líbilo. Nestor používal pornofilmy pro jejich předvídatelný pravidelný soundtrack stenů oh, my Good a yes, fuck me good, který znemožňoval

jakýkoli pokus o odposlouchávání.

“Pláž Ingierstrand zítra o půlnoci,” zopakoval Nestor.

“Připijeme si na to?” navrhl muž a podal jim dvě sklenice.

“Děkuji, ale řídím,” odpověděl Bo.

“Samozřejmě,” usmál se muž a plácl se do čela “Nabídnu vám kolu?”

Bo pokrčil rameny. Chlap otevřel plechovku, nalil ji do sklenice a nařízl do ní plátek citronu.

Přiťukli si. Sedli si ke stolu. Nestor kývl Boovi, aby vyndal z kufříku první hromádku bankovek a začal počítat. Z auta si přinesl tašku a nyní do ní ukládal peníze. Nikdy si nebrali tašku od kupujícího, mohli v ní být senzory, schopné vystopovat cestu peněz. Nestor si všiml, že Bo se při počítání několikrát spletl, a uvědomil si, že něco není v pořádku. Už to jen pojmenovat. Rozhlédl se kolem sebe. Změnila se barva stěn? Upřel zrak na svoji sklenku. Pak na Boa. Na sklenici mladého advokáta.

“Proč jste si nedal citron?” zamračil se Nestor. Vlastní hlas slyšel jako by z velké dálky. I mužovu nesrozumitelnou odpověď.

“Mám alergii na citrusové plody.”

Bo přestal počítat, hlava mu klesla na bankovky.

“Nadrogoval jsi nás,” konstatoval Nestor a sáhl po noži v pouzdře na stehně. Ještě si stihl uvědomit, že hledá na nesprávném stehně, a vzápětí ho zasáhla noha lampy. Obklopila ho tma.

Hugo Nestor měl vždy rád hudbu. Nemyslel tím hluk nebo dětinský sled tónů, který ostatní nazývali hudbou. Obdivoval hudbu pro dospělé lidi. Richarda Wagnera.

Chromatická stupnice. Řada dvanácti půltónů. Čistá, dokonalá matematika, harmonie, německý smysl pro pořádek. Tento zvuk byl opakem hudby. Disharmonie, nic s ničím nesouviselo, čistý chaos. Procitl a pochopil, že leží v autě v nějaké bedně. Bylo mu na omdlení, ruce i nohy měl spoutané něčím, co se mu zařezávalo do kůže. Zřejmě tenký provázek, jakým občas spoutávali dívky. Auto zastavilo. Nadzvedli ho. Uvědomil si, že je v kufru na kolečkách. Polostál, pololežel a tahal ho po hrbolatém terénu. Slyšel, jak muž, který ho táhl, s námahou funěl. Nestor na něj zakřičel a začal mu nabízet peníze, když ho pustí, ale nedočkal se odpovědi. Na to zaslechl tu nemuzikální, atonální kakofonii, která neustále sílila. Poznal ji. Kufr zastavil a on se převalil na záda. Ucítil zem a už věděl, kde je. Pochopil, že voda, prosakující přes látku kufru a jeho oblek, pochází z bažiny.

Psi. Úsečné, divoké štěkání argentinských dog.

Ještě netušil, co se děje. Kdo byl ten chlap? Proč to dělal? Někdo chtěl převzít jeho obchody? Byl to ten, který zabil i Kalleho? Proč to dělal takhle?

Zip se rozepnul a Nestor přimhouřil oči, oslepen světlem baterky, která mu mířila do obličeje.

Něčí ruka ho popadla za zátylek a vytáhla ven.

Otevřel oči, ve světle baterky se blýskla hlaveň pistole. Štěkot utichl jako švihnutím biče.

“Kdo byl Krt?” ozval se hlas zpoza pistole.

“Co?”

“Kdo byl Krt? Ten, o kterém si policie myslela, že je to Ab Lofthus.”

Hugo Nestor přimhouřil oči. “Nevím. Klidně mě zastřel. I tak ti to neřeknu, protože nevím.”

“Kdo to ví?”

“Nikdo. Nikdo z nás. Možná někdo z policie.”

Baterka klesla a Nestor pochopil, že ho dostal chlap z apartmánu. Už neměl brýle.

“Musíš přijmout trest,” řekl klidně. “Chceš nejdřív ulevit svému srdci?”

O čem to mluví? Vždyť mluví jako kněz. Má něco společného s knězem, kterého popravil? Vždyť to byl jen zkorumpovaný, pedofilní ubožák. Nikdo by ho přece nechtěl pomstít.

“Nemám výčitky svědomí,” odsekl Nestor. “Pojď na to.” Cítil zvláštní klid. Možná v něm jen doznívala droga. Nebo nad tím už tolikrát přemýšlel a akceptoval, že to zřejmě skončí takhle – kulkou do čela.

“Netrápí tě svědomí ani pro to děvče, které jsi nechal pokousal, dřív než jsi ji podřízl? Tímto nožem.”

Nestor zahlédl záblesk křivé čepele. Jeho nůž.

“Ne …”

“Kde ukrýváš ty holky, Nestore?”

Dívky? O ty mu šlo? Chtěl přebrat jeho štětky? Nestor se přinutil koncentrovat. V mozku se mu převalovaly chomáče mlhy.

“Slibuješ, že mě nezastřelíš, když ti to řeknu?” zeptal se, přestože věděl, že ten slib bude mít hodnotu německé marky z roku 1923.

“Slibuji,” přikývl muž.

Proč mu pak věřil? Proč věřil slibu člověka, který mu lhal od chvíle, kdy vstoupil do Vermontu? To se jen jeho přitroublý mozek chytal posledního stébla. Nic jiného kromě idiotské víry mu v tu noc v psím útulku nezbývalo. Muž, který ho unesl, neuměl lhát.

“Na ulici Enerhauggata 96.”

“Děkuji pěkně,” přikývl chlap a zastrčil si pistoli za opasek.

Děkuji pěkně?

Vytáhl telefon a začal vyťukávat číslo ze žlutého papírku. Rozsvítil se displej. Možná byl přece jen kněz. Kněz, který nelhal. Samozřejmě, že si to navzájem odporovalo, ale byl přesvědčen, že někteří kněží opravdu nevěděli, že lžou. Muž ťukal dál. Psal esemesku. Odeslal ji. Telefon ukryl do kapsy. Zadíval se na Nestora.

“Nestore, udělal jsi dobrý skutek, možná je zachrání,” řekl. “Měl jsem pocit, že ti to udělá radost, dřív než …”

Než co? Nestor polkl. Když mu chlap sliboval, že ho nezastřelí, něco v jeho hlase Nestora přesvědčilo, že nelže. Moment! Slíbil mu jen, že ho nezastřelí. Světlo baterky ozářilo visací zámek na ohradě. Muž vsunul klíč do zámku. Opět se ozvali psi. Neštěkali, jen téměř neslyšně vrčeli. Ten zvuk vycházel hluboko z jejich břicha a stoupal kontrolovaně jako Wagnerův kontrapunkt. Žádná droga by už nezahnala hrůzu, která ho polila jako ledová voda ze zahradní hadice a lomcovala mu celým tělem. Neměl šanci uniknout. Tu hadici držel on sám, Hugo Nestor.

Fidel Lae zíral do tmy. Nepohnul se, nevydal ani zvuk. Jen se schoulený pokoušel zahřát a ovládnout své třesoucí se tělo. Poznal hlasy obou mužů. Jeden se tu včera zničehonic objevil a zamkl ho do klece. Fidel se téměř nedotkl jídla, pil jen vodu. A mrznul. I během letních nocí se zde chlad zakousával do těla, ochromoval ho a nedal mu spát. Chvíli křičel o pomoc, dokud mu nevyschlo v hrdle a nepřišel o hlas, dokud mu hlasivky nepřestaly vlhčit sliny, ale krev, dokud mu voda nepřestala hasit žízeň a nezačala ho pálit v hrdle jako alkohol.

Zaslechl auto a pokoušel se zakřičet. Rozplakal se, protože nevydal ani zvuk a hlasivky jen chrčely jako špatně zařazená rychlost v autě.

Vzápětí mu psi prozradili, že někdo jde. Věřil. Modlil se. Na letní noční obloze se vynořil obrys těla. Zase on. Muž, který se včera vznášel nad bažinou, teď shrbený něco tahal. Kufr. A v něm živého člověka. Člověka se svázanýma rukama i nohama tak mocně, že když ho opřel o branku psí klece vedle Fidela, sotva držel rovnováhu.

Hugo Nestor.

Stáli od něj jen čtyři metry. Fidel jim i tak nerozuměl ani slovo. Muž odemkl zámek a položil ruku na Nestorovu hlavu, jako by mu žehnal. Něco řekl. Na to ho zlehka plácl po hlavě. Tlustý chlap v obleku vykřikl, zapotácel se a vrazil do branky, která se otevírala dovnitř. Psi uskočili. Muž mu strčil nohy dovnitř a zavřel branku. Psi chvíli váhali. Ghost Buster vyrazil jako první. Fidel sledoval, jak se bílé psí těla v absolutním tichu vrhli na Nestora, a zřetelně slyšel jejich pracující čelisti, trhání masa radostné vrčení a Nestorův křik. Osamělý, třesavý a zvláštně čistý tón stoupal ke světlé severské obloze, na níž Fidel viděl tančit hmyz. Tón náhle ustal a Fidel sledoval, jak něco stoupá k obloze jako roj včel. Dopadlo to na něj, cítil spršku drobných teplých kapek. Pochopil. V minulosti již nejednou na lovu prořezával krční tepnu ještě živého losa. Otřel si tvář do rukávu a schoulil se. I muž u branky se otočil. Ramena se mu třásla. Jako by plakal.

29. KAPITOLA

“Je půlnoc,” zamumlal lékař a mnul si unavené oči. “Nepůjdete se domů vyspat, pane Kéfasi? Zítra si promluvíme.”

“Ne,” odsekl Šimon.

“Jak chcete,” pokrčil rameny lékař a naznačil Šimonovi, aby si sedl na jednu ze židlí u zdi holé nemocniční chodby. Přisedl si k němu a jen pomalu hledal slova. Šimon už tušil, že nemá dobré zprávy: “Vaší ženě nezbývá mnoho času. Pokud má mít zákrok alespoň minimální šanci na úspěch, musíme ji operovat v průběhu několika dní.”

“Nijak jí neumíte pomoci?”

Lékař si povzdechl. “Nemůžeme posílat pacienty na drahé ošetření na soukromých klinikách v zahraničí, zvlášť když je výsledek operace ve hvězdách. V tomto případě … “

“Podle vás ji musím co nejdřív dostat na Howellovu kliniku?”

“Nic nemusíte. Nejeden slepec může navzdory svému handicapu prožít plnohodnotný život.”

Šimon přikývl. Prsty ohmatával granát, který měl stále v kapse. Snažil se soustředit. Mozek jako by před ním utíkal, hledal útočiště v úvahách, zda slovo handicap není zakázáno. Zřejmě se to nazývalo fyzické omezení. Nebo už vyškrtli ze slovníku i to, tak jako označení hospic?

Nestíhal to už sledovat, pojmy v oblasti zdravotnictví a sociální péče se měnily rychleji než ponožky. Lékař si odkašlal.

“Já …” začal Šimon a v tu chvíli mu v kapse zavibroval telefon. Vzal ho, potřeboval se nadechnout. Odesílatele esemesky neznal.

Text byl relativně stručný.

Nestorovy otrokyně najdete na ulici Enerhauggata 96. Spěchá to. Syn.

Syn.

Šimon vyťukal číslo.

“Pane Kéfasi,” oslovil ho lékař. “Nemám čas na …”

“Nevadí,” skočil mu do řeči Šimon a rukou mu naznačil, aby držel hubu. Ve sluchátku se ozval rozespalý hlas. “Falkeid.”

“Ahoj, Siverte, tady je Šimon Kéfas. Připrav Deltu na akci na ulici Enerhauggata 96. Jak rychle tam můžete být?”

“Je půlnoc.”

“Na to se neptám.”

“Pětatřicet minut. Máš autorizaci od policejního ředitele?”

“Pontius mi nezvedá,” zalhal Šimon. “Buď klidný, vše je absolutně podložené. Jde o obchod se ženami. Rozhoduje čas. Vyraz co nejdřív, beru to na sebe.”

“Věřím, že víš, co děláš, Šimone.”

Šimon ukončil hovor a zadíval se na lékaře. “Děkuji, pane doktore, popřemýšlím o vašich slovech. Teď se musím vrátit do práce.”

Betty zachytila zvuky soulože, jakmile vystoupili z výtahu na vrchním patře.

“Slyším dobře?” zeptala se.

“Placené kanály,” vysvětlil jí bezpečnostní asistent.

Betty znamenala stížnost ze sousedního pokoje do zápisu. “Čas 02.13. Stížnost na hluk z apartmánu číslo 4. “Zkoušela mu volat, ale nezvedal to. Proto oslovila bezpečnostní službu.

Ignorovali visačku Nerušit zavěšenou na klice a zabouchali na dveře. Čekali. Zabouchali ještě jednou. Betty se zamračila.

“Proč jste tak nervózní?” ušklíbl se asistent.

“Mám pocit, že host něco … dělá …”

“Něco?”

“Možná obchoduje s drogami. Netuším.”

Muž si připravil obušek a Betty strčila do zámku univerzální klíč. Otevřela.

“Pan Lae?”

Pokoj byl prázdný. Zvuky vydávala žena v červeném koženém korzetu s bílým křížem, který měl zřejmě naznačovat, že pracuje jako zdravotní sestra. Betty sáhla po dálkovém ovladači a vypnula televizor. Její kolega mezitím zamířil do ložnice. Kufříky zmizely. Všimla si prázdné sklenice a rozkrojeného citronu na barovém pultu. Citron byl vyschlý, dužina měla nepřirozenou hnědou barvu. Otevřela dveře šatníku. Vzal si oblek, velký kufr a červenou tašku. Nejstarší trik hotelových podvodníků. Zavěsit na kliku Nerušit a pustit televizor, aby přesvědčili zaměstnance, že je najdou v pokoji. Vždyť přece platil předem. Kontrolovala i jeho účty z baru a restaurace. Nic nejedl ani nepil.

“V koupelně je chlap.”

Zadívala se na kolegu ve dveřích a vykročila za ním.

Muž ležel na podlaze koupelny. Zdálo se, že zoufale objímá záchodovou mísu. Přistoupila blíž a zjistila, že má svázané ruce. Byl oblečený v černém obleku, měl světlé vlasy a nevypadal úplně střízlivý. Z něčeho byl high. Nebo low. Těžké víčka mu unaveně zamrkala.

“Odvažte mě,” přikázal jim s přízvukem, který Betty neuměla na mapě světa zařadit.

Betty kývla asistentovi, aby vytáhl svůj švýcarský nůž a přeřízl mužovy pouta.

“Co se stalo?” zeptala se.

Muž se s námahou postavil. Zakolísal. Snažil se zaměřit nejistý pohled. “Jen jsme si hráli nějakou pitomou hru,” zamumlal. “Půjdu …”

Bezpečnostní asistent se mu postavil do cesty.

Betty zkontrolovala pohledem koupelnu. Nic nebylo zničeno. Účet host uhradil. Měli jen stížnost na rušení nočního klidu. A hrozili jim opletačky s policií, kritika médií a pověstmísta, kde se setkávají pochybná individua. Šéf ji vždy chválil za její diskrétnost, vždyť v každé situaci kladla zájmy hotelu na první místo. Čekala ji kariéra, recepce představovala jen dočasnou zastávku na cestě vzhůru.

“Nechte ho odejít,” řekla tiše.

Larse Gilberga probudil šelest v keřích. Otočil se.

Ve větvích a listí rozeznával obrysy postavy. Někdo se pokoušel ukrást chlapcovy věci. Vylezl ze špinavého spacáku a vyskočil na rovné nohy.

“Co to děláte?” zakřičel.

Postava ztuhla. Pomalu se k němu obrátila. Chlapec se změnil. Nebylo to jen oblekem. Jako by mu otekla celá tvář.

“Děkuji, že jsi mi pohlídal věci,” poděkoval a kývl na tašku, kterou držel pod paží.

Lars něco zamumlal a zavrtěl hlavou, jako by čekal, že tak snadněji zpracuje chlapcovu proměnu. “Nejsi v sračkách, že ne?”

“Ano, jsem,” usmál se chlapec. Ten úsměv. Bez jakéhokoliv výrazu. Rty se mu třásly. Zdálo se, že plakal.

“Potřebuješ pomoc?”

“Ne, ale i tak děkuji.”

“Hm. Asi se už neuvidíme, že?”

“Ne, asi ne. Žij dobře, Larsi.”

“Slibuji, že budu. A ty …” Přešel k chlapci a položil mu ruku na rameno,” … žij dlouho. Slíbíš mi to?”

Chlapec rychle přikývl. “Zkontroluj si polštář.”

Lars se podvědomě ohlédl ke svému příbytku pod obloukem mostu. Vrátil se pohledem k chlapci, ale stihl zahlédnout jen jeho záda, dokud ho nepohltila tma.

Vrátil se k spacáku. Zpod polštáře trčela obálka. Vzal ji. Larsovi. Otevřel ji.

Lars Gilberg nikdy v životě neviděl pohromadě tolik peněz.

“Neměla tu už Delta být?” zeptala se Kari a s pohledem na hodinky zívla.

“Měla,” odpověděl Šimon. Opět zkontroloval ulici. Zaparkovali na druhé straně silnice, asi padesát metrů od čísla devadesát šest, bílého dvoupatrového dřevěného domu, který ušetřili při bourání původní zástavby, která měla ustoupit čtyřem věžákům. Malý dřevěný domeček působil dokonaleklidně. Šimon si nijak neuměl představit, že se v něm může odehrávat zajatecké drama.

“Mám špetku špatného svědomí,” začal Šimon. “Zastávám názor, že sklo a beton se více hodí do naší doby.”

“Co?”

“Cituji chlapíka, který byl zodpovědný za výstavbu těchto

domů a demolici těch původních.”

“Aha.” Kari opět zívla. Šimon přemýšlel nad tím, zda by i on neměl mít špetku špatného svědomí, protože ji vytáhl z postele uprostřed noci. Našel by dost argumentů, proč její účast na zásahu nebyla nezbytná. “Proč tu není Delta?” zeptala se.

“Nevím,” přiznal Šimon. Vtom kabinu ozářil displej telefonu. Přečetl si číslo.

“Už brzy se to dozvíme,” konstatoval a přiložil si telefon k uchu. “Prosím.”

“To jsem já, Šimone. Nepřijedou.”

Šimon upravil zpětné zrcátko. Psycholog by mu možná vysvětlil podvědomou reakci na hlas v telefonu. Soustředil se na zrcátko, díval se za sebe, do minulosti.

“Proč ne?”

“Zásah není odůvodněný, jeho potřeba není zdůvodněná a neprovedly se žádné pokusy kontaktovat místa s právem autorizovat zásah Delty.”

“Pontiusi, ty to právo máš.”

“Ano. A odmítl jsem ho.”

Šimon v duchu zanadával. “Poslouchej mě, tohle …”

“Ne, ty mě poslouchej. Dal jsem Falkeidovi pokyn zrušit mobilizaci a dopřát svým mužům trochu spánku. Co to děláš, Šimone?”

“Mám důvodné podezření, že na ulici Enerhauggata 96 vězní lidi. Pontiusi, řeknu ti pravdu … “

“Pravdy si cením, Šimone. I ve chvíli, kdy člověk telefonuje s šéfem Delty.”

“Neměl jsem čas s ním diskutovat. Stále nemám čas. Sakra, byl jsi zvyklý důvěřovat mému úsudku.”

“Šimone, velmi správně jsi použil minulý čas.”

“Takže mi už nevěříš?”

“Prohráls všechny peníze, pamatuješ? Včetně peněz svéženy. Co to podle tebe vypovídá o tvém úsudku?” Šimon zatnul zuby. Kdysi byli vyrovnanými partnery, soutěžili, kdo bude mít lepší známky, kdo poběží rychleji a sbalí krásnější dívku. Jisté bylo jen to, že oba skončí za lídrem jejich trojky. Ten už mezi nimi nebyl. Ačkoli on uvažoval nejrychleji a nejrychleji i běhal, Pontius Parr dominoval svou předvídavostí, nejjasněji viděl důsledky každého svého kroku.

“Zítra ráno si o tom promluvíme,” uzavřel ředitel se sebedůvěrou, kterou lidi, včetně sebe samého, přesvědčoval, že jeho rozhodnutí je to nejsprávnější. “Pokud v tom domě opravdu obchodují se ženami, budou tam i zítra. Běž se domů vyspat.”

Šimon vystoupil z auta a kývl Kari, aby zůstala sedět. Zabouchl dveře a popošel pár kroků. Ztišil hlas. “Nemůžu čekat. Pontiusi, hoří.”

“Odkud jsi to vzal?”

“Tip.”

“Od koho ho máš?”

“Esemeska od anonyma. Jdu dovnitř i sám “

“Co? Ani nežertuj! Stůj, Šimone. Slyšíš? Jsi tam?” Šimon se zadíval na displej. Pak si telefon přiložil k uchu. “Policista vyhodnotil situaci na místě činu. Ještě si vzpomínáš, jak nás učili, že úsudek na místě činu má větší váhu než příkaz nadřízených?”

“Šimone! Máme už dost jiných problémů. Honí násnovináři i vláda. Nedělej hlouposti, rozuměl jsi? Šimone!”Šimon ukončil hovor, vypnul telefon a otevřel kufr auta. Odemkl skříňku, kde ukrýval zbraň. Vytáhl brokovnici, pistoli a krabičku s náboji. Vyndal i dvě neprůstřelné vesty a sedl si za volant.

“Jdeme dovnitř,” oznámil Kari a podal jí brokovnici a neprůstřelnou vestu.

Podívala se na něj. “Ředitel?”

Šimon mlčky přikývl a zkontroloval zásobník Glocka 17. Fache zastrčil zbraň do pouzdra. “Podáš mi pouta a granát? Jsou v přihrádce spolujezdce.”

“Granát?”

“Pozornost z razie v Ille.”

Poslechla ho. “Dovolil nám to?”

“Ví o tom,” odpověděl Šimon a oblékl si vestu.

Kari otevřela brokovnici a jistou rukou do ní vložilanáboje. Všimla si Šimonova pohledu.

“Od devíti let jsem chodívala lovit sněžné rysy. Měla jsem raději kulovnice. Jaký je plán? “

“Počítám do tří.”

“Chci říct, jak …”

“Tři,” přerušil ji Šimon a otevřel dveře.

Hotel Bismarck ležel v absolutním centru Osla, uprostřed Kvadratura, kde se město zrodilo a kde dnes vzkvétal trh s drogami a prostitucí. Pronajímali zde pokoje i na hodinové bázi a host dostal k dispozici ručník, ztuhlý od neustálého vyváření. Pokoje pořádně neuklízel, od té doby, co před šestnácti lety hotel převzal jeho současný majitel, ale rozviklané a rozbité postele měnil pravidelně.

Olaf, syn majitele, který pracoval na recepci od svých šestnáctých narozenin, zvedl ve 3.02 zrak od monitoru a spatřil muže u pultu recepce. Pochopitelně, napadlo ho, že si muž zmýlil adresu. Nejenže měl na sobě pěkný oblek a v rukou dva kufříky, přes rameno měl červenou tašku a nedoprovázela ho ani žena, ani muž. Trval na tom, že zaplatí zálohu za sedm nocí. Oběma rukama vzal ručník, uctivě poděkoval a zmizel v pokoji ve třetím patře.

Olaf se vrátil k internetové stránce novin Aftenposten, ke zprávám o vlně vražd v hlavním městě Norska, k úvahám o válce gangů a možné souvislosti s útěkem odsouzeného vraha z vězení. Chvíli se díval na fotografii muže. Pak pokrčil rameny a četl dál.

Šimon zastavil pod schody a naznačil Kari, aby si připravila zbraň a sledovala okna na patře. Vyšel tři schůdky a ukazovákem zaťukal na dveře. Zašeptal slovo policie. Podíval se na Kari, aby se ujistil, že mu potvrdí dodržení předepsaného postupu. Zaťukal ještě jednou. Opět zašeptal policie. Sledoval okno vedle dveří. V druhé ruce držel připravený granát. Měl plán. Samozřejmě, že měl plán. Nějaký plán. Rychlost a moment překvapení rozhodovaly. Vsadí vše na jednu kartu. Jako vždy. Podle jejich mladého psychologa to byla jeho nemoc. Výzkum prokázal, že lidé systematicky přehánějí pravděpodobnost, že se stane něco nepravděpodobného. Například, že člověk umře při leteckém neštěstí. Nebo jeho dítě znásilní a unesou cestou do školy. Nebo že kůň, na kterého vsadil ženiny peníze, poprvé v kariéře vydrží až do konce. Psycholog tvrdil, že něco v Šimonově podvědomí bylo silnější než rozum a stačil
o by to identifikovat a začít komunikovat s tím narušeným, šíleným diktátorem, který ho terorizoval a ničil mu život. Musí myslet na to, co je v jeho životě důležité. Důležitější než diktátor. A co miluje víc než hru. O to šlo. Šlo o Else. Podařilo se mu to. Oslovil bestii a zkrotil ji. Ani jednou nesklouzl zpět. Až nyní.

Zadržel dech. Ohnal se pistolí, aby rozbil okno. Vtom se

dveře otevřely.

Rychle se otočil. Už nebyl rychlý jako kdysi. Neměl šanci. Neměl by šanci, kdyby muž ve dveřích držel v ruce zbraň.

“Dobrý večer,” pozdravil ho muž.“Dobrý večer,” odpověděl Šimon, aby získal čas. “Policie.” “Jak vám můžu pomoct?” Muž otevřel dveře dokořán. Obtažené rifle. Tričko. Bosé nohy. Neměl kde skrývat pistoli.Šimon si nacpal granát do kapsy a vytáhl legitimaci.

“Vyzývám vás, abyste vyšel ven a postavil se tváří ke zdi.” Muž jen mlčky pokrčil rameny a poslechl. “Pokud nepočítám dívky, kolik je v domě lidí?” zeptal se

Šimon a rychlými pohyby si ověřil, že muž opravdu nemá

zbraň. “Jaké dívky? Jsem tu jen já. Co chcete?”“Zaveďte mě k nim,” neposlouchal ho Šimon. Zacvakl

mu pouta, postrčil ho a kývl Kari, aby šla s nimi. Muž něco

zamumlal. “Prosím?” zeptal se Šimon. “Chci, aby vaše kolegyně šla s námi. Nemám co skrývat.”Šimon se zastavil za mužem. Díval se mu na zátylek.

Svaly pod kůží se mu hýbaly. Jako nervóznímu koni.“Kari?” zakřičel Šimon. “Ano?” “Přece jen zůstaň venku. Jdu dovnitř sám.” “Rozumím.” Položil muži ruku na rameno. “Jděte první, nedělejte

žádné prudké pohyby. Mířím vám na záda.” “Co to …”

“Smiřte se s tím, že vás až do odvolání považuji za zločince, jehož mohu kdykoliv zastřelit. Policie se vám později plně omluví.”

Muž bez dalších protestů vykročil chodbou. Šimon si automaticky všímal detailů, které mu mohly prozradit, kdo je v domě. Čtyři páry bot. Muž zde nebydlel sám. Plastová miska s vodou a kobereček u dveří do kuchyně.

“Co se stalo se psem?” zeptal se Šimon.

“S jakým psem?”

“Z té misky pijete vy?”

Muž neodpověděl.

“Když se k domu přiblíží cizinec, každý pes se obvykle rozštěká. Buď je to mizerný hlídač, nebo … “

“Je na cvičišti. Kam mám jít?”

Šimon se rozhlédl. Na oknech nebyly mříže, vchodové dveře měli jen jednoduchý zámek. Určitě je nevězní zde.

“Do sklepa,” rozhodl se.

Muž pokrčil rameny. Kráčel chodbou. Šimon pochopil, že trefil do černého, když muž začal odemykat. Dva zámky.

Šimon ucítil pach na chodbě, který mu potvrdil to, co už věděl. Bydleli tu lidé. Hodně lidí. Pevněji sevřel pistoli.

Nikdo tam ale nebyl.

“Nač je tohle?” zeptal se Šimon, když obcházeli kobky, jejichž stěny tvořilo pletivo.

“V podstatě na nic,” odpověděl muž. “Bydlí tady pes. A jak vidíte, skladujeme zde matrace.”

Pach zesílil. Dívky zde museli ještě před chvílí být. Sakra, přišli pozdě. V matracích jistě najdou DNA. Ačkoli, co tím dokáže? Někdo ležel na matracích, co teď skladují ve sklepě.

Naopak, bylo by zvláštní, kdyby na starých matracích nenašli DNA. Neměli nic. Jen neautorizovaný zásah. Kurva.

U dalších dveří objevil malou tenisku bez tkaniček.

“Kam vedou ty dveře?”

Muž pokrčil rameny. “Jen na parkoviště.”

JEN. Pokoušel se zdůraznit jejich bezvýznamnost. Tak jako ho přesvědčoval, aby i Kari vešla do domu.

Šimon otevřel dveře. Na asfaltce mezi zdí domu a sousedovým plotem stála bílá dodávka.

“Nač máte dodávku?”

“Jsem elektrikář.”

Šimon ustoupil několik kroků. Sklonil se a vzal tenisku. Velikost šestatřicet. Menší než Else. Nacpal do ní ruku. Cítil teplo. Ještě před několika minutami ji někdo měl na noze. V tu chvíli zachytil zvuk. Tlumený zvuk, který ihned identifikoval. Štěknutí. Zadíval se na dodávku. Chtěl se narovnat, ale v té chvíli ho někdo ze všech sil kopl do boku. Spadl na zem aslyšel mužů křik: “Vyraž! Dupni na to! “Šimon se otočil a namířil na muže, který už klečel na kolenou a držel ruce nad hlavou na znamení, že se vzdává. Motor zahučel ve vysokých otáčkách. Šimon se rychle ohlédl.

V řidičově kabině viděl stíny hlav, očividně se tam skrývali.

“Stůjte! Policie! “Pokoušel se postavit, ale ucítil strašnou bolest. Ten kopanec mu určitě zlomil žebro. Než stačil namířit, auto se pohnulo a zmizelo mu z dohledu.

Za chvíli se ozval úder a řinčení skla.

Motor ztichl.

“Ani se nepohni,” zasyčel Šimon, s námahou se postavil a

vypotácel se ze dveří.

Dodávka stála. Zevnitř se ozýval křik a psí štěkot. Šimonovi se do paměti vryl jiný výjev. Kari v dlouhém černém koženém plášti, osvětlená reflektory auta. Z hlavně brokovnice, kterou držela pod paží, se ještě kouřilo. Šimon přiskočil k autu a prudce otevřel dveře. “Policie!” Muž za volantem nereagoval, zíral před sebe a zpod ofiny mu vytékal pramínek krve. Schytalplný zásah střepinami skla. Šimon přemohl bolest, vytáhl ho z auta a povalil na zem. “Čelo na asfalt a ruce za hlavu. Ihned! “Obešel auto a zopakoval postup se stejně apatickým spolujezdcem.

Spolu s Kari přešli ke dveřím nákladní části, zpozakterých se ozývalo vrčení. Šimon položil ruku na kliku, Kari namířila.

“Vypadá to na velkou bestii,” varoval ji Šimon. “Měla bys o krok ustoupit.”

Poslechla ho. Otevřel dveře.

Bílý netvor vyskočil z auta a s otevřenou tlamou se vrhl na Kari. Událo se to tak rychle, že ani nestihla stisknout spoušť. Zvíře jí padlo k nohám a zůstalo ležet.

Šimon se překvapeně zadíval na vlastní pistoli. “Děkuji,” řekla potichu Kari.

Vrátili se k autu. Z nákladního prostoru se na ně dívali vyplašené dívčí obličeje.

“Policie,” pokoušel se je uklidnit Šimon. Viděl, že ne všechny to vnímají jako vysloveně dobrou zprávu. Dodal anglicky: “Dobrá policie. Přišli jsme vám pomoci.”

Vzal telefon a vyťukal číslo. Přiložil si ho k uchu s pohledem upřeným na Kari:

“Zavoláš centrálu, aby sem poslali pár hlídek?”

“Komu voláš ty?”

“Novinářům.”

30. KAPITOLA

Nad Enerhaugenem se už začalo rozednívat. Novináři se nemohli nasytit fotografování a zpovídání dívek, které zabalenév dekách srkaly horký čaj. Tři novináři obléhali Šimona ve snaze vydolovat z něj i další detaily.

“Ne, nevíme, jestli jsou do případu zapleteni i další pachatelé,” opakoval Šimon. “Ano, jednali jsme na základě anonymního udání.”

“Opravdu bylo nutné zabíjet nevinné zvíře?” zeptala se novinářka a kývla k psí zdechlině, kterou Kari zakryla dekou.

“Napadl nás,” odsekl Šimon.

“Napadl vás pes?” pohrdavě zopakovala. “Dva dospělí lidé proti malému psovi. Byli jste zbytečně agresivní.”

“Je mi líto každého ztraceného života,” nadechl se Šimon. Věděl, že by tam měl skončit, ale neodolal pokušení. “Vzhledem k tomu, že předpokládaná délka života psa je v nepřímé úměře k jeho velikosti, po nahlédnutí pod deku pochopíte, že tomu psovi již tak nezbývalo mnoho.”

Stalsberg, starší novinář, kterému Šimon zavolal jako prvnímu, se neubránil úsměvu.

Pomalu se k nim blížilo policejní SUV. Zaparkovalo zavozidlem hlídky, kterému navzdory Šimonově nelibosti na střeše stále blikal maják.

“Navrhuji, abyste se již obrátili přímo na mého nadřízeného.”

Šimon kývl k SUV. Z auta vystoupil vysoký štíhlý muž s řídkými sčesanými vlasy a hranatými brýlemi bez rámu. Zděšeně sledoval novináře, kteří se k němu nahrnuli.

“Gratulujeme k akci, pane Parre,” řekl nahlas Stalsberg. “Jak hodnotíte fakt, že se vám zřejmě konečně podařilo úspěšně zasáhnout proti obchodování se ženami? Nazval byste to průlom ve válce s prostitucí?”

Šimon opětoval Parrovi jeho ledový pohled. Ten téměř neznatelně přikývl, pak se již věnoval novinářům: “Nepochybně jde o důležitý krok v naší práci. Už dříve jsme si určili priority a jak vidíte, naše snaha začíná přinášet ovoce. Nezbývá mi nic jiného než poblahopřát inspektorovi Kéfasovi a jeho kolegům.”

Parr zastavil Šimona cestou k autu.

“Co to, sakra, děláš, Šimone?”

Šimon někdy svému starému kamarádovi nerozuměl. Jak může za každých okolností používat stejný tón? Zda byl nadšený, nebo zuřil, mluvil stejně.

“Dělám jen svou práci. Chytám zloduchy. “Šimon se zastavil, zastrčil si pod ret žvýkací tabák a podal škatulku Parrovi, který jen zakoulel očima. Šimona tenhle vtip nikdy neomrzel. Parr v životě neochutnal jeho tabák a nevykouřil jedinou cigaretu.

“Mluvím o celém následném cirkusu,” nedal se Parr. “Jednal jsi proti zákazu a následně jsi pozval celou novinářskou obec. Proč?”

Šimon pokrčil rameny. “Měl jsem pocit, že se nám hodí pár pozitivních článků v médiích. Vlastně nepřišla celá novinářská obec, jen ti, kteří měli noční. Jsem rád, že jsme se shodli. Zhodnocení situace policistou na místě je opravdu rozhodující. Pokud bychom nejednali, nenašli bychom tyto

dívky. Právě je odváželi pryč.”

“Zajímá mě, jak ses o nich dozvěděl.”

“Z esemesky.”

“Od koho?”

“Od anonyma. Neregistrované číslo.”

“Oslov operátory, ať ho vystopují. Najdi dotyčného co nejdřív, ať nám jeho výslech něco přinese. Pokud se nemýlím, tito chlapi nám nic neřeknou.”

“Proč by neměli?”

“Šimone, zatkli jsme jen malé ryby. Dobře vědí, že pokud nebudou držet hubu, přijdou skuteční dravci a sežerou je zaživa. A nám jde o ty velké, že jo?”

“Jasně.”

“Fajn. Poslouchej, Šimone, znáš mě a víš, že jsem občas zbytečně samolibý, ale … “

“Ale?”

Parr si odkašlal. Zhoupl se na špičkách, jako by se potřeboval odrazit: “Řeknu to stručně a jasně. Dnes večer jsi vyhodnotil situaci lépe než já. Na nejbližší křižovatce na to budu brát ohled.”

“Děkuji, Pontiusi, ale dřív než tam dojedeme, už budu v důchodu.”

“To je pravda,” usmál se Parr. “Jsi dobrý policista, Šimone, vždycky jsi takový byl.”

“I to je pravda,” přikývl Šimon.

“Jak se má Else?”

“Děkuji, dobře …”

“Ano?”

Šimon se nadechl. “Dost dobře. Probereme to příště. Jdeme spát?”

Parr přikývl. “Jdeme.” Poplácal Šimona po rameni a vykročil ke svému SUV.

Šimon se za ním díval. Ukazováčkem si vytáhl zpod rtu tabák. Vyplivl ho. Nechutnal tak, jak měl.

31. KAPITOLA

Šimon přišel do práce po sedmé. Spal jen dvě hodiny, vypil šálek a půl kávy a bolela ho hlava. Některým lidemstačilo málo spánku. Šimon mezi ně nepatřil.

Kari možná ano. Kráčela mu vstříc a tvářila se překvapivě svěže.

“Něco nového?” zeptal se Šimon, ztěžka dosedl na kancelářskou židli a roztrhl hnědou obálku, kterou našel v poště.

“Nikdo ze zatčených nepromluvil,” potvrdila jeho předtuchu Kari. “Mlčí jako zaříznutí. Dokonce odmítají prozradit svá jména.”

“Šikovní kluci. My už to víme?”

“Jasně, že ano. Poznali je naši špehové. Všichni tři už byli soudně trestáni. V noci se tu neohlášeně objevil nějaký advokát a přerušil naše úsilí něco z nich vydolovat. Jmenuje se Einar Harnes. Kromě toho se mi podařilo vystopovat telefon, odkud ten syn poslal esemesku. Je registrován na jméno Fidel Lae. Majitel psího útulku. Nezvedá to, ale vysílače nám potvrdily, že se telefon nachází na jeho statku. Už jsme tam poslali dvě hlídky.”

Šimon pochopil, proč na rozdíl od něj nevypadala tak, jako by právě vylezla z postele. Nikdy se tak daleko nedostala. Pracovala celou noc.

“Druhá věc. Chtěls, abych našla Huga Nestora,” pokračovala.

“A podařilo se?”

“Nezdržuje se na své adrese, nezvedá telefon a nenašli jsme ho ani v práci, ale všechny údaje si mohl i vymyslet. Zatím vím jen to, že ho jeden z našich špehů viděl včera večer ve Vermontu.”

“Hm. Zdá se ti, že mi smrdí z úst?”

“Zatím jsem si ničeho nevšimla, ale o to přece …”

“Takže mi nikdo nechce nic naznačit, že?”

Šimon jí podstrčil tři zubní kartáčky.

“Vypadají použité,” zamračila se Kari. “Kdo ti je poslal?”

“No právě,” vzdychl Šimon a nahlédl do obálky. Vytáhl arch s logem hotelu Radisson. Přečetl si krátký vzkaz napsaný rukou:

Zkontrolujte DNA. S.

Podal arch Kari a zadíval se na kartáčky.

“Nějaký blázen,” konstatovala Kari.

“Soudní lékaři mají plné ruce práce, a tak …”

“Pošli je na analýzu,” přerušil ji Šimon.

“Prosím?”

“Je to on.”

“Kdo on?”

“S. To je Sonny.”

“Odkud víš …”

“Žádej je o nejvyšší prioritu.”

Kari se na něj podívala. Šimonovi zazvonil telefon. “Chápu,” přikývla a otočila se k odchodu.

U dveří výtahu ji Šimon doběhl. Už měl oblečený plášť.

“Nejdřív se mnou půjdeš někam jinam,” řekl tiše. “Kam?”

“Právě mi volal Asmund Bjornstad. Našli novou oběť.”

Z pochmurného tmavého lesa zaskřehotal nějaký podivný pták. Po někdejší aroganci nezůstalo ani vidu. Asmund Bjornstad byl bledý. Už v telefonu netajil svou bezradnost: “Potřebujeme pomoc, Kéfasi.”

Šimon stál vedle hlavního inspektora Kriposu a s Kari se dívali přes pletivo klece na zbytky mrtvoly, kterou předběžně identifikovali na základě různých kreditních karet. Hugo Nestor. Na potvrzení si musí počkat, dokud neporovnají zuby mrtvého s rentgenovými snímky z jeho návštěv u zubaře. Šimon nepochyboval, že oběť chodila k zubaři. Stačil mu pohled na plomby v odhaleném zubořadí. Dva psovodi, kteří odvezli argentinské dogy, vysvětlili vzhled mrtvoly jednoduše: “Psi byli hladový. Už delší dobu nedostali nažrat.”

“Nestor byl šéf Kalle Farrisena,” připomněl Šimon. “Vím,” vzdychl Bjornstad. “Když se to dozvědí novináři, čeká nás peklo.”

“Jak našli Laeho?”

“Dvě hlídky šli po stopě telefonu.”

“Já jsem je poslala,” přiznala Kari. “Někdo nám napsal esemesku.”

“Nejdřív našli Laeho telefon,” informoval je Bjornstad. “Ležel u branky, jako by ho tam někdo úmyslně položil. Prohledali celý dům, ale majitele nenašli. Už se chystali odejet, když se pes rozštěkal a začal je táhnout do lesa. A tam našli tohle.” Rozhodil rukou.

“Lae?” zeptal se Šimon a kývl na roztřeseného chlapa, který seděl na pařezu za nimi, zabalený do deky.

“Pachatel mu prý hrozil pistolí. Zamkl ho do vedlejší klece, vzal mu mobil i peněženku. Seděl tu půl druhého dne. Viděl všechno.”

“A co říká?”

“Chudák, je zlomený, sype se to z něj jedna radost. Nestor byl prý jeho zákazník, psi mu prodával nelegálně.

Neumí popsat pachatele. Typický příklad, když si svědek nepamatuje tvář člověka, který mu vyhrožoval smrtí.”

“Pamatuje si ho,” opravil ho Šimon. “Nikdy na tu tvář nezapomene. Akorát ji vnímá jinak než my, proto jeho popisu nerozumíme. Počkejte tady.”

Popošel k muži a přisedl si na vedlejší pařez.

“Jak vypadal?” zeptal se.

“Už jsem vám ho popsal.”

“Takhle?” zeptal se Šimon a vytáhl fotografii z vnitřní kapsy. “Pokuste se představit si ho bez brady a dlouhých vlasů.”

Muž dlouho studoval fotografii. Pomalu přikývl. “Ten pohled. Byl to on. Jako by mu z očí sálala nevinnost.”

“Jste si jistý?”

“Dost.”

“Děkuji.”

“Právě tohle opakoval dokola. Děkoval. A když se psi vrhli na Nestora, rozplakal se.”

Šimon schoval fotografii. “Poslední otázka. Policii jste tvrdil, že vám vyhrožoval pistolí. Ve které ruce ji držel? “Muž dvakrát zamrkal, jako by nad tím dosud nepřemýšlel. “V levé. Byl levák.”

Šimon vstal a vrátil se ke kolegům. “Byl to Sonny Lofthus.”

“Kdo?” nechápal Asmund Bjornstad.

Šimon dlouho neodpověděl. “Nevelel jsi zásahu Delty, když jste se ho pokoušeli dostat v Illu?”

Bjornstad zavrtěl hlavou.

“No budiž,” nadechl se Šimon a vytáhl fotografii. “Musíme vyhlásit pátrání a požádat o pomoc veřejnost. Je nutné dostat jeho tvář do všech televizí.”

“Pochybuji, že ho někdo pozná na základě téhle fotografie.”

“Pro mě za mě, ať ho ostříhají a oholí ve photoshopu. Jak rychle se nám to podaří?”

“Věř mi, že proto i přeruší vysílání,” podotkl Bjornstad.

“Za čtvrthodinu začínají ranní zprávy,” zamyslela se Kari, vytáhla mobil a zapnula na něm fotoaparát. “Netřes s ní. Znáš někoho v televizi, komu bychom ji mohli poslat?”

Morgan Askoy si opatrně škrábal malý strup na zápěstí. Autobus prudce zabrzdil. Askoy se škrábl a na kůži se mu objevila kapka krve. Rychle se podíval jinam, nesnášel pohled na krev.

Vystoupil na zastávce u věznici Stát, kde pracoval už dvaměsíce. Šel za skupinkou kolegů, doběhl ho chlap v policejním stejnokroji.

“Dobré ráno.”

“Dobré ráno,” pozdravil Morgan, podíval se na chlapa, ale neuměl ho zařadit. Muž kráčel dál vedle něj, jako by se znali. Možná se chtěl seznámit.

“Nepracuješ v áčku,” konstatoval muž. “Nebo jsi nový?”

“Jsem z béčka. Druhý měsíc.”

“Aha.”

Chlap byl mladší než ostatní milovníci stejnokroje. Už jen starci byli hrdí na svou uniformu, že v ní chodili do práce i z práce. Jako jejich šéf Franck. Morgan by si připadal jako idiot, kdyby se ho v autobuse někdo zeptal, kde pracuje. Ve Státě. V base. Sral na to. Pohled mu sklouzl na jmenovku na chlapově stejnokroji. Sorensen.

Prošli kolem strážníka. Morgan mu kývl na pozdrav.

Přiblížili se k bráně. Chlap vytáhl mobil a zpomalil krok, zřejmě aby napsal esemesku.

Dveře se jim zabouchly před nosem, a tak musel Morgan vytáhnout klíč. Odemkl. “Děkuji krásné ráno,” usmál se Sorensen a vklouzl dovnitř před ním. Morgan odbočil k šatnám. Chlapova záda se ztratily mezi ostatními kolegy.

Betty odkopla boty do kouta a svalila se na postel. To zase byla noční. Z únavy měla mžitky před očima. Věděla, že i tak neusne, ale musí to aspoň zkusit. Pokud se jí to mělo podařit, potřebovala se zbavit pocitu, že měla dění v apartmánu číslo čtyři oznámit policii. S asistentem rychle prohlédli pokoj, aby zjistili, jestli něco nezmizelo. Betty otevřela koš, aby do něj hodila citron, a objevila v něm použitou stříkačku. Její mozek si automaticky spojil obě věci – zvláštní barvu dužiny a stříkačku. Prstem přejela po slupce, cítila malé dírky. Vytlačila si kapku šťávy do dlaně. Byla hrudkovitá, jako by v ní bylo vápno. Opatrně se jí dotkla špičkou jazyka a v intenzivní kyselé chuti ucítila hořkou chuť nějakého přípravku. Musela se rozhodnout. Měli hosté hotelu zakázáno krájet citróny se zvláštní chutí? Nebo házet do smetí stříkačky, když trpěli cukrovkou nebo jinou nemocí? Nebo si hrát podivné h
ry s návštěvami? Vzala obsah odpadkového koše na recepci a zahodila ho. Napsala krátkou zprávu o hluku z apartmánu číslo čtyři a o muži, kterého našli připoutaného k záchodové míse a který jim všechno vysvětlil. Mohla udělat víc?

Zapnula televizor zavěšený na zdi, svlékla se a v koupelně si smyla šminky a umyla zuby. Slyšela, že začínají zprávy. Ráda usínala při zapnutém televizoru se stlumeným zvukem. Možná proto, že rozhodný hlas hlasatele jí připomínal otce, který mohl informovat o konci světa, a přesto se s ním člověk cítil v bezpečí. To jí už nestačilo. Začala brát léky na spaní. Slabé, ale i tak. Lékař jí doporučil, aby požádala o zrušení nočních směn, možná jí to pomůže. Cesta vzhůru však nevedla přes vyhýbání se práci, člověk musel nést své břemeno. V zurčení vody a šoupání kartáčku vnímala hlas, který informoval o policejním pátrání po pachateli, který dnes v noci zavraždil člověka v psím útulku. Policie předpokládala, že vražda souvisí s případem Agnes Iversenové a trojnásobné vraždy ve čtvrti Gamlebyen.

Betty si vypláchla ústa, zastavila vodu a vrátila se do ložnice. Na prahu strnula. Tvář na obrazovce.

Byl to on.

Měl bradu a dlouhé vlasy, ale Betty se naučila snímat z tváří masku, když je srovnávána s fotografiemi, které měli k dispozici k identifikaci hotelových podvodníků. Tohle byl on. Registrovala ho v hotelu, bez brýlí a s řasami.

Pohled jí sklouzl na telefon na nočním stolku.

Byla pozorná, ale diskrétní. Zájem hotelu zůstával prvořadý. Může to dotáhnout daleko. Rychle přivřela oči.

Máma měla pravdu. Prokletá zvědavost.

Arild Franck stál u okna a sledoval, jak policisté z noční změny vycházejí bránou. Všímal si kolegů, kteří se opozdili do práce. Zlobili ho. Vždy ho zlobili lidé, kteří nedokázali dělat svou práci pořádně. Jako celý Kripos a úsek vyšetřování vražd. Při zásahu v Ille disponovali všemi informacemi a Lofthus jim i tak unikl. To se přece nedělá. Teď platí za své šlendriánství. Dnes v noci zabil Huga Nestora. Neuvěřitelné, že jeden narkoman dokázal způsobit takovou škodu. Arildu Franckovi nebyli cizí zásady slušného občana, a tak se občas upřímně rozčiloval nad neschopností policie odhalit jeho, zkorumpovaného ředitele věznice. V Kéfasově pohledu zachytil podezření. Samozřejmě, že se ten zbabělý potkan neodvážil udeřit, riskoval by tím příliš. Šimon Kéfas byl odvážný, jen když šlo o prachy v loterii. Prokleté prachy.

Čekal, že si díky nim vyslouží bustu a pověst statečného občana? Když prachy dostali člověka, byly jako heroin, cifry na účtu byly najednou cíl a ne prostředek, protože žádný jiný smysluplný cíl už neexistoval. Stejně jako heroinista uvědomoval si to i on, ale byl neschopný proti tomu cokoliv podniknout.

“Přichází policista Sorensen,” sdělila mu sekretářka.

“Ne …”

“Prošel kolem mě beze slova, za minutu bude u vás.”

“Opravdu?” vybuchl Franck. Sorensen. Chce se vrátit předčasně z péenky. Netypické chování pro norského zaměstnance. Slyšel, jak se mu za zády otevřely dveře.

“Tak co, pane Sorensene?” řekl nahlas, aniž se otočil. “Neumíte klepat?”

“Sedni si.”

Franck slyšel, jak cvakl zámek, a překvapeně se otočil. Při pohledu na pistoli ztuhl.

“Pokud jen cekneš, vpálím ti kulku do čela.”

Když na člověka míří pistolí, chvíli mu trvá, než pozná toho, kdo ji drží. Chlapec zvedl nohu a přikopl mu židli. Franck pochopil. Sonny Lofthus se vrátil.

“Změnil ses,” konstatoval Franck. Chtěl to říct z pozice autority, ale v hrdle mu vyschlo a sotva ze sebe vymáčkl slova.

Pistole se pohnula, Franck si rychle sedl.

“Polož si ruce na opěrky,” přikázal mu chlapec. “Já stisknu knoflík a ty požádáš Innu, aby nám šla koupit něco k zakousnutí. Jdeme na to.”

Chlapec stiskl knoflík na ústředně.

“Prosím?” ozval se sekretářky ochotný hlas.

“Inno …” Franckův mozek zoufale hledal alternativy.

“Ano?”

“Jdi …” hledání skončilo, protože zahlédl, jak chlapec klade prst na spoušť

“… nám koupit něco k zakousnutí. Pokud můžeš, hned.”

“Samozřejmě.”

“Děkuji, Inno.”

Chlapec pustil knoflík. Z kapsy vytáhl bílou lepicí pásku, obešel Franckovu židli a začal mu přivazovat předloktí k opěrkám. Přivázal mu i hruď k opěradlu a přejel páskou kolem nohou židle. Francka napadla zvláštní myšlenka: Měl by se víc bát. Chlapec zabil Agnes Iversenovou, Kallase, Sylvestra, Huga Nestora. Nechápal snad, že zemře i on? Možná za klid vděčil irelevantnímu faktu, že seděl ve své vlastní bezpečné kanceláři a byl den. Tenhle chlapec dospíval v jeho věznici a kromě jednoho případu s Haldenem ani jednou neprojevil násilnické sklony.

Chlapec mu prohledal kapsy a vytáhl peněženku i klíč od auta.

“Porsche Cayenne,” přečetl chlapec z klíče. “Na státního zaměstnance slušné fáro, co říkáš?”

“Co chceš?”

“Slyšet odpověď na tři jednoduché otázky. Pokud mi odpovíš pravdivě, nechám tě žít. Jinak tě bohužel budu muset zabít. “Konstatoval to téměř s lítostí v hlase.

“První otázka: Na jaké konto a jménem koho ti Nestor platil?”

Franck se zamyslel. Nikdo o tom kontě nevěděl, mohl mu říct cokoliv, vymyslet si číslo účtu, které nikdo nepotvrdí. Otevřel ústa, ale chlapec ho zadržel: “Být tebou, zamyslím se nad odpovědí.”

Franck zíral do hlavně. Co tím chtěl říct? Nikdo mu to ani nedokáže ani nevyvrátí. Tedy kromě Nestora, který ty peníze posílal. Ztuhl. Dostal z Nestora číslo účtu, dřív než ho zabil? Zkoušel ho?

“Je registrováno na firmu,” řekl tiše. “Dennis Limited, na Kajmanských ostrovech.”

“A číslo účtu?” chlapec držel v ruce nějakou zažloutlou vizitku. Měl na ní zapsáno číslo, co mu nadiktoval Nestor? Pokud bude blufovat, co se stane? Pokud mu teď dá číslo účtu, peníze si odtud i tak nevybere.

Franck začal diktovat čísla.

“Pomaleji,” napomenul ho chlapec s pohledem upřeným na vizitku. “A zřetelněji.”

Franck poslechl.

“Zbývají poslední dvě otázky,” řekl po chvíli chlapec. “Kdo mi zabil otce? A kdo byl Krt, který pomáhal Dvojčeti?”

Arild Franck přimhouřil oči. Tělo to už pochopilo. Pot se mu lil z každého póru. Už věděl, že se má bát. Nůž. Malá, odporná zakřivená zbraň Huga Nestora.

Zařval.

“Teď už rozumím,” konstatoval Šimon a schoval si telefon do kapsy. Vyšli z tunelu do světel čtvrti Bjorvika a třpytivého Oslofjordu.

“Čemu rozumíš?”

“Recepční z hotelu Plaza volala na policii. Člověk, po kterém je vyhlášeno pátrání, přenocoval v jejich apartmánu. Registroval se jako Fidel Lae. V noci našli v apartmánu jiného muže přivázaného k záchodové míse. Jen co ho osvobodili, zmizel. Hotel navíc zkontroloval záznamy bezpečnostních kamer a našel Lofthuse vcházet do haly ve společnosti Huga Nestora a zmíněného muže.”

“Ještě jsi mi neodpověděl, čemu rozumíš.”

“No. Odkud věděli ti tři z ulice Enerhauggata, že po nich jdeme? Podle hotelových záznamů ten spoutaný chlap vypadl krátce poté, co jsme dorazili před jejich dům. Volal jim, aby je varoval, že Nestora unesli. Připravili se na evakuaci pro případ, že by je Nestor prozradil. Nezapomněli, co se stalo s Kallem. Právě když se chystali vyrazit s dodávkou plnou dívek, zastavili jsme před jejich domem. Čekali, kdy vypadneme nebo oba vejdeme do domu, aby mohli nepozorovaně ujet.”

“Dlouho jsi uvažoval, odkud o nás mohli vědět,” poznamenala Kari.

“Trápilo mě to,” přikývl Šimon a odbočil na policejní stanici. “Teď už to vím.”

“Víš, jak se to mohlo stát,” opravila ho Kari. “Prozradíš mi, nad čím přemýšlíš teď?”

Šimon pokrčil rameny. “Musíme dostat Lofthuse, dřív než rozpoutá ještě větší peklo.”

“Je to podivín,” konstatoval Morgan Askoy. Se starším kolegou kráčel po široké chodbě s dokořán otevřenými celami, připravenými na ranní inspekci. “Jmenuje se Sorensen. Jen tak se ke mně přidal.”

“To je vyloučeno,” nevěřil kolega. “V áčku pracuje jediný Sorensen a ten je na péence.”

“Byl to on. Na uniformě měl jmenovku.”

“Před pár dny jsem s ním telefonoval. Právě ho znovu hospitalizovali.”

“To se tedy rychle uzdravil.”

“Zvláštní. Říkáš, že byl v uniformě? To nemohl být on. Nenávidí promenádovat se v uniformě. Svléká si ji už cestou do šatny. Vždyť odtud mu ji Lofthus ukradl. “

“Ten uprchlík?”

“Opravdu. Jak se ti u nás zatím líbí?”

“Je to fajn.”

“To jsem rád. Nezapomínej ale občas nemyslet na práci. Nepodlehni pokušení dělat příliš.”

Ušli šest kroků. Najednou oba strnuli a vyměnili si nevěřícné pohledy.

“Jak vypadal?” zeptal se kolega.

“Jak vypadal Lofthus?” vydechl Morgan.

Franck dýchal nosem. Jeho křik zastavila chlapcova ruka. Chlapec si zul botu, svlékl ponožku, nacpal ji Franckovi do úst a přelepil mu je páskou.

Nyní mu uvolnil pásku z pravé opěrky, aby Franck mohl do rukou chytit pero, co mu podal, a přiložit ho k papíru.

“Odpovídej.”

Franck napsal.

Nevím.

Pak pustil pero.

Slyšel trhání pásky a cítil smrad lepidla, když mu páska zalepila nosní dírky a zastavila přísun vzduchu. Měl pocit, jako by se mu vlastní tělo vymklo kontrole, trhalo židlí na všechny strany. Tančil pro toho prokletého kluka! V hlavě mu rostl tlak, mozek mu brzy exploduje. Připravoval se na smrt, ale chlapec mu hrotem pera propíchl pásku u nosní dírky.

Levou dírkou chamtivě nasál vzduch, na tváři se mu objevila první teplá slza.

Chlapec mu opět podal pero. Franck se soustředil. Milost. Napsal bych jméno, kdybych ho věděl.

Chlapec si to přečetl. Přivřel oči a zamračil tvář, jako by se mu tělo zkroutilo v bolesti. Utrhl nový kus pásky.

Na stole zazvonil telefon. Franck se na něj s nadějí zadíval. Na displeji se objevilo interní číslo. Goldsrud, šéf strážní služby. Chlapci to bylo jedno, soustředil se jen na to, aby mu opět přelepil nosní dírky. Franck cítil, jak mu tělem lomcuje panika.

“Šéf nezvedá,” konstatoval Geir Goldsrud a položil. “Inna není v kanceláři, jinak by se ozvala. Než se s ním spojíme, zrekapitulujme si to ještě jednou. Tvrdíš, že se chlap vydával za Sorensena a podobal se na …” Strážník kývl na monitor, na kterém zářila fotografie Sonnyho Lofthuse.

“On se nepodobal!” vykřikl Morgan. “Byl to on. Vůbec mě neposloucháte?”

“Uklidni se,” napomenul ho starší kolega.

“Mám se uklidnit?” ušklíbl se Morgan. “Vždyť ho hledají za šest vražd.”

“Zavolám Inně na mobil, a když nebude vědět, kde je její šéf, spustíme akci. Nechci vyvolat paniku, jasné?” Morgan se zadíval na kolegu, pak na šéfa strážní služby. Měl pocit, že k panice mají mnohem blíž než on. On byl jen vzrušením celý bez sebe. Opravdu do Státu vnikl uprchlý vězeň?

“Inno?” Goldsrud do telefonu skoro křičel a Morgan sledoval, jak se mu ulevilo. Bylo snadné obvinit šéfa strážní služby, že se bojí převzít odpovědnost, ale muselo být peklo pracovat přímo pod zástupcem ředitele věznice. “Ihned potřebujeme mluvit s panem Franckem! Kde je?”

Morgan sledoval, jak úlevu vystřídal šok a pak hrůza. Strážník položil.

“Co …?” začal starší kolega.

“Prý má návštěvu,” prozradil jim Goldsrud. Vstal a popošel k skříňce v rohu místnosti. “Nějaký Sorensen.”

“Jaký je další krok?” zeptal se Morgan.

Geir nacpal klíč do zámku a odemkl. “Tohle je další krok,” odpověděl.

Morgan napočítal dvanáct pušek.

“Dane a Haralde, jdete se mnou!” zakřičel Goldsrud. Morgan už v jeho hlase neslyšel ani náznak šoku, hrůzy nebo zbavování se odpovědnosti. “Ihned!”

Šimon a Kari stáli před výtahem v policejní stanici. Šimonovi zazvonil telefon.

Soudní lékaři.

“Máme předběžnou zprávu z testu DNA na zubních kartáčcích.”

“Výborně,” pochválil je Šimon. “Jaký je výsledek v poločase?”

“Spíš bych řekl, že do konce zbývá třicet sekund. Pravděpodobnost je devadesát pět procent.”

“Pravděpodobnost čeho?” zeptal se Šimon. Dveře výtahu se otevřely.

“Našli jsme shodu slin ze dvou kartáčků se záznamy v databázi. Zvláštní, že DNA se neshoduje s pachateli ani s policisty, ale s obětí. Lépe řečeno, člověk, který si čistil zuby tímto kartáčkem, je blízký příbuzný oběti.”

“Počítal jsem s tím,” přiznal Šimon a nastoupil do výtahu. “Jde o kartáčky rodiny Iversenových. Všiml jsem si, že v koupelně neměli kartáčky. Shodovaly se částečně s DNA Agnes Iversenové, ano?”

Kari se podívala na Šimona, který vítězoslavně zvedl ruku do vzduchu.

“Ne,” odpověděl hlas v telefonu. “Agnes Iversenovou jsme zatím nestihli zapsat do databáze.”

“Opravdu. A tedy … “

“Jde o neznámou oběť.”

“Našli jste příbuzenský vztah mezi dvěma zubními kartáčky a neznámou obětí? V jakém smyslu neznámou?”

“Ve smyslu neidentifikovanou. Velmi mladá a velmi mrtvá bytost ženského rodu.”

“Jak mladá?” zeptal se Šimon s pohledem upřeným na zavírající se dveře.

“Mladší, než oběti bývají.”

“Tak ven s tím.”

“Čtyři měsíce.”

Šimonův mozek zpracovával informaci nejrychleji, jak uměl. “Takže Agnes Iversenová šla na ilegální potrat v pokročilém stádiu těhotenství?”

“Ne.”

“Ne? Tak kdo je … Sakra!” Šimon zavřel oči a opřel se čelem o stěnu.

“Vypadlo ti spojení?” zeptala se Kari.

Šimon přikývl.

“Už za chvíli budeme venku z výtahu.”

Chlapec dvakrát propíchl pásku. Jednou pod každou nosní dírkou. Arild Franck vdechl do plic další sekundy života. Netoužil po ničem jiném. I tělo se plně podřídilo této touze.

“Chceš napsat nějaké jméno?” zeptal se chlapec potichu.

Franck zhluboka dýchal, přál by si širší nosní dírky, širší nosovody pro tenhle slaďoučký, lahodný vzduch. Snažil se zachytit zvuk, který by mu potvrdil, že se blíží záchrana. Zavrtěl hlavou, suchým jazykem se pokoušel zformulovat slova, hýbal rty pod páskou, že nemá jméno, neví, kdo je Krt. Prosil jen o milost. Aby mohl jít. Aby mu odpustil.

Ztuhl, protože chlapec se postavil a vzal nůž. Franck se nemohl pohnout, byl spoután. Vše … nůž se blížil. Nestorův hnusný křivák. Zaklonil hlavu do opěradla, napnul každý sval a řval do plic. Viděl, jak mu z těla vystříkl proud krve.

32. KAPITOLA

“Dva,” zašeptal opatrně šéf strážní služby Geir Goldsrud.

Muži s odjištěním zbraněmi naslouchali tichu za dveřmi kanceláře zástupce ředitele věznice.

Morgan zadržel dech. Nyní, nyní se to stane. Teď se mu možná splní jeho dětský sen. Bude zatýkat. Možná dokonce …

“Tři,” zašeptal Goldsrud.

Rozehnal se kladivem. Odrazil zámek, třísky se rozletěly na všechny strany a Harald, největší z kolegů, vběhl dovnitř. Morgan ho následoval s odjištěnou zbraní a podle Goldsrudových pokynů uhnul dva kroky doleva. V místnosti seděl jediný muž. Morgan zíral na jeho zakrvácenou hruď, krk i bradu. Bože dobrý, tolik krve! Cítil, jak mu měknou kolena, jako by mu do nich vstříkly rozpouštědlo. Nesmí! Tolik krve! Muž se třásl, jakoby jím procházel elektrický proud. Vyvaloval na ně oči jako ryba vytažená z mořských hlubin.

Geir popošel k němu a strhl mu z úst lepicí pásku.

“Kde vás zranil?”

Muž otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Goldsrud mu strčil do úst dva prsty a vytáhl černou ponožku. Muž zařval. Frkal kolem sebe krvavé sliny a Morgan poznal hlas zástupce ředitele Arilda Francka. “Chyťte ho! Nenechte ho utéct!”

“Musíme najít ránu a ošetř …” Goldsrud začal trhat Franckovu košili, ten jej ale odstrčil: “Zavřete, kurva, všechny brány, protože vám uteče! Vzal mi klíče od auta! A čepici od uniformy!”

“Uklidněte se,” tišil ho Goldsrud. Podařilo se mu přeřezat pásku na pravé opěrce. “Je v pasti. Neprojde přes senzor otisků prstů.”

Franck se na něj rozzuřeně podíval a podstrčil mu uvolněnou ruku. “Projde!”

Morgan zavrávoral, musel se opřít o zeď. Jakkoli chtěl, nedařilo se mu odtrhnout zrak od krve, která vytékala z místa, kde měl zástupce ředitele Arild Franck ještě před chvílí ukazováček.

Kari musela popobíhat, aby jí Šimon neutekl. Vyšli z výtahu a pokračovali chodbou do kanceláře.

“Takže co?” zeptala se ve snaze zpracovat informaci. “Ty kartáčky ti přišly poštou se vzkazem od nějakého S, aby jsi na nich zkontroloval DNA?”

“Přesně tak,” přikývl Šimon a ťukal něco do telefonu. “Stopy DNA na dvou z nich naznačují příbuzenskou souvislost s nenarozeným dítětem? To dítě v našich záznamech registrujeme jako oběť vraždy?”

Šimon přikývl a dotkl se ukazováčkem rtů, aby jí naznačil, že má opět signál. Vzápětí začal nahlas a zřetelně mluvit.

“Tady je opět Kéfas. Kdo bylo to dítě, jak zemřelo a v jakém příbuzenském vztahu bylo?”

Držel telefon tak, aby slyšela i Kari:

“Neznáme identitu dítěte ani matky. Víme jen, že matka zemřela nebo ji zabili na předávkování v centru Osla. V našich záznamech ji evidujeme mezi neidentifikovanými oběťmi.”

“Vzpomínám si na ten případ,” přikývl Šimon a v duchu zanadával. “Asiatka, pravděpodobně z Vietnamu. Zřejmě oběť

obchodu se ženami.”

“To je vaše parketa, pan Kéfasi. Dítě, respektive embryo, zemřelo na následky matčina úmrtí.”

“Chápu. A kdo byl otec?”

“Červený kartáček.”

“Čer … červený?”

“Ano.”

“Děkuji,” přikývl Šimon a rozloučil se.

Kari jim v automatu udělala kávu. Vrátila se a našlaŠimona opět telefonovat. Podle mumlání usoudila, že mluví s manželkou. Ukončil hovor a v obličeji měl výraz starce, jaký se objeví na tváři lidí od určitého věku, jako by na okamžik ztratili masku a začali se měnit na prach. Kari se ho chtěla zeptat na Else, ale rozhodla se mlčet.

“Takže …” začal Šimon nejistě uvolněným tónem. “Koho tipuji za otce dítěte? Ivera staršího nebo mladšího?”

“My netipujeme,” opravila ho Kari. “My to už víme.”Šimon se na ni překvapeně zadíval. Pomalu zavrtěla hlavou. Přimhouřil oči, sklonil hlavu a přejel si rukou po hlavě, jako by si hladil vlasy do čela.

“Samozřejmě,” řekl tiše. “Dva kartáčky. Očividně stárnu.”

“Půjdu zkontrolovat, jestli na něj něco nemáme.”

Kari odešla. Šimon zapnul počítač a otevřel si mailovou schránku.

Dostal zvukový vzkaz. Zdálo se, že z mobilního telefonu. Nikdy mu nikdo neposílal zvukové vzkazy.

Otevřel ho a stiskl přehrávání.

Morgan sledoval rozzuřeného ředitele, který stál uprostřed kontrolní místnosti. Kolem uříznutého prstu si obmotal obvaz, ale ignoroval naléhání lékaře, aby si lehl na lůžko.

“Takže jsi zvedl závoru a nechal jsi vraha odejet!” řval Franck.

“Seděl ve vašem autě,” bránil se strážník, utíral si pot z čela. “Měl i vaši čepici.”

“Nebyl jsem to já!” zahučel Franck.

Morgan nevěděl, jestli to způsobil vysoký krevní tlak, ale řediteli přes bílý obvaz už zase prosakovala krev. Morganovi bylo opět na omdlení.

Zazvonil telefon. Goldsrud ho vzal.

“Našli váš prst,” oznámil a rukou zakryl sluchátko. “Vezmeme ho na chirurgii v Ullevale, takže pokud …”

“Kde?” přerušil ho Franck. “Kde ho našli?”

“Odložený na přístrojové desce vašeho porsche. Odstavil ho se zapnutými blinkry ve čtvrti Gronland.”

“Najděte ho! Ihned! “

Tor Jonasson se natáhl k tyči ve voze, aby se lépe chytil. Zamumlal něco na omluvu, protože strčil do jiného ještě nevzbuzeného pasažéra. Dnes musí prodat pět mobilů. To byl cíl. Odpoledne nastoupí a v lepším případě si sedne v metru cestou domů a bude vědět, jestli se mu to podařilo. To ho … potěší. Možná.

Povzdechl si.

Hleděl na muže v uniformě, otočeného k němu zády. Ze sluchátek mu zněla hudba. Kabel je spojoval s telefonem, který měl na obalu nálepku Torova obchodu. Tor se posunul, aby viděl muže zboku. Poznal ho. Není to ten podivín, který si přišel vyměnit baterku do svého starožitného exempláře? Discman. Tor si to ze zajímavosti vyhledal na internetu. Vyráběly do roku 2000, pak je nahradil takzvaný walkman, který přehrával MP3. Tor se k němu přitiskl, aby slyšel zvuk ze sluchátek i v rachotu ocelových kol, ale ztrácel se mu v

praskání vozů v zatáčce.

Zdálo se mu, že slyší dívčí hlas. Melodii znal.

That you’Ve always been her lover … Leonard Cohen.

Šimon hleděl nechápavě na ikonku v mailu. Záznam trval jen pár vteřin. Znovu si ho přehrál.

Nepochybně ten hlas znal. Netušil, co říká.

“Co to je? Vylosované čísla?”

Šimon se otočil. Sissel Thouová obcházela stoly a vysypávala koše s papírem.

“Něco podobného,” odsekl Šimon a zastavil přehrávání. Vzala koš zpod jeho stolu a vysypala jej do vozíku.

“Šimone, jen marný peníze. Gamblerství je pro lidi narozené pod šťastnou hvězdou.”

“A my podle tebe mezi ně nepatříme?” zeptal se Šimon, ale nespouštěl zrak z monitoru.

“Jen si vzpomeň, co jsme přinesli na tento svět,” povzdechla si.

Šimon se zaklonil a promnul si oči. “Sissel?”

“Ano?”

“Pachatel už dřív zabil mladou dívku. Ukázalo se, že čekala dítě. Teď se zdá, že se pachatel nebál té ženy, ale jejího dítěte.”

“No a?”

Ticho.

“Chtěl ses něco zeptat?”

Šimon si položil hlavu na opěradlo. “Pokud bys věděla, že nosíš v břiše ďáblova syna donosila bys ho, Sissel?”

“Šimone, vždyť jsme už o tom mluvili.”

“Vím, ale co jsi odpověděla?”

Vyčítavě se na něj zadívala. “Příroda bohužel nedáváubohé matce na výběr, Šimone. Ani otci.”

“Pamatuji si špatně, že pan Thou utekl, jen se po něm zaprášilo?”

“Mluvím o tobě, Šimone.”

Šimon opět zavřel oči. Pomalu přikývl. “Jsme tedy otroky lásky. Pouze loterie rozhoduje, koho nám přidělí, abychom ho milovali. Souhlasíš?”

“Zní to brutálně, ale je to tak.”

“A bohové se dobře baví.”

“Jistě. Někdo musí při tom všem v té žumpě udržovat řád.”

Šimon slyšel vzdalující se kroky. Poslal si zvukový soubor na mobil, vzal ho na toaletu, vešel do kabinky a opět si ho přehrál.

Teprve tehdy pochopil význam těch čísel.

ČTVRTÁ ČÁST

33. KAPITOLA

Šimon a Kari procházeli radniční náměstím, zalitýmslunečními paprsky. Náměstí se Šimonovi vždy zdálo příliš obrovské, trochu málo zastavěné a v létě příliš pusté.

“Díky popisu Fidela Laeho jsme našli půjčovnu, odkud si půjčil auto,” vysvětlovala Kari. “Už ho mezitím vrátil, ale naštěstí ho ještě nestihli umýt. Technici na něm objevili hlínu shodnou s hlínou z cesty k psímu útulku. Doteď jsem si myslela, že hlína je všude stejná.”

“Každá má svůj unikátní mix minerálů,” vysvětlil jíŠimon. “Na jaké jméno si ho pronajal?”

“Sylvester Trondsen.”

“Kdo je to?”

“Třiatřicetiletý chlap, žije z podpory. Na adrese trvalého pobytu jsme ho nenašli. Byl dvakrát trestán za ublížení na zdraví. Naši špehové jej řadí k Nestorovým lidem.”

“Chápu.” Šimon zastavil u brány mezi dvěma obchody s oblečením. Vysoké a široké dveře vypovídaly o seriózní solidnosti. Stiskl zvonek kanceláře ve čtvrtém patře. “Ještě něco?”

“Jednomu z obyvatel Illy se zdá, že nový host z pokoje číslo třistadvacettři a jejich šéfka spolu dobře vycházeli.”

“Martha Lianová?”

“Nedávno ho vezla z hospice.”

“Realitní kancelář Iversen,” ozval se hlas z reproduktoru, skrytého pod mosaznou destičkou.

“Počkej na recepci, než si promluvím s Iversen,” požádalji Šimon, když nastoupili do výtahu.

“Proč?”

“Nehodlám se úzkoprse držet předpisů a nechci tě namočit do problémů.”

“Ale …”

“Promiň, ber to jako příkaz nadřízeného.”

Kari zakoulela očima, ale neřekla nic.

“Iver Iversen,” představil se mladý muž, který je čekal narecepci. Pevně stiskl ruku nejprve Šimonovi, potom Kari. “Přišli jste za mým otcem.”

Šimonovi se zdálo, že chlapec před ním měl v životě mnoho důvodů rozdávat úsměvy a málo důvodů pro bolest a smutek, který teď četl v pohledu zpod jeho švihácky vyčesané ofiny. Zřejmě proto působil tak ztraceně a zmateně.

“Tudy.” Otec ho už očividně připravil na návštěvu policie a předpokládal, že se týká vyšetřování vraždy mámy.

Z kanceláře se otevíral výhled na konečnou stanici zrušené železnice a fjord. Vedle dveří stála skleněná skříňka s pedantně vypracovaným modelem mrakodrapu ve tvaru láhve koly.

Otec vypadal jako starší vydání syna. Tatáž ofina, hladká, zdravá pokožka. Rovná záda, vzpřímený postoj a přátelský, alezároveň chlapecky vyzývavý pohled. Šimon cítil, jak z obou mužů vyzařuje sebevědomí zámožné rodiny ze západního Osla. Všichni obyvatelé těchto městských částí byly jako přes kopírák – ať už byly partyzáni, polárníci, dobrodruzi nebo policejní ředitelé.

Iver starší nabídl Šimonovi křeslo a sám si sedl za psací

stůl pod starou černobílou fotografii řady domů.

Nepochybně Oslo koncem devatenáctého století. Šimon se marně snažil uhodnout, o kterou ulici jde.

Počkal, až za sebou syn zavře dveře kanceláře, a přešel přímo k věci.

“Před dvanácti lety policie objevila tělo dívky ve dvořejednoho z domů v Gamlebyene. Vypadalo takto. “Šimon položil fotografii na stůl a sledoval mužův výraz, když se sklonil k fotografii. Netvářil se překvapeně.

“K vraždě se přiznal jistý Sonny Lofthus,” pokračovalŠimon.

“No a?” stále bez reakce.

“Když jsme ji našli, byla těhotná.”

Reakce. Pohyb nosních dírek, rozšířené zorničky. Šimon počkal pár vteřin a odpálil další raketu.

“DNA z vašich zubních kartáčků potvrdila, že někdo z vaší domácnosti byl otcem jejího nenarozeného dítěte.” Vystoupená krční tepna, změna barvy pokožky, podvědomé zamrkání.

“Pan Iversene, červený zubní kartáček používáte vy, že?”

“Od … odkud ví …”

Šimon se usmál a sklopil zrak. “Je tu se mnou i moje mladší kolegyně, čeká na recepci. Její mozek pracuje rychleji než můj. Dospěla k jednoduchému, ale logickému závěru, že pokud DNA pouze na dvou ze tří kartáčků potvrzuje příbuznost s nebohým dítětem, nemůže být otcem syn. V opačném případě bychom odhalili průnik se všemi třemi. Proto přichází v úvahu pouze starší muž v rodině. Tedy vy.”

Iveru Iversenovi jako by někdo vysál z tváře jeho zdravou barvu.

“Když přijdete do mého věku, zažijete to i vy,”uklidňoval ho Šimon. “Mládeži to prostě rychleji myslí.”

“Ale …”

“Právě to je na DNA zvláštní. Nenechává nám prostor na další ale.”

Iversen otevřel ústa a podvědomě je zkřivil do naučeného úsměvu. Při jiných náročných debatách mu v tomto bodě většinou přišla na jazyk vtipná poznámka, která uvolnila napětí, odzbrojila protivníka a jeho zbavila ohrožení. Tentokrát nic nepřicházelo. Na jazyku měl jen sucho.

“A jelikož tomuto přibrzdění mozku,” malý, stárnoucí policista si poťukal ukazováčkem po čele,” situace dopřála chvíli času na přemýšlení, dospěl k dalšímu závěru. Napadlo ho, že ženatý muž má dokonale přirozený motiv zbavit se těhotné a potenciálně problémové ženy. Co říkáte?”

Iversen neodpověděl, ale cítil, že jeho ohryzek promluvil za něj.

“Noviny tehdy zveřejnili fotografii ženy a policie oslovila veřejnost s prosbou o pomoc při jejím identifikaci. Pokud její milenec a otec dítěte sedí tiše jako myška a nedá policii ani anonymní tip, podezření se tím jen prohlubuje. Mýlím se?”

“Nevěděl jsem …” začal, ale rychle se odmlčel. Už litoval, že promluvil. A zároveň litoval, že až tak okatě dává najevo, že toho lituje.

“Nevěděl jste, že byla těhotná?” zeptal se policista. “Ne!” odsekl Iversen a zkřížil si ruce na prsou. “Chci říct, že jsem nevěděl … že nevím o ničem. Potřebuji mluvit se svým advokátem.”

“Určitě něco víte. Uvěřil bych, že nevíte všechno. Naopak Agnes věděla o všem. Mám pravdu?”

Hlavní inspektor Kéfas. Pamatuji si to správně? Iver Iversen sáhl po telefonu. “Pravda je, že nemáte žádné důkazy, a tohle setkání právě skončilo, pane Kéfasi.”

“V prvním bodě máte pravdu, ve druhém ne. Tohle setkání ještě neskončilo, protože si určitě chcete poslechnout, jaké mosty spálíte, když ihned nepoložíte to sluchátko. Policie nemá důkazy proti vaší manželce, ale její vrah je očividně má.”

“Odkud by je asi vzal?”

“Dvanáct let sloužil jako obětní beránek a chodili se k němu kát jeho spoluvězni. Ví všechno. “Kéfas se předklonil a každou slabiku zdůraznil ťuknutím ukazováčku po stole. “Ví, že Kalle Farrisen zabil to děvče na objednávku Agnes Iversenové. Ví to, protože za něj osobně pykal. Fakt, že vás ušetřil, je pro mě jediný důkaz vaší neviny. Klidně si vyřiďte ten telefonát, budeme postupovat v souladu s předpisy. Nejdřív vás zatknu pro podezření ze spoluúčasti na vraždě. Budu informovat novináře, co všechno vím o vás a o té dívce, vysvětlím vašim obchodním partnerům, že vás jistý čas neuvidí, vašemu synovi, že … hm, co řekneme vašemu synovi?”

Co řekne svému synovi? Šimon vyčkával. Nechal působit ta slova. Potřeboval vyvolat emoce, aby udělal další krok. Iversen musí pocítit jejich význam, pochopit možné konsekvence a začít uvažovat nad alternativami, které by ještě před dvěma minutami nepřicházely v úvahu. Tak jako na němusel přistoupit Šimon. Dohnaly ho sem.

Sledoval, jak Iversen odkládá sluchátko. Ticho přerušil ochraptělý, nejistý hlas: “Co chcete?”

Šimon se opět opřel. “Řeknete mi všechno. Jestli vám uvěřím, možná vás nechám na pokoji. Agnes si již odpykala svůj trest.”

“Svůj trest!” Ve vdovcových očích se zablesklo, ale přisetkání se Šimonovým ledovým pohledem záře rychle zhasla.

“Dobře. Agnes a já, my … nežili jsme jako manželé. Víte, jak to myslím. Jeden můj známý obchodoval s dívkami z Asie. Tak jsem se dostal k Mai. Ona … vyzařovala něco, co jsem potřeboval. Nešlo mi o jejím mládí ani nevinnost, ale o samotu, ve které jsem se našel.”

“Pan Iversene, ona byla otrokyně. Unesli ji z domu.” Muž jen pokrčil rameny. “Vím, ale já ji vykoupil. Pronajal jsem jí byt, kde jsme se mohli setkávat. Jen my dva. Jednoho dne mi oznámila, že už několik měsíců nemá menstruaci. A zřejmě čeká dítě. Přikázal jsem jí jít na potrat, odmítla. Nevěděl jsem, co si počít. A tak jsem se zeptal Agnes.”

“Radil jste se s vlastní manželkou?”

Iversen zvedl zrak. “Ano. Agnes byla dospělá žena. Nevadilo ji, když se jiné dívky ujímaly povinností, před kterými ona utíkala. Jak to říct, Agnes víc zajímaly ženy.”

“Porodila vám syna.”

“V její rodině se k povinnostem přistupovalo s plnou vážností, byla fantastická matka.”

“Mluvíme o rodině největšího soukromého vlastníka nemovitostí v Oslu s dokonalým image a neposkvrněnou pověstí, jíž nějaká asijská poběhlice nesměla ublížit.”

“Přiznávám, že Agnes byla v jistých směrech staromódní. Radil jsem se s ní, protože v konečném důsledku záleželo rozhodnutí pouze na ní.”

“Celá rodina stála a padala s jejím penězi,” přikývlŠimon. “A tak se rozhodla. Odstraní problém. Celý problém.”

“O tom nic nevím,” dodal rychle Iversen.

“Věřím, protože jste se jí na nic neptal. Nechal jste ji, aby oslovila lidi, kteří ten problém vyřešili za vás. Museli si následně koupit obětního beránka, protože je viděl svědek, jak do dívky píchají v podchodu injekci. Postarali se o zametení stop a vy jste to jen zaplatil.”

Iversen pokrčil rameny. “Nikoho jsem nezabil. Dodržel jsem svou část dohody a řekl vám všechno. Otázka je, jestli dodržíte slovo vy.”

“Otázka …” nadechl se Šimon. “Otázka je, jak se taková žena dostala do kontaktu se spodinou v podobě Kalla Farrisena.”

“Nevím, Kalle Farrisena neznám.”

“Tak dobrá,” přisvědčil Šimon a spojil dlaně. “Víte ale, kdo je Dvojče.”

V místnosti zavládlo na okamžik hrobové ticho. Jako by i provoz za oknem zadržel dech.

“Prosím?” přerušil ho nakonec Iversen.

“Několik let jsem pracoval v Ekokrimu,” vysvětlil mu Šimon. “Realitní kancelář Iversen uzavírala s Dvojčetem obchody. Pomáhal jste mu prát peníze z obchodování s drogami a z prostituce za to, že vám vytvořil fiktivní ztrátu, tím jste ušetřil desítky milionů na daních.”

Iversen zavrtěl hlavou. “Obávám se, že nikoho s takovou přezdívkou neznám.”

“Tím obavám se nedivím, zbytek je lež,” zamračil seŠimon. “Mám důkazy o vaší spolupráci.”

“Opravdu?” Iversen si spojil konečky prstů. “Pokud máte důkazy, proč se tomu případu Ekokrim nikdy nevěnoval?”

“Bránil mi v tom někdo z policie,” odpověděl Šimon. “Vím, že si Dvojče od vás za své krvavé peníze kupoval obchodní prostory a následně vám je prodával zpět za vysokou cenu. Minimálně na papíře. On si tím vyráběl fiktivní zisk, díky kterému si mohl peníze za drogy ukládat na účet a nevzbudit pozornost daňových úřadů. Vy jste se tak dostal do zdánlivé ztráty, kterou jste si odepsal z pozdějších zisků, a nemusel jste přispívat do společné kasy. Výhodné pro obě strany.”

“Zajímavá teorie.” Iversen pokrčil rameny. “Řekl jsem vám všechno. Máte ještě něco?”

“Ano. Chci se setkat s Dvojčetem.”

Iversen si ztěžka povzdechl. “Nikoho takového neznám.”Šimon pomalu pokýval hlavou. “Víte co? V Ekokrimu jsme se podobných tvrzení naposlouchali tolik, až jsme pochybovali, že Dvojče opravdu existuje a není jen vybájená postava.”

“Z toho, co poslouchám, mi to tak začíná připadat, pane Kéfasi.”

Šimon vstal. “Nevadí. Vybájené postavy nekontrolují celé roky obchod s drogami a se ženami v hlavním městě Norska. Vybájené postavy nevraždí těhotné ženy na pokyn svých obchodních partnerů. “Naklonil se nad stůl, zapřel se oběma rukama a dýchal na Iversena, aby cítil jeho stařecký dech. “Dospělí muži nejsou na smrt vyděšení a ochotni skočit do propasti jen pro nějakou vybájenou postavu. Já vím, že existuje.”

Šimon vstal, vykročil ke dveřím a přitom mával mobilem. “Ještě z výtahu svolám tiskovou konferenci. Na vašem místě bych neváhal a popovídal si se synem mezi čtyřmi očima.”

“Počkejte!”

Šimon se zastavil na prahu, ale neotáčel se.

“Udělám, co budu moct.”

Šimon vytáhl vizitku a položil ji na skříňku s mrakodrapem. “Máte čas do šesté.”

“Ve Státě?” nevěřícně zopakoval Šimon ve výtahu. “Lofthus zaútočil na Francka přímo v jeho kanceláři?” Kari přikývla. “Předběžně nevím nic víc. Co řekl Iversen?”

Šimon pokrčil rameny. “Nic. Samozřejmě, že chtěl nejprve mluvit se svým advokátem. Zítra se s nimi promluvíme.”

Arild Franck seděl na posteli a čekal na převoz na operační sál. Oblékli mu jednu z nemocničních košil a na ruku dali náramek se jmenovkou. První hodinu ho nic nebolelo, ale jak se bolesti začaly ozývat, směšná injekce nepomáhala. Slíbili mu, že před operací dostane pořádnou dávku, která mu umrtví celou ruku. Navštívil ho i chirurg, podle vlastních slov specialista, a zeširoka mu vysvětlil, co všechno zvládá dnešní mikrochirurgie. Prst byl už v nemocnici, řez byl čistý, a když prst přišije původnímu majiteli, nervy začnou srůstat a už za pár měsíců bude prst celkem použitelný na ledasco. Určitě to myslel v dobrém, ale Franck neměl náladu na takové idiotské žerty. Proto ho přerušil otázkou, jak dlouho si bude hrát s prstem, protože se chce co nejdřív vrátit do práce. Chirurg mu oznámil, že jen sama operace potrvá hodiny, a s údivem sledoval, jak se Franck podíval na hodinky a tiše, ale zřetelně zanadával.
Dveře se otevřely a Franck zvedl zrak. Věřil, že přišel anesteziolog, protože intenzivní bolest mu z prstu vystřelovala už do celého těla a hlavy.

Namísto lékaře ve stejnokroji vstoupil vysoký štíhlý chlap v šedém obleku.

“Pontiusi?” překvapil se Franck.

“Ahoj, Arilde. Přišel jsem se na tebe podívat.”

Franck přimhouřil jedno oko. Jako by tak mohl snáze pochopit záměr policejního ředitele. Parr si k němu přisedl a kývl na ovázanou ruku.

“Bolí?”

“Dá se. Jste mu v patách?”

Parr zavrtěl hlavou. “Zmizel jako pára nad hrncem. Dřív nebo později ho najdeme. O co mu podle tebe šlo?”

“O co mu šlo?” vybuchl Franck. “To přece nikdo netuší. Je na nějaké idiotské křižácké výpravě.”

“Souhlasím,” přikývl Parr. “Zajímá mě, kde a kdy udeří příště. Naznačil ti něco?”

“Co by mi naznačil?” Franck si povzdechl a opatrně pohnul rukou. “Netuším, co by to mělo být.”

“Vždyť jste se bavili.”

“Mluvil jen on. Zacpal mi ústa. Chtěl vědět, kdo byl Krt.”

“Viděl jsem to.”

“Co jsi viděl?”

“Díval jsem se na papíry v tvé kanceláři. Ty, co nebyly celé od krve.”

“Byl jsi u mě v kanceláři?”

“Arilde, tenhle případ má nejvyšší prioritu. Hledáme sériového vraha. Média po nás jdou už dýl, a teď začínají tlačit i politici. Od téhle chvíle se budu případu věnovat osobně.”

Franck pokrčil rameny. “Jak chceš.”

“Mám otázku.”

“Pontiusi, za chvíli mě budou operovat, bolí mě celé tělo. Nepočká to?”

“Ne. Sonnyho Lofthuse vyslýchali v souvislosti s vraždou Evy Morsandové. Tvrdil, že je nevinný. Mohl tušit, že jsme podezřívali manžela, dokud jsme nenašli na místě činu Lofthusovi vlasy? Věděl, že jsme víceméně měli důkazy, že to byl Yngve Morsand?”

“Já jsem mu to určitě neřekl. Proč?”

“Jen jsem se ptal.” Parr mu položil ruku na rameno. Franck cítil, jak mu bolest vystřelila do celé ruky. “Už na to nemysli a soustřeď se na operaci.”

“Děkuji, ale v podstatě nemám co dělat.”

“To věřím,” přikývl Parr a sňal si hranaté brýle. “Asi máš pravdu.” Začal si je zamyšleně leštit. “Jen si tak ležíš a necháváš věci volně plynout, že?”

“Ano.”

“Počkáš, než tě sešijí. Pak počkáš, než se zotavíš.” Franck polkl.

“Že mám pravdu?” Parr si opět nasadil brýle. “Prozradil jsi mu, kdo je Krt?”

“Vždyť to byl jeho otec? Ab Lofthus, přece se přiznal. Když bych to napsal, odřízl mi hlavu.”

“Co jsi mu řekl Francku?

“Měl bych něco vědět?”

“Přesně na totéž se ptám i já, Arilde. Zajímá mě, odkud ten chlapec vzal jistotu, že se to od tebe dozví, a byl proto ochoten proniknout i do střeženého vězení.”

“Pontiusi, ten fracek je idiot. Každý narkoman začne být dřív nebo později bláznit. Krt? Bože můj, ten příběh zmizel spolu s Abem Lofthusem.”

“Cos mu tedy řekl?”

“Nechápu tvou otázku.”

“Uřízl ti jen prst. Všechny ostatních zabil. Ušetřil tě, musel jsi mu něco dát. Arilde, nezapomínej, že tě znám. “Dveře se otevřely a vešly dvě usměvavé ženy v zeleném. “Někdo se tu už těší na operaci?” smála se první. Parr si upravil brýle: “Arilde, ty bys mu nedokázal vzdorovat.”

Šimon šel ulicí a chránil si obličej před závany mořského vzduchu, které přicházely od fjordu přes čtvrt Aker Brygge a ulici Munkedamsveien, dokud je budovy nevtáhly mezi sebe a nehnaly ulicí Ruselokkveien. Zastavil před kostelem, ukrytým mezi domy. Kostel svatého Pavla byl skromnější než jeho jmenovci v jiných metropolích. Katolický kostel v protestantské zemi. Obrácený na nesprávnou světovou stranu, na západ, na střeše měl jen náznak kostelní věže. Tři schůdky u dveří, nic víc. Vždy otevřený pro věřící. Šimon sem nepřišel poprvé. Už jednou večer, v době krize, s váháním vstoupil. Krátce na to, jak přišel o všechno a ještě nenašel spásu v Else.

Stiskl měděnou kliku a otevřel těžké dveře. Chystal se je za sebou zavřít, ale mocné pružiny mu v tom bránily. Bojoval s nimi i tenkrát? Nepamatoval si to, byl ožralý pod obraz boží. Pustil dveře, dovolil jim, aby se za ním pomalu zavřely, centimetr po centimetru. Do nosu ho udeřila známá vůně. Cizí a exotická. Atmosféra duchovna. Magie a mystika, vykladačka karet na pouti. Else se líbil katolicismus ne pro jeho etiku, ale estetiku. Vysvětlovala mu, jak každý detail v kostele včetně praktických částí, jako byly omítka, malta a skleněné vitráže, nese v sobě religiózní odkaz, a někomu to může připadat až směšné. I tak tyto primitivní symboly vyzařovaly sílu, historický kontext a přitahovaly tolik rozumných lidí, že se nedaly jen tak zavrhnout. Řady lavic v úzké, bílé a skromně zdobené místnosti se obracely k oltáři s Ježíšem zavěšeným na kříži. Porážka jako symbol vítězství. Vedle stěny vlevo, na pl cesty k oltáři stála zpovědnice. Měla dvě okénka, jedno zakryté černým závěsem jako budka fotografa. Té noci nepochopil, které okénko je určeno zpovídajícímu se hříšníkovi, dokud jeho alkoholem otupělý mozek nedospěl k závěru, že pokud kněz nemá vidět hříšníka, musí sedět za závěsem. Svalil se k okénku bez závěsu a rozhovořil se směrem k perforované dřevěné desce, která je dělila. Přiznal se k hříchům. Zbytečně nahlas. Věřil a zároveň nevěřil, že na druhé straně někdo sedí, nebo že ho někdo, kdokoliv, slyší a udělá to, co je třeba. Dá mu rozhřešení. Nebo ho odsoudí. Ať se zbaví toho dusivého vakua, v němž se zmítal sám se svými činy. Nic se nestalo. Druhý den se vzbudil překvapivě čilý a pochopil, že život bude pokračovat. Každému to bylo jedno. Tenkrát byl v kostele naposledy.

Martha Lianová stála u oltáře s vážně gestikulující ženou v elegantním kostýmu a s krátkou ofinou, do které ženy po padesátce vkládají naděje, že je o pár let omladí. Žena něco vysvětlovala, Šimon zachycoval slova květiny, obřad, Anders a hosté. Už byl téměř u nich, když se k němu Martha Lianová obrátila. Ihned si uvědomil, že vypadá docela jinak než naposledy. Prázdně. Opuštěně. Nešťastně.

“Dobrý den,” pozdravila ho chladně.

Druhá žena zmlkla.

“Promiňte, že jsem vám sem vtrhl,” omluvil se Šimon. “V Ille mi prozradili, že vás tady najdu. Věřím, že jsem vás nevyrušil při ničem důležitém.”

“Vůbec ne, to …”

“Pane, právě plánujeme svatbu mého syna a Marthy. Pokud to počká, pane … “

“Šimon Kéfas,” představil se Šimon. “Ne, nepočká to. Jsem z policie.”

Žena se podívala na budoucí nevěstu se zvednutým obočím. “Zlato, přesně na tohle narážím, když říkám, že žiješ v hodně reálné realitě.”

“Která se vás netýká, paní …?”

“Promiňte?”

“Představitelé policie a útulku Illa si potřebují promluvitmezi čtyřma očima. Chápete, slib mlčenlivosti.” Žena odešla, klapajíc tvrdými podpatky. Šimon s Marthou si sedli do první

řady lavic.

“Viděli vás v autě se Sonnym Lofthusem,” přešel přímo k věci. “Proč jste mi to neřekla?”

“Chtěl se naučit řídit,” odpověděla Martha. “Vzala jsem ho na parkoviště, aby si to vyzkoušel.”

“Vyhlásili jsme po něm celostátní pátrání.”

“Viděla jsem to v televizi.”

“Řekl nebo udělal něco, co by vám naznačilo, kde ho najdeme? Žádám vás, abyste se před odpovědí dobře zamyslela.”

Zdálo se, že se Martha dobře zamýšlí, pak zavrtěla hlavou.

“Ne. Neříkal nic o svých plánech do budoucna?”

“Jak jsem řekla, chtěl se naučit řídit.”

Šimon si povzdechl. “Uvědomujete si, že vám hrozí žaloba, jestliže mu pomáháte nebo před námi skrýváte zásadní informace?”

“Proč bych to dělala?”

Šimon se na ni mlčky podíval. Brzy z ní bude nevěsta. Proč se tváří tak nešťastně?

“To je všechno,” vzdychl a vstal.

Zůstala sedět se skloněnou hlavou.

“Prosím,” řekla tiše.

“Ano?”

“I vy si myslíte, že je psychicky narušený vrah, jak to o něm všichni tvrdí?”

Šimon přešlápl na druhou nohu. “Ne.”

“Ne?”

“Není nemocný. Trestá lidi. Chce se všem pomstít.”

“Za co se chce pomstít?”

“Zřejmě za svého otce, policistu, kterého si lidé pamatují jako zkorumpovaného.”

“Říkáte, že trestá …” ztišila hlas. “Trestá spravedlivě?”

Šimon pokrčil rameny. “Nevím. Minimálně projevuje jistý ohled.”

“Na co bere ohled?”

“Vnikl do kanceláře ředitele věznice. Šíleně riskoval, mnohem jednodušší by bylo navštívit ho u něj doma.”

“Proč to neudělal?”

“Ohrozil by tím Franckovu ženu a děti.”

“Ohrozil by nevinné. On neubližuje nevinným.” Šimon pomalu přikývl. Všiml si změny v jejích očích. Jiskřičky naděje. Bylo to tak jednoduché? Zkrátka se zamilovala? Otočil se. Zadíval se na oltář se Spasitelem na kříži. Přivřel oči. Opět je otevřel. Do pekla s tím. Do pekla se vším.

“Víte, co říkával jeho otec Ab? Doba milosti prý už skončila a nadešel soudný den. Mesiáš má zpoždění, proto ho musíme zastoupit my. Nikdo jiný kromě něj je nepotrestá, Martho. Prohnilá policie v Oslu vědomě chrání kriminálníky. Sonny nabyl podle mě pocit, že splácí dluh otci, který za ideály položil život. Za spravedlnost, která je silnější než zákon.”

Viděl, jak druhá žena o něčem diskutuje s farářem u zpovědnice.

“A co vy?” zeptala se Martha.

“Já? Já zastupuji zákon. Proto musím Sonnyho zatknout. Nemám na výběr.”

“Jakého zločinu se dopustila ta žena, Agnes Iversenová?”

“To vám nemůžu říct.”

“Prý jí ukradl šperky.”

“Ano?”

“Byli mezi nimi i perlové náušnice?”

“Nevím. Je to důležité?”

Zavrtěla hlavou. “Ne. Není to důležité. Popřemýšlím, jestli mě nenapadne něco, co by vám pomohlo.”

“Děkuji,” přikývl Šimon a zapnul si sako. Klepání podpatků se přiblížilo. “Chápu, že máte plnou hlavu jiných starostí.”

Martha se na něj rychle podívala.

“Nashledanou, Martho.”

Jen co vyšel z kostela, zazvonil mu telefon. Zkontroloval displej. Volali z Drammenu.

“Kéfas.”

“Tady je Henrik Westad.”

Policista, který vyšetřoval vraždu loďařovi manželky.

“Jsem na kardiovaskulárním oddělení nemocnice Buskerud.”

Šimon už znal pokračování.

“Ten Leif Krognaess, svědek se srdeční vadou. Mysleli si, že je mimo ohrožení života, ale … “

“Náhle skonal,” přerušil ho Šimon, vzdychl a palcem a ukazováčkem si sevřel kořen nosu. “V okamžiku úmrtí byl v pokoji sám. Pitva neprokáže nic neobvyklého. Voláš mi, abys nezůstal jediný, kdo v noci nezamhouří oka.”

Westad neřekl nic.

Šimon si nacpal telefon do kapsy. Vítr dále sílil. Zvedl zrak k střechám domů. Ještě to neviděl, ale už to cítil podle bolesti hlavy. Blížila se tlaková níže.

Rover s láskou obdivoval motorku, která právě vstávala z mrtvých. Harley Davidson Heritage Softtail 1989 s velkým předním kolem. Když ji Rover dostal, měla ubohých tisíc tři sta čtyřicet kubíků a majitel k ní nepřistupoval s úctou, trpělivostí a pochopením, jakou si Harley Davidson na rozdíl od svých chudých japonských bratranců zasloužil. Rover vyměnil klikovou hřídel i pístní kroužky, vybrousil ventily a vyrobil z motocyklu tisícsedmsetkubíkový stroj se sílou sto devatenáct koní na zadním kole, kde měl předtím třiačtyřicet. Utřel si olej z předloktí s vytetovanou katedrálou. Vtom zaregistroval změnu světla. Nejdřív ho napadlo, že se zatáhlo, jak slibovali v předpovědi počasí. Zvedl oči a objevil stín a obrys postavy pod otevřenými garážovými dveřmi do dílny.

“Mohu pomoct?” zakřičel do světla a hadrem si mnul předloktí.

Muž k němu vykročil. Nehlučně jako dravec. Rover věděl, že zbraň má příliš daleko, aby si ji stihl vzít. Tak to bylo dobře. S tím životem už skončil. Čistý bullshit, že je problém nevrátit se do starých kolejí po propuštění člověka z vězení. Stačilo chtít. Pokud člověk chtěl, šlo to. Pokud ale lhal sám sobě a jen se tvářil, že mu na tom záleží, raz dva byl zpět v té hnusné žumpě.

Muž už byl tak blízko, že Rover rozeznával rysy jeho tváře. Není to …?

“Ahoj, Rovere.”

Byl to on.

Vytáhl zažloutlou vizitku s logem Roverovy motorkářské dílny.

“Adresa platí. Říkal jsi, že mi seženeš uziho.”

Rover si dál utíral ruce a mlčky ho pozoroval. Četl noviny. Viděl i fotografii v televizi. Teď nepřemýšlel nad podobiznou chlapce z basy, ale nad vlastní budoucností. Jak si ji naplánoval.

“Sundal jsi Nestora,” konstatoval Rover.

Chlapec neodpověděl.

Rover zavrtěl hlavou. “Znamená to, že po tobě nejde jen policie, ale i Dvojče.”

“Je mi jasné, že mám problém,” přikývl chlapec. “Jestli chceš, hned vypadnu.”

Rozhřešení. Naděje. Čistý list. Nová šance. Většina lidí to posrala, celý život opakovali svá chybná rozhodnutí a nacházeli důvod všechno podělal. Tvářili se sice, že si to neuvědomují, ale prohráli, dřív než vůbec začali žít znovu. Protože nechtěli. Rover ale chtěl. Tohle ho nesloží. Už je silnější. Chytřejší. Jasná věc, pokud měl člověk žít s čistým štítem, snadněji padl na hubu.

“Zavři bránu,” nadechl se Rover. “Zdá se mi, že bude pršet.”

34. KAPITOLA

Déšť bubnoval na přední sklo. Šimon vytáhl klíč ze zapalování a připravil se na sprint z parkoviště do budovy nemocnice. Všiml si plavovlasého muže v dlouhém plášti u vedlejšího auta. Pršelo tak silně, že se obrysy muže rozplývaly v dešti stékajícím po skle. Dveře na řidičově straně se otevřely a tmavovlasý muž kývl, aby jel s nimi. Šimon se podíval na hodiny na palubní desce. Čtyři. Dvě hodiny před uplynutím ultimáta.

Oba muži ho zavezli do Aker Brygge, čtvrti módních butiků, kanceláří, nejdražších bytů města a padesátky restaurací, kaváren a barů. Šli po promenádě u vody, viděli přistávat trajekt z Nesoddtangenu, odbočili do jedné z mnoha úzkých uliček, došli až na její konec a po úzkém železném schodišti sešli ke dveřím s kulatým oknem, které mělo zřejmě evokovat mořskou atmosféru. Dveře zdobila malá tabulka s nezvykle diskrétním nápisem Restaurant Nautilus. Jeden z mužů mu přidržel dveře a vstoupili do malé chodby, kde setřásli déšť z plášťů a pověsili je do šatny. Nikde nebylo aniživáčka a Šimon si uvědomil, že jde o typickou restauraci zaměřenou na praní peněz. Nebyla příliš velká, ale její poloha umožňovala deklarovat příjmy, které nikdo nezpochybní. Pokud firma zdaňovala zisk, nikdo se na nic neptal.

Šimon byl promočený. Pohnul prsty v botách a cítil, jak mu čvachtají, to ale nebylo důvodem k zimničnímu třasu.

Velké podélné akvárium dělilo restauraci na dvě části a vrhalo do místnosti jediné světlo. Zády k akváriu seděl u stolu obrovský člověk.

Příčina Šimonova zděšení.

Nikdy předtím ho neviděl na vlastní oči, ale ani na okamžik nepochyboval, že to je on.

Dvojče.

Muž zdánlivě vyplňoval celou místnost. Šimon nevěděl, jestli to způsobuje jeho fyzická velikost, nebo moc a bohatství, opravňující rozhodovat o tolika osudech. Nebo to byly příběhy, které o něm kolovaly a dělali ho ještě větším – tíha smrti, nesmyslné brutality a zkázy.

Muž téměř neznatelně kývl na židli. Dva chlapi ji ihned přisunuli ke stolu. Šimon si sedl.

“Šimon Kéfas,” řekl chlap a ukazováčkem si přejel po bradě.

Velcí muži mívají často překvapivě tenký hlas.

Dvojče ne.

Jeho dunivý bas čeřil vodu v Šimonově sklenici.

“Vím, proč jsi přišel, Kéfasi.” Svaly se mu napínaly v obleku, který mu praskal ve švech.

“Proč?”

“Pro peníze na Elsinu operaci.”

Při zaslechnutí jména své milované z úst tohohle člověkaŠimon polkl.

“Otázka zní, co mi můžeš nabídnout?”

Šimon vytáhl telefon a otevřel si mailovou schránku. Položil telefon na stůl a stiskl přehrávání. Hlas z nahrávky zněl kovově: “… jaké konto a jménem koho ti Nestor platil.

Být tebou, zamyslím se nad odpovědí. “Ticho, pak úplně jiný hlas:” je registrováno na firmu Dennis Limited na Kajmanských ostrovech.”

“A číslo účtu?” opět ticho. “Osm, tři, nula.”

“Pomaleji. A zřetelněji.”

“Osm, tři, nula, osm …”

Šimon zastavil přehrávání. “Předpokládám, že jste pochopil, kdo odpověděl na otázky.”

Gesto velkého chlapa mohlo znamenat cokoliv. “Tohle mi chceš prodat?”

“Nahrávku jsem dostal z hotmailové adresy, kterou se mi dosud nepodařilo vystopovat. Ani jsem se o to nepokoušel. Zatím mám tento soubor pouze já. Veřejné přiznání ředitele věznice … “

“Zástupce ředitele.”

“… Stát k tajnému kontu, na které dostával peníze od Huga Nestora. Kontroloval jsem to číslo, údaje sedí.”

“V čem spočívá hodnota té nahrávky pro mě?”

“Hodnotu má fakt, že nepošlu nahrávku dál a neztratíšdůležitého spolupracovníka.” Šimon si odkašlal. “Dalšího důležitého spolupracovníka.”

Velký chlap pokrčil rameny. “Zástupce ředitele snadno nahradím. Zdá se, že Franck už tak přestává být užitečný. Máš ještě něco, Kéfasi?”

Šimon vyšpulil spodní ret. “Mám důkazy, že jsi pral peníze přes Iversenovu realitní kancelář. A důkaz DNA, který spojuje Ivera Iversen staršího s vietnamskou dívkou, kterou jste dovezli do Norska a později zavraždili. Za tu vraždu pykal Sonny Lofthus.”

Velký muž si podepřel bradu dvěma prsty. “Poslouchám. Pokračuj.”

“Postarám se, aby ani jeden z těchto případů nevyšetřovali, pokud dostanu peníze na operaci.”

“O jaké částce mluvíme?”

“Dva miliony korun.”

“Tolik peněz bys vymámil i z Iversen. Proč jsi přišel za mnou?”

“Nechci jen peníze.”

“Co ještě chceš?”

“Chci, abys zastavili hon na toho kluka.”

“Na Lofthusova syna? Proč?”

“Ab Lofthus byl můj přítel.”

Velký chlap chvíli pozoroval Šimona. Pak se opřel a ukazováčkem zaťukal do skla akvária.

“Asi bys řekl, že tohle je jen obyčejné akvárium. Víš, kolik stojí ta šedá ryba, která vypadá jako obyčejný šprot Kéfasi? Ne, nevíš to, protože Ekokrim nemá vědět, že někteří sběratelé jsou ochotni platit za akvarijní rybičky miliony norských korun. Není ani pěkná, ani impozantní, je jen mimořádně vzácná. Proto její cena závisí na hodnotě, jakou má pro jednoho konkrétního člověka. Toho, který je ochoten zaplatit nejvíc.”

Šimon se zavrtěl.

“Pointa je v tom,” pokračoval velký chlap, “že mně se opravdu jedná o mladého Lofthuse. Je vzácná ryba a má pro mě vyšší hodnotu než pro ostatní kupce. Zabil mi lidi a ukradl peníze. Podle tebe bych si udržel moc v tomhle městě už dvacet let, kdybych nechával uniknout takové lidí? Sám ze sebe udělal rybu, kterou jednoduše musím získat. Lituji, Kéfasi. Peníze ti dám, ale chlapec je můj.”

“Chlapci jde jen o Krta, který udal jeho otce, pak zmizí.”

“Klidně si ho mohl vzít. Nepřináší mi žádný užitek, přestal být aktivní již před dvanácti lety. Ani já jsem nikdy nezjistil, kdo to je. Anonymně jsme si vyměňovali peníze a informace. Vyhovovalo mi to, vždycky mi dal, za co jsem zaplatil. Tak jako ty, Kéfasi. Jde ti o manželčin zrak, že ano?”

“Jak chceš,” nadechl se Šimon a vstal. “Pokud se nevzdáš chlapce, peníze seženu jinde.”

Velký chlap si povzdechl. “Kéfasi, zřejmě jsi nepochopil výchozí situaci.”

Šimon sledoval, jak vstává i plavovlasý muž.

“Jako zkušený gambler jsi měl vědět, že si má člověk zkontrolovat karty, dřív než se pustí do hry. Pak už je pozdě.”

Šimon cítil na rameni něčí ruku. Odolal impulsu ji odstrčit. Opět si sedl. Velký muž se k němu naklonil. Voněl levandulí.

“Iversen mi říkal o tvých důkazech DNA. Nyní řešíš nějaký zvukový záznam. Znamená to, že jsi s chlapcem v kontaktu, viď? Proto nám ho přivedeš. I s tím, co nám ukradl.”

“Pokud odmítnu?”

Velký muž si opět povzdechl. “Čeho se všichni bojíme s přicházejícím stářím, Kéfasi? Zemřít o samotě? Řeknu ti skutečný důvod, proč tak urputně bojuješ o zrak své manželky. Chceš, aby tě viděla umírat. Namlouváš si, že tak budeš umírat méně sám. Inu, představ si smrtelnou postel, ještě osiřelejší než ta, kde sedí slepá, ale přece jen živá manželka.”

“Co tím …?”

“Bo, ukaž mu to.”

Plavovlasý muž mu podstrčil svůj mobil. Fotografie. Šimon poznal nemocniční pokoj. Postel. Spící ženu.

“Nemělo by tě trápit, že vím, kde se teď nachází,” pokračoval velký chlap, “ale to, jak rychle jsem ji našel. Stačila mi hodina od chvíle, kdy mě Iversen oslovil. To znamená, že ji najdu, ať ji skryješ kamkoli.”

Šimon vyskočil ze židle a pravou rukou se ohnal po muži, ale velká pěst ho chytila snadno jako motýla. A teď mu pomalu svírala prsty.

“Kéfasi, sám se rozhodni, kdo je pro tebe důležitější. Žena, s níž žiješ, nebo ten bastard z ulice, kterého jsi adoptoval.”

Šimon polkl. Snažil se ignorovat bolest, zvuk praskajících kloubů a prstů, ale věděl, že slzy bolesti ho brzy prozradí. Zamrkal jednou. Dvakrát. Teplá slza mu zkanula po tváři.

“Do dvou dnů musí odletět do USA,” zašeptal. “Potřebuji hotovost už při hospitalizaci.”

Dvojče uvolnil sevření. Šimonovi se vracela krev do kloubů a zesílila jeho bolest. Zatmělo se mu před očima.

“Jakmile nám předáš chlapce a nakradené zboží, bude sedět v letadle,” uzavřel velký muž.

Plavovlasý chlap ho vyvedl z restaurace. Přestalo pršet, ale vzduch zůstal dusný a těžký.

“Co s ním uděláte?” zeptal se Šimon.

“To přece nechceš vědět,” usmál se muž. “Děkujeme za výhodnou nabídku.”

Dveře se za Šimonem zavřely. Slyšel cvaknutí zámku.

Vyšel mezi lidi. Město se už potápělo do tmy. Rozběhl se.

Martha žvýkala steak s pohledem upřeným přes vysoké vinné sklenice, hlavy na opačné straně stolu, rodinné fotografie na stěnách, zmoklé jabloně v zahradě k obloze a na houstnoucí tmu.

Nebylo pochyb, že Anders měl hezký proslov. Vždyť jedna z tet i uronila slzu.

“S Marthou jsme se rozhodli pro svatbu v zimě,” vysvětloval. “Víme, že naše láska roztaje všechen led a srdce našich přátel rozehřejí jakoukoliv svatební síň. Vaše péče, moudrost a rady nám budou světlem, potřebným na tmavé zimní silnici. Samozřejmě, je ještě jeden důvod.” Anders vzal sklenku a obrátil se k Marthe, která s vypětím všech sil stočila pohled od večerní oblohy a opětovala mu úsměv. “Prostě to do léta už nevydržíme!”

Veselý smích a potlesk zaplnily místnost.

Anders ji vzal za ruku. Pevně sevřel a usmál se, jeho pěkné oči se zatřpytily. Věděla, že si uvědomuje jejich lesk. Vzápětí se naklonil, jako by ho skutečně přemohly emoce, a rychle ji políbil na ústa. Jásot kolem stolu. Zvedl sklenku: “Na zdraví!”

Sedl si. Zachytil její pohled a usmál se na ni úsměvem, který měl všem dvanácti hostům u večeře prozradit, že mají něco osobitého, něco, co je jen jejich. Přestože vědomě přeháněl, ještě to neznamenalo, že to nebyla pravda. Byli spolu už tak dlouho, že snadno zapomínali na všechny hezké dny a zážitky. I na to, že překonali ty méně hezké a vyšli z nich posílení. Měla ráda Anderse, měla ho opravdu ráda. Samozřejmě, že ho měla ráda, jinak by mu neřekla ano.

Úsměv mu strnul. Četla z něj, že chce, aby i ona projevila špetku entuziasmu a přidala se k němu, když svolali rodiny, aby jim předestřeli své svatební plány. Požádala o to tchyně a Martha nedokázala oponovat. Tchyně teď vstala a zaťukala na sklenku. Všichni ztichli jako na povel. Nejenže byli zvědaví na její slova, báli se i tchýnina ostrého pohledu.

“O to víc mě těší, že si Martha přála mít svatbu v kostele svatého Pavla.”

Martha se téměř zakuckala. Přála?

“Jak víte, naše část rodiny vyznává katolickou víru. A ačkoli průměrná vzdělanost a příjem je v mnoha jiných zemích vyšší u protestantů než u katolíků, Norsko je výjimka. My katolíci představujeme elitu národa. Vítej tedy mezi elitou, Martho.”

Martha se usmála nad žertem, ačkoli dobře věděla, že její nastávající tchyně to myslí vážně. Slyšela, že tchyně pokračuje v proslovu, ale myšlenkami už zamířila jinam. Musela odsud uniknout. Daleko pryč.

“Nad čím přemýšlíš, Martho?”

Cítila Andersovi rty na vlasech a ušním lalůčku. Podařilo se jí usmát, téměř se rozesmála. Nad představou, že vstane a prozradí jemu i ostatním, nad čím přemýšlela. Viděla se v náručí vraha na sluncem zalité skále a od fjordu se k nim blížil déšť. Neznamenalo to ale, že Anderse nemiluje. Řekla ano. Řekla ano, protože ho miluje.

35. KAPITOLA

“Pamatuješ si ještě, kdy jsme se viděli poprvé?” zeptal seŠimon a hladil jí ruku, položenou na přikrývce. Zbylí dva pacienti spali za závěsem.

“Ne,” usmála se. Představoval si, jak se její zvláštní, čisté modré oči rozzářily pod obvazem. “Ty ano. To je dobře, aspoň mi to můžeš znovu připomenout.”

Šimon k úsměvu přidal i smích, aby ho slyšela. “Pracovala jsi v květinářství v čtvrti Gronland. A já jsem si přišel koupit květiny.”

“Věnec,” vzpomněla si. “Chtěl sis koupit věnec.”

“Tvá krása mě přesvědčila, abych ze všech sil prodlužoval náš rozhovor. Přestože jsi byla moc mladá. Během našeho rozhovoru jsem omládl i já. A další den jsem přišel koupit růže.”

“Chtěl jsi lilie.”

“Jasně. Aby sis myslela, že jsou pro kamaráda. Na potřetí jsem koupil růže.”

“I na počtvrtý.”

“V bytě jsem už nemohl dýchat.”

“Všechny byly pro tebe.”

“Všechny byly pro tebe. V mém bytě jsem je jen skladoval. Pak jsem tě pozval na večeři. Nikdy v životě jsem neměl takovou trému.”

“Tvářil ses tak smutně, že jsem se neodvážila odmítnout.”

“Ten trik funguje vždy.”

“Ne,” zasmála se. “Tys byl opravdu smutný. Křičelo ti to z očí. Prožitý život. Melancholie člověka, který pochopil. Mladým ženám se tak těžko odolává, chápeš.”

“Vždycky jsi tvrdila, že jsi podlehla mému vysportovanému tělu a schopnosti naslouchat.”

“To ani náhodou!” Else se smála ještě hlasitěji a Šimon se smál s ní. Byl šťastný, že ho teď neviděla.

“Ten věnec, co jsi koupil poprvé,” ztišila hlas. “Napsal jsi vzkaz na kartičku, na chvíli jsi se zamyslel, pak jsi ji zahodil a napsal další. Po tvém odchodu jsem ji vytáhla z koše, abych si ji přečetla. Mé životní lásce. Právě to mě zaujalo.”

“Opravdu? Nechtěla jsi raději muže, který na svou životní lásku ještě čeká?”

“Chtěla jsem muže schopného milovat, opravdu milovat.” Přikývl. Tyto příběhy si opakovali už tolikrát, že měli naučené repliky, reakce i momenty, kdy se měli tvářit překvapeně. Kdysi si přísahali, že si budou říkat všechno, úplně všechno, a když začali a vyzkoušeli, kolik pravdy snesou, z těchto příběhů se staly stěny, které tvořily základ jejich domova.

Sevřela mu ruku. “Šimone, ty jsi to uměl. Uměl jsi milovat.”

“Vyléčila jsi mě.”

“Vyléčil ses sám. Ty jsi přestal hrát, ne já.”

“Else, ty jsi byla důvod. Bez tebe …” Šimon zadržel dech, aby neslyšela jeho rozechvělý hlas. Dnes večer by to nezvládl. Nechtěl opakovat příběh o posedlosti hrou a o dluzích, které ostatně stáhli i ji. Spáchal neodpustitelné, zastavil jejich dům bez jejího vědomí. A prohrál. Odpustila mu. Nezuřila, neodstěhovala se, nenechala ho dusit se ve vlastní šťávě a nedala mu ultimátum. Pohladila ho po tváři a zašeptala, že mu odpouští. On plakal jako dítě a hanba v něm všechno spálila. Hlad po životě na hranici mezi nadějí a strachem, kde představa katastrofální, finální porážky byla skoro stejně vzrušující jako představa výhry. Opravdu tenkrát skončil. Už nikdy nehrál, nevsadil se ani o pivo a to ho zachránilo. Zachránilo ho to. I to, že si říkali všechno. Uvědomění, že byl schopen pokání, že uměl v sobě najít odvahu být dokonale otevřený vůči jinému člověku, ho změnilo, vzkřísilo ho jako muže a
člověka, ano, možná ho dokonce udělalo lepším, než by byl, když by narazil na dno. Možná proto jako stárnoucí policista přestal vnímat každého zločince jako nepolepšitelného náruživce a v protikladu s vlastními zkušenostmi byl ochoten dát každému člověku druhou šanci.

“Jsme jako Charlie Chaplin a ta květinářka,” smála se Else. “Kdyby ses na jejich příběh podíval odzadu.”

Šimon polkl. Slepá květinářka, která považovala tuláka zabohatého džentlmena. Šimon si už nepamatoval jak, ale tulák jí vrátil zrak, a pak se k ní bál přiblížit, protože si byl jistý, že ho nebude chtít, když pochopí, kdo je. Nakonec se to děvče dozvědělo a jeho lásku to neohrozilo.

“Půjdu se trochu projít,” řekl a vstal.

Na chodbě nikdo nebyl. Chvíli studoval tabulku s přeškrtnutým mobilním telefonem. Pak vytáhl mobil a vyhledal číslo. Lidé si často myslí, že pokud odešlou mail z telefonu prostřednictvím hotmailové adresy, policie neumí vystopovat číslo, ze kterého jej odeslaly. To je chyba. Najít to číslo byla hračka. Srdce se mu dralo z hrudi. Určitě nezvedne telefon.

“Ano?”

Hlas. Cizí, ale zároveň zvláštním způsobem známý jako ozvěna z daleké, ne, nedávné minulosti. Syn. Šimon si musel dvakrát odkašlal, aby sebral odvahu: “Potřebuji se s tebou setkat, Sonny.”

“Bylo by to příjemné …”

Příjemné? V chlapcově hlase nebyl ani náznak ironie. “… stejně už tu dlouho nezůstanu.”

Tady? V Oslu, v Norsku? Nebo na zemi?

“Co plánuješ?” zeptal se Šimon.

“Podle mě to víš.”

“Chceš najít a potrestat viníky, za které jsi pykal, lidi, kteří ti zabili otce. A na závěr odhalit Krta.”

“Nemám moc času.”

“Můžu ti pomoct.”

“Děkuji, Šimone, ale nejvíc mi pomůžeš, když budeš dál dělat to, co doteď.”

“Opravdu? A to je co? “

“Nezastavíš mě.”

Ticho. Šimon se snažil podle zvuků v pozadí rozluštit, kde se chlapec nachází. Tlumený, rytmický buchot, občasné výkřiky.

“Podle mě máme společný cíl, Šimone.”

Šimon polkl. “Pamatuješsi mě?”

“Musím jít.”

“S tvým otcem jsme …”

Spojení se už přerušilo.

“Děkuji, že jste přijel.”

“Bez problémů, kamaráde,” usmál se Pelle do zpětného zrcátka. “Taxikář má zapnutý taxametr méně než třetinu pracovního dne, proto tvůj telefonát potěšil nejen mě, ale i mou šporkasu. Kam to bude?”

“Do Ullernu.”

Chlapec si od Pelleho posledně vyžádal vizitku. Občas se mu to stávalo u spokojených zákazníků, ale nikdo nikdy nezavolal. Bylo příliš snadné objednat si taxi přes centrálu nebo zastavit ho na ulici. Proč chlapec žádal, aby ho přijel vyzvednout až z Gamlebyenu před pochybný hotel Bismarck?

V elegantním obleku ho Pelle nejdřív nepoznal. Něco se změnilo. Měl svou starou červenou tašku a kufřík. Tašku hodil na zadní sedadlo, zahrkotal v ní kov.

“Vypadáte tak šťastně,” promluvil chlapec. “To jste s manželkou?”

“Ach, ano jsme,” usmál se Pelle a začervenal se. Doteď si nikdo té fotografie nevšiml. Připnul si ji nalevo od volantu, aby ji zákazníci neviděli. Potěšilo ho, že chlapec rozpoznal jejich štěstí. Ona byla šťastná. Nevybral jejich nejlepší fotografii, ale takovou, kde vypadala nejšťastnější.

“K večeři dělá karbanátky,” navázal. “Pak se půjdeme projít do parku. Když je takhle teplo, velmi příjemně tam pofukuje.”

“To zní fajn,” přisvědčil chlapec. “Je nádherné poznat ženu, se kterou může člověk sdílet život, že?”

“Přesně tak,” zadíval se Pelle do zpětného zrcátka. “Máš naprostou pravdu.”

Zpravidla si dával záležet, aby se o rozhovor nemusel starat zákazník. Rád se nořil do života jiných během krátké společné chvíle v taxíku. Děti a manželství. Práce a hypotéka. Zmocnit se na krátký okamžik malých a velkých radostí a starostí jiných rodin. Nemluvil o sobě, jak to dělali jiní taxikáři. Teď mezi nimi vznikla zvláštní důvěra, rád mluvil s tímto mladíkem.

“A co ty?” zeptal se ho. “Našel jsi už svou starou?” Chlapec s úsměvem zavrtěl hlavou.

“Opravdu ne? Ani jedna ti ještě nevyhnala motor do vyšších otáček?”

Chlapec přikývl.

“Vyhnala? Gratuluji, kamaráde. A jí také.”

Chlapec zavrtěl hlavou.

“Ne? Slečna tě nechce? Když jsem tě viděl zvracet u zdi, nevypadal jsi vskutku jako džentlmen, ale dnes v obleku a … “

“Děkuji,” přerušil ho chlapec. “Obávám se, že i tak nebude moje.”

“Proč ne? Řekl jsi jí, že se ti líbí?”

“Ne. Měl jsem?”

“Opakuj jí to neustále, i několikrát denně. Pro ženu je to jako kyslík. Nikdy se toho nenasytí. Opakuj jí: miluji tě, miluji tě. Vyzkoušej to a pochopíš.”

Na zadním sedadle zavládlo na chvíli ticho. Pak se ozvalo tiché zakašlání.

“Jak … jak víte, jestli vás někdo miluje, Pelle?”

“To prostě víš. Je to sumář drobných neuchopitelný detailů. Láska tě obklopí jako pára ve sprše. Nevidíš jednotlivé kapky, ale je ti teplo. A vlhko. A čistě. “Pelle se stydlivě, ale zároveň hrdě zasmál vydařenému přirovnání.

“Vy se stále sprchujete v její lásce a opakujete jí, že ji milujete?”

Pelle cítil, že se chlapec neptá spontánně a zajímá ho něco, co souvisí s fotografií u volantu, které si musel všimnout už na jedné z minulých jízd.

“Jasná věc,” přikývl Pelle a cítil, jak mu něco uvízlo v krku. Zřejmě se nadýchal prachu. Nahlas si odkašlal a pustil rádio.

Cesta do Ullernu trvala čtvrt hodiny. Chlapec nadiktoval Pellemu adresu na jedné z ulic, které se klikatily Ullernasenem mezi obrovskými dřevěnými stavbami, připomínajícími spíš pevnost než rodinný dům. Asfalt po ranním dešti již vyschl.

“Prosím, na chvíli tu zastavte.”

“Brána je o kousek dál.”

“Tady mi to stačí.”

Pelle odbočil ke krajnici. Pozemek měl vysoké bílé zdi, posypané střepinami. Obrovský dvoupatrový zděný dům ležel na konci rozlehlé zahrady. Z terasy před domem se ozývala hudba, ve všech oknech se svítilo. Zahradu ozařovaly reflektory. Před branou stáli dva ramenatí muži v černých oblecích, jeden držel na vodítku velkého bílého psa.

“Jdeš na mejdan?” zeptal se Pelle a mnul si nemocnou nohu. Občas ho bolívala.

Chlapec zavrtěl hlavou. “Nepozvali mě.”

“Znáš lidi, kteří tady bydlí?”

“Ne. Když jsem seděl ve vězení, řekli mi tuhle adresu. Prý zde žije Dvojče. Slyšel jste o něm?”

“Ne,” odpověděl Pelle. “Protože to není tvůj známý, přiznám se, že se mi nelíbí, když má jeden člověk tolik peněz. Jen se podívej na ten dům. Vždyť přece žijeme v Norsku, ne v USA nebo v Saúdské Arábii. Ledové růže severu vždy vyznávaly něco, co jinde neznají. Rovnost a spravedlnost. Teď se o ni sami okrádáme.”

Ze zahrady se ozval štěkot.

“Pelle, jste moudrý člověk.”

“To bych věru netvrdil. Proč jsi byl ve vězení?”

“Abych měl klid.”

Pelle se pozorněji zadíval do chlapcovy tváře v zrcadle. Chvíli měl pocit, že ho už někde viděl, mimo svůj taxík.

“Pojeďme pryč,” požádal ho chlapec.

Pelle opět vykoukl ven a viděl, že k nim kráčí muž se psem. Oba upírali pohled na auto, svaly pod kůží se jim napínaly.

“Fajn,” přikývl Pelle a vyhodil směrovku. “Kam?”

“Rozloučil jste se s ní?”

“Prosím?”

“S manželkou.”

Pelle zamrkal. Sledoval blížícího se muže. Otázka ho zasáhla jako úder do břicha. Opět se zadíval na chlapce. Kde ho už viděl? Zachytil vrčení. Pes se chystal zaútočit. Bylo to jednoduché, kluka už tolikrát vezl, až měl pocit, že se znají. Vzpomínky. Vzpomínky na ni.

“Ne,” zavrtěl hlavou.

“Takže to nebyla nemoc?”

“Ne.”

“Nehoda.”

Pelle polkl. “Ano. Autonehoda.”

“Věděla, že ji milujete?”

Pelle otevřel ústa, ale když si uvědomil, že ze sebe i tak nic nedostane, jen mlčky přikývl.

“Pelle, je mi líto, že jste ji ztratil.”

Na rameni ucítil chlapcovu ruku. Jako by z ní sálalo teplo, které se šířilo k hrudi, do břicha, do ramen i nohou. “Pelle, asi bychom se měli pohnout.”

Až teď si uvědomil, že má zavřené oči, a když je opět otevřel, muž se psem už obcházel auto. Dupl na plyn a pustil spojku. Za zády se mu ozval zuřivý štěkot. “Kam jdeme?”

“Navštívit muže, který je vinen z vraždy,” odpověděl chlapec a přitáhl si červenou tašku. “Nejdřív ale něco předáme.”

“Komu?”

Chlapec se usmál zvláštním, smutným úsměvem. “Člověku, jehož fotografii bych měl rád na palubní desce.”

Martha stála u kuchyňské linky a přelévala kávu z konvice do termosky. Snažila se ignorovat tchýnin hlas a raději se soustředit na rozhovor hostů v obývacím pokoji. Neměla šanci, ten hlas byl příliš naléhavý, příliš důrazný: “Chápeš, že Anders je citlivý chlapec? Je mnohem citlivější než ty. Ty jsi ve vašem vztahu ta silnější. Proto se musíš ujmout … “

Před domem zastavilo auto. Taxík. Vystoupil z něj muž v elegantním obleku a

s kufříkem.

Srdce se jí zastavilo. Byl to on.

Otevřel branku a vykročil po krátkém chodníčku ke dveřím. “Promiňte,” řekla rychle, bouchla termoskou do umyvadla a zbytečně se tvářila, že nemá naspěch. Ušla jen několik metrů, ale dveře i tak otevřela zadýchaná, dřív než stihl zazvonit.

“Máme návštěvu,” zašeptala a ruku si přiložila na prsa. “Pátrá po tobě policie. Co tady děláš?”

Podíval se na ni svýma proklatě jasnýma zelenýma očima. Oholil si obočí.

“Přišel jsem si pro rozhřešení,” řekl tiše, klidně. “A chci ti něco dát. Je to pro hospic.”

“Co to je?” zeptala se s pohledem upřeným na kufřík. “Příspěvek na rekonstrukci, na kterou nemáte peníze. Alespoň trochu vám tím pomůžu.”

“Ne!” rychle se ohlédla a ztišila hlas. “Naprosto ses zbláznil? Opravdu si myslíš, že přijmu tvé krvavé peníze? Jsi vrah. Ty náušnice, co jsi mi dal … ” Polkla a prudce zavrtěla hlavou. Cítila, jak jí vyhrkly drobné slzy vzteku. “… patřily ženě, kterou si zavraždil.”

“Ale …”

“Vypadni!”

Přikývl. Sešel o schůdek níž. “Proč jsi mě neprozradila policii?”

“Kdo říká, že jsem tě neprozradila?”

“Proč jsi to neudělala, Martho?”

Přešlápla na druhou nohu. Slyšela, jak jí za zády bouchla židle. “Možná proto, že jsem chtěla slyšet z tvých úst, proč jsi je zabil.”

“Změnilo by to něco?”

“Nevím. Změnilo?”

Pokrčil rameny: “Pokud mě chceš udat policii, dnes v noci přespím v otcově domě. Pak zmizím.”

“Proč mi to říkáš?”

“Chci, abys šla se mnou. Miluji tě.”

Zatmělo se jí před očima. Co to řekl?

“Miluji tě,” zopakoval pomalu, jako by překvapeně vychutnával na jazyku každou slabiku.

“Panebože,” zašeptala zoufale. “Ty jsi blázen!”

“Jdu.” Otočil se k taxíku, který na něj čekal se zapnutým motorem.

“Počkej! Kam jdeš?”

Podíval se na ni a ušklíbl se. “Někdo mi říkal o nějakém pěkném městě na kontinentu. Když člověk cestuje sám, je to daleko, ale … “Zdálo se, že chce ještě něco dodat, a tak čekala. Čekala a v duchu ho prosila, aby to řekl. Netušila, co to má být, ale pokud vysloví správné heslo, vysvobodí ji. Pouze on, nikdo jiný to za něj neudělá, on musí vědět, co to je.

Mlčky se uklonil a vykročil k brance.

Chtěla na něj zakřičet, ale co by to změnilo? Hloupé, idiotské sny neměly, nemohou mít místo v jejím skutečném životě. Realita byla tento dům, lidé v obýváku za jejími zády. Zavřela dveře a otočila se. Vrazila do Anderse. “Uhni.”

“Andersi, já …”

Odstrčil ji. Upadla na zem. Otevřel dveře a vyběhl ven. Vstala a vyšla na schody právě ve chvíli, kdy ho dostihl a ohnal se po něm pěstí. Chlapec ho však určitě slyšel přicházet. Uhnul se v nějaké zvláštní piruetě a oběma rukama ho mocně sevřel. Rozzuřený Anders řval zabiju tě. Pokoušel se mu vytrhnout, ale byl bezmocný. Na to ho Sonny pustil. Anders se nejdřív překvapeně díval na chlapce, který jen stál s rukama volně spuštěnými u těla. Rozehnal se a udeřil. Rozehnal se podruhé. Opět udeřil. Ticho. Mrtvé, tupé údery klouby o maso a kosti.

“Andersi,” vykřikla Martha. “Andersi, přestaň!”

Čtvrtý úder roztrhl kůži na chlapcově tváři. Pátý ho srazil na kolena.

Dveře taxíku se otevřely, šofér se chystal vystoupit. Chlapec ho gestem zastavil.

“Prokletý zbabělče!” křičel Anders. “Odporný kurevníku!” Chlapec zvedl hlavu, jako by chtěl Andersovi nabídnout lepší úhel a nastrčit mu ještě nezraněnou tvář. Anders ho kopl. Chlapec klesl na zem s rozpaženýma rukama jako fotbalista oslavující vítězný gól. Čelo mu zasáhla Andersova ostrá podešev a z dlouhé rány pod ofinou se vyvalila krev. Dopadl na asfalt a rozhrnula se mu bunda. Martha sledovala, jak Anders ztuhl. Upřeně se díval na opasek, kde viděl to, čeho si teď všimla i ona. Pistoli. Stříbrná pistole zastrčená za opaskem. Měl ji tam po celou dobu a ani se jí nedotkl.

Položila ruku Andersovi na rameno. Trhnul s sebou, jako by ho probudila ze spánku.

“Jdi dovnitř,” přikázala mu. “Ihned!”

Zmateně na ni zamrkal a poslechl. Prošel kolem ní ke schodům, kde se mezitím shromáždili další hosté.

“Jděte dovnitř!” zakřičela na ně Martha. “Jde o klienta z Illu, postarám se o něj. Všichni jděte dovnitř!”

Martha si skrčila k chlapci. Krev mu stékala z čela po nose. Dýchal otevřenými ústy.

Naléhavý, tchýnin hlas od schodů zavolal: “Opravdu je tohle nutné, Martho? Měla by jsi co nejdřív podat výpověď, aby ses s Andersem … “

Martha přivřela oči a napnula břišní svaly: “I ty drž hubu a vypadni!”

Opět otevřela oči a viděla, že se Sonny usmívá. Šeptal něco přes krvavé rty. Musela se naklonit, aby ho slyšela:

“Nelhal, Martho. Člověk opravdu cítí, jak ho láska očišťuje.”

S námahou vstal, zavrávoral a nejistým krokem došel k taxíku.

“Počkej!” zakřičela a rozběhla se za ním s kufříkem, který zapomněl na chodníku.

Taxík se už rozjel do tmy na konci vilové zástavby.

36. KAPITOLA

Iver Iversen zamyšleně kroutil v ruce prázdnou sklenici od martini. Sledoval účastníky oslavy, kteří postávali v hloučku na bílé terase a v obýváku s velikostí středně velkého tanečního sálu a s nábytkem, který odpovídal vkusu člověka, který v něm nepotřeboval bydlet. Agnes je nazývala interiéroví architekti s neomezeným rozpočtem a omezeným talentem. Muži se podlepozvánky oblékli do smokingů. Ženy byly v jednoznačné menšině, ale o to více vynikaly ty, které přišly. Kouzelně krásné, vzrušující mladé v zajímavém etnickém složení. Odvážně střižené sukně, odhalená záda a hluboké výstřihy. Elegantní, exotické, importované. Taková krása bývá vždy výjimečná. Ivera Iversena by nepřekvapilo, kdyby někdo přivedl do pokoje sněžného leoparda.

“Zdá se, že sem přišel každý, kdo v byznysu města něco znamená.”

“Jen ti, kteří si na to až tak nepotrpí,” odpověděl Fredrik Ansgar, upravil si motýlka a napil se gintoniku. “A nejsou na svých letních sídlech.”

Omyl, poznamenal v duchu Iversen. Jestli že měli dluhy vůči Dvojčeti, určitě vážili cestu do města. Neodvážili se nepřijít. Dvojče. Zadíval se na velkého muže u klavíru. Vypadal jako model ze sovětských propagandistických plakátů nebo ze soch ve Vigelandově parku. Všechno na něm bylo velké, pevné a jako tepané: hlava, ramena, ruce, nohy. Vysoké čelo, ostrá brada, plné rty. Člověk, se kterým si povídal, byl velký, metr osmdesát vysoký chlap, ale vedle Dvojčete vypadal jako trpaslík. Iver ho odněkud znal. Jedno oko měl přelepené. Určitě ho viděl v novinách.

Iversen si vzal sklenici martini z podnosu, s nimiž číšníci obcházeli hosty. Věděl, že dělá chybu, ale alkohol ho zbavil zábran. Kašlal na etiketu, je přece truchlící vdovec. Ačkoliv právě proto by měl mlčet. Řekne věci, kterých bude později litovat.

“Víš, odkud má Dvojče svou přezdívku?”

“Slyšel jsem ten příběh,” přikývl Fredrik.

“Bratr se mu prý utopil.”

“Utopil? Ve vědru s vodou?”

Fredrik se zasmál. Pokukoval po černé krásce, která proplula kolem nich.

“Aha,” ušklíbl se Iver. “Dokonce tu máme i biskupa. Zajímalo by mě, jak se dostal do jeho osidel.”

“Věru, impozantní sbírka lidí. Je pravda, že má i ředitele věznice?”

“Řeknu to tak, že jím se to nekončí.”

“V policii?”

Iver neodpověděl.

“Jak vysoko?”

“Fredriku, jsi ještě mladý muž, a přestože jsi se už začlenil, nejsi k němu natolik připoután, abys nemohl vystoupit. Čím víc se dozvíš, tím hůř se ti bude odcházet. Fredriku, věř mi. Pokud bych mohl vrátit čas … “

“A co Sonny Lofthus? A Šimon Kéfas? Řeší se to?”

“Ano,” přikývl Iver a zaostřil na jemné, útlé děvče, které sedělo samo u barového pultu. Thajsko? Vietnam? Taková mladá, tak krásná a tak dokonalá. Přesně znala svou roli. Bázlivá a bezbranná. Přesně jako Mai. Téměř toho policistu litoval. I on uvízl v osidlech. Zaprodal svou duši za lásku k mladší ženě a stejně jako Iver i on pozná, co je ponížení. Iver doufal, že ho pocítí, dřív než Dvojče udělá co je třeba. Předběhne Šimona Kefase. Skončí v jezírku v lese? Možná dostanou s Lofthusem každý své jezírko.

Iver Iversen přivřel oči. Vzpomněl si na Agnes. Nejraději by hodil sklenicí do zdi. Místo toho ji naráz vypil.

“Provozní ústředí Telenoru, úsek spolupráce s policií.”

“Dobrý večer, tady je hlavní inspektor Šimon Kéfas.”

“Vidím přece vaše číslo. Voláte z nemocnice Ulieval, ano?” “Obdivuhodné. Potřeboval bych vystopovat jiné telefonní

číslo.”

“Máte zplnomocnění?”

“Spěchá to.”

“Dobře. Uvedu to do zápisu, proberte to s policejním advokátem. Jméno a číslo? “

“Mám jen číslo.”

“A co potřebujete?”

“Zjistit, kde se telefon nachází.”

“Umíme určit pouze přibližnou polohu. Pokud dotyčný telefon nepoužívá, chvíli potrvá, než naše vysílače zachytí signál. Děje se to automaticky jednou za hodinu.”

“Můžu mu zavolat, abychom to urychlili.”

“Takže dotyčný může vědět, že ho stopujete?”

“V průběhu poslední hodiny jsem mu už několikrát volal, nezvedá.” “Dobře. Sdělte mi číslo, zavolejte dotyčnému a uvidíme, co se nám podaří zjistit. “

Pelle zastavil na opuštěné prašné cestě. Vlevo se svah zvažoval k řece, třpytící se v měsíčním světle. Úzký můstek vedl přes řeku k hlavní silnici, po které přijeli. Vpravo se rozprostíralo kukuřičné pole. Černé mraky se hnaly po obloze, která vypadala jako negativ světlé letní oblohy, ze které ještě před několika hodinami zářilo slunce. Před nimi se v lese skrýval cíl jejich cesty – veliká vila s bílým dřevěným plotem.

“Měl jsem tě raději odvézt na pohotovost, aby tě zašili,” poznamenal Pelle.

“To zvládnu,” zavrtěl hlavou chlapec a položil na přístrojovou desku bankovku. “Děkuji za kapesník.”

Pelle se podíval do zpětného zrcátka. Chlapec si obvázal čelo kapesníkem. Už byl promočený od krve.

“Přestaň. Odvezu tě tam zdarma. I v Drammene musí mít pohotovost.”

“Možná tam zajdu zítra,” trval na svém chlapec a přitáhl si červenou tašku. “Nejdřív potřebuji navštívit tohohle muže.”

“Je to bezpečné? Neříkal jsi, že někoho zabil?” Pelle bliknul na garáž, která tvořila součást domu. Takový pozemek, a přece nemají samostatnou garáž. Architekt se očividně inspiroval Spojenými státy americkými. Pelleho babka žila ve vesnici norských emigrantů, kde se nejfanatičtější amerikofilové nechlubili jen domem s verandou, vlajkou před domem a americkým veteránem v garáži, v zásuvkách měli kromě toho napětí sto deset voltů, aby si mohli zapojovat své hrací skříňky, topinkovače a chladničky nakoupené v Texasu nebo zděděné po dědečkovi z Bay Ridge v Brooklynu.

“Dnes večer nikoho nezabije,” řekl chlapec. “I tak,” zamračil se Pelle. “Nemám na tebe počkat? Do Osla je to půlhodina, jen objednávka taxíku tě bude stát majlant. Vypnu taxam … “

“Moc děkuji, Pelle. Pro nás oba bude lepší, když tu nezůstanete jako svědek. Chápete?”

“Ne.”

“Dobře.”

Chlapec vystoupil. Chvíli se díval na Pelleho. Ten jen pokrčil rameny, zařadil zpátečku a zatočil volantem. Slyšel skřípání kamínků pod pneumatikami. Sledoval chlapce ve zpětném zrcátku, dokud ho nepohltila tma v lese.

Zastavil. Upřeně hleděl do zrcátka. Ztratil se. Tak jako ona. Nikdy to nedokázal pochopit. Lidé, kteří byli tak dlouho součástí něčího života, se jen tak rozplynuli a člověk je už nikdy nespatřil. Kromě snů. Kromě těch dobrých snů. Ve špatných snech ji neviděl. Ve špatných snech rozeznával jen cestu a světla protijedoucího auta. Ve špatných snech Pelle Granerud, kdysi talent mezi automobilovými závodníky, nestihl zareagovat a udělat jednoduchý pohyb, kterým by se vyhnul opilému řidiči v nesprávném pruhu. Místo toho, aby udělal to, co dělal každý den na tréninkové dráze, ztuhl. Uvědomil si, že může ztratit to jediné, na čem záleželo. Ne vlastní život, ale dvou lidí, kteří se měli stát jeho životem. Právě je vyzvedl v nemocnici a začínal mu nový život. Byl otec. Stihl být otec tři dny. A když se probral, ležel v téže nemocnici. Nejdřív mu popsali jeho zranění nohou. Způsobilo to nedorozumění, chví
li předtím se měnily směny a noví lékaři nedostali zprávu, že mu při nehodě zahynula manželka i dítě. Dozvěděl se to až po dvou hodinách. Měl alergii na morfin, zřejmě dědičnou, a tak v hrozných bolestech křičel den co den její jméno. Nepřišla. Hodinu za hodinou, den za dnem si postupně uvědomoval, že ji už nikdy, opravdu nikdy neuvidí. Křičel její jméno dál. Jen aby ho slyšel. Dítěti ani nestihli vybrat jméno. Pelle si uvědomil, že až dnes večer, když mu chlapec položil ruku na rameno, poprvé necítil bolest.

Pelle sledoval siluetu muže v bílém domě. Seděl za velkým panoramatickým oknem. V pokoji se svítilo, jako by byl muž na výstavě. Jako by na někoho čekal.

Iver si všiml, že se k nim blíží velký chlap s mužem, se kterým si předtím povídal u klavíru.

“Jde za tebou, mě při tom nepotřebuješ,” zašeptal Fredrik a vzdálil se. Očividně si vyhlédl nějakou Rusku u baru.

Iver ztuhl. Kolik let už obchodoval s velkým chlapem? Jak dlouho seděli na jedné lodi a sdíleli úspěchy i vzácný neúspěch, když důsledky celosvětové finanční krize ofouklo norské pobřeží? I tak v jeho přítomnosti vždy cítil napětí, až strach. Někde slyšel, že dokázal zvednout půldruhý násobek své hmotnosti. Ne jednou, desetkrát za sebou. Jeho fyzická síla naháněla strach, ale mnohem důležitější byla schopnost zachytit vše, co člověk řekl, každé slovo, každý záchvěv v tónu, i ten – a zejména ten – , který neplánoval. A samozřejmě řeč těla, barvu pokožky a pohyb zorniček.

“Tak co, Ivere?” Tichý, hromový hlas. “Jak se daří? Jak zvládáš smrt Agnes? Je to tvrdé, co?”

“Je,” přikývl Iver a pokukoval po číšníkovi.

“Chtěl jsem tě seznámit s člověkem, se kterým máš hodně společného. Jste čerství vdovci … “

Muž s přelepenými okem mu podal ruku.

“… a může za to tentýž vrah,” dodal velký.

“Yngve Morsand,” představil se muž a podal mu ruku. “Upřímnou soustrast.”

“I vám,” opětoval mu pozdrav. Proto ho znal. Rejdař, manžel ženy, jíž odřízli polovinu hlavy. Chvíli byl hlavní podezřelý, dokud nenašli na místě činu DNA Sonnyho Lofthuse.

“Yngve bydlí kousek za Drammenem,” prozradil mu velký. “Dnes večer si pronajímáme jeho dům.”

“Opravdu?”

“Nastražili jsme tam past. Ivere, dnes lapíme vraha Agnes.”

“Dvojče tvrdí, že je vysoká pravděpodobnost, že se mě Sonny Lofthus pokusí dnes večer zabít,” zasmál se Yngve Morsand. “Vsadil jsem se s ním o prachy. Dvojče, mohl bys požádat své číšníky, aby podávali i něco silnějšího než martini?”

“Je to logicky další Lofthusův krok,” uvažoval nahlas velký chlap. “Ještěže je tak systematický a předvídatelný, ženepochybuji o své výhře.” Široce se usmál. Bílé zuby pod knírkem, oči jako dva pásky v masité tváři. Položil svou gigantickou ruku na loďařovi záda. “Byl bych rád, kdybys tu přezdívku už nepoužíval, Yngve.”

Morsand s úšklebkem zvedl zrak. “Myslíš Dvoj … aaa.” Otevřel ústa a neskryl šok v obličeji. Iver sledoval, jak velké prsty pouštějí loďařův zátylek. Předklonil se v záchvatu kašle.

“Tak co? Jdeme na to?” Velký zvedl ruku a luskl na číšníka. “Koktejly!”

Martha zamyšleně ponořila lžičku do sladkého krému. Nevnímala slova, která se na ni sypaly ze všech stran. Obtěžoval ji už předtím? Je nebezpečný? Panebože, vždyť pokud bydlí v Ille, brzy se jim zase zkříží cesty! Co když podá trestní oznámení na Anderse za to, jak rozhodně ji bránil? Tito narkomani jsou nevypočitatelní. Ne, určitě byl pod vlivem nějaké drogy a nic si nebude pamatovat. Strýc říkal, že se podobá na toho hledaného vraha z televize. Jak se jmenuje? Je cizinec? Co se děje, Martho? Proč neodpovídáš? Pochopte přece, složila slib mlčenlivosti.

“Jím krém,” zamumlala Martha. “Je výborný, měli byste ho ochutnat. Půjdu si ještě vzít.”

Anders za ní přišel do kuchyně.

“Já jsem ho slyšel,” zasyčel. “Miluje tě? Všiml jsem si ho už na chodbě v Ille! Bavila ses s ním. Co je to mezi vámi?”

“Anders, přesta …”

“Vyspal se s tebou?”

“Mlč!”

“Určitě má špatné svědomí, jinak by vytáhl pistoli. Co tu hledal? Chtěl mě zastřelit? Zavolám na policii … “

“Abys policistům vyprávěl, jak jsi ho kopal do hlavy, přestože tě nenapadl?”

“Kdo jim řekne, že mě nenapadl? Ty?”

“Nebo taxikář.”

“Ty?” popadl ji za rameno a zasmál se. “Věru, ty bys to udělala. Postavila by ses na jeho stranu proti vlastnímu muži. Ty zatracená štětk … “

Vytrhla se mu. Talířek se s řinčením rozbil na podlaze. Obývák ztichl.

Vyběhla na chodbu, vzala si bundu a sáhla na kliku. Zastavila se. Chvíli váhala. Pak si to rozmyslela a vrátila se do obývacího pokoje. Vzala špinavou lžičku od krému a zaťukala na skleničku. Zvedla zrak a pochopila, že to bylo zbytečné. Všechny pohledy se i tak upíraly na ni.

“Drazí přátelé a příbuzní,” nadechla se. “Chci vám jen potvrdit, že Anders nelhal. Jednoduše nemůžeme čekat do léta.”

Šimon zanadával. Stál v Kvadratura a studoval na mapě města čtvrť, kde se podle údajů Telenoru nacházel telefon, ze kterého mu esemeskoval Sonny Lofthus. Už věděl, že je registrován na Helgeho Sorensena. Logické. Použil legitimaci

policisty na péence.

Kde může být?

Vymezenou část města tvořilo jen pár bloků, ale šlo o nejhustěji obydlené ulice norské metropole. Obchody, úřady, hotely, byty. Lekl se, když mu někdo zaklepal na okénko. Hleděla na něj silně našminkovaná kyprá dívka s nejkratší minisukní a s prsy namačkanými do těsného korzetu. Zavrtělhlavou. Ošklivě na něj plivla a zmizela. Šimon zapomněl, že je v části města, kde se pohybuje nejvíc štětek, a osamělý muž v zaparkovaném autě byl jejich typický klient. Kouření v autě, desetiminutové číslo v hotelu Bismarck nebo soulož ve stoje u zdi pevnosti Akershus. Zažil i to. Nepyšní se tím, ale tehdy byl ochoten platit za pár lidských dotyků a hlas, který mu řekl miluji tě. To poslední spadalo do kategorie speciálních požadavků a stálo ho dvě stovky navíc.

Opět vyťukal číslo. Sledoval lidi na chodníku v naději, že někdo sáhne do kapsy a prozradí se. Povzdechl si a ukončil hovor. Podíval se na hodinky. Telefon se nehýbal, to by mělo znamenat, že Sonny odpočívá a nevymýšlí dnes večer hlouposti. Proč měl tedy pocit, že to není pravda?

Bo seděl v cizím obýváku a díval se ven přes velké panoramatické okno. Seděl pod silnou lampou namířenou do okna, aby lidé zvenčí rozeznávali jen jeho siluetu a neviděli detaily. Sonny Lofthus snad neměl přesnou představu o stavbě těla Yngve Morsanda. Bo si představoval, že takhle, právě takhle seděl i Sylvester. Dobrý, hloupý, loajální, hašteřivý Sylvester. A ten hajzl ho zabil. Nikdy se nedozvědí jak. Nebudou ho totiž ani vyslýchat ani mučit a Bo nebude moci natahovat jeho smrt a vychutnávat pomstu jako skleničku Retsiny s příchutí pryskyřice. Mnoho lidí ji nesnese, ale pro Boa představovala chuť mládí. Telendos, přátelé, houpání lodi na vlnách, věčně modrá řecká obloha a duet vln a větru pod ní. V pravém uchu mu kliklo.

“Dole na cestě zastavilo auto, otáčí se.”

“Někdo vystoupil?” zeptal se Bo. Diskrétní sluchátko, kabel a mikrofon v protisvětle neuvidí.

“Nestihli jsme to ověřit, ale auto odjíždí. Možná jen šofér zabloudil.”

“Rozuměl jsem. Připravte se.”

Bo si upravil neprůstřelnou vestu. Oblékl si ji pouze pro jistotu, věděl, že Lofthus nestihne stisknout spoušť. Dva muže postavil do zahrady, aby se zmocnili Lofthuse, jakmile projde brankou nebo přeleze přes plot. Dalšího muže postavil do chodby za odemčené dveře. Všechny ostatní vstupy do domu zkontrolovali a zamkli. Pracovali od pěti a začínala je zmáhat únava. Noc přitom ještě ani nezačala. Myšlenka na Sylvestra ho držela na nohou. Lákavá představa, že dostanou toho hajzla. Dnes určitě přijde. Pokud ne dnes, tak zítra nebo pozítří. Bo občas považoval za zvláštní, že velký muž, sám tak málo lidský, dokonale předvídal myšlení jiných lidí – jejich pohnutky, slabiny i vnitřní motivy, reakci pod tlakem i ve strachu. Díky poznání jejich temperamentu, způsobu uvažování a inteligence dokázal předvídat jejich další krok s překvapivou – nebo jak říkával velký muž se smutnou jistotou. Bohužel velký jim přikáza l, aby chlapce okamžitě zabili. Čekala ho rychlá a bezbolestná poprava.

Zareagoval, zachytil zvuk. Už když se otáčel na židli, pochopil. Nedisponoval schopností velkého muže předpovědět kroky toho chlapce. Nezvládl to ve chvíli, kdy opustil Sylvestra, a nepodařilo se mu to ani teď.

Chlapec měl kolem čela obmotaný krvavý kapesník a stál v bočních dveřích, které vedly z pokoje přímo do garáže.

Jak se tam, k sakru, dostal? Vždyť garáž přece zamkli! Musel přijít od lesa. Vypáčit zamčené dveře se šikovný narkoman naučí jako první. To ještě nebyl největší problém. Problém byl, že v ruce držel něco, co připomínalo ošklivý izraelský samopal uzi, který plival devětkrát devatenáct milimetrů olova rychleji než průměrná popravčí četa.

“Vy nejste Yngve Morsand,” konstatoval Sonny Lofthus. “Kde je?”

“Je tady,” řekl Bo do mikrofonu.

“Kde?”

“Je tady,” zopakoval hlasitěji. “V obýváku.”

Sonny Lofthus se rozhlížel kolem sebe a přibližoval se k němu s prstem na spoušti. Zásobník na šestatřicet kulek. Zastavil se. Možná si všiml sluchátka a kabelu s mikrofonem.

“Komunikujete s někým třetím,” řekl a stihl o krok ustoupit. Dveře se rozletěly a do místnosti vběhl Stan s namířenou pistolí. Bo sáhl po svém Rugeru, ale zastavil ho suchý kašel uziho a řinčení okenní tabule za ním. Z nábytku létalo bílé čalounění a z parket se odlupovaly třísky. Chlapec střílel kulky velkoryse a nepříliš cíleně. Uzi tak či tak přemohl dvě pistole. Bo a Stan se vrhli za nejbližší pohovku. Zavládlo ticho. Bo ležel na zádech a svíral pistoli pro případ, že se nad pohovkou vynoří chlapcova hlava.

“Stane!” zasyčel. “Slož ho!”

Ticho.

“Stane!”

“Slož ho ty!” zavrčel Stan zpoza pohovky u druhé stěny. “Vždyť má, kurva, uziho.”

Kliknutí ve sluchátku. “Co se děje, šéfe?”

V té chvíli se ozval zvuk startujícího auta, motor zahučel na vysokých otáčkách. Morsand si svůj velkolepý Mercedes 280c Coupe, model 1982, vzal na Dvojčete mejdan v Oslu, ale manželčino auto, zlatou malou Hondu civic, nechal doma. Bez ženy, protože ji před časem zabil, ale s klíčem v zapalování. Tak se to očividně se ženami a s auty v Norsku dělalo. Zvenku bylo slyšet hlasy chlapů: “Pokouší se utéct!”

“Otevírají se garážové vrata.”

Bo zaslechl svištění pneumatik, když chlapec dupl na plyn. A pak zarachocení motoru, který chcípnul. Ten chlapec byl čistý amatér. Neuměl ani střílet, ani řídit.

“Chyťte ho!”

Motor opět nastartoval.

“Neřekli jste, že má uziho.”

“Uzi nebo Dvojče, vyberte si!”

Bo vyskočil a doběhl k rozbitému oknu akorát včas, aby viděl auto vyjíždět z garáže. Nubby a Evgeni se postavili k bráně. Nubby začal pálit ze své Beretty, Evgeni si přiložil k tváři Remington 870 s upilovanou hlavní. Při stisknutí spouště to s ním trhlo. Bo viděl, jak se přední sklo rozletělo. Auto přesto zrychlilo a vrazilo do Evgenia, který proletěl vzduchem. Auto ho zhltlo jako kosatka tuleně. Civic s sebou vzal i branku a kus dřevěného plotu a přeletěl křížem přes cestu do kukuřičného pole. Dral se polem a motor vyl, protože řidič neubral plyn. Auto zanechávalo hlubokou stopu v zlatých lánech, koupající se v měsíčním světle. Obloukem se vrátil na cestu. Motor zavyl ještě hlasitěji, šofér očividně dupal na plyn a nepouštěl spojku. Zařadil dvojku, motor se chystal opět chcípnout, ale vydržel a auto pokračovalo po prašné cestě. Šofér ani nezapnul světla a auto brzy zmizelo ve tmě.

“Do auta!” zařval Bo. “Musíme ho chytit, dřív než se dostane do města!”

Pelle nevěřícně sledoval šílenou jízdu Hondy. Slyšel výstřely a v zpětném zrcátku viděl, jak auto vyrazilo ze zahrady a metalo kolem sebe kusy pěkného bílého plotu. Sledoval, jak se prodírá polem, kde Norové pěstovali své štědře dotované zemědělské produkty, a vrací se na cestu, aby pokračovalo ve své podivné pouti. Nebylo pochyb, že chlapec není zkušený řidič, ale Pelle si s úlevou vydechl, protože v měsíčním světle za rozbitým čelním sklem spatřil nad volantem krvavý kapesník. Minimálně žil.

Z domu se ozval křik.

Startování motoru v tiché letní noci.

Pelle netušil, kdo jsou ti muži. Chlapec mu tvrdil, že muž v domě zabíjel. Možná řídil opilý, zabil a teď ho pustili z vězení. Pelle netušil. Věděl ale, že po měsících a letech, které se snažil trávit co nejvíce za tímto volantem, byl tam, kde kdysi. Mohl se rozhodnout, zda zareaguje, nebo ustrne. Změní pohyb vesmírných těles, nebo ne. Mladík, který neuměl získat ženu svého srdce. Přejel prstem po fotografii vedle volantu.

Dupl na plyn a vyrazil za Hondou. Vyjel na úzký můstek. Z kopečka viděl, jak tmu řežou reflektory auta. Dupl na plyn, otočil volant doprava, chytil ruční brzdu, párkrát stiskl pedály jako varhaník v kostele a prudce otočil volant doleva. Přesně podle očekávání – dostal smyk. Auto zastavilo uprostřed vozovky. Pelle se spokojeně usmál, ještě neztratil všechen cit. Zhasl motor, zařadil rychlost, zatáhl ruční brzdu a přes sedadlo spolujezdce vylezl na cestu. Konstatoval, že mezi zábradlím a autem je na každé straně maximálně dvacet centimetrů. Zamkl auto a vykročil podél silnice. Myslel na ni, po celou dobu myslel jen na ni. Kdyby ho teď viděla. Noha ho téměř nebolela, jen trochu kulhal. Možná měli lékaři pravdu. Možná nadešel čas zahodit berle.

37. KAPITOLA

Ve dvě ráno dospěla letní noc do svého nejtmavšího bodu.

Z osiřelé vyhlídky na mýtině nad Oslem, viděl Šimon fjord třpytit se ve svitu velkého žlutého měsíce.

“Takže?”

Šimon si pevněji utáhl plášť, jako by se najednou ochladilo. “Vodíval jsem sem svou první lásku. Kochali jsme se výhledem a líbali jsme se. Chápeš … “

Všiml si, jak se Kari zavrtěla.

“Neměli jsme kam jinam jít. O mnoho let později, když jsem se seznámil s Else, vzal jsem ji sem. Přestože jsme měli byt s manželskou postelí. Připadalo mi to čisté a nevinné. Jako bych se vrátil v čase ke své první romantické lásce.”

“Šimone …”

Šimon se otočil a ještě jednou se zadíval na ten obraz. Policejní pásky, zapnuté majáky a modrá Honda civic s rozbitým předním sklem a mrtvým mužem, jemně řečeno, v nepřirozené poloze na zadním sedadle. Bylo zde mnoho policistů. Příliš. Hystericky hodně.

Soudní lékař byl na místě činu výjimečně dřív než on. Chlapovi podle něj zlomil obě nohy náraz, pak přeletěl přes kapotu a zlomil si vaz o opěradlo. Nenacházel vysvětlení, pročmu rozbité čelní sklo nerozřezalo tvář. Než Šimon z opěradla nevytáhl brok. Požádal o analýzu krve na sedadle řidiče. Stopy krve neodpovídaly ranám na končetinách mrtvého.

“Takže nás zavolal on?” zeptal se Šimon a kývl na Asmunda Bjornstad, který náruživě gestikuloval a něco vysvětloval kolegům.

“Přesně tak,” přikývla Kari. “Protože Eva Morsandová patří mezi Lofthusovi oběti, chce …”

“Je jen podezřelý.”

“Prosím?”

“Lofthus je jen podezřelý z vraždy Morsandové. Mluvil někdo s Morsandem?”

“Prý o ničem neví. Dnes v noci spal v hotelu v Oslu, auto naposledy viděl v garáži. Podle drammenské policie se v jeho domě v noci střílelo. Bohužel nejbližší sousedé bydlí příliš daleko, aby něco slyšeli.”

Přistoupil k nim Bjornstad. “Identifikovali jsme muže z auta. Jevgenij Zubov. Náš starý známý. Kolegové z Drammenu našli v parketách kulky Luger devětkrát devatenáct ve tvaru vějíře.”

“Uzi?” překvapeně vzhlédl Šimon.

“Co mám podle tebe říct novinářům?” zeptal se Asmund a střelil pohledem na první reportéry, kteří se shromáždili za policejními páskami.

“Jako vždy,” pokrčil rameny Šimon. “Něco, ale nic.” Bjornstad si povzdechl. “V kuse po nás jdou. Nenechají nás pracovat. Nenávidím je.”

“Je to jejich práce,” podotkl Šimon.

“Brzy z něj bude mediální hvězda, všímáš si toho?” uštěpačně se zeptala Kari. Hlavní inspektor vykročil vstříc bleskům fotoaparátů.

“Má svůj styl,” uznal Šimon.

“Ne Bjornstad. Sonny Lofthus.”

Šimon se na ni překvapeně podíval. “Opravdu?”

“Prý je moderní terorista. Vyhlásil válku organizovanékriminalitě a kapitalismu. Útočí na to, co je ve společnosti prohnilé.”

“Sám je přitom zločinec.”

“To jen dodává příběhu grády. Nečteš noviny?”

“Ne.”

“Ani nezvedáš telefon. Volala jsem ti.”

“Měl jsem práci.”

“Jakou práci? Celé město je vzhůru nohama kvůli těmvraždám a ty nejsi ani v kanceláři, ani v terénu? Šimone, máš mi jít příkladem.”

“Chápu. O co šlo?”

Kari si povzdechla. “Jen jsem přemýšlela. Lofthus patří k zlomku obyvatel Norska bez bankovního konta, kreditní karty a trvalého bydliště. Víme, že vraždou Kallase Farrisena získal dostatečnou hotovost, aby si mohl dovolit bydlet v hotelu “

“V Plaze platil v hotovosti.”

“Přesně tak. Obvolala jsem hotely. Z dvaceti tisíc lidí, kteří v Oslu každou noc přenocují v hotelu, jen šest set platí v hotovosti.”

Šimon ztuhl. “Umíš zjistit, kolik z nich bydlí v Kvadratura?”

“Ano. Tady je seznam všech hotelů.” Z kapsy vytáhla poskládaný list. “Proč?”

Šimon jednou rukou popadl papír, druhou si nasadil brýle na čtení. Roztáhl papír a přeletěl ho pohledem. Adresy. Jeden hotel. Dva. Tři. Šest. V mnoha z nich platilo v hotovosti více hostů, zejména v těch laciných. Příliš mnoho jmen. Nejlevnější ubytovny ani nebyly v seznamu.

Šimon se zamyslel.

Levné hotely.

Žena, která mu klepala na okno. Kouření v autě, v pevnosti nebo … v Bismarcku. Hlavní bordel města. Uprostřed Kvadratura.

“Ptala jsem se proč.”

“Pracuj dál na této stopě, musím jít.” Vykročil k autu. “Počkej!” vykřikla Kari a zastarasila mu cestu. “Teď nesmíš odejít. Co to má znamenat?”

“Co tím myslíš?”

“Pátráš na vlastní pěst. To nemůžeš.” Kari si odhrnula z tváře kudrnu.

Šimon si uvědomil, že i ona začíná být unavená. “Nevím,

o co ti jde,” pokračovala. “Ať nás chceš zachránit, nebo získat na sklonku kariéry status hrdiny, nebo dát na frak Bjornstadovia Kriposu. Takhle se to nedá dělat, Šimone. Jde o příliš závažný případ, aby chlapci závodili, kdo dál dočůrá.”

Šimon ji dlouho mlčky pozoroval. Nakonec pomalu přikývl. “Možná bych ti dal za pravdu. Možná mám úplně jiný důvod.”

“Musíš mi prozradit jaký.”

“Kari, nemohu. Prostě mi věř.”

“U Iversena jsi mě přinutil čekat venku, protože jsi hodlal porušovat předpisy. Nechci porušovat předpisy, jen dělat svou práci. Pokud mi tedy neřekneš, co se děje …” Hlas se jí třásl. Jednoznačně je unavená, konstatoval Šimon. “… Budu nucena jít za jiným nadřízeným a všechno mu říct.”

Šimon zavrtěl hlavou. “Nedělej to, Kari.”

“Proč ne?”

“Protože,” odsekl Šimon. Jejich pohledy se setkaly,

neuhnul. “Krt nezmizel. Dej mi, prosím, čtyřiadvacet hodin.”Šimon nečekal na odpověď. Nic by se tím nezměnilo. Prošel kolem ní do auta. Cítil, jak ho probodává pohledem.

V zatáčkách z Holmenkollenu si ještě jednou přehrál krátký telefonát se Sonnym. Rytmický buchot, teatrální výskání. Tenké stěny hotelu Bismarck. Jak mohl nepoznat ty zvuky?

Chlapec na recepci vzal Šimonovu legitimaci a pozorně jistudoval. Šimon se rozhlédl. Ani po tolika letech se tu nic nezměnilo. Jen chlapec tu tehdy nebyl. No budiž.

“Dobře, vidím, že jste z policie. I tak nevedeme knihu hostů.”

“Vypadá takhle,” řekl Šimon a ukázal mu fotografii.

Chlapec ji chvíli zkoumal. Zaváhal.

“Alternativa je, že uděláme razii a dáme celou tuhlepotkaní díru zavřít,” varoval ho Šimon. “Co řekne otec, když se dozví, žes přivedl jeho bordel na mizinu?”

Podobnost nelhala a Šimon pochopil, že trefil do černého.

“Bydlí v druhém patře. Pokoj číslo dvěstěšestnáct. Vyjedete … “

“Najdu to. Dej mi klíč.”

Chlapec opět zaváhal. Pak otevřel zásuvku, odpojil klíč zvelkého svazku a podal ho Šimonovi. “Prosím, buďte diskrétní.”

Šimon ignoroval výtah a bral schody po dvou. S nastraženým sluchem šel chodbou. Ticho. Před dveřmi pokoje číslo dvěstěšestnáct vytáhl revolver a přiložil prst na spoušť. Nehlučně vsunul klíč do zámku. Odemkl. Postavil se ke dveřím s pistolí v pravé ruce a levou otevřel. Napočítal do čtyř, rychle nahlédl dovnitř a opět ustoupil. Vydechl.

V pokoji se nesvítilo. V světlech z ulice Šimon rozeznával postel.

Byla ustlaná a prázdná.

Vešel dovnitř a zkontroloval koupelnu. Zubní kartáček a pasta. Vrátil se do pokoje, ale nerozsvítil a posadil se na dokonale zbytečnou židli u zdi.

Vytáhl telefon a vyťukal číslo. V pokoji se ozvalo zvonění. Otevřel šatník. Na kufříku ležel telefon s rozzářeným displejem, na kterém si přečetl své vlastní číslo.

Ukončil hovor a opět si sedl.

Chlapec úmyslně nechal telefon v pokoji, aby ho nevystopovali. Zřejmě nepočítal s tím, že ho najdou i v takto hustě osídlené části města.

Pozorně naslouchal. Slyšel jen tikot hodin, které odbíjely poslední minuty.

Markus ještě nespal, když se na ulici vynořil syn.

Žlutý dům nespouštěl z očí, od té chvíle, co do něj před několika hodinami někdo vešel. Ani se nesvlékl, chtěl být připraven.

Poznal synovu chůzi středem liduprázdné ulice. Pokaždé, když vešel pod lampu, pohladila ho svým bledým světlem. Vypadal unaveně, možná dlouho kráčel, proto kulhal. Markus ho zaměřil dalekohledem. Měl na sobě oblek, držel se za bok a kolem čela si obvázal červený kapesník. Nebo to byla krev? Tak či tak, musí ho varovat! Opatrně otevřel dveře svého dětského pokoje, vykradl se na schody, obul se a po vydupané trávě přeběhl k brance.

Syn si ho všiml ve chvíli, kdy se chystal otevřít branku.

“Ahoj, Markusi. Neměl bys už spát?”

Klidný, něžný hlas. Vypadal jako válečný veterán, ale mluvil, jako by mu četl pohádku na dobrou noc. Markus se rozhodl, že i on bude mít takový hlas, až vyroste a přestane se bát.

“Jsi zraněný?”

“Něco mě trefilo při řízení,” usmál se syn. “Není to nic vážného.”

“V domě někoho máš.”

“Opravdu?” zeptal se syn a zvedl zrak k černým oknům. “Policie nebo zločinci?”

Markus polkl. Viděl jeho fotografii v televizi. I máma tvrdila, že se ho netřeba bát, protože jde pouze po jiných zloduších. Na twitteru ho většinou povzbuzovali, ať prý policie nechá svině navzájem se pozabíjet. Jako když se nasazuje odporný hmyz, aby vyhladil ještě odpornější.

“Podle mě někdo jiný.”

“Kdo?”

Martha se probudila, někdo vešel do pokoje.

Spala. Zdálo se jí o ženě na půdě. O dítěti. Viděla to dítě, ještě žilo a zoufale naříkalo, aby ho pustili ze sklepa. Nyní bylo venku. Bylo zde.

“Martho?”

Hlas, ten krásně klidný hlas, zněl překvapeně.

Posadila se a pohlédla na něj.

“Říkal jsi, že mohu přijít,” řekla rychle. “Nikdo neotvíral, ale vím, kde máš klíč.”

“Přišla jsi.”

Přikývla. “Vybrala jsem si tenhle pokoj. Věřím, že se nezlobíš.”

Jen mlčky přikývl a sedl si na kraj postele.

“Matrace ležel na zemi,” pokračovala. “Když jsem ji dávala zpět, z rámu postele spadla kniha. Položila jsem ti ji na stůl.”

“Děkuji.”

“Co dělala ta matrace na …”

“Ukryl jsem se pod ní,” prozradil jí a nespouštěl z ní zrak. “Odešel jsem a nechal jsem ji ležet na podlaze. Co to máš?”

Zvedl ruku, kterou si dosud držel bok, a dotkl se jejího ucha. Neodpověděla. Nechala ho ohmatat náušnici. Závan větru pohnul záclonou, kterou našla v bedně a pověsila. Do místnosti zasvítil měsíc a ozářil mu ruku i tvář. Strnula.

“Vypadá to hůř, než jaké to je,” řekl.

“Rána na čele je jen odřenina, odkud krvácíš?”

Rozevřel si bundu a odkryl košili, nasáklou krví.

“Co se stalo?”

“Trefila mě kulka. Jen mě škrábla a vyletěla ven. Není to nebezpečné, akorát to silně krvácí. Rychle … “

“Buď zticha,” okřikla ho, odkopla přikrývku, vzala ho za ruku a odvedla do koupelny. Nevšímala si, že ji vidí jen v podprsence a kalhotkách, hrabala se v lékárničce. Našla dvanáct let starý pyrisept, dva obvazy, vatu a malé nůžky. Přinutila ho svléknout si košili.

“Vidíš, že mi to akorát jen vzalo trochu tuku na bocích,” usmál se.

Viděla už i horší. I lepší. Vyčistila mu ránu a vatou ucpala dírky, kterými vletěl a vyletěl projektil. Pak ho ovázala. Z čela mu sňala kapesník, z rány mu ihned začala prosakovat krev.

“Tušíš, kde měla tvoje máma šicí potřeby?”

“Nepotřebuji …”

“Ticho.”

Na zašití čela jí stačily čtyři minuty a čtyři stehy.

“Všiml jsem si kufříku na chodbě,” řekl jí, když mu převazovala ránu.

“Ty peníze mi nepatří. Město se rozhodlo pro nás vyčlenit dostatečnou částku. Nechci je. “Přelepila mu konce obvazu leukoplastí a pohladila ho po tváři. “Hotovo, mělo by to …”

Políbil ji. Na ústa. Rychle se odtáhl.

“Miluji tě.”

Potom ji opět políbil. Silněji.

“Nevěřím ti.”

“Nevěříš mi, že tě miluji?”

“Nevěřím ti, když tvrdíš, že jsi se už někdy líbal. Líbáš hrozně.”

Smích mu rozzářil oči. “Měl jsem dlouhou přestávku. Pomoz mi vzpomenout si.”

“Neboj se, že málo tlačíš. Uvolni se. Líbej se líně.”

“Líně?”

“Jako ospalá, vláčná anakonda. Takhle.”

Opatrně mu chytila hlavu a přitáhla si jeho rty ke svým. Uvědomila si, že je to až neuvěřitelně přirozené, jako když si dvě děti hrají vzrušující, nevinnou hru. Věřil jí. A ona věřila jemu.

“Chápeš?” zašeptala. “Zapoj více rty, méně jazyk.”

“Více spojky, méně plynu?”

Usmála se. “Přesně tak. Jdeme do postele?”

“A co tam?”

“Uvidíme. Jak se má bok? Zvládne to?”

“Co má zvládnout?”

“Nehraj si na hloupého.”

Opět ji políbil. “Jsi si jistá?” zašeptal.

“Ne. Pokud budeme čekat příliš dlouho … “

“Pojďme do postele.”

Rover vstal a sáhl si na bolavá záda. Tak se zahloubal do práce, že si ani nevšiml, jak mu strnuly údy. Jako když se miloval s Janne, která se u něj sem tam někdy zastavila, aby zjistila, co dělá. Jednou se jí snažil vysvětlit, že dřít na motorce a dřít na ní nese jisté podobné znaky. Mohl makat ve stejné poloze a neuvědomovat si bolest svalů ani plynoucí čas. Po skončení se mu všechno vrátilo. To přirovnání se jí líbilo. Janne byla jiná.

Utřel si ruce. Hotovo. Na Harleyho-Davidsona namontoval nový výfuk. Tečka nad i. Jako když výrobce klavírů ladil hotový klavír. Samozřejmě, že výfuk a vzduchový filtr vyrobil i dodatečných dvacet koní, ale každý věděl, že u výfuku je nejdůležitější zvuk. Nádherně brumlající, šťavnatý bas, kterému se nic na světě nevyrovnalo. Samozřejmě, že by mohl nastartovat a zaposlouchat se do hudby motoru, aby si potvrdil, co už dávno věděl. Nebo si to nechá jako dárek na zítra ráno. Janne tvrdila, že dobré věci se nemají odkládat, nikdo si nemůže být jist, že se jejich dožije. To byla celá Janne.

Rover si utřel zaolejované prsty do hadru a přešel do zadní místnosti, aby si umyl ruce. Podíval se do zrcadla. Pásy černých olejových barev a zlatý zub. Jako obvykle se po skončení práce začínaly ozývat ostatní potřeby, tělo chtělo jíst, pít, odpočívat. To měl nejraději. Po takovém projektu se dostavil i zvláštní pocit prázdnoty. Otázka A co má být? Jaký to mělo smysl? Zahnal ty myšlenky. Sledoval, jak z kohoutku vytéká proud teplé vody. Co to bylo? Zastavil vodu. Zvuky před garáží. Janne? Teď?

“Miluji tě,” zašeptala Martha.

V jedné chvíli se zastavil. Zadýchaný, roztoužený, červený. Utřel jí pot z prsou prostěradlem, které strhla z matrace, a zašeptal, že mohou přijít, že je to nebezpečné. Odpověděla, že když se jednou rozhodla, nenechá se tak snadno vylekat. Kromě toho, když už tedy nemohl být ticho,

chtěla mu říct, že ho miluje.

“Miluji tě.”

A pokračovali.

“Jedna věc je přestat mi dodávat zbraně,” konstatoval muž a sundal si z ruky tenkou rukavici. Rover nikdy předtím neviděl větší ruku. “Zásobovat jimi mé nepřátele je něco úplně jiného, že?”

Rover se ani nepokoušel utéct. Drželi ho dva chlapi a třetí stál vedle velkého muže a mířil do středu Roverova čela. Rover dobře znal tu pistoli, sám ji upravoval.

“Když jsi dal chlapci uziho, chtěl jsi mi tím zřejmě vzkázat, ať táhnu do horoucích pekel. O to ti šlo? Chtěl jsi mě poslat do pekla?”

Rover mohl reagovat. Namítnout, že vše, co ví o Dvojčeti, potvrzuje, že přišel přímo z pekla.

Neřekl nic. Chtěl ještě chvíli žít. Alespoň několik sekund.

Zadíval se na motorku za mužovým zády.

Janne měla pravdu. Měl ji nastartovat. Přivřít oči a poslouchat. Měl si dopřát v životě více radosti. Bylo to až banálně samozřejmé a o to nepochopitelnější, že si tu banalitu člověk uvědomil až na prahu smrti. Jedinou jistotou člověka je, že zemře.

Muž odložil rukavice na pracovní desku. Vypadaly jako dva použité kondomy. “Tak se podívejme …” řekl tiše a pohledem přejížděl po nástrojích zavěšených na stěně. Namířil na ně ukazováčkem a potichu odpočítával: “En, ten, týky …”

38. KAPITOLA

Za oknem se závěsy už pomalu začínalo svítat. Martha ležela přitisknutá k Sonnymu, nohy si zaklínila mezi jeho. Slyšela, jak se jeho dosud pravidelný dech změnil. Oči zatím neotvíral. Pohladila ho po břiše a na rtech se mu objevil téměř nepatrný úsměv.

“Dobré ráno, lover boy,” zašeptala.

Usmál se, ale když se k ní obrátil, obličej se mu stáhl v grimase.

“Bolí?”

“Jen bok,” zasténal.

“Už ti nekrvácí. V noci jsem tě několikrát kontrolovala.”

“Když spím, tak si dovoluješ, co?” políbil ji na čelo.

“Podle mě jste si dnes v noci i vy dost dovoloval, pane Lofthusi.”

“Nezapomínej, že to bylo moje poprvé,” odpověděl. “Nevím, co si můžu a co nemůžu dovolit.”

“Nádherně lžeš,” popíchla ho.

Zasmál se.

“Přemýšlela jsem.”

“Ano?”

“Pojeďme pryč. Hned teď pojeďme pryč.”

Neodpověděl, ale cítila, jak se mu napjaly všechny svaly. Do hrdla se jí ihned začal drát pláč, náhle a s mohutnou silou, jako by kdesi v ní povolila hráz. Vzal ji do náruče a pevně si ji přivinul.

“Co jsi jim řekla?”

“Řekla jsem, že s Andersem nevydržíme čekat do léta,” vzlykala. “Chceme se rozejít hned teď. Minimálně já. A utekla jsem z domu. Běžela jsem na hlavní, tam jsem si zastavila taxík. Honil mě i s tou jeho odpornou matkou v patách. “Nahlas se zasmála, pak se opět rozplakala. “Promiň,” zašeptala. “Jsem tak … tak hloupá! Bože. Co tu vlastně dělám?”

“Miluješ mě,” řekl jí do vlasů. “To tady děláš.”

“A co? Kdo může milovat člověka, který zabíjí lidi a dělá vše proto, aby zabili i jeho? Vždyť se jim to nakonec i podaří. Víš, jak ti říkají na internetu? Buddha s mečem. Zpovídali někdejší vězně, popisují tě jako nějakou svatou bytost. Zapomínáš ale na jednu věc. “Osušila si slzy. “Jsi stejně smrtelný jako všichni, které jsem viděla přicházet a odcházet z Illy.”

“Pojedeme pryč.”

“Pokud máme odejet, musíme jet teď.”

“Zůstali ještě dva, Martho.”

Zavrtěla hlavou a opět se jí spustili slzy. Zoufale ho bila pěstí do hrudi. “Nechápeš, že hoří? Všichni po tobě jdou.”

“Zůstali mi poslední dva. Muž, který vydal příkaz, aby mi zabili otce a udělali z něj Krta. A skutečný Krt. Pak půjdeme.”

“Takže jen dva. Zabiješ jen dva lidi a jdeme? Je to pro tebe tak jednoduché?”

“Ne, Martho. Není to jednoduché. Ani jedna vražda nebyla jednoduchá. Ti, co tvrdí, že každým zabitím je to lehčí, se mýlí. Nemám ale na výběr.”

“Opravdu si myslíš, že to přežiješ?”

“Ne.”

“Ne?”

“Ne.”

“Ne! Kristepane, proč pak říkáš … “

“Nemám na výběr.”

Zmlkla.

Hladil ji po čele, tváři i krku. Pak začal mluvit. Potichu a pomalu, jako by dbal, aby sedělo každé slovo, co řekne.

Poslouchala ho, mluvil o svém dětství. O otci, o jeho smrti, o tom, co se stalo později.

Poslouchala a rozuměla. Poslouchala a nechápala.

Skončil, mezi závěsy k nim pronikl sluneční paprsek. “Víš ty vůbec, co říkáš?” Zašeptala. “Uvědomuješ si, že je to šílenství?”

“Ano,” přikývl. “Nemám ale na výběr.”

“Prostě musíš zabít kopu lidí?”

Zhluboka se nadechl. “Toužil jsem být jako můj otec. Přečetl jsem si jeho dopis na rozloučenou a ztratil se mi. A já jsem se ztratil s ním. Až když jsem ve vězení slyšel pravdu, že se rozhodl obětovat život pro mě a mámu, vstal jsem z mrtvých.”

“Vstal jsi z mrtvých, aby …?”

“Přál bych si, aby to šlo i bez toho.”

“Proč to děláš? Aby jsi nastoupil do otcových šlépějí? Protože syn … “Přivřela oči, vytlačila z nich poslední slzy. Slíbila si, že budou poslední. “… Má udělat to, co otec nezvládl?”

“Dělal jen to, co musel. Já nesmím být jiný. Vzal na sebe hanbu, aby nám pomohl. Slibuji, že když tohle vyřeším, skončím. Všechno bude v pořádku.”

Dlouho se na něj dívala. “Potřebuji si to promyslet,” řekla nakonec. “Teď spi.”

Usnul a ona u něho bděla. Zavřela oči, až když se za oknem rozštěbetali ptáčci. Už to věděla.

Byla šílená.

Byla šílená od chvíle, kdy ho viděla poprvé.

To, že je stejně šílená jako on, si uvědomila, až když vešla do tohohle domu a na kuchyňské lince našla náušnice Agnes Iversenové.

Marthu probudilo veselé žvatlání dětí za oknem. Dupot drobných nožek. Myslela na nevinnost, která šla ruku v ruce s nevědomostí. Poznání, co nic neodhalilo, jen vše komplikovalo. Spal vedle ní tak nehybně, až si chvíli myslela, že je mrtvý. Pohladila ho po tváři. Něco zamumlal, ale neprobudil se. Jak mohl pronásledovaný muž spát tak hluboce? Spánek spravedlivých. Spravedliví prý spí dobře.

Vyklouzla z postele, oblékla se a sešla do kuchyně. Našla chléb, trochu džusu a kávu, ale nic víc. Ve sklepě byl mrazák, možná v něm najde pizzu. Sešla po schodech. Zamčený. Rozhlédla se kolem sebe a objevila hřebík, na kterém visel klíček s téměř nečitelnou cedulkou. Vzala ho a hodil se do zámku. Voila. Otevřela poklop, naklonila se a cítila, jak jí hruď i krk sevřela ledová ruka. Křikla a zabouchla poklop. Klesla na zem. Opřela se zády o mrazák. Zhluboka dýchala a snažila se zapomenout na pohled na mrtvolu, která na ni zírala s otevřenými ústy a krystaly ledu na víčkách. Srdce jí bušilo, bylo jí na omdlení. Poslouchala srdce. A hlasy.

Byly dva.

Jeden jí vřískal do ucha, že se zbláznila. On se zbláznil, byl vrah. Ona musí ihned a bez váhání vypadnout.

Druhý jí vysvětloval, že tohle mrtvé tělo je jen fyzickým projevem činů, o kterých věděla a přijala je. Ano, zabil lidi. Lidi, kteří si to zasloužili.

Vřískající hlas jí přikázal vstát. Přehlušil druhý hlas, který jí opakoval, že je to jen panická reakce, které by se dřív nebo později nevyhnula. Přece se v noci rozhodla, nebo ne?

Ne, nerozhodla se.

Už to věděla. Volba, zda skočí do díry za zajícem a vstoupí do jeho světa, nebo zůstane ve svém normálním životě, nadešla až nyní. Poslední šance na ústup. Nejbližší sekundy rozhodnou o jejím životě.

Poslední šance na …

Vstala. Ještě měla mžitky před očima, ale věděla, že poběží rychle. Nikdy ji nedohoní. Vdechla kyslík do plic a krev ho přenesla do mozku. Opřela se o mrazničku, na hladkém poklopu se viděla jako v zrcadle. Náušnice.

Milovala ho. Proto přišla.

Opět otevřela poklop.

Mrtvola zakrvácela většinu potravin. Design obalů zmrazených ryb působil navíc značně nemoderně. Minimálně dvanáct let, to sedělo.

Soustředila se, aby pravidelně dýchala, přemýšlela a zahnala všechno nepodstatné. Pokud chtějí jíst, musí jít do obchodu. Může se zeptat dětí, kde najde nejbližší potraviny. Přesně tak. Připraví vajíčka se slaninou. Koupí čerstvý chléb a jahody. Dají si jogurt.

Zavřela poklop. Přimhouřila oči. Nechtěla se rozplakat. Raději se začala smát. Smála se hysterickým smíchem člověka, který letí volným pádem do zaječího doupěte. Nakonec otevřela oči a vyšla na schody. Na posledním schůdku si uvědomila, že si zpívá píseň.

That you’Ve always been her lover and you want to travel with her.

Šílená.

… And you want to travel blind and you know that she will trust you.

Šílená, šílená.

… Cause you’ve touched her perfect body with your mind.

Markus si hrál u otevřeného okna. Slyšel, jak bouchly dveře. Vykoukl ven. Ta hezká žena. Dnes byla krásná. Vyšla ze žlutého domu a mířila k brance. Markus si vzpomněl, jak se syn rozzářil, když mu prozradil, že v domě ho čeká právě ona. Ne že by se v tom Markus vyznal, ale měl pocit, že syn je do ní zamilovaný.

Žena popošla k dívkám, které skákaly gumu, a na něco se jejich ptala. Ukázaly jí směr. Usmála se, něco jim řekla a vykročila.

Markus se chystal vrátit ke své hře. Vtom se roztáhly záclony v domě naproti. Vzal dalekohled.

Syn. Stál u okna se zavřenýma očima, ovázanou ruku si položil na parapet. Byl nahý, usmíval se a vypadal šťastně. Jako Markus na Vánoce, když se blížilo rozbalování dárků. Ne, ještě jinak. Jako Markus, když se vzbudil druhý den a vzpomněl si na všechny dárky, co dostal.

Syn vytáhl ze skříně ručník. Otevřel dveře a na prahu ztuhl. Všiml si něčeho na stole. Vzal to. Markus zaostřil.

Kniha svázaná v černé kůži. Syn ji otevřel a chvíli v ní četl. Pustil ručník. Sedl si na postel a četl dál. Občas prolistoval pár stran. Několik minut se nehýbal. Markus viděl, jak se mu postupně mění výraz tváře a tělo mu tuhne, schoulené v strašném křeči.

Pak vstal a hodil knihu do zdi.

Za chvíli za ní letěla i stolní lampa.

Něco zařval a sedl si na postel. Sklonil hlavu a zkřížil si ruce na zátylku. Tělo se mu třáslo, jako by jím lomcovala zimnice.

Markus pochopil, že se stalo něco hrozného, ale netušil co. Nejraději by se rozběhl za ním, aby ho nějak utěšil. Věděl, jak se to dělá, často utěšoval i mámu. Řekl něco hezkého, co spolu zažili. Maminko, pamatuješ? S mámou nemusel dlouho přemýšlet, mluvil o stejných třech či čtyřech zážitcích, i máma si je už pamatovala. Vždy se smutně usmála a protřepala mu vlasy. A bylo líp. Se synem spolu nezažili nic hezkého. Možná chtěl být i tak sám, Markus to poznal na vlastní kůži. Máminy slova útěchy, když ho někdo šikanoval, ho ještě víc podráždily. Její soucit jako by ho dělal slabším a dával za pravdu těm idiotům, kteří o něm říkali, že je mámin pupek.

Syn nebyl ničí pupek.

Nebo ano?

Právě vstal a přešel k oknu. Plakal. Měl červené oči a tváře smáčené slzami.

Co když se Markus mýlil a syn byl přesně takový jako on? Bezbranný zbabělec, který se utíkal schovat, aby nedostal nakládačku. Ne, ne, to nemohla být pravda. Syn určitě ne! Byl velký, silný a odvážný a pomáhal každému, kdo potřeboval pomoci. Než vyroste.

Syn vzal knihu, sedl si a začal psát.

Po chvíli vytrhl stranu, zmačkak ji a hodil do koše. Začal znovu. Teď psal krátce. Vytrhl list, pozorně si přečetl, co napsal, přivřel oči a přitiskl rty na papír.

Martha položila tašku s potravinami na kuchyňskou linku. Otřela si pot z čela. Nečekala, že obchod bude tak daleko, cestou zpět už musela utíkat. Umyla jahody, vybrala dvě největší a vzala i kytici pryskyřníků, kterou natrhala u cesty.

Už cítila dotek jeho horké pokožky pod přikrývkou. Připadala si jako narkoman, který cítí účinek drogy, už když si ji chystá. On byl teď její droga. Stala se závislou po první dávce. Byla ztracena a chtěla to tak.

Už na schodech uviděla otevřené dveře ložnice a pochopila. Něco se stalo. Bylo příliš ticho.

Postel zůstala prázdná. Na podlaze ležela rozbitá lampa. Jeho šaty zmizely. Mezi střepy objevila knihu, kterou našla na ložním roštu.

Zakřičela jeho jméno, ačkoli věděla, že neodpoví. Když přišla z obchodu, branka byla otevřená, ačkoli ona ji za sebou určitě zavřela. Přišli pro něj, tak jak předpovídal. Očividně se bránil, ale marně. Odešla od něj, když spal, nedávala něj pozor, neměla …

Ztuhla, protože uviděla dopis na polštáři. Byl žlutý, vypadal jako vytržený z nějakého sešitu. Slova byly napsána starým perem, které leželo vedle. Určitě muselo být po otci. Vzala papír a uvědomila si, že historie se opakuje. Přečetla si krátký vzkaz, pustila květiny a zakryla si rukou ústa. Automaticky, jako když se člověk snaží skrýt ošklivou grimasu znetvořených úst a slz, co mu zalévají oči.

Drahá Martho. Odpusť mi, odcházím. Navždy Tě budu milovat. Sonny

39. KAPITOLA

Markus ležel na staré pohodlné posteli ve žlutém domě. Hezká žena vyběhla ze dveří chvíli po synově odchodu. Počkal deset minut, aby se ujistil, že se nevrátí.

Pak přešel přes cestu. Klíč našel na svém místě. Postel byla ustlaná, střepy z lampy smeteny v koši. Našel mezi nimi i zmačkaný list.

Slova napsané úhledným, téměř ženským písmem.

Drahá Martho,

otec mi vyprávěl o jednom topícím se muži. Jednou, když uprostřed noci sloužil na hlídce, z mola ve Frognerkilene mu volal chlapec, že při výhozu kotvy jeho otec spadl do vody. Neuměl plavat, zoufale se držel člunu, ale synovi se přes veškerou snahu nepodařilo vytáhnout ho na palubu. Než dorazila hlídka, otci chlapce došly síly. Vzdal to, pustil se člunu a pohltila ho voda. Uběhlo pár minut. Můj otec zavolal potápěče, v uších mu neustále zněl chlapcův vzlykot. Zatímco čekali, na hladině se najednou vynořila mužova bledá tvář. Lapal po vzduchu. Syn radostně vykřikl. Vzápětí se hladina opět zavřela. Můj otec ihned skočil za ním, ale byla příliš velká tma. Když se vynořil, hleděl do rozradostněho obličeje syna, který věřil, že vše bude v pořádku, jeho táta se přece nadechl a už přišla policie. Otec sledoval, jak chlapci puká srdce, pochopil, že Bůh si s ním ošklivě zahrál a jen se tvářil, že mu chce vrá
tit to, co mu vzal. Otec mezitím tvrdil, že pokud existuje Bůh, je zákeřný. Myslím si, že teď už mu rozumím. Konečně jsem našel otcův deník. Možná chtěl, abychom se to jednou dozvěděli. Možná byl jen zákeřný. Proč by jinak psal deník a ukryl ho na tak samozřejmé místo?

Martho, máš ještě život před sebou. Můžeš si ho udělat krásný. Já jsem to nevěděl.

Odpusť mi, odcházím.

Navždy Tě budu milovat. Sonny

Markusovi padl zrak na stůl, kde ležela rozečtená kniha. Černá kožená obálka, žluté strany. Otevřel ji.

Rychle pochopil, že drží v ruce deník, jeho autor ho nepsal každý den. Na některých místech zápisky dělilo i několik měsíců. Jindy k datu doplnil jen pár vět. Například napsal, že trojka se brzy rozpadne, vznikl v ní nějaký spor. O týden později psal, že Helena je těhotná, koupili si dům. Zpolicejního platu prý nevyžijí. Škoda, že jeho i Heleniny rodiče jsou z chudých poměrů a nepomohou jim. O kousek dál psal, jak je rád, že syn začal se zápasením. Pak psal, že banka zvedla úrok a už nejsou schopni splácet hypotéku. Musí jednat, jinak skončí na ulici. Něco vymyslet. Slíbil Helene, že to vyřeší. Chlapec si naštěstí ničeho nevšiml.

19. březen

Sonny mi prozradil, že chce kráčet v mých stopách a stát se policistou. Helene tvrdí, že mě chlapec zbožňuje. Vysvětlil jsem jí, že u synů to je běžné, ani já jsem nebyl jiný. Sonny je dobrý kluk, možná příliš dobrý pro tenhle tvrdý svět, ale takový syn je dar pro každého otce.

Poté následovalo pár stran, kterým Markus nerozuměl. Slova, jako blížící se osobní bankrot a zaprodat duši ďáblu. A jméno Dvojče.

Listoval dál.

4. srpen

Dnes na oddělení zase mluvili o Krtovi, Dvojče prý musí mít spojku v policii. Zvláštní, jak lidé, policisty nevyjímaje, vždy přemýšlejí v naučených kolejích. Vždy existuje jen jeden vrah, jeden zrádce. Nechápou geniální dynamiku práce ve dvojici? Jeden člověk má alibi, když koná druhý, a tak jsou oba očividně mimo podezření, proto je automaticky vyloučí jako potenciálního Krta. Ano, dobře jsme to vymysleli. Přímo dokonale. Jsme zkorumpovaní, prohnilí policisté, kteří se za pár stříbrných vzdali všeho, čemu věřili. Vidíme, jak se pašují drogy, obchoduje s lidmi, dokonce i vraždí – a my mhouříme obě oči. Nic už není důležité. Existuje cesta zpět? Existuje prostor pro přiznání, trest a rozhřešení aniž bych musel zničit všechno a všechny kolem? Nevím. Vím jen jedno. Musím z toho ven.

Markus si zívl. Čtení ho vždy uspávalo, zvlášt když mnohým slovům nerozuměl. Přeskočil pár stran.

15. září

Jak dlouho se nám podaří pokračovat, aniž Dvojče odhalí, kdo jsme? Komunikujeme prostřednictvím hotmailových adres z našich starých ukradených počítačů, co jsme si “půjčili” ze skladu zabavených předmětů, ale i tak nemáme stoprocentní jistotu. Na druhé straně, pokud by chtěl, stačilo by mu přijít na místo předání odměny za naše služby. Minulý týden jsem si bral obálku, přilepenou pod poslední lavicí v hospodě Broker ‘s na ulici Bogstadveien, a byl jsem si jistý, že mě odhalili. Od baru na mě pokukoval nějaký chlap, přímo z něj křičelo, že je kriminálník. Nemýlil jsem se. Přišel za mnou, prý jsem ho před deseti lety dostal za obchodování kradeným zbožím. Nic lepšího se mu prý nemohlo stát, skončil s trestnou činností a s bratrem nyní vedou obchod s rybářským náčiním. Podal mi ruku a odešel. Dojímavý příběh. V obálce byl dopis, v němž Dvojče psal, že mám – očividně neví, že jsme dva
– v policejní hierarchii postoupit na místo, kde mu budu užitečnější. Je to v jeho i v mém zájmu. Zásadní informace přinesou velké peníze. Prý mi může pomoci, zatáhnout za správné nitky. Nahlas jsem se zasmál. Ten chlap je čistý idiot, nezastaví se, dokud neovládne celý vesmír. Nezastaví se, ale je třeba ho zastavit. Ukázal jsem dopis Z. Nevím proč, ale on se nesmál.

Přes otevřené okno slyšel, jak na něj křičí máma. Určitě něco potřebovala. Nesnášel, když jen tak otevřela okno a začala na celou čtvrť vykřikovat jeho jméno, jako by byl neposlušný pes. Listoval dál.

6. říjen

Něco se stalo. Z. chce, abychom skončili, dokud se nám daří, a přerušili veškeré kontakty. Dvojče mi už několik dní neodpověděl na mail, to se doteď nikdy nestalo. Mluvili spolu? Nevím, ale jsem přesvědčený, že mi nedovolí jen tak odejít. Vím, že Z. mi už nevěří. Ze stejného důvodu, proč já nevěřím jemu. Ukázali jsme jeden druhému svou pravou tvář.

7. říjen Dnes v noci jsem všechno pochopil. Dvojče potřebuje jen jednoho z nás a právě to i dostane – jen jednoho z nás.

Druhý v té chvíli skončil, změnil se na svědka, kterého je třeba zneškodnit. Z. to pochopil dřív. Proto hoří. Musím ho dostat, dřív než on dostane mě. Ptal jsem se Heleny, jestli zítra ráno nevezme Sonnyho na trénink, potřebuji něco dokončit. Navrhl jsem Z., abychom se o půlnoci setkali u ruiny v Maridalene, protože s ním potřebuji probrat pár věcí. Tvářil se překvapeně, že jsem vybral tak osiřelé místo a noční hodinu, ale souhlasil.

8. říjen

Je ticho. Nabil jsem pistoli. Zvláštní pocit, že už brzy zabiju člověka. Ptám se sám sebe, co mě přivedlo až sem. Ohledy na rodinu? Egoismus? Nebo pokušení dosáhnout něčeho, co se mým rodičům nikdy nepodařilo, pozici a život, jaký jiní idioti dostávají na stříbrném podnose. Je to projev činorodosti a odvahy, nebo slabosti a poddajnosti? Jsem špatný člověk? Kladu si dokola tuto otázku: Pokud by byl v této situaci můj syn, přál bych si, aby udělal to, co já? A naráz je to jednoduché.

Vyrážím do Maridalenu, uvidíme, jestli se vrátím jako nový člověk. Vrah.

Je to zvláštní, ale asi jsme prostě takoví. Občas si přeji, aby tento deník někdo našel.

To bylo všechno. Markus prolistoval pár čistých stran až po tu poslední, vytrženou. Položil knihu na stůl a pomalu se vrátil na schody. Máma ho stále volala.

40. KAPITOLA

Betty vešla do lékárny plné lidí, vzala si čekací lístek na recepty a našla si volnou židli mezi zákazníky, kteří civěli do prázdna nebo si navzdory zákazu hráli s mobilními telefony. Lékař jí po dlouhém naléhání konečně předepsal silnější tabletky na spaní.

“Tohle je silný benzodiazepin, určený pouze pro krátkodobé užívání,” varoval ji a zopakoval, co už věděla o začarovaném kruhu, rychlé závislosti a o tom, že odstraňuje pouze následek, nikoliv příčinu. Betty mu odpověděla, že příčina je v tom, že nemůže spát. Zejména od té doby, co si uvědomila, že stála v jedné místnosti s nejhledanějším vrahem země, který zastřelil i ženu na Holmenkollene. Dnes v novinách psali, že je podezřelý i z vraždy manželky toho loďaře. Vybral si zdánlivě náhodný dům nedaleko Drammenu a upiloval jí hlavu. Betty si už několik dní připadala jako přízrak, napůl bděla, napůl spala a halucinovala. Viděla jeho tvář na každém rohu, nejen v novinách a v televizi, ale i na reklamních plakátech, v tramvaji, v odrazu výkladů. Už jím byl pošťák, soused i číšník v restauraci.

A teď ho viděla i zde.

Stál u okénka v bílém turbanu, nebo to byla jen ovázaná hlava? Bral si hromádku jednorázových stříkaček a ampulí a platil v hotovosti. Z rozmazaných fotografií nebo takzvaných fantomových portrétů v novinách se hodně nedozvěděla, ale všimla si, že i žena na židli vedle ní šeptala něco svému muži a ukazovala jeho směrem. Možná ho i ona poznala. Muž v turbanu se otočil. Betty pochopila, že se opět nechala oklamat.

Popelavě šedá, strnulá tvář v ničem nepřipomínala chlapce z apartmánu číslo čtyři.

Kari se předklonila, aby zkontrolovala čísla domů. Pomalu projížděla vilovou čtvrtí. Rozhodla se po bezesné noci. Doma ji už varovali, aby nebrala tak vážně práci, ve které i tak dlouho nezůstane. Samozřejmě, že měli pravdu, ale nepomůže si. Tohle na ní může zůstat viset a zavřít jí další dveře. Proto se rozhodla, že to s ním probere mezi čtyřma očima.

Zastavila. Správné číslo.

Zvažovala, jestli nevjede otevřenou branou a nezaparkuje přímo před domem, ale raději zaparkovala auto na ulici. Vyšla po strmé asfaltové cestě. Ticho letního rána rušilo jen bzučení ostřikovače na trávníku.

Zazvonila. Zpoza dveří se ozval zuřivý štěkot. Čekala. Nikdo nešel. Otočila se

k odchodu a vešla mu přímo do náruče. V jeho hranatých brýlích se odráželo slunce. Musel přijít od garáží, kráčel rychle a potichu.

“Mohu vám pomoci?”

Ruce skrýval za zády.

“Jsem policistka Kari Adelova. Ráda bych si s vámi o něčem pohovořila.”

“A co je to něco?” vecpal si ruce za opasek za zády, jako by si chtěl upravit béžové kalhoty a zároveň vytáhnout košili. Přece jen byl horký letní den. Nebo si zastrčil pistoli za opasek a zakryl ji košilí.

“Šimon Kéfas.”

“Chápu. A proč o něm chcete mluvit se mnou?”

Kari sklonila hlavu. “Vysvětlil mi, že pokud použiji osvědčenou cestu, snadno nastane únik informací. Tvrdí, že Krt stále působí v našich řadách.”

“To tvrdí?”

“Proto jsem se rozhodla jít přímo na nejvyšší místa. Za vámi, pane řediteli.”

“Rozumím,” zamračil se Pontius Parr a mnul si bradu. “Tak pojďte dál, slečno Adelova.”

Zpoza dveří na ni vyskočil veselý Airedalský teriér. “Willie! Říkal jsem ti … “

Pes rychle seskočil a spokojil se s tím, že olízal Kari ruku a zavrtěl ocasem, jako by ho měl místo vrtule a chystal se odletět. Cestou do obýváku Kari policejnímu řediteli vysvětlila, odkud má informaci, že dnes pracuje z domu.

“Odpočívám,” usmál se policejní ředitel a kývl na velkou pohodlnou pohovku posetou polštáři. “Tento týden jsem měl odjet na dovolenou, ale dokud je ten vrah na útěku …”Povzdechl si a usadil se do křesla. “Tak co je se Šimonem?” Kari si odkašlala. Naplánovala si přesně, co řekne. Opakovaně ho ujistí, že nechce klábosit a jde jí jen o kvalitu práce jejich týmu. Teď seděla tváří v tvář řediteli, který působil tak uvolněně a vstřícně, že se jí zdálo přirozenější přejít přímo k věci.

“Šimon pátrá na vlastní pěst.”

Ředitel zvedl obočí. “Pokračujte.”

“Vyšetřujeme případ současně s Kriposom, ale vůbec si nepomáháme. Teď přestal spolupracovat i se mnou. Nevadilo by mi to, ale problém je, že mám pocit, jako by tím něco sledoval. Nechci být součástí ničeho nezákonného. Sám mě požádal, abych se mu nemíchala do práce, protože se nehodlá držet předpisů “

“Aha. A kdy to bylo?”

Kari mu v krátkosti shrnula průběh setkání u Ivera Iversen.

“Hm,” zamyslel se Parr a Kari se jeho hm zdálo nekonečné. “To nerad slyším. Znám Šimona a velmi rád bych vás ujistil, že tohle není jeho styl. Teď bohužel je. Co podle vás sleduje?”

“Chce chytit Sonnyho Lofthuse na vlastní pěst.”

Parr si zachytil bradu mezi palec a ukazováček. “Chápu. Kdo ještě o tom ví?”

“Nikdo, přišla jsem rovnou za vámi.”

“Dobře. Slibte mi, že si tuto informaci necháte pro sebe. Jistě si uvědomujete, že jde o delikátní věc. Celý policejní sbor je pod drobnohledem médií a nemůžeme si dovolit neprofesionální chování nikoho z nás.”

“Samozřejmě, rozumím.”

“Zbytek už nechte na mě. Domluvme se, že toto setkání se nikdy neodehrálo. Zní to možná dramaticky, ale mrzelo by mě, kdyby vás kolegové pokládali za práskače. Takové označení zůstane na člověku viset dlouho.” Dlouho viset. To právě nechtěla. Kari polkla a rychle přikývla. “Děkuji.”

“Není za co, slečno Adelova, já chci poděkovat vám. Postupovala jste správně. Teď se vraťte do práce. Jak se říká jako by se nic nestalo. “Policejní ředitel vstal. “Já si musím pospíšit s nicneděláním, takový den je třeba si užít.” Kari vstala s úlevou, že vše proběhlo jednodušeji, než se odvážila doufat.

Ve dveřích se zastavil. “Kde je Šimon?”

“Nevím. Zmizel z místa činu, kde jsme v noci našli auto s mrtvolou, a od té doby ho nikdo neviděl.”

“Hm. Takže ani netušíte?”

“Naposledy jsem mu dala seznam hotelů, ve kterých se může skrývat Lofthus.”

“Na základě čeho jste je vybírala?”

“Lofthus platí v hotovosti. Dnes je to už vzácný jev.”

“Šikovné. Držím palce.”

“Děkuji.”

Kari sešla po schodech. Už slyšela šum ostřikovače, když se jí za zády ozvaly kroky. Parr.

“Zapomněl jsem na něco důležitého,” zastavil ji. “Z toho, co poslouchám, nevylučuji, že nám nakonec Lofthuse najdete vy.”

“Ano?” Kari slyšela, že to znělo přesně tak sebevědomě, jak chtěla.

“Pokud se tak stane, nezapomínejte, že je ozbrojený a nebezpečný. Vaši případnou sebeobranu budu vnímat s porozuměním.”

Kari si odhrnula z tváře neposlušné kudrny. “Co to přesně znamená?”

“Jen to, že laťka, kdy můžete proti tomuto vrahovi použít zbraň, je mimořádně nízko. Nezapomínejte, že jednoho státního zaměstnance nám už mučil.”

Kari ucítila na tváři jemnou spršku rozptýlených kapek vody. “Děkuji.”

“Promluvím se šéfem Kriposu,” přislíbil jí Parr. “Možná by nebylo špatné vytvořit z vás a Asmunda Bjornstada tým. Mám totiž pocit, že situaci vnímáte podobně.”

Šimon zíral do zrcadla. Roky běžely. Hodiny běžely. Už nebyl ten, kým byl před patnácti lety. Ani před sedmdesáti dvěma hodinami. Kdysi věřil, že je neporazitelný. Pak zase, že je absolutní hajzl. Dospěl k názoru, že není ani jedno, ani druhé, jen člověk z masa a kostí, schopný konat dobro i nechat se ovládat těmi nejnižšími pudy. Znamenalo to, že měl on nebo kdokoli jiný svobodnou vůli? Nedospěje každý člověk v téže rovnici, s týmiž předpoklady a s toutéž úvahou, která se tak či onak vyplatí, vždy ke stejnému rozhodnutí? Někdo namítne, že se může člověku změnit pohled na věc, do jeho života může vstoupit žena, zmoudří a pochopí, co je důležité. Jasná věc, ale je to jen proto, že najednou jsou důležité jiné věci, změnily se jen čísla v rovnici, ale člověk počítá stále stejně. I novou volbu bude opakovat pokaždé znovu. Na základě složení chemických látek v mozku, dostupných informací
, pudu sebezáchovy, sexuální žádostivosti, strachu ze smrti, naučené morálky a instinktu společnosti. Lidé nejsou netrestáni, protože jsou zlí, ale proto, že se špatně rozhodují vzhledem k zájmu společnosti. Morálka nespadla z nebe a není ani věčná, jsou to jen pravidla, která vyhovují zájmům společnosti. Ti, kteří nejsou schopni držet se pravidel systému chování, se to nikdy nenaučí, protože nemají svobodnou vůli. Svobodná vůle je jen iluze. Proto je nutné porušovatele zákonů eliminovat, aby nebyli mocnými a aby nešířili jed v podobě svých disfunkčních genů.

Šimon Kéfas měl pocit, že dnes večer vidí v zrcadle robota. Skládal se z množství součástek a měl mnoho možností. I tak byl jen robot.

Koho to vlastně ten kluk trestal? O co mu šlo? Chtěl spasit svět, který se spasit nedá? Vymýtit všechno, o čem nechceme připustit, že je zapotřebí? Kdo by dokázal žít ve světě bez kriminality, bez stupidních vzpour idiotů, bez iracionálních lidí, kteří se starají o změnu a pohyb? Bez nadějena lepší nebo horší svět? Šlo o prokletou potřebu něco měnit, neustálé úsilí žraloka hýbat se za kyslíkem. Bylo nepředstavitelné, že by si lidé jednou řekli: Už je dobře, dosáhli jsme cíle, zůstaňme zde.

Šimon zaslechl kroky. Zkontroloval si pistoli.

Klíč. Odemknutí zámku.

Slyšel rychlé kroky. Někdo měl naspěch. Počítal sekundy, ale nespouštěl oči ze zrcadla v koupelně. Chlapec si ověří, že se v pokoji nic nezměnilo, a poleví v ostražitosti. Možná vejdedo koupelny, ale už nebude ve střehu. Šimon počítal dál. Na dvacet otevřel dveře a vyšel s odjištěnou pistolí.

Chlapec seděl na posteli.

Měl obvázanou hlavu. U nohou mu ležel kufřík, který předtím stál ve skříni. Byl otevřený a po okraj naplněný sáčky s bílou látkou, kterou Šimon ihned identifikoval. Chlapec jeden z nich proděravěl. V levé ruce držel lžičku s práškem, v druhé zažehnutý zapalovač. Na posteli ležela hromádka jednorázových stříkaček a tácek s ampulemi.

“Kdo si vstřelí první?” zeptal se.

41. KAPITOLA

Šimon si sedl na židli naproti. Sledoval, jak si Sonny zapalovačem ohřívá lžičku.

“Jak jsi mě našel?”

“Prozradil tě telefon,” odpověděl Šimon, ale neuhnulzrakem z plamene. “A zvuky v pozadí. Štětky v práci. Víš, kdo jsem?”

“Šimon Kéfas,” odpověděl chlapec. “Znám tě z fotografií.” Látka se pomalu rozpouštěla. Bublinky stoupaly na povrch. “Nebudu se bránit. I tak jsem se chystal přihlásit na policii.”

“Opravdu? Proč? Tvá křížová výprava už skončila?”

“Žádná křížová výprava neexistuje,” odpověděl chlapec aopatrně odložil lžičku. Šimon věděl, že čeká, než se tekutý heroin ochladí. “Existuje jen naše slepá víra v zásady, které jsme se naučili jako děti. Ostatně i tak vždycky pochopíme, že svět funguje jinak. Jsme jen odpad. Všichni jsme jen odpad.”

Šimon si položil pistoli do dlaně a chvíli ji pozoroval. “Sonny, nepřišel jsem tě zatknout jménem policie. Poslal mě Dvojče. Mám mu dovést tebe, drogy i peníze, které jsi mu vzal.”

Chlapec zvedl zrak a strhl igelit ze stříkačky. “Fajn. Je mi to jedno. Zabije mě?”

“Ano.”

“Zbaví svět smetí. Jen si střelím tuhle dávku. “Namočil do lžičky vatu, zapíchl do ní hrot jehly a zatáhl. “Nevím, jestli v tom není nějaké svinstvo,” řekl, jako by chtěl vysvětlit, proč

použil vatu.

Podíval se na Šimona, zda pochopil jeho ironii.

“Drogy ze skladu Kalle Farrisena,” poznamenal Šimon. “Měl jsi je u sebe po celou dobu a ani jednou jsi necítil pokušení vyzkoušet je?”

Chlapec se chladně zasmál.

“Špatně se ptám,” opravil se Šimon. “Vím, že tě to pokoušelo. Odolal jsi. Jak to?”

Chlapec pokrčil rameny.

“Vím něco o lidské závislosti,” pokračoval Šimon. “Seznam věcí, co nás přesvědčí, abychom s ní bojovali, není dlouhý. Buď jsme potkali Ježíše, poznali dívku, narodilo se nám dítě, nebo jsme hleděli do očí smrti. V mém případě rozhodla dívka. U tebe?”

Chlapec neodpověděl.

“Otec?”

Chlapec se zkoumavě zadíval na Šimona, jako by si něčeho všiml.

Šimon zavrtěl hlavou. “Jste si tak podobní. Naživo to je ještě výraznější než na fotografiích.”

“Vždycky mi říkali, že se vůbec nepodobáme.”

“Nemyslím na otce. Jsi celá máma. Máš její oči. Vždycky vstávala velmi brzy, dřív než my, rychle snědla snídani a utíkala do práce. Občas jsem vstal i já, jen abych ji viděl sedět za kuchyňským stolem, neupravenou, unavenou, s těma neuvěřitelně krásnýma očima.”

Chlapec nehybně poslouchal.

Šimon převracel pistoli v dlani, jako by něco hledal. “Byli jsme čtyři z chudých poměrů, pronajímali jsme si byt v Oslu. Tak nás to vyšlo nejlevněji. Tři chlapci z policejní školy a tvá matka. Tři chlapci se nazývali trojka, byli kamarádi na život a na smrt. Tvůj otec, já a Pontius Parr. Tvoje máma hledala pokoj v podnájmu, přistěhovala se k nám. Všichni třijsme se do ní okamžitě zamilovali. “Šimon se usmál. “Zbožňovali jsme jí, skrytě ji každý z nás balil. Byli jsme tři fešáci, určitě si nedokázala vybrat.”

“O tom jsem nevěděl,” přiznal chlapec. “Vím ale, že si vybrala špatně.”

“Ano,” přikývl Šimon. “Vybrala si mě.”

Zvedl zrak. Jejich pohledy se setkaly.

“Tvá matka byla moje životní láska, Sonny. Když mě opustila a začala chodit s tvým otcem, skoro jsem zešílel. Zejména, když se zakrátko ukázalo, že je těhotná. Odstěhovali se, koupili si dům v Bergu. Ona těhotná, on student, neměli anifloka. Úroky byly nízké a banky tehdy doslova házeli po lidech peníze.”

Sonny se ani nepohnul. Šimon si odkašlal.

“V té době jsem začal vážně hrát. Už jsem dlužil nějaké peníze, ale tenkrát mě oslovili dostihy. Ve velkém. Byl to osvobozující pocit stát na kraji propasti, vědět, že ať se stane cokoliv, navždy mě to změní. Nahoru nebo dolů, bylo mi to jedno. S tvým otcem jsme se v té době odcizili. Nedokázal jsem snést jeho štěstí. S Pontiusem vytvořili pár, trojka se rozpadla. Oslovil mě, abych ti byl kmotrem, ale na něco jsem se vymluvil a během křtu jsem se ukrýval v zadních řadách. Byl jsi jediné miminko, které neplakalo. Jen jsi se spokojeně usmíval na mladého a poněkud nervózního faráře, jako by jsi křtil ty jeho a ne naopak. Toho dne jsem vsadil třinácttisíc korun na koně jménem Sonny.”

“Vyhrál jsi?”

“Dlužíš mi třináct tisíc.”

Chlapec se usmál. “Proč mi to všechno říkáš?”

“Kdysi jsem přemýšlel, jestli se můj život mohl vyvíjet jinak. Kdybych se rozhodl jinak. A jestli si mohl vybírat i Ab. Jestli máš na výběr ty. Einstein tvrdil, že skutečný blázen je člověk, který neustále počítá tutéž rovnici a čeká, že dospěje k jinému výsledku. Může ale existovat něco jako božská inspirace, která nás přece jen přesvědčí, abychom se na podruhé rozhodli jinak?”

Chlapec si utáhl gumový řemen. “Šimone Kéfasi, mluvíš jako kněz.”

“Nevím, jen se ptám. Jsem si jistý, že tvůj otec to myslel dobře, ať ho teď soudíš jakkoli tvrdě. Chtěl vytvořit lepší svět ne pro sebe, ale pro vás tři. Láska se mu stala ortelem. Ty se teď soudíš stejně tvrdě, protože si myslíš, že jste kopie. Ty ale nejsi tvůj otec. Jeho morální selhání neznamená, že musíš selhat stejně. Syn nemá být kopií svého otce, má být lepší.”

Chlapec se zakousl do gumy. “Možná, už na tom nezáleží,” procedil mezi zuby a zaklonil hlavu, aby napnulřemen. Žíly na předloktí mu vystoupily. V pravé ruce držel připravenou injekci. Jako čínský stolní tenista, uvědomil siŠimon. Držel ji v pravé ruce, přestože byl levák. Šimon věděl, že narkomani se musí naučit píchat si oběma rukama.

“Záleží na tom. Rozhodnutí závisí na tobě, Sonny. Píchneš si tu dávku? Nebo mi pomůžeš dostat Dvojče? A skutečného Krta?”

Na hrotu jehly se zaleskla kapka. Z ulice k nim doléhaly zvuky provozu, smích, z vedlejšího pokoje mumlání. Klidný letní puls metropole.

“Uspořádám setkání, na které přijde Dvojče i Krt. Bez tebe se mi to ale nepodaří, posloužíš mi jako volavka.”

Chlapec jako by neposlouchal, sklonil hlavu k injekci, připravený k letu. Šimon ztuhl. Vtom se ozval chlapců hlas:

“Kdo je Krt?”

“Dozvíš se to, když tam přijdeš, ne dřív. Vím, co zažíváš, Sonny. Člověk se vždy dostane do bodu, kde se již věci nedají odkládat, nemůže si dovolit slabost a slíbit si, že zítra, hned zítra začne nový život.”

Sonny zavrtěl hlavou. “Nový život nebude.”

Šimon se zadíval na stříkačku. V tu chvíli pochopil. Chystá se předávkovat.

“Chceš zemřít, aniž se dozvíš pravdu, Sonny?”

Chlapec zvedl zrak a probodl Šimona pohledem. “Jen se podívej, kam mě dostalo poznání pravdy.”

“Je to tady?” zeptal se Asmund Bjornstad a naklonil se nad volant. Přečetl si vývěsní štít. Hotel Bismarck.

“Ano,” přikývla Kari a odepnula si bezpečnostní pás.

“Jsi si jistá, že ho tady najdeme?”

“Šimon zjišťoval, ve kterých hotelech v Kvadratura platili hosté v hotovosti. Předpokládám, že něco zjistil. Obvolala jsem šest hotelů a poslala jim Lofthusovu fotografii.”

“A Bismarck se chytil?”

“Recepční potvrdil, že muž z fotografie bydlí v pokoji číslo dvěstěšestnáct. Prý u nich byl i policista. Dovolil mu jít do pokoje na základě jistého příslibu a nyní věří, že ho dodržíme.”

“Šimon Kéfas?”

“Obávám se, že ano.”

“Tak fajn, pojďme na to.” Bjornstad vzal vysílačku a stiskl knoflík. “Delta, slyšíte mě?”

Ve sluchátku zapraskalo. “Slyšíme. Přepínám.”

“Akce. Pokoj číslo dvěstěšestnáct.”

“Rozuměl. Akce. Přepínám a končím.”

Bjornstad odložil vysílačku.

“Jaké mají instrukce?” zeptala se Kari. Najednou jí byla košile těsná.

“Dbát o vlastní bezpečnost a v případě potřeby i zabít. Kam jdeš?”

“Potřebuji se nadýchat čerstvého vzduchu.”

Kari přešla ulici. Viděla policisty v černých kombinézách se samopaly. Někteří vběhli do budovy, jiní obešli hotel, aby kryli požární schodiště a zadní východ.

Vstoupila do recepce a už vycházela po schodech. V tu chvíli vylomili dveře a do pokoje hodili šokový granát. Přidala do kroku. Ozvalo se praskání vysílačky. “Místnost zajištěna.”

Překročila práh.

Čtyři policisté, jeden v koupelně, tři v ložnici. Všechny skříně i okna byly otevřeny.

Nikdo jiný tu nebyl. Vzal si i věci. Host už v hotelu nebydlel.

Markus hledal v trávě žabky. Vtom k němu ze žlutého domu vykročil syn. Odpolední slunce se už dotýkalo střech domů. Syn se zastavil nad Markusem, vypadal, jako by mu sluneční paprsky vycházely z hlavy. Usmál se. Markus byl rád, že už nevypadá tak nešťastně jako ráno.

“Děkuji za všechno, Markusi.”

“Odcházíš?”

“Ano, odcházím.”

“Proč vždycky všichni odcházíte?” ani nevěděl, jak to z něj vyklouzlo.

Syn si dřepl a položil mu ruku na rameno. “Markusi, pamatuji si tvého otce.”

“Opravdu?” překvapil se Markus.

“Ano. A ať tvoje máma říká cokoliv, vždycky se ke mně choval hezky. Jednou ulovil velkého losa, který se sem zatoulal z lesa.”

“Opravdu?”

“Úplně sám.”

Markus si všiml něčeho zvláštního. Za synovou hlavou v otevřeném okně ložnice divoce tančily tenké bílé záclony. Přestože se na ulici nepohnul ani list.

Syn vstal, rozcuchal Markuse a vykročil po ulici, mávaje v ruce kufříkem. Markus se vrátil pohledem k domu. Záclony už pohltily plameny. Nyní si všiml, že i ostatní okna jsou otevřená. Všechny.

Los, zopakoval v duchu. Můj otec ulovil losa.

Z domu se ozval zvuk, jako by nějaký obr nasál vzduch. Hřmot nízkých tónů

a veselý zpěv vysokých tónů se slil do hrozivého, vítězoslavného chorálu. Z černých oken už vyskakovaly žluté tanečnice na oslavu zániku a příchodu soudného dne.

Šimon vyřadil rychlost a nechal motor běžet na volné obrátky. Před domem stálo auto. Nový modrý Ford Mondeo. Všiml si ho už před vchodem do nemocnice. Samozřejmě, že to mohla být náhoda, ale policejní okrsek Oslo loni koupil osm Fordů. S tmavými skly, aby nikdo neviděl maják, který odkládali za opěrku hlavy.

Šimon vzal telefon a vyťukal číslo.

Odpověděl po prvním zazvonění.

“Co chceš?”

“Ahoj, Pontiusi. Frustruje tě, že se můj telefon neustále hýbe?”

“Šimone, přestaň dělat kraviny. Slibuji, že ti nehrozí postih.”

“V žádné formě?”

“Pokud s tím ihned přestaneš, ne. Máme “obchod”?”

“Vždycky jsi chtěl mít “obchod”, Pontiusi. Tady je můj návrh. Zítra ráno se setkáme v restauraci.”

“Aha. A co podávají?”

“Několik zločinců, jejich zatčení bude ozdobou tvé sbírky.”

“Chci slyšet detaily.”

“Neřeknu ti je. Nadiktuji ti adresu a čas, pokud mi slíbíš, že s sebou vezmeš jen jediného člověka. Mou kolegyni Kari Adelovou.”

Na chvíli zavládlo ticho.

“Pokoušíš se mě oblafnout, Šimone?”

“Kdy jsem se o to pokoušel? Nezapomínej, že můžeš hodně získat. Lépe řečeno, můžeš hodně ztratit, pokud jim dovolíš utéct.”

“Mám tvé slovo, že mi nenastražíš past?”

“Ano. Podle tebe bych dopustil, aby se něco stalo Kari?” Ticho.

“Ne. Ne, ty nejsi takový, Šimone.”

“Proto jsem se zřejmě nestal policejním ředitelem.”

“Velmi vtipné. Kdy a kde?”

“Ve čtvrt na osm. Aker Brygge, číslo osmdesát šest. Měj se.”

Šimon otevřel okénko, rozehnal se a sledoval, jak mobil letí přes plot do sousedovy zahrady. Z dálky slyšel houkání hasičských sirén.

Zařadil rychlost a dupl na plyn.

Směřoval na západ. U Smestadu odbočil naHolmenkollen. Šplhal k místu, kde vždy získal pocit, že má situaci pod kontrolou.

Hondu z vyhlídky už dávno odstranili, technici dokončili svou práci. Přece jen nešlo o místo činu.

Minimálně tu nikdo nespáchal vraždu.

Šimon zaparkoval s výhledem na fjord a západ slunce.

Se sedající tmou se Oslo stále víc podobalo vyhasínajícímu ohništi, bylo plné pulzujících červených ažlutých uhlíků. Šimon si vytáhl límec na plášti a sklopil si sedadlo. Potřeboval se prospat. Zítra ho čeká velký den.

Největší.

Pokud jim bude štěstí nakloněno.

“Vyzkoušej si tuhle.” Martha podala mladému chlapci bundu.

Byl relativně nový, dosud ho tu viděla jen jednou. Mohlo mu být dvacet let, při troše štěstí se dožije pětadvaceti. Tolik mu tipovaly její kolegyně z recepce.

“Výborně. Sedí ti,” usmála se. “A co tyto kalhoty?” Podala mu téměř nenošené rifle. Uvědomila si, že za jejími zády někdo stojí. Rychle se otočila. Musel vejít přes kavárnu, možná ji pozoroval už déle. Oblek a obvaz na hlavě měly upoutat její pozornost, ale Martha si jich nevšímala.

Viděla jen jeho intenzivní pohled.

Pohled, který nechtěla. Po kterém toužila.

Lars Gilberg se převrátil na bok ve svém zbrusu novém spacáku. Prodavač ve sportovním obchodě skepticky zkoumal tisícikorunovou bankovku, ale nakonec ji přijal a podal Gilbergovi ten zázrak. Zamrkal.

“Vrátil ses,” konstatoval. “Bože, přestoupil jsi na hinduismus?” hlas vrhal krátkou ostrou ozvěnu pod klenbou mostu.

“Možná,” usmál se chlapec, který dřepěl vedle něj. Třásl se zimou. “Potřebuji dnes v noci někde přespat.”

“Klidně můžeš. Ačkoliv mně se zdá, že máš i na hotel.”

“Tam mě najdou.”

“Tady je místa dost a nikdo tu nikoho nehledá.”

“Půjčíš mi noviny? Tedy, pokud jsi je už přečetl. “Gilberg spokojeně zabručel. “Půjčím ti můj starý spacák. Používám ho teď jako matraci. “Vytáhl zpod sebe děravý, ošoupaný vak. “Nebo víš co? Vem si nový, dnes v noci ještě vydržím. Jak to říct … V tom starém jsem zanechal po sobě příliš tělesných stop.”

“Jsi si jistý?”

“Jasná věc. Starý spacák se již na mě těší.”

“Děkuji opravdu hodně, Larsi.”

Lars Gilberg se místo odpovědi jen usmál. Lehl si a cítil teplo, které nepřicházelo ze spacáku. Vycházelo mu přímo z těla.

Na chodbách se ozvalo cvaknutí. Dveře všech cel věznice Stát se najednou uzavřeli.

Johannes Halden si sedl na postel. Bylo jedno, co dělal. Jestli seděl, ležel nebo stál, bolelo ho to stejně. Věděl, že bolest nepřejde a bude se každým dnem jen zhoršovat. Nemoc se už začínala projevovat i navenek. Kromě rakoviny plic měl i nádor v tříslech, který narostl do velikosti golfového míčku.

Arild Franck dodržel slib. Za to, že pomohl chlapci, nechá Johannese sežrat rakovinou bez lékařské péče a tabletek proti bolesti. Až usoudí, že trpěl až dost a stojí na prahu smrti, tak ho pošle do nemocnice, jen aby ve výroční zprávě nemusel vysvětlovat úmrtí v cele.

Vládlo hrobové ticho. Ticho pod dozorem kamer. Kdysi policisté po zavření cel procházeli po chodbách, zvuk jejich kroků působil jaksi konejšivě. V Ullersme byl policista Havelsmo, starší zbožný muž, který svým hlubokým barytonem prozpěvovat staré žalmy. Lepší ukolébavku si dlouholetý vězeň neuměl představit. I nejvíce psychotičtí vězni přestali křičet, když po chodbě vykročil Havelsmo. Johannes by si nyní přál na chodbě Havelsma. Nebo toho chlapce. Nemohl si stěžovat. Chlapec mu splnil přání. Dal mu rozhřešení. A jako bonus ukolébavku.

Zvedl injekci proti světlu.

Ukolébavka.

Chlapec mu vysvětlil, že ji dostal v Bibli od vězeňského kněze Pera Völlana – ať jeho trýzněná duše najde věčný klid. Šlo o nejčistší heroin ve městě. Ukázal mu, jak postupovat, když nadejde ta chvíle.

Johannes si přiložil jehlu k hrubé modré žíle. Vdechl vzduch do roztřesených plic.

Takže tohle bylo všechno, tohle byl život. Mohl být úplně jiný, kdyby nepřijal nabídku vzít dva pytle z přístavu v Songkhle. Zvláštní. Přijal by ji dnes? Ne. Podle toho, jaký byl tenkrát by ji přijal i podruhé. I třetí. Dopadlo by to stejně.

Přitlačil hrot k pokožce. Otřásl se, protože cítil, jako pokožka ustupuje, dokud se neproděravěla a nepustila jehlu dál. Zatlačil. Rovnoměrně a klidně. Bylo důležité, aby dostal dovnitř všechno.

Nejdřív zmizely bolesti. Jako mávnutím kouzelného proutku.

Pak přišlo to druhé.

Pochopil, o čem tolik básnili. Opojení. Volný pád. Objetí. Opravdu ho od toho dělil jen jeden vpich jehlou? Dělil ho od ní? Nyní přišla, její hedvábná sukně, černé třpytivé vlasy, mandlové oči. Něžný hlas mu šeptal složité anglická slovíčka z měkkých malinových rtů. Johannes Halden přivřel oči a klesl na postel.

Její polibek.

Po ničem jiném v životě netoužil.

Markus se nevěřícně díval na televizi.

Mluvili o zavražděných, neustále opakovali jejich jména v televizi i v rádiu. Máma ho napomenula, aby to už vypnul, protože se mu o tom bude zdát. Noční můry ho už netrápili. Nyní ukazovali v televizi jeho obličej a Markus zpozorněl. Seděl za stolem v moři mikrofonů a odpovídal na otázky. Markus ho poznal podle hranatého rámu brýlí. Nechápal, co to znamená a s čím to souvisí. Akorát věděl, že ten pán už nemusí chodit zapínat topení ve žlutém domě, protože dům celý shořel.

PÁTÁ ČÁST

42. KAPITOLA

Pět minut po půl sedmé potlačila Beatrice Jonasenová, recepční advokátní kanceláře Tome & Ohre, zívnutí a v duchu hádala, který film jí připomíná ženin trenčkot. Něco s Audrey Hepburnovou. Snídaně u Tiffanyho? Žena si skryla vlasy pod hedvábný šátek a na oči si dala sluneční brýle ve stylu šedesátých let. Položila jí na pult tašku, oznámila, že se dohodla s Janem Ohrem, že mu ji tu nechá, a odešla.

O půl hodinu později se sluneční paprsky odrážely v oknech na zděné fasádě radnice. První lodě kotvily u mola Aker Brygge, kde přespolní z Drobaku, Nesoddtangenu a Sonu vycházeli na pevninu, aby zamířili do práce. Čekal je další den bez jediného mráčku, ale ostrý vzduch jim už nemilosrdně připomínal, že ani tohle léto nepotrvá věčně. Po nábřežní promenádě šli bok po boku dva muži. Prošli kolem restaurací s vyndanými židlemi na zahrádkách, obchodů s oblečením, které se otevřou až za několik hodin, i pouličních prodejců, kteří si rozkládali zboží a připravovali se na jeden z posledních útoků na letní návštěvníky města. Mladší z mužů byl oblečen v elegantním, ale zmačkaném a flekatém šedém obleku. Starší měl kostkovanou bundu z výprodeje v obchodě Dressmann a kalhoty, na kterých byla pěkná jen jejich cena. Oba měli stejné sluneční brýle koupené před dvaceti minutami na čerpací stanici a identické kufříky.

Odbočili do liduprázdné uličky a po padesáti metrech sešli po úzkých železných schůdkách ke skromným dveřím restaurace, která podle svého diskrétního označení zřejmě podávala jídla mořské kuchyně. Starší stiskl kliku, bylo zamčeno. Zaklepal. Za sklem kulatého okénka ve dveřích se objevila znetvořená tvář. Muž něco říkal, slova jako by přicházely hluboko zpod mořské hladiny: “Ukažte mi ruce.”

Uposlechli ho a dveře se otevřely.

Plavovlasý, pevně stavěný muž na ně mířil pistolí.

“Rád vás opět vidím,” pozdravil starší muž v kostkované bundě a posunul si brýle na čelo.

“Pokračujte dál,” odsekl blondýn.

Po pár krocích je zastavili dva muži v černých oblecích, aby je důkladně prohlédli. Blondýn se naoko ležérně opíral o pult šatny, ale stále na ně mířil. Z pouzdra staršího muže vytáhli pistoli a podali ji blondýnovi.

“Tenhle je čistý,” konstatoval druhý muž a kývl na mladíka. “Kolem pasu má obvaz.”

Blondýn se upřeně zadíval na chlapce. “Takže ty jsi ten Buddha s mečem? Angel from Hell, co?”

Mladík neodpověděl. Blondýn si odplivl k jeho vyleštěným černým botám značky Vass.

“To se ti hodí. Někdo ti do čela vyšil pořádný kříž.”

“I do tvého.”

Blondýn zamračil tvář. “Co tím chceš říct, Buddho?”

“Necítíš to?”

Blondýn popošel blíž a postavil se na špičky. Chvíli se téměř dotýkaly nosy.

“Uklidněte se,” napomenul je starší.

“Drž hubu, starče,” okřikl ho blondýn, vytáhl mladíkovi košili a pomalu mu ohmatával obvaz.

“Tady?” zeptal se, když se mu ruka zastavila na chlapcově boku.

Blondýn nacpal pod obvaz prst. Mladík otevřel ústa, ale nevydal ani hlásku. Nad slunečními brýlemi mu vystoupily dvě kapky potu.

Blondýn vycenil zuby. “Ano, děkuji. Mám to. “Vecpal do rány prsty, zachytil jimi maso a zatáhl.

Mladík zachrčel.

“Bo, už je čeká,” napomenul ho kumpán.

“Tak dobře, dobře,” tišil ho blondýn, nespouštěl zrak z mladíka, který ztěžka dýchal. Stiskl silněji. Zpod slunečních brýlí vskanula na bledé tváře slza.

“Pozdrav od Sylvestra a Evgeniye,” zašeptal blondýn. Pak ho pustil a obrátil se k ostatním. “Vezměte jim kufříky a zaveďte je dovnitř.”

Oba muži jim odevzdali své kufříky a vykročili do jídelny.

Starší muž nevědomky zpomalil krok.

Silueta velkého muže v zeleném světle akvária, v němž se třpytil krystal na velkém bílém kameni. Dlouhé chapadla vycházející z kamene se houpaly v proudu bublinek, kterým se proháněly barevné rybičky. Na dně akvária ležely humři s klepety svázanými ocelovým drátem.

“Jak jsem slíbil,” zašeptal starší. “Je to on.”

“Kde je Krt?” zašeptal mladík.

“Věř mi, setkáš se s ním.”

“Hlavní inspektor Šimon Kéfas,” zaburácel velký. “A Sonny Lofthus. Dlouho jsem čekal na tuhle chvíli. Sedněte si.”

Mladík šel strnuleji než starší muž. Přistoupili blíž a sedli si naproti velkému.

Z létajících dveří kuchyně se nehlučně vynořila další osoba. Stejně ramenatá a tlustokrká jako ostatní tři. “Přišli sami,” konstatoval a vytvořil s kumpány kolem mladíka a starého půlkruh.

“Je tu příliš mnoho světla?” zeptal se velký mladíka, který si ještě nesundal sluneční brýle.

“Vidím všechno, co potřebuji, děkuji,” chladně odsekl mladík.

“Dobrá odpověď, chtěl bych mít tvé mladé oči. Věděl jsi, že citlivost zraku na světlo do padesátky klesne o třicet procent? Když se to tak vezme, život je putováním do tmy, ne do světla, že? Neberte to ve zlém vzhledem k vaší manželce, pan hlavní inspektore, ale o to je důležitější, abychom se co nejdřív naučili orientovat v životě i poslepu. Musíme si osvojit Krtovu schopnost využívat ostatní smysly při rozeznávání překážek a hrozeb.”

Rozhodil rukama. Vypadal jako bagr s vytaženými lžícemi.

“Samozřejmě, člověk si může stejně dobře koupit Krta, který vidí za něj. Problém Krtů je, že se většinou zdržují pod zemí a snadno se člověku ztratí z očí. I já jsem tak přišel o toho svého. Netuším, kam se poděl. Pokud chápu správně, i ty ho hledáš, je to tak?”

Mladík pokrčil rameny.

“Počkej, budu hádat. Pan Kéfas tě sem vylákal pod záminkou, že ti ukáže Krta. Mýlím se?”

Starší si odkašlal: “Je to takhle. Sonny sem přišel dobrovolně, protože chce uzavřít mír. Je přesvědčen, že už splatil dluh svému otci a obě strany se mohou rozejít v míru. Jako důkaz, že to myslí vážně, vám vrátí peníze i drogy. Za to, že ukončíte hon. Donesete kufříky?”

Velký kývl na blondýna, který položil oba kufříky na stůl. Starší vztáhl ruku, aby otevřel jeden kufřík, ale blondýn ho odstrčil.

“V pořádku,” uklidňoval ho starší a zvedl ruce nad hlavu. “Chtěl jsem vám jen ukázat, že pan Lofthus sem přinesl třetinu zboží a třetinu peněz. Zbytek dostanete za slib příměří a za to, že ho necháte odejít živého.”

Kari vypnula motor. Zadívala se na neonovou tabuli někdejší fabriky. Červené písmena hláskovaly název Aker Brygge. Z lodi, která právě přistála, se valili lidé.

“Opravdu je bezpečné, aby šel policejní ředitel na setkání se zločincem, aniž by mu někdo kryl záda?”

“Jak říkával jeden můj přítel,” odpověděl Pontius Parr a zkontroloval si pistoli. Pak si ji zastrčil do pouzdra. “Kdo neriskuje, nevyhraje.”

“To mi připomíná Šimona” zamračila se Kari a zkontrolovala hodiny na radniční věži. Deset minut po sedmé.

“Přesně tak,” usmál se Parr. “A víte co, slečno Adelova? Mám pocit, že nás čeká velký den. Chci, abyste mi dělala společnost na tiskové konferenci. Ředitel a mladá policistka.” Spokojeně mlaskl. “Věru, podle mě se jim to bude líbit.” Otevřel dveře a vystoupil.

Kari musela popobíhat, aby udržela krok, když vykročil po nábřežní promenádě.

“Tak co říkáte?” zeptal se starší. “Připadá vám to jako snesitelná dohoda pro všechny zúčastněné? Vrátí se vám to, co vám vzal, a Lofthus vypadne ze země. “

“A vy si urvete svou drobnou provizi za zprostředkování, že jo?” Ušklíbl se velký.

“Přesně tak.”

“Hm.” Velký se zadíval na Šimona, jako by mu v obličeji hledal něco, co nemohl najít. “Bo, otevři kufříky.”

Blondýn popošel blíž. Pokusil se otevřít kovové klapky. “Je zamčený.”

“Jeden,” začal mladší potichu. Téměř šeptal. “Devět, devět, devět.”

Blondýn otočil kovový ciferník. Otevřel kufřík a otočil ho k šéfovi.

“Tak se podívejme,” kývl hlavou velký a vzal do dlaně pár sáčků. “Třetina. A kde je zbytek?”

“Na utajeném místě,” odpověděl starší.

“Samozřejmě. Jaký je kód k druhému kufříku?”

“Stejný,” odpověděl mladší.

“1999. Rok, kdy tvůj otec odešel ze světa, že jo?” Chlapec neodpověděl.

“Berete?” zeptal se starší, nejistě se usmál a tleskl. “Můžeme jít?”

“Co kdybych vás pozval do naší restaurace?” Navrhl velký. “Máte rádi humra, nebo ne?”

Žádná reakce.

Povzdechl si. “Upřímně řečeno, ani já ho nemám rád. Víte co? I tak jím humry. A proč? Od člověka na mé pozici se to očekává. “Rozhodil rukama a sako kolem obrovské hrudi se mu otevřelo:” Humr, kaviár, šampaňské, ferrari, vysloužilé modelky, které žádají tučné prachy za rozvod. Samota na jachtě, teplo na Seychelách. Zabíjím hodně času aktivitami, které mi nepřinášejí radost. Člověk nemá na výběr, když si chce udržet motivaci. Nejde o mou motivaci, ale o motivaci lidí, kteří pro mě dělají. Musí vnímat všechny symboly úspěchu a úrovně, které jsem dosáhl. Aby věřili, že ji jednou dosáhnou i oni, pokud budou dělat svou práci.” Velký si vložil cigaretu do masitých rtů. V porovnání s jeho velkou hlavou vypadala pozoruhodně malá. “Jsou to zároveň mocenské symboly, co mají prezentovat potenciální konkurenci a protivníkům mou sílu. Totéž platí pro násilí a brutalitu. Ne že bych se v násilí
vyžíval. Občas po něm musím sáhnout, abych udržel motivaci. Motivaci platit u lidí, kteří mi dluží peníze. Motivaci, aby mi oponovali. “Zapálil si cigaretu zapalovačem ve tvaru pistole. “Jako když mi jeden chlap upravoval zbraně. Chtěl vystoupit a věnovat se motorkám. Akceptuji, pokud se člověk rozhodne montovat motorky namísto střelných zbraní. Nemohu ale přijmout, když daruje uziho osobě, o níž ví, že zabila hned několik mých lidí.”

Ukazováčkem ťukal do skla akvária.

Pohledy mladého i starého sledovali jeho prst. Mladý sebou trhl. Starý ztuhl.

Bílý kámen s mávajícími chapadly nebyl kámen. A neblýskal se v něm krystal. Zlatý zub.

“Samozřejmě, že vám může připadat přehnané useknout člověku hlavu, ale pokud mám motivovat své okolí, musím občas sáhnout po účinných prostředcích. Jsem si jistý, že souhlasíte, pane hlavní inspektore.”

“Prosím?” ozval se starší.

Velký sklonil hlavu stranou a zkoumavě se na něj zadíval. “Máte problémy se sluchem, pane inspektore?”

Starší přejel pohledem od akvária k velkému. “Bohužel to přichází s věkem. Kdybyste mluvil o něco hlasitěji, lépe bych slyšel.”

Dvojče se překvapeně zasmál. “Hlasitěji?” Potáhl si z cigarety a podíval se na blondýna. “Kontrolovali jste, jestli nemá štěnici?”

“Samozřejmě, šéfe.”

“Takže hluchý, pan Kéfasi. Jak to dopadne s vámi a s vaší paní manželkou, když … jak se to řekne … slepá povede hluchého?”

Se zdviženým obočím se rozhlédl kolem sebe. Čtyři muži mu odpověděli sborovým smíchem.

“Smějí se, protože se mě bojí,” vysvětlil velký mladému. “Ty se nebojíš, zelenáči?”

Mladý neodpověděl.

Starší se podíval na hodinky.

Kari se podívala na hodinky. Sedm čtrnáct. Parr jí vysvětlil, že je maximálně důležité, aby byli přesní.

“Tady to je,” oznámil Parr, kývl na tabulku na fasádě, přešel ke dveřím restaurace a otevřel dveře Kari.

V šatně byla tma a ticho, ale ze zadní části podniku k nim doléhaly hlasy.

Parr vytáhl pistoli a naznačil jí, aby ho následovala. Věděla, že se už rozšířila pověst, jak zacházela s brokovnicí v Enerhaugenu, proto se už cestou snažila policejnímu řediteli naznačit, že nemá zkušenosti s ostrými akcemi. On jí vysvětlil, že Šimon trval na tom, aby s ním šla jedině ona a nikdo jiný, a dodal, že v devíti z deseti případů stačilo zamávat policejní legitimací.

V devadesáti devíti případech ze sta pomohlo, pokud vytáhl i zbraň. Srdce jí přesto šíleně bušilo.

Vešli do jídelny a hlasy zmlkli.

“Policie!” zařval Parr a namířil na muže u jediného obsazeného stolu. Kari ustoupila dva kroky na stranu a namířila na většího z chlapů. Na okamžik zavládlo absolutní ticho, které rušil jen Johnny Cash a jeho Give My Love To Rose z malého reproduktoru na stěně mezi vystavenými mísami a vycpanou hlavou dlouhorohého vola. Očividně se v steakhouse podávali i snídaně. Dva muži ve světle šedých oblecích u stolu se na ně překvapeně zadívali. Kari si uvědomila, že přece jen nejsou v podniku sami. Za stolem u okna právě dostával infarkt starší manželský pár. Spletli se, uvažovala Kari. Tohle nemohla býtrestaurace, do které je poslal Šimon. Konečně si menší z chlapů osušil rty ubrouskem: “Děkuji, že jste přišel osobně, pan řediteli. Ujišťuji vás, že nejsme ozbrojeni a nemáme žádné postranní úmysly.”

“Kdo jste?” zaburácel Parr.

“Jmenuji se Jan Ohre a zastupuji pana Ivera Iversena mladšího.” Kývl k většímu muži a Kari ihned objevila podobnost s otcem.

“Co tady děláte?”

“Předpokládám, že to, co vy.”

“Opravdu? Mám slíbeno, že k snídani dostanu na podnose zločince.”

“Věřím, že ten slib i dodržíme, pan Parre.”

“Inu, měl by ses bát,” konstatoval velký.

Kývl na blondýna, který zpoza opasku vytáhl nůž s dlouhou, tenkou čepelí. Přešel k mladému, chytil ho zezadu za hlavu a přitlačil mu nůž ke krku.

“Opravdu jsi věřil, že mě přesvědčí těch pár drobáků, které sis ukořistil, Lofthusi? Ať je čert vezme. Slíbil jsem Boovi, že mu dovolím rozkrájet tě na kusy. Ztracené drogy a peníze pokládám pouze za nezbytnou investici. Za investici do jeho motivace, chápeš? Samozřejmě, že má na výběr hned několik způsobů, ale nejméně bolestivá smrt tě čeká, když vyklopíš, co jsi udělal se Sylvestrem, abychom mu mohli připravit křesťanský pohřeb. Poslouchám.”

Mladík polkl, ale neodpověděl.

Velký bouchl pěstí do stolu, až poskočily skleničky. “I ty špatně slyšíš?”

“Možná ano,” ušklíbl se blondýn, který měl tvář přímo u chlapcova ucha. “Buddha má v uchu vazelínu.” Ostatní se zasmáli.

Velký nespokojeně zavrtěl hlavou a otáčel ciferníkem na druhém kufříku.

“Dělej jak chceš, Bo, rozkrájej ho.” Otevřel kufr a něco cinklo. Muži byli příliš zaujatí Boovým nožem, aby si všimli malé kovové tyčky, která vypadla z kufříku a kutálela se po kamenné podlaze.

“Tvá moudrá maminka měla v mnohém pravdu, ale v tvém případě se zmýlila,” zapojil se Šimon. “Nikdy neměla připustit, aby její svinské děcko cucalo mléko z prsů.”

“Co to, kur …” vybuchl velký. Muži se k němu otočili.

V kufříku vedle pistole a uziho ležel olivovězelený předmět, který se podobal držáku z cyklistických řídítek.

Velký zvedl zrak akorát včas, aby postřehl, že starší si opět nasadil sluneční brýle.

“S hlavním inspektorem Šimonem Kéfasem jsem se opravdu dohodl, že se zde setkáte s mým klientem,” pokračoval Jan Ohre. Nejdřív ale předložil Pontiusi Parrovi legitimaci, kterou potvrdil, že je advokát. “Neříkal vám to?”

“Ne,” zamračil se Pontius Parr. Kari četla z jeho tváře nejistotu a rostoucí hněv.

Ohre si vyměnil pohled se svým klientem. “Znamená to, že nevíte ani o naší dohodě?”

“O jaké dohodě?”

“O snížení trestu.”

Parr zavrtěl hlavou. “Šimon Kéfas mě přesvědčoval, že mě přivede k zločincům. O čem to mluvíte?”

Ohre se nadechl k odpověďi. Iversen mu něco zašeptal do ucha. Ohre přikývl, Iversen se opět opřel a zavřel oči. Vypadá jako odepsaný chlap, uvědomila si Kari. Unavený a rezignovaný.

Ohre si odkašlal. “Hlavní inspektor Kéfas tvrdil, že má jisté … hm, důkazy proti mému klientovi a jeho zesnulé manželce. Jde o sérii obchodů s nemovitostmi s panem Levim Thou. Možná ho znáte pod přezdívkou Dvojče. “Thou, zopakovala v duchu Kari. Nebylo to běžné jméno, ale i tak ho nedávno slyšela. Při seznamování s někým na policejní stanici. Zřejmě nedůležité.

“Pan Kéfas má prý důkazy o údajné vraždě, kterou si podle něj objednala Agnes Iversenová. Prý z ohledu na syna pana Iversena bude čekat s předložením důkazů co nejdéle a pokud jde o realitní obchody, poskytne nám úlevu z trestu, jestliže se můj klient přizná a bude svědčit u soudu proti panu Thou, tedy Dvojčeti.”

Pontius Parr si sňal hranaté brýle a čistil si je kapesníkem. Kari překvapilo, jaké má až dětsky modré oči. “Připadá mi to jako nabídka hodná odměny.”

“Fajn,” přikývl Ohre, otevřel pořadač, který měl položený vedle sebe na židli, vytáhl obálku a posunul ji policejnímu řediteli.

“Zde jsou detailní výpisy transakcí, které sloužily k praní peněz Leviho Thou. Pan Iversen je připraven svědčit i proti Fredriku Ansgarovi, který se v Ekokrimu staral o to, aby se o tyto obchody nikdo nezajímal.”

Parr vzal obálku. Ohmatal ji.

“Je v ní i něco tvrdého.”

“USB. Jde o zvukový záznam, který hlavní inspektor zaslal mému klientovi. Požádal nás, abychom vám ho předali.”

“Víte, o co jde?”

Ohre si vyměnil pohled s Iversen. Ten si odkašlal: “Nahrávka hlasu jisté osoby. Hlavní inspektor Kéfas tvrdil, že ho poznáte.”

“Zapnu počítač, pokud byste si ji chtěli poslechnout ihned,” nabídl se Ohre.

Otevřený kufřík. Zbraně. Olivově zelený granát. Výbuch. Hlavní inspektor Šimon Kéfas stihl zamhouřit oči a zacpat siuši. Záblesk světla mu ozářil tvář jako ohnivý jazyk. Úder mu vrazil ránu do žaludku.

Otevřel oči, rychle se natáhl, vytáhl z kufříku pistoli a otočil se. Blondýn vypadal, jako by se právě podíval do očíMedúzy, stále svíral Sonnyho hlavu a v ruce držel nůž. Šimon najednou pochopil. Sonny nelhal. Chlap měl opravdu na čelekřížek. V hledáčku pistole. Šimon vystřelil, pod plavou ofinou se objevila v čele dírka. Sonny popadl uziho, dřív než blondýn dopadl na zem. Šimon ho varoval, že šok z výbuchu nepotrvá déle než dvě sekundy. Seděli v hotelovém pokoji v Bismarcku a dokola si nacvičovali průběh akce. Jak vytáhnou z kufříku zbraně a začnou střílet. Samozřejmě, že nemohli dění naplánovat do posledního detailu. Do té doby, než Dvojčeotevřel kufr a odpálil tím granát, si Šimon už byl jistý, že jim to nevyjde. Nyní viděl Sonnyho mačkat spoušť a pohledem hledat další terč a věděl, že Dvojče dnes nepůjde z práce domů spokojený. Kulky létaly z koktavé zbraně, která se nikdy nedostala pře
s první slabiku. Dva muži už leželi na zemi, třetí si stihl sáhnout do vnitřní kapsy, ale sprška kulek mu vytečkovala čáru křížem přes hruď. Na okamžik ztuhl, nakoneckolena přijali informaci, že je po všem. Šimon se otočil k Dvojčeti. Překvapeně zíral na prázdnou židli. Jak se mohl tak velký chlap tak rychle …

Zahlédl ho na konci akvária u dveří do kuchyně.

Namířil a třikrát rychle stiskl spoušť. Viděl, jak chlapovým sakem trhlo, ale zároveň se rozletělo i sklo akvária. Na okamžik se zdálo, že si voda udrží svůj krychlový tvar, ze zvyku nebo pod vlivem neznámých sil, ale pak se na něvyvalila jako zelená stěna. Šimon se pokusil uskočit, bylo už pozdě. Pod nohama mu zapraskala ulita humra, cítil, jak mu povoluje koleno, a padl čelem k zemi do proudu vody. Opět zvedl zrak, ale Dvojče už neviděl, jen rozhoupané létající dveře.

“Jsi v pořádku?” zeptal se Sonny a pomáhal mu vstát.

“Mám se skvěle,” zasténal Šimon a odstrčil ho. “Jestli nám teď Dvojče uteče, už nikdy ho nedostaneme.”

Šimon se rozběhl ke kuchyňským dveřím, rozkopl je nohou a vešel do kuchyně. Udeřil ho ostrý zápach kuchyňských výparů. Pohledem projížděl poličky i hrnce z matného kovu. Pánve, sítka a kuchyňské náčiní, zavěšené na nízkém stropě, mu bránily ve výhledu. Přikrčil se a hledal stín nebo alespoň náznak pohybu.

“Stopy,” upozornil ho Sonny.

Šimon se podíval pod nohy. Červené fleky na modrošedých dlaždicích. Viděl dobře, zasáhl ho.

Slyšel bouchnutí dveří.

“Pojď.”

Krvavé fleky je vedly z kuchyně do tmavé chodby, kde siŠimon strhl sluneční brýle, vyskočil na schůdek a proběhl další chodbou zakončenou železnými dveřmi. Dveře, které předtím bouchly, byly železné. I tak cestou kontroloval všechny boční chodby. Devět z deseti lidí na útěku před dvěma muži s uzim by si vybralo nejkratší a nejsamozřejmější cestu, ale Dvojče byl desátý. Vždy chladně a racionálně kalkuloval. Přežije ztroskotání lodi. Byl schopen bouchnout železnými dveřmi, jen

aby je vlákal do pasti.

“Uteče nám,” konstatoval Sonny.

“Jen klid,” požádal ho Šimon a otevřel poslední boční dveře. Nic.

Krvavé stopy je vedly jediným směrem. Dvojče byl za železnými dveřmi.

“Připraven?” zeptal se Šimon.

Sonny přikývl a namířil na dveře.

Šimon se přitiskl zády ke zdi vedle dveří, stiskl kliku a rozkopl dveře.

Viděl, jak Sonnyho oslepily sluneční paprsky.

Vyšel před dveře. Ucítil vítr v obličeji. “Sakra …”

Prázdná ulice se koupala v ranním světle. Ulice Ruselokkveien se křižovala s Munkedamsveien a mizela v Zámeckém parku. Žádné auta, žádní lidé.

Ani Dvojče.

43. KAPITOLA

“Tady končí stopy krve,” konstatoval Šimon s pohledem upřeným na asfalt. Dvojče si určitě uvědomil, že stopy krve ho prozradí, a podařilo se mu zabránit, aby kapala na zem. Chlap, který přežije ztroskotání lodi.

Díval se na osiřelou Ruselokkveien. Přejel pohledem Kostel svatého Pavla i malý můstek, kde se ulice točila a mizela jim z dohledu. Nikdo.

“Kur …!” Sonny si zoufale bouchl uzim o stehno.

“Kdyby běžel po cestě, stihli bychom ho zahlédnout,”uvažoval Šimon. “Musel se někam ukrýt.”

“Ale kde?”

“Nevím.”

“Možná tu měl někde auto.”

“Možná. Aha! “Šimon ukázal na bod mezi Sonnyho teniskami. “Tady je přece jen krvavý flek. Co když … “

Sonny zavrtěl hlavou a rozhrnul si bundu. Čistá košile, kterou dostal od Šimona byla červená od krve.

Šimon tiše zanadával. “Ten hajzl ti otevřel ránu?”

Sonny pokrčil rameny.

Na ulici se nedalo parkovat. Nebyly tam obchody. Jen zavřená vrata domů. Kam se mohl ukrýt? Podívej se na to jinak, řekl Šimon. Kompenzuj slepotu. Dovol … pohnul pohledem. Zorničky na něco zareagovaly. Ostrý odraz světla v malém kousku pohyblivého skla. Nebo kovu. Mosaz.

“Pojď,” navrhl Sonny. “Zkusíme to ještě jednou v restauraci, možná …”

“Ne,” zastavil ho Šimon. Mosazná klika. Pevné pružiny, které způsobí, že se dveře za nikým nezabouchnou. Vždy otevřené. “Už ho mám.”

“Vidíš ho?”

“Sleduj dveře kostela.”

Sonny zaostřil zrak. “Nechápu.”

“Právě se zavřely. Schoval se v kostele. Pojď.”

Šimon se rozběhl. Stačilo klást jednu nohu před druhou, odrazit se, dopadnout. Jednoduchý pohyb, který dělal už od dětských let. Běhal neustále, každý rok o něco rychleji. A později o něco pomaleji. Ani kolena ani plíce už nechtěla spolupracovat. Stíhal Sonnyho prvních dvacet metrů, pak mu chlapec utekl. Měl náskok alespoň padesát metrů. Vyběhl po třech schůdcích, otevřel těžké dveře a zmizel v kostele.

Šimon zpomalil. Čekal na zvuk. Třaskavý, téměř dětsky milý zvuk výstřelů zpoza stěny. Nepřicházel. Vyběhl po schodech. Otevřel těžké dveře a vešel. Vůně. Ticho. Tíha hluboké víry tolika věřících lidí. Lavice byly prázdné, ale naoltáři hořela svíce. Šimon si uvědomil, že za půlhodinu začíná ranní mše. Světlo poskakovalo po poraženém spasiteli na kříži. Vtom zachytil něčí šepot a obrátil se za ním.

Sonny seděl v otevřené kabince zpovědnice a uzim mířil na perforovanou desku, která ho dělila od druhé kabinky, zastřené černým závěsem. V úzké štěrbince spatřil Šimon ruku. Na kamenné podlaze pod závěsem rostla kaluž krve. Šimon se připlížil blíž, aby rozuměl Sonnyho šepotu: “Všechny božstva země i nebes s tebou soucítí a odpouští ti tvé hříchy. Zemřeš, ale duše kajícího se hříšníka se dostane do ráje. Amen.”

Ticho.

Šimon viděl, jak Sonny stlačuje spoušť.

Zastrčil si pistoli za opasek. Neudělá nic, vůbec nic. Chlapec měl právo rozhodnout o trestu a taky ho provést. Jeho budou soudit později.

“Ano, zabili jsme ti otce.” Mužův hlas se téměř ztrácel za závěsem. “Neměli jsme na výběr. Krt mi oznámil, že ho tvůj otec plánuje zabít. Slyšíš?”

Sonny neodpověděl. Šimon zadržel dech.

“Mělo se to stát v tu noc, v ruinách Maridalenu,” pokračoval Dvojče. “Krt tvrdil, že je mu policie na stopě a je jen otázka času, kdy ho odhalí. Proto chtěl, abychom náš čin zamaskovali jako sebevraždu. Aby to vypadalo, že tvůj otec byl Krt, a policie ukončila pátrání. Souhlasil jsem. Musel jsem přece ochránit svého špeha.”

Šimon sledoval Sonnyho vlhké rty. “Kdo byl ten špeh?”

“Nevím. Přísahám. Komunikovali jsme výhradně prostřednictvím mailu.”

“Tak se to ani nikdy nedozvíš.” Sonny opět vztyčil uziho a položil prst na spoušť. “Bojíš se?”

“Počkej! Nemusíš mě zabíjet, Sonny, vykrvácím tu i bez toho. Prosím tě jen o jedno. Dovol mi rozloučit se s mými nejbližšími. I tvůj otec vám směl napsat na rozloučenou, že vás s mámou miloval. Nedopřeješ hříšníkovi stejnou milost?”

Šimon sledoval, jak se Sonnymu zvedá a klesá hruď. Svaly v obličeji mu pracovali.

“Ne,” zasáhl Šimon. “Nedovol mu to, Sonny. On …” Sonny se na něj zadíval. Z očí mu sálala něha. Helenina něha. Uziho měl už zase v klíně. “Šimone, on chce jen …” Šimon zahlédl pohyb ve štěrbině, ruka se pohnula. Pozlacený zapalovač ve tvaru pistole. Šimon pochopil, že nemá dost času. Neměl čas, aby Sonnyho varoval a stihl zareagovat, neměl čas sáhnout po vlastní zbrani, dát Else to, co si zasloužila. Stál na

zábradlí mostu přes řeku Aker a voda se pod ním pěnila.

Padal.

Padal ze života do nádherného vrčení rulety. Nepotřeboval ani inteligenci, ani odvahu, jen bezhlavé odhodlání odsouzence, který byl ochoten vsadit vlastní budoucnost, které si nijak necenil, a věděl, že může ztratit méně než ostatní. Padal do kabinky mezi syna a perforovanou desku. Slyšel výstřel. Cítil zakousnutí, ochromující závan chladu a horka, který roztrhl jeho tělo na dvě části a přetrhl všechna spojení.

Pak slyšel druhý zvuk. Uzi. Hlava mu ležela na podlaze, na obličej se mu sypaly třísky. Slyšel, jak Dvojče řve. Zvedl hlavu a viděl, jak vylezl ze zpovědnice a vrávorá mezi lavicemi. Kulky zachytily látku na zádech jeho obleku jako rozzuřený roj včel. Ještě horké prázdné nábojnice z uziho pálily Šimona v obličeji. Dvojče převrátil pár lavic, klesl na kolena, ale lezl dál. Odmítal zemřít. Jako netvor z jiné galaxie. Šimon před mnoha lety zjistil, že matka jednoho z nejhledanějších zločinců pracuje v jejich budově jako uklízečka. Zašel za ní a její první reakce byla: Levi není z této planety. Samozřejmě, že ho milovala mateřskou láskou, ale od narození ji děsil – i tím,jak byl velký. Vzápětí se v Šimonově přítomnosti rozpovídala, jak jednou malého velkého Leviho vzala s sebou do práce, protože ho neměl kdo doma hlídat. Stál a zíral do vody ve vědru zavěšeném na vozíku a opakoval, že ve vědru někdo je
a vypadá přesně jako on. Sissel ho s úsměvem napomenula, aby si spolu pěkně hráli, než vynese koše. Když se vrátila, chlapec měl hlavu strčenou v kbelíku a zoufale kopal kolem sebe. Měla co dělat, aby ho vytáhla. Byl v obličeji celý modrý. Nerozplakal se jako jiné děti, on se smál. Tvrdil, že jeho dvojče bylo zákeřné a chtělo ho zabít. Matka se občas zamýšlela, co je za člověka, a prý se poprvé cítila svobodná, až když se odstěhoval.

Dvojče.

Nad tukovým polštářem mezi silným krkem a obrovským zátylkem se objevily dvě dírky. Pohyb náhle ustal.

Obyčejný. Docela obyčejný jedináček.

Věděl, že velký muž je mrtvý, ještě dřív než klesl na zem a čelem bouchl o kamennou podlahu.

Šimon zavřel oči.

“Šimone, kam …”

“Do prsou,” rozkašlal se Šimon. Podle lepkavé hmoty na pokožce věděl, že kašle krev.

“Seženu sanitku.”

Šimon otevřel oči. Sklonil hlavu. Viděl, jak se mu na hrudi šíří tmavočervený flek.

“Nech to tak, už to nestihneme.”

“Stihneme. Stačí když … “

“Přestaň.” Sonny vytáhl mobil, ale Šimon mu ho zakryl rukou. “Uznáváš, že o takových zraněních vím víc než ty?”

Sonny mu přiložil na hruď dlaň.

“To nepomůže,” zavrtěl hlavou Šimon. “Raději běž. Jsi svobodný. Udělal jsi, co bylo třeba.”

“Ne, neudělal.”

“Běž kvůli mně,” zopakoval Šimon a vzal ho za ruku. Připadala mu teplá a známá, téměř jako jeho vlastní. “Už jsi splnil svůj úkol.”

“Nehýbej se.”

“Tvrdil jsem ti, že dnes přijde Krt, a tak se také stalo. A teď je po něm. Běž.”

“Už za chvíli přijede sanitka.”

“Neslyšíš …”

“Pokud nebudeš mluvit …”

“Sonny, byl jsem to já.” Šimon se zadíval do chlapcova jasného, klidného pohledu. “Já jsem byl Krt.”

Šimon čekal, že se chlapci v šoku rozšíří zorničky a temný hněv mu zakryje zářivě zelenou duhovku. Nestalo se tak. Pochopil.

“Sonny, tys to věděl.” Šimon se pokusil polknout, ale opět se rozkašlal. “Věděl jsi, že jsem to já. Odkud?”

Sonny mu rukávem utřel krev z úst. “Od Arilda Francka.”

“Od Francka?”

“Jen co jsem mu uřízl prst, rozvázal se mu jazyk.”

“Co řekl? Nevěděl, že jsem to já. Sonny, nikdo netušil, že já a Ab … Nikdo.”

“Ne, ale Franck mi prozradil, že Krt měl krycí jméno.”

“To ti řekl?”

“Ano. Krycí jméno Skokan.”

“Skokan … pod touto přezdívkou jsem se hlásil dvojčeti. Tenkrát mi tak říkávala jedna osoba, jen jedna jediná. Takže odkud jsi věděl …?”

Sonny vytáhl něco z kapsy. Ukázal Šimonovi fotografii, zašpiněnou krví. Dva muži a žena, všichni tři mladí a vysmátí, u turistické značky.

“Když jsem byl malý, často jsem si listoval v našem albu. Tak jsem objevil i tuhle fotografii. Ptal jsem se mámy, kdo byl ten záhadný fotograf se vzrušující přezdívkou Skokan. Prozradila mi, že to byl Šimon, třetí z tria nejlepších kamarádů. Říkala mu Skokan, protože se odvážil skákat tam, kam nikdo jiný.”

“Takže sis spojil …”

“Franck netušil, že jste byli dva. Jeho slova mi všepotvrdila. Otec tě odhalil. Zabil jsi ho, aby tě neudal. “Šimon zamrkal, zorné pole se mu každou minutou zužovalo. I tak viděl lépe než kdykoliv předtím. “Takže jsi vymyslel plán, jak mě zabiješ. Proto jsi mě kontaktoval. Chtěl jsi, abych tě našel. Čekal jsi na mě.”

“Ano,” přisvědčil Sonny. “Dokud jsem neobjevil ten deník a nezjistil, že otec byl součástí systému. Byli jste dva zrádci.”

“Tehdy se ti zhroutil svět a vzdal ses svého plánu. Neměl jsi najednou proč zabíjet.”

Sonny přikývl.

“Proč jsi změnil názor?”

Sonny na něj dlouho hleděl. “Přesvědčila mě tvá slova. Úkolem syna není být kopií otce, ale … “

“… být lepší než on.” Šimon zaslechl v dálce policejní sirény. Cítil Sonnyho ruku na čele. “Buď takový, Sonny. Buď lepší než tvůj otec.”

“Šimone?”

“Ano?”

“Umíráš. Máš nějaké přání?”

“Daroval bych jí svůj zrak.”

“A co rozhřešení? Chceš ho?”

Šimon přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. “Já nemůžu … nezasloužím si ho.”

“Nikdo z nás si ho nezaslouží. Hřešit je lidské. Odpouštět je božské.”

“Pro tebe jsem nikdo. Cizí člověk, který ti vzal ty, které jsi miloval.”

“Jsi někdo. Jsi Skokan, vždy jsi byl mezi námi, přestožejsem tě neviděl na záběru. “Chlapec rozevřel Šimonovu bundu a vložil mu fotografii do vnitřní kapsy. “Vem si ji na cestu.

Jsou to tvoji přátelé.”

Šimon zavřel oči. No budiž.

Synova slova se odrážela od stěn kostela:

“Všechny božstva země i nebes s tebou soucítí a odpouští ti …”

Šimon studoval kapku krve, která právě ukápla zpod chlapcovy bundy na dlažbu kostela. Dotkl se jí ukazováčkem. Sledoval, jak se mu vpíjí do prstu. Pak si přiložil prst ke rtům a přivřel oči. Zíral do bílé pěny. Voda. Ledové objetí. Ticho, samota. A klid. Tentokrát se už nevynoří.

V tichu, které nastalo, když si přehráli záznam podruhé, Kari zachytila bezstarostné štěbetání ptáků za pootevřeným oknem Steakhouse.

Ředitel nevěřícně zíral na monitor.

“Může být?” zeptal se Ohre.

“Může být,” přikývl Parr.

Advokát Jan Ohre vytáhl USB a podal ho policejnímu řediteli. “Slyšeli jste, kdo to byl?”

“Ano,” přikývl Parr. “Jmenuje se Arild Franck. V podstatě je neomezený pán věznice Stát s nejvyšším stupněm ochrany. Slečno Adelova, ověříte, jestli existuje zmíněné konto na Kajmanských ostrovech? Pokud mluví pravdu, čeká nás skandál nevídaných rozměrů.”

“To mi je líto,” konstatoval Ohre.

“Nemá vám to být líto,” namítl Parr. “Už léta jsem ho podezříval. Jeden šlechetný policista z Drammenu nám nedávno poskytl informace, které naznačují, že Lofthuse propustili z vězení na propustku, aby ho použili jako obětního beránka při vraždě Morsandové. Doposud jsme to tajili, abychom si připravili podklady pro zásah proti Franckovi, ale

tohle je již dostatečný kalibr. Ještě poslední věc … “

“Ano?”

“Neříkal vám hlavní inspektor Kéfas, proč se máte setkat právě s námi dvěma a ne s ním?”

Iversen si vyměnil pohled s Ohrem, pak jen pokrčil rameny. “Prý měl jinou práci. Vy dva jste byli jediní kolegové, kterým bezvýhradně důvěřoval.”

“Chápu,” přikývl Parr a vstal.

“Ještě jedna věc …” zastavil je Ohre a vyndal si telefon. “Můj klient nadiktoval panu Kéfasovi kontakt na mě. Pan Kéfas mi později volal a ptal se mě, jestli bych dokázal zajistit transport a úhradu v souvislosti s operací očí, kterou si na zítra objednal na Howellově klinice v Baltimore. Souhlasil jsem. Před chvílí mi psala recepční, že nějaká žena doručila na recepci červenou sportovní tašku. Je v ní značná suma peněz v hotovosti. Chci si jen ověřit, jestli se na to policie nechce blíž podívat.”

Kari slyšela, jak štěbetání ptáků za oknem vystřídaly sirény. Mnoho sirén. Mnoho policejních aut.

Parr si odkašlal. “Nechápu význam takové informace pro policii. Zadavatele tohoto úkolu musíme považovat za vašeho klienta. Pokud se nemýlím, váže vás povinnost mlčet a nesmíte mi prozradit víc, ani kdybych se ptal.”

“Fajn, takže máme na věc společný názor,” přikývl Ohre a zavřel pořadač.

Kari cítila, jak se jí v kapse rozvibroval telefon. Rychle vstala, odstoupila od stolu a vytáhla ho. Slyšela, jak na dřevěné parkety dopadla kulička.

“Adelova.”

Zírala na skleněnou kuličku, která jako by zaváhala, zda se má začít kutálet, nebo zůstane stát. Nakonec pomalu, stále nerozhodně zamířila na jih.

“Děkuji,” rozloučila se Kari a dala si telefon do kapsy. Podívala se na Parra, který právě vstával. “V rybí restauraci Nautilus máme čtyř mrtvé.”

Policejní ředitel čtyřikrát zamrkal zpoza skel brýlí. Kari chvíli přemýšlela, zda šlo o podvědomou reakci – jedno mrknutí za každou mrtvolu v jeho policejním revíru.

“Kde to je?”

“Tady.”

“Tady?”

“Tady na promenádě. Pár minut chůze. “Pohledem zachytila kutálející se kuličku.

“Pojď.”

Chtěla se za ní rozběhnout, aby ji vzala.

“Na co čekáš? Pojď!”

Kulička už se rozkutálela, pokud ji teď nezachytí, zmizí jí z očí.

“Jdu,” odpověděla a rozběhla se za Parrem. Policejní sirény se už přiblížili, jejich zvuk řezal vzduch jako srp.

Vyšli do přívětivého slunného rána v modrém městě. Ranní chodci se před nimi rozstupovali. V zorném poli se Kari vynořovaly a ztrácely obličeje. Někde hluboko v mozku na jeden z nich zareagovala. Sluneční brýle a světle šedý oblek. Parr odbočil do uličky, kam vbíhali i další policisté. Kari zastavila, obrátila se a viděla, jak záda v šedém obleku nastupují na trajekt do Nesoddenu, který právě zvedal kotvy. Běžela dál.

Martha stáhla střechu kabrioletu a hlavu si opřela o sedadlo. Sledovala racka, který balancovala ve větru mezi modrým nebem a ještě modřejším fjordem. Dokonalá rovnováha vnitřních a vnějších sil při hledání potravy. Martha dýchala zhluboka, ale srdce jí bušilo. Loď právě přijížděla. Takhle ráno necestovalo z Osla do Nesoddenu mnoho lidí, lehce ho najde. Pokud se mu to podařilo. Pokud. Odříkala modlitbu, kterou si opakovala od chvíle, kdy před půl druhou hodinou vyšla z kanceláře Tome & Ohre. Nepřijel předchozím trajektem před půlhodinou, ale přesvědčila sama sebe, že s tím ani nemohla počítat. Pokud nepřijede ani teď … Věru, tak co? Neměla plán bé. Nechtěla ho mít.

Cestující začali vycházet. Nebylo jich mnoho, lidé ráno cestovali do města, ne

z města. Sňala si sluneční brýle. Cítila, jak se jí rozbušilo srdce, spatřila světlešedý oblek. Nebyl to on. Srdce se jí zastavilo.

Byl tam ještě jeden oblek.

Trochu kulhal, jako by jeho loď narazila na mělčinu a do podpalubí mu tekla voda.

Srdce jí mohlo vyskočit z hrudi a do hrdla se jí dral pláč. Možná to způsobil jen odraz slunečních paprsků na bledém obleku, ale měla pocit, že z něj sálá světlo.

“Děkuji,” zašeptala. “Děkuji, děkuji.”

Zkontrolovala si obličej ve zpětném zrcátku, osušila si slzy a upravila šátek na hlavě. Vzápětí mu zamávala. Taky jí zamával.

Šel do kopce k parkovišti a ona si uvědomila, že všechno je příliš dobré, aby to byla pravda. Viděla pouze fatu morganu, přízrak, byl mrtvý, zastřelili ho, ukřižovali na majáku a ona teď viděla přicházet jen jeho ducha.

S námahou nastoupil a odložil sluneční brýle. Byl bledý. Červené oči jí prozradily, že plakal. Pak ji objal a přivinul k sobě. Nejdřív si myslela, že se třese ona, dokud nepochopila, že

pláče on.

“Jak …”

“Dobře,” zašeptal, ale nepustil ji. “Všechno dopadlo dobře.”

Seděli dál mlčky a objímali se jako dva lidé, kteří mají oporu pouze jeden v druhém. Chtěla se ptát, ale mlčela. Později bude mít dost času.

“A co teď?” zašeptala.

“Teď,” nadechl se a opatrně ji pustil. Zasténal. “Teď to začne. Máš velký kufr.” Kývl na zadní sedadlo.

“Vzala jsem jen to nejdůležitější,” usmála se, vložila cédéčko do přehrávače a podala mu telefon. “První úsek budu řídit já. Orientuješ se v mapě?”

Zadíval se na displej telefonu. V reproduktoru se ozval plochý, kovový hlas: “My … personal …”

“Tisícttřicet kilometrů,” přečetl. “Předpokládaná délka cesty dvanáct hodin a jednapadesát minut.”

EPILOG

Sněhové vločky klesaly z bezbarvé nekonečné oblohy a lepily se na asfalt chodníku, na auta i domy.

Kari si na schodech uvazovala šňůrky na botách asledovala ulici hlavou dolů. Šimon měl pravdu. Když člověk změnil perspektivu a pozici tak objevil mnoho nových souvislostí. Každá slepota se dala kompenzovat. Trvalo jí, nežto pochopila. Šimon Kéfas měl pravdu v mnohém. Ne vždy, ale až iritujíce často.

Narovnala se.

“Přeji ti hezký den, lásko,” rozloučila se dívka ve dveřích a políbila Kari na rty.

“I já tobě.”

“Drhnutí podlahy se jen těžko kombinuje s pocitem pěkného dne, ale pokusím se. Kdy přijdeš?”

“Na večeři, pokud se nic nestane.”

“Fajn, ale zdá se, že se právě něco stalo.”

Kari se otočila směrem, kterým ukazovala Sam. U branky parkovalo známé auto a obličej za staženým okénkem jí byl ještě známější.

“Co se děje, Asmunde?” zeptala se Sam.

“Promiň, že vás ruším v domácích pracích, ale musím ti vzít tvou kamarádku,” zakřičel na ni hlavní inspektor. “Něco se stalo.”

Kari se podívala na Sam, která ji povzbudivě plácla po zadku v úzkých džínách. Kari pověsila stejnokroj do skříně někdy na podzim a od té doby tam zůstal.

“Utíkej sloužit státu, děvče moje.”

Vyrazili po silnici E18 a Kari sledovala zasněženou krajinu. Přemýšlela, jak první sníh vždy představoval zlom, zakryl vše, co bylo, a změnil svět k obrazu svému. První měsíce po střelbě v Aker Brygge a v kostele byly chaotické. Samozřejmě, že kritizovali policii za její brutalitu a šílené sólojednoho ze členů policejního sboru. Šimon si přesto vysloužil pohřeb hodný hrdiny, lidé měli takové policisty rádi. Neváhal se pustit do boje se zločinci města a položil život ve jménu spravedlnosti. Jak podotkl ve smutečním proslovu policejní ředitel Parr, nebylo proto podstatné, že se pokaždé do puntíku nedržel ani předpisů ani norských zákonů. Parr měl důvod k velkorysost, protože sám pořádně napnul hranice norských daňových zákonů umístěním části svého rodinného majetku do anonymních fondů na Kajmanských ostrovech. Kari ho během vyšetřování konfrontovala s faktem, že vyšetřování plateb za elektřinu
v Lofthusově domě ji přivedlo k jeho jménu. Parr se ke všemu přiznal, jen dodal, že tím neporušil žádný zákon a vedl ho vznešený motiv napravit si špatné svědomí za to, že se nepostaral o Sonnyho a jeho matku po Abově sebevraždě. Tvrdil, že šlo o malé peníze, kterými chtěl zaručit, že chlapec, po odpykání trestu najde svůj dům v obyvatelném stavu. Veřejnost se postupně začala smiřovat s faktem, že Buddha s mečem beze stopy zmizel. Jeho křížová výprava očividně skončila smrtí Leviho Thou alias Dvojčete.

Else se výrazně zlepšil zrak. Kari ji navštívila týden po pohřbu a Else jí prozradila, že operace v USA dopadla s osmdesátiprocentním úspěchem. Téměř nic nebylo dokonalé. Ani život, ani lidé, ani Šimon. Jen láska.

“Nikdy na Helene nezapomněl. Byla to žena jeho života.” Seděly ve dvou sklápěcích křeslech na zahradě v Disenu, pily portské a sledovaly, jak zapadá slunce. Kari pochopila, že Else se rozhodla všechno jí říct. “Prozradil mi, že ostatní dva, kteří jí obdivovali, Ab a Pontius, byly šikovnější, silnější i bystřejší. On ji však viděl takovou, jaká opravdu byla. Šimon skutečně vnímal každého člověka, jeho anděle i démony. Sám přitom bojoval se svým vlastním démonem. Šimon byl gambler.”

“Říkal mi to.”

“S Helene se sblížili, když se zmítal v chaosu způsobeném dluhy. Jejich vztah netrval dlouho, ale už ji stěhoval s sebou, když se objevil Ab Lofthus a zachránil ji. Odstěhovali se a Šimon byl na dně. Krátce na to se dozvěděl, že je těhotná. Hrál jako posedlý, prohrál všechno a stál na kraji propasti. Tehdy se rozhodl oslovit ďábla a nabídnout mu to poslední, co mu zůstalo. Duši.”

“Šel za Dvojčetem.”

“Ano. Šimon patřil k hrstce lidí, kteří znali jeho identitu. Dvojče se nikdy nedozvěděl, kdo je Šimon a kdo Ab. Informace mu poskytovali jen telefonicky a dopisy. A později prostřednictvím mailů.”

V tichu, které nastalo, k nim dolehl ruch z křižovatky Sinsenkrysset.

“Pochopte, se Šimonem jsme si povídali o všem. Tohle ale pro něj bylo těžké téma. Vždyť zaprodal svou duši. Tvrdil, že si někde v hloubi srdce přál tu ostudu, degradaci, pohrdání, aby díky otupení přehlušil tu druhou bolest. Šlo o formu mentální sebedestrukce.”

Uhladila si sukni. Vypadala tak útle a zároveň silně. “Nejvíc ublížil Abovi. Nenáviděl ho, protože mu vzal to jediné, co pro něj někdy mělo hodnotu. Proto ho stáhl do propasti, v níž byl sám. Ab a Helene se topili v dluzích, bankovní krize vyhnala úroky do výšin a od vyhození na ulici je mohlo zachránit jediné – rychlé peníze. Uzavřel tedy dohodu s Dvojčetem, šel rovnou za Abem a nabídl se, že koupí jeho duši. Ab se nejprve bránil, chtěl Šimona ohlásit nadřízeným. TenkrátŠimon sáhl na jeho Achillovu patu. Na syna. Tvrdil, že se musí přizpůsobit realitě, jinak syn bude muset splácet účty za jeho samolibost a vyrůstat v chudobě. Prozradil mi, že tenkrát mu bylo nejhůř. Viděl, jak se Ab užírá a ztrácí svou duši. Díky tomu se však cítil méně sám. Dokud Dvojče nežádal od Krta kariérní postup a pro dva najednou nebylo dost místa.”

“Proč mi to říkáte, Else?”

“Požádal mě o to. Prý se vám to může hodit, když se budete rozhodovat.”

“On vás o to žádal? Znamená to, že věděl … “

“Netuším, Kari. Jen mi opakoval, že se ve vás vidí. Chtěl, abyste se poučila z jeho chyb.”

“Věděl, že se nechystám pokračovat u policie.”

“Opravdu ne?” šikmé světlo se odrazilo v tmavě červeném víně. Else si přiložila sklenici ke rtům a opatrně se napila. Poté pokračovala.

“Šimon pochopil, že Ab Lofthus je připraven ho zabít, aby obsadil nabízené místo. Oslovil Dvojčete s tvrzením, že Aba je nutné eliminovat, protože jim je na stopě. Když mi to Šimon říkal, použil jedno přirovnání. Prý byli s Abem jako jednovaječná dvojčata, která ničila tatáž noční můra myšlenka, že jeden z nich zabije druhého. A tak Aba předběhl. Šimon zabil svého nejlepšího přítele.” Kari polkla. Snažila se nerozplakat. “Litoval toho,” zašeptala.

“Ano, litoval. Přestal sloužit Dvojčeti, ačkoli mohlpokračovat. Krátce na to zemřela i Helene. Šimon neměl kam jít dál, ztratil všechno. Už se nebál. Zbytek života se kál. Konal dobro. Nemilosrdně pronásledoval všechny stejně zkorumpované lidi, jako byl kdysi on sám. Tak si přátele u policie nezískal. Osaměl. Nelitoval se, pokládal to za spravedlivý trest. Vzpomínám si, jak mi říkával, že důvod nenávidět sám sebe nachází každé ráno, když se podívá do zrcadla.”

“Vy jste ho zachránila?”

“Nazýval mě svým andělem. Nezachránila ho já, ale moje láska k němu. V protikladu s tím, co tvrdí takzvaní moudří lidé, si dovolím říct, že nikdy nikoho nezachránilo, že ho někdo miloval. Pomohla mu jeho láska ke mně. Zachránil sám sebe.”

“Tím, že vám lásku opětoval.”

“Snad.”

O půlnoci se Kari zvedla k odchodu.

Na chodbě jí Else ukázala fotografii. Tři lidé před turistickou tabulí.

“Šimon ji měl u sebe, když zemřel. Tady je Helene.”

“Viděla jsem její fotografii v domě, předtím než shořel. Říkala jsem mu, že je podobná nějaké zpěvačce nebo herečce.”

“Mie Farrow. Brával mě na film Rosemary má děťátko, jen aby ji znovu viděl. Přestože tvrdil, že podle něj se sobě nepodobaly.”

Fotografie Kari citově zasáhla. Z jejich úsměvů sálal optimismus. Naděje. “Nikdy jste nechtěla mít děti?”

Zavrtěla hlavou. “Bál se.”

“Čeho se bál?”

“Obával se, že přenese své břemeno na další generaci. Gen závislosti, destruktivní ochotu riskovat, neschopnost kontrolovat se, temnou mysl. Zřejmě se bál, že se mu narodí ďáblův syn. Občas jsem ho popichovala, že určitě někde zplodil nemanželské dítě, a proto se bojí. Zůstalo jen u slov.”

Kari přikývla. Rosemary má děťátko. Vzpomněla si na drobnou paní, která jim uklízela na policejní stanici. Kari se už naučila její příjmení.

Rozloučili se a Kari vyšla do letní noci, kde ji ihned ovanul jemný vánek a časoprostor, který ji přenesl do auta, ze kterého sledovala čerstvě napadaný sníh a uvažovala nad tím, jak se s ním mění celá země. Věci se často vyvinou jinak, než člověk plánoval. Se Sam budou mít své první dítě. Ke svému vlastnímu údivu odmítla odborně zajímavou pozici na ministerstvu spravedlnosti i velmi slušný plat v soukromé pojišťovně.

Teprve když vyjeli z města, projeli po úzkém mostě a vyjeli na prašnou cestu, zeptala se Asmunda, o co jde.

“Policie v Drammene nás žádá o pomoc,” vysvětlil jí Asmund. “Obětí je podnikatel Yngve Morsand.”

“Panebože, vždyť to je ten manžel.”

“Ano.”

“Vražda? Sebevražda?”

“Neznám detaily.”

Zaparkovali u policejních aut a prošli brankou v dřevěném plotě ke dveřím do velkého domu. Inspektor z policejního okrsku Buskerud je už čekal, objal Kari a představil se Bjornstadovi jako Henrik Westad.

“Může jít o sebevraždu?” zeptala se Kari, když překročili práh.

“Proč vás to napadlo?” nechápal Westad.

“Truchlil kvůli manželce,” uvažovala nahlas. “Nesnesl, že jsme ho podezřívali. Možná ji opravdu zabil a nebyl schopen s tím dál žít.”

“Možná ano,” připustil Westad a uvedl je do obýváku. Technici přímo lezli po muži v křesle. Jako bílé larvy, uvědomila si Kari.

“Já o tom pochybuji,” dodal Westad.

Kari a Bjornstad nevěřícně hleděli na mrtvé tělo. “Sakra,” zašeptal Bjornstad Kari. “Myslíš si … on …” Kari si vzpomněla na vajíčko natvrdo, které snědla k snídani. Možná už je těhotná, a proto je jí na omdlení. Zahnala tu myšlenku a soustředila se na mrtvého. Jedno oko měl otevřené dokořán, druhé přelepené a nad páskou křivý řez na místě, kde měl odřezanou vrchní část lebky.

Advertisements